JOSEF SEWERA
Za krejcar nic
Stará vimperská nářeční vyprávěnka
Byl jednou jeden chlapec, který ničehožnic kloudnýho neuměl, poněvadž byl myšlenkama porád jako někde jinde. Tu
se mu rozestonal tatík a poslal ho do města, aby mu koupil v lekárně nějakou medicínu. A že se jmenuje prej ta
medicína "Nic". Chlapec se vydal na cestu. Aby ale to jméno nezapomněl, porád si při tý chůzi vopakoval hlasitě pro
sebe: "Za krejcar nic. Za krejcar nic."
Přijde k mostu a tam sedí nějaký člověk a chytá ryby. Chlapec se zastaví a kouká na něj a přitom si bez ustání
vopakuje: "Za krejcar nic." Tu si ten člověk myslí, že mu snad chlapec přeje, aby jako nic nechytil. Rozezlí ho to, dá
mu pohlavek a křičí: "Nemůžeš říkat: Co hodinu pár set?" To jako že by mohl on sám každou hodinu nachytat pár set
ryb. Tak jde chlapec dál a dokola si povídá: "Co hodinu pár set. Co hodinu pár set."
Za chvilku nato potká pohřební průvod. Všickni pláčou, ale když uslyší chlapce s tou jeho říkankou: "Co hodinu pár
set", pěkně se naštvou. Dostane se mu zase něco za uši a je mu poručíno: "Hlupáku, to nemůžeš říkat:, Pánbůh mu
dej pokoj věčnej'?" A tak jde zas dál a porád vopakuje: "Pánbůh mu dej pokoj věčnej!"
Za nějakou chvíli potom jde naproti ras a veze na voze zdechlou kobylu. Slyší hocha, vytne mu zas jednu a přitom
povídá: "To nemůžeš povědět: 'Fujtajfl, ta ale smrdí"? A chlapec jde dál a vod nynějška mele dokola: "Fujtajfl, ta ale
smrdí."
Netrvá dlouho a jede okolo koleska se dvěma fajnovýma slečnama. Už zdaleka mušel cejtit tu jejich fajnovou vůni a
ony přitom slyšejí, jak si nepřestává vopakovat: "Fujtajfl, ta ale smrdí" a dopálejí se, že si snad tak utahuje z některý
z nich. Zase dostane pár pohlavků a řeknou mu přitom: "To neumíš říct: 'Aj aj, těší mě, že vás tak vidím'? Tak chlapec
pokračuje v cestě a poráde si přeříkává: "Aj aj, těší mě, že vás tak vidím!"
Nedojde daleko a na ulici vidí dva vagabundy, jak se spolu dostali do křížku. Jednou je na zemi jeden z nich, ondy
zase ten druhý. Oba si nejdřív myslejí, že je chce ještě víc záludně poštvat navzájem, když povídá to svoje: "Aj aj,
těší mě, že vás tak vidím!"
Potom ale uvidějí, že je to dobrák od kosti a řeknou mu: "Zmiz a ať už nic neslyšíme!" Tu se teprvá rozpomněl, že měl
dojít koupit to "za krejcar nic". Teď už ho nemohlo nic zadržet cestou do města a do lekárny, teď už nemohl nikdáž
zapomenout, jak se ta medicína jmenuje.
Starý lidi stejně říkají, že to "nic" je vopravdu dobrý na voči.
Böhmwind, s. 400-401
Když skonal v požehnaném věku 95 let na Boží hod vánoční 25. prosince roku 2000 v bavorském Zeil am Main, tj. nad Mohanem, kus na severozápad od Bamberku, měl za sebou téměř celé to století. Narodil se totiž ve Vimperku 22. listopadu 1905 a po učitelských studiích a vojenské službě v československé armádě, kterou konal v letech 1925-1927, prošel jako učitel měšťanských škol hned několik šumavských štací. Za války musel narukovat znovu, tentokrát do německého wehrmachtu na plných šest let. Stačil se jen roku 1943 oženit s Julií rozenou Kleinwächterovou a mít s ní ještě dvě děti: Wiltrud a Wolfganga, než následoval potupný poválečný odsun a rok po něm roku 1947 smrt ženy i dcerky. Od roku 1952 učil znova na reálce v Bochumu v severním Porýní-Vestfálsku (odtud mi psala své dopisy Dr. Grete Bittnerová, dcera Rudolfa Slawitscheka) a pak od roku 1960 na samé české hranici ve Furth im Wald. Tam se v pozdním věku 62 let oženil znovu s Ruth Boeckstegersovou, s níž v tom kraji nám tolik blízkém prožil několik krásných let životního podzimu. Vydával historické práce a do rodáckého sborníku Böhmwind přispěl několika humornými drobnostmi, z nichž jednu, připomínající mně neodbytně jedno z českých ovšem vyprávění mého vlastního děda, jsem tu přeložil na ukázku. Až roku 1999 následoval odchod do pečovatelského domova v Zeilu nad Mohanem. Tam v blízkosti dcery své druhé ženy (milovaná Ruth ho předešla na věčnost o pouhých několik měsíců v únoru 2000) Josef Sewera (v nekrologu se poprvé objevuje kupodivu podoba příjmení Severa!) i zemřel. To po něm mám shodou okolností několik ročníků krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief - svět je totiž neuvěřitelně malý i na pouhý lidský osud.
- - - - -
* Vimperk / Volary / Furth im Wald (BY) / † Zeil am Main (BY)
