HANS LEO SITTAUER
|
Über der Erde Nichts als Glast und Glänzen Über der Erde Kleid! O Fernsicht ohne Grenzen O Unermesslichkeit! Eine Welt des Gewimmels Ist ringsum das Land, Von der Bläue des Himmels Unendlich umspannt. Die Wasser im Grunde Hinrieselnd -- wie Glas... O selige Stunde Voll Glück ohne Maß. |
Nad touto zemí Nic než třpyt, jenž těká z nebes okraje. Pohled do daleka, víc -- až do ráje! Ta nezměrnost světa, modř, co lehounce i s tím krajem vzlétá v jasu bez konce. Jak sklo voda čirá... Šťastných chvílí pár, ryzí dobrá míra, náhlá - jako dar. |
|
Linz im Böhmerwald - Chronik einer alten Siedlung (1986), s. 96 |
|
|
Bauern an der Grenze Sie sind in Armut groß und stummer Treue stark, Sie sind des Landes Pfeiler und des Volkes Mark. Die Nachgebornen, die ein Schicksal bannt An seit Jahrhunderten umkämpftes Land - - - Sie sind mit tausend Wurzeln, wie ihr Wald, Im kargen Felsgrund bitter hart verkrallt, Ein Wall, der dauernder als Erz und Stein, Schließen sie fürsorglich das Herzland ein Und halten stündlich tief in Not und Nacht Um jeden Fußbreit Erde treue Wacht. Und drängt die Gier von fremden Rainen her, Sie setzen opferstark sich stumm zur Gegenwehr Und stürzt mit roher Kraft der Hass auf sie, Zerbrechen kann er sie, doch beugen nie - - - Des Volkes Zukunft wird und die der Welt, Wie sich der einzelne im Kampfe stellt Und wie der Bauer an der Grenze steht, So steht das ganze Volk oder vergeht - - - Sie sind in Armut groß und stummer Treue stark, Sie sind des Landes Pfeiler und des Volkes Mark. Die Nachgebornen, die ein Schicksal bannt An seit Jahrhunderten umkämpftes Land. |
Sedláci při hranici Vchudobě věrní, velcí, silní bez příkras, oporu země tvoří, rodné mluvy hráz. Pohrobci všech, jimž bylo osudem pomezí, věky plné bojů proti všem - - Tisíci kořeny tak jako jejich les zaryti v skále stojí, co val ční do nebes, nad kámen trvalejší, ryzejší než kov, zemi svou střeží bez zbytečných slov hodinu za hodinou, třeba v tmách věrně i v nouzi každý půdy sáh. A jestli cizí chtíč sem má kdy proniknout mlčky se vzchopí bránit rodný kout a byť v úzkých, šik by se nesklonil před hrubou záští, rejdy jejích sil - - - To budoucí je národ, příští řád, jak každý z nich zná v boji pevně stát a jak sedlák v tom boji vytrvá, takový bude svět, vlast má i tvá - - - Vchudobě věrní, velcí, silní bez příkras, oporu země tvoří, rodné mluvy hráz. Pohrobci všech, jimž bylo osudem pomezí, věky plné bojů proti všem. |
|
Mein Böhmerwald, 1939-1940, č. 3, s. 14 |
|
Když jsem četl v jedné z bibliografií Institutu Martina Opitze v Herne titul té knihy, z níž pochází prvá z obou básní, myslil jsem zprvu, že mne šálí zrak. Pak jsem ji, dar opravdu nad jiné vzácný, otevřel a zjistil, že jde o kroniku obce Mlýnec (Linz), nikoli tedy Linec, "na Šumavě" blízko Poběžovic (Ronsperg), doprovázenou mnoha krásnými verši Hanse Leo Sittauera. Věnovány selskému živlu rodného kraje především, vedly mě za osobou svého tvůrce a byla to cesta hned několikerého objevu. Narodil se 17. července 1911 ve Lhotě (Elhotten), okres Stříbro (Mies), už jako jednatřicetiletý lyrik získal za války 1942 pražskou tehdy cenu Adalberta Stiftera. Své básně i prózy tenkrát ostatně publikoval v časopise "Mein Böhmerwald", jak jej obnovil na sklonku roku 1939 ve Vídni prachatický Herbert von Marouschek. Hans Leo Sittauer se stal inženýrem a žil po válce a odsunu kupodivu v Altenburgu ve východní zóně Německa v lipském kraji. Ano, blízko Lipska s Faustovým sklípkem v tom městě, které mě už v mládí uhranulo navždycky a kam jsem už za nové svobody mohl jet na knižní veletrh - pár let poté, co ještě v roce 1989 vydal berlínský Kinderbuchverlag už po několikáté Sittauerovu knihu o německém "papírovém mlynáři" Friedrichu Gottlobu Kellerovi, vynálezci užití dřevěné drtě při výrobě papíru. Ta kniha nese název Der Papiermüller von Kühnhaide a jejímu autorovi bylo tenkrát už 78 let, hroutila se berlínská zeď a Německo se mělo brzy sjednotit, Boží mlýny opravdu i nadále melou bez ustání od dob, co vyšly ve třicátých letech prvé Sittauerovy sbírky básní a povídek Verlorene Klänge (1935, básně), Blut und Erde (1936, povídky), Sang der Sehnsucht (1937, básně), Aus meinem Frühlingsgarten (1939, básně). Po válce se věnoval hlavně literatuře pro mládež. Pod jménem Johannes Sittauer vydal 1949 v lipském nakladatelství Wunderlich knihu Der große Waldbrand und andere Dorfjungengeschichten, 1952 následovala kniha povídek Der rauhe Wald a v edici Knabes Jugendbücherei v nakladatelství bratří Knabeových titul Eine Handvoll Kirschen und andere Jugendgeschichten a po větší povídce Um die gerechte Sach' (1960) a několika životopisech jako třeba Dieselově, Wattově či už zmíněném Kellerově dospěl 1962 až ke knize vzpomínek s titulem Waldfrühling - Erinnerungen aus meiner Kindheit (Jaro v lese - vzpomínky z mého dětství), která vyšla v nakladatelství Altberliner Verlag Lucie Groszer a v níž se vrátil - název té knihy by se mohl česky překládat i Jaro na Šumavě či Šumavské jaro - jistě nikoli náhodou zpátky do rodného kraje. Zemřel v durynském městě Altenburg na jih od Lipska 1. prosince roku 1998.
- - - - -
* Lhota / hrad Přimda / † † † Altenburg (TH)
