ANTON SKOČDOPOLE

První katechismus náboženství katolického

Katechismus jest krátké vyložení katolického náboženství.
Náboženství jest učení o Bohu.
Bůh nám dal pravé náboženství; zjevil se hned prvním rodičům, potom skrze svaté muže zvlášť lidu israelskému, a naposledy skrze Ježíše Krista zjevil se nám všem.
Co Bůh zjevil skrze Ježíše Krista, jest náboženství křesťanské neb katolické.
Lidé, kteří se k náboženství katolickému přiznávají, slovou katolíci, katoličtí křesťané, věřící.
Slovo křesťan znamená tolik, co učeník Ježíše Krista.
Katolické náboženství obsahuje se nejkratčeji v apoštolském vyznání víry.
Apoštolské vyznání víry takto zní:
Věřím v Boha Otce, všemohoucího Stvořitele nebe i země. I v Jesu Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny; trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest; sstoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živých i mrtvých. Věřím v Ducha svatého; svatou církev obecnou; svatých obcování; odpuštění hříchů; těla vzkříšení, a život věčný. Amen.
Apoštolské vyznání víry má 12 dílů neb článků.

Toto je česká verze úvodu malé knížky, o níž Richard Kralik ve verších, jejichž překlad z němčiny lze najít i na stránkách Kohoutího kříže, stačil říci:

Hledáme všichni, nestačí nám svět,
tisíce knih jsme prošli, slov a vět
a konečně jsme našli v divném dojetí
to, co je třeba konci století
a co mu ještě může vrátit tvář.
Je prostý jako dětský slabikář
ten Malý katechismus. Kdo ho zná,
ví však, že je jak pramen beze dna.

Za jednotnou cenu 13 krejcarů sloužil svazeček s českým názvem "První katechismus náboženství katolického" a s německým "Erster Katechismus der katholischen Religion" školám c.k. mocnářství konce 19. věku a vlastně i konce jedné univerzální středoevropské epochy, kterou jsme ve slovech apoštolského vyznání krátce po druhé už světové válce opakovali jako malí žáčci jihočeských škol i my, i já. Narodil jsem se navíc v témže městě jako autor oné učebnice, prošlé jistě tolika nejen dětskýma rukama. Anton Skočdopole, jak je psán v soběslavské křestní matrice v záznamu o svém narození, nosil příjmení, které jsem kdesi četl do němčiny přetlumočeno jako "Springinsfeld" (Grimmelshausenův román "Der seltsame Springinsfeld" z roku 1670 ho ostatně učinil součástí světové literatury) a česky prý značí totéž co "větroplach" či "pudivítr", ne-li poskok, se stal nakonec nejen čestným občanem rodného města a čestným doktorem pražské teologické fakulty, ale byl nazván i "jedním z posledních českých buditelů". Měl opravdu i jisté politické ambice a jeho články z počátků Časopisu katolického duchovenstva o rakouských Slovanech nalezly po svém přetisku ve vídeňském periodiku "Gegenwart" pod titulem "Einiges über die österreichischen Slaven" značnou odezvu. Být ovšem v katolickém mocnářství teologem tak významným jako byl on se svou "Příručnou knihou bohosloví pastýřského" (České Budějovice ve dvou dílech o 1042 stranách 1874, ve druhém vydání 1891 o 1400 stranách, zkrácený německý překlad o 330 stranách "Compendium der Pastoral un Katechetik", Vídeň 1897, české kompendium až v roce 1905 pod titulem "Učebná kniha bohosloví pastýřského" o 596 stranách) znamenalo renomé politice v určitém smyslu nadřazené. V každém případě platí slova Karla Skalického ze stati Tradice teologického studia v Českých Budějovicích, že "se Skočdopole stal zakladatelem české teologické literatury v oboru pastorálním." Z příliš obsáhlého svého díla, pokračuje Skalický, "Skočdopole pořídil jakési kompendium, což byla - jak on sám přiznává - práce daleko obtížnější, než práce předešlá. To asi též proto, že Skočdopole napsal vlastně nikoliv jedno, ale dvě kompendia, jedno německé a druhé české. S vydáním českého kompendia však měl daleko větší obtíže. Po vícero nezdařených pokusech najít pro něj vydavatele, byl nakonec nucen vydat ho sám, jednak vlastním nákladem, jednak přispěním biskupa Říhy v roce 1905." Když v Českých Budějovicích dne 16. ledna roku 1919 devadesátiletý stařec skonal, provázely jeho jméno ve zprávě o úmrtí v Ordinariátním listu diecéze tituly Msgre Dr., apoštolský protonotář a.i.p., papežský prelát, čestný kanovník, konsistorní rada a bývalý assessor, biskupský notář, profesor bohosloví na odpočinku atd. atd., přičemž ty poslední dvě zkratky jsou nejvýmluvnějšími. Narodil se v Soběslavi čp. 29 2. prosince roku 1828 zdejšímu mistru řeznickému Václavu Skočdopolemu (synu mistra řeznického téhož jména Václav Skočdopole a Anežky, roz. Wortnerové) a jeho ženě Marii, dceři "mlynáře a souseda zdejšího", jak praví soběslavská křestní matrika, Václava Bicana a Marie, roz. Ambrožové z Pacova. Navštěvoval české gymnázium v Českých Budějovicích a po bohosloveckých studiích na zdejším semináři, kam vstoupila v roce 1850, byl 23. července 1854 biskupem Jirsíkem vysvěcen na kněze a působil čtyři roky v duchovní správě. Malý Bor, Zavlekov, Mrákov a Chraštice (z nich prvá dvě místa v dnešním okr. Klatovy, třetí v okr. Domažlice, čtvrté v okr. Příbram) svědčí o rozsahu tehdejší diecéze od středních Čech po Chodsko a oboujazyčnou Šumavu. Od roku 1858 působil Skočdopole už jako prefekt českobudějovického semináře, na jehož teologickém učilišti od roku 1861 přednášel, ačkoli neměl jako ostatní kolegové doktorský titul. Mnohem později mu čestný doktorát udělila pražská bohoslovecká fakulta za dílo, k němuž ho neměl zapotřebí. Všeobecnou známost mu vyneslo vydání dvou katechismů (prvého už v roce 1872, druhého o třicet let později), jejichž doplňkem byly "Katechese biblické" (1882) a "Vypracované katechese k vyučování na středním stupni obecné školy" (1884 o dvou dílech, přeloženo i do němčiny). Vedle vědeckých prací i časopisecky publikovaných vydával sám 3 měsíčníky pro široké lidové vrstvy, "Ludmila" (pro křesťanské matky, od roku 1876), "Anežka" (pro křesťanské panny, od roku 1879), "Václav" (pro křesťanské jinochy, od roku 1880), jimiž vybudoval tak řečenou "papírovou rodinu". Připravoval také dva národní kalendáře: "Poutníka (od roku 1869) a "Kalendář svatováclavský" (od roku 1873). S kroužkem vlastenců založil v Českých Budějovicích list "Budivoj" (od roku 1864), město samo obohatil otevřením až dodnes působící instituce Školských sester Notre Dame "U sv. Josefa" při ulici Na Sadech, kde pak nalezl i útulek za stáří. Kdosi spočetl, že za katedrou strávil jako učitel 102 semestry. Ten rozsah působnosti se u kněze jeho formátu změřit ovšem nedá a souvisel jistě i s duchovní kapacitou celého starého mocnářství.

- - - - -
* Soběslav / Malý Bor / Zavlekov / Mrákov / † † † České Budějovice