RICHARD VON KRALIK

* * * Liebe Freunde, wenn ich sterbe, So verkaufet mein Gewand! Freude sei mein ganzes Erbe, Bin ich einst im schönern Land. Was ich sonst noch gern verschriebe, Wenig ist es, ist nur das: Meiner Lieben meiner Liebe, Und den Winden meinen Hass.	* * * Až smrt vezme si mé tělo, co jsem měl, ať rozprodají! Cokoli se se mnou dělo, nejlíp bylo tam v mém kraji. V mém odkazu už málo zbývá, co měli byste ještě číst: K mým drahým hoř dál, lásko živá, vichrům přeju nenávist.
Gedicht an die Heimat Sonnenstrahlen! Lichter Himmel! Flimmernd leicht bewegter See! Goldner Wolkem Glanzgewimmel, Ruhig wallend durch die Höh'! Quellgeriesel! Waldesrauschen! Wiese, du, im grünen Saft! Sänger, ihr, zu stillem Lauschen! Bäume, ihr, in starker Kraft! - Oftmals fühlt' ich eure Lust! Oftmals hab ich euch umschlungen! Doch in eure tiefste Brust Bin ich heut erst eingedrungen. Mit argen Geistern musst ich raufen; Da komm ich schnell zu euch gelaufen, Aus allem Druck und allem Drang Zum See, zu Vögeleingesang, Zu Baum und Quell, zu Wald und Wiese, Zum Sonnenstrahl, zum reinen Blau; Nun wird mir erst zum Paradiese Die ganze düfterreiche Au. Und vollen Herzens ruf ich euch: Nun sprecht zu mir! Nun brauch ich euch!	Báseň na domov Slunce! Nebe celé v jasu! Jezero tak samý třpyt! Zlatý oblak v zářném času, jeho pohyb, výše, klid! Klokot pramenů! Šum lesů! Vlhká zeleň širých niv! Tu píseň dál v sluchu nesu, jakou, lese, zpívals dřív! Tvoji krásu cítím zas, kterou jsi mě obklopoval! To, co zůstavila v nás, čas až k pochopení snoval. Kdy s něčím zlým se mně bylo rvát, vždy pomohla mi zas najít řád; z tísní a trudu bez prodlev vyved' mne pouhý ptačí zpěv, jezero, pramen, les co tají, svit slunce, nebes modrojas; teprve teď vím, byl jsem v ráji. Těch vůní v lukách! Čistý hlas mě volá nazpět, v čase pluji za ním. Teď, teď jej potřebuji!
F. Hudler, Eleonorenhain (2002), s. 97
Agnus Dei O König aller Weiten Gebannt am Kreuzestamm, Du Herr der Herrlichkeiten, Geduldig Gotteslamm, Du frommste aller Frommen, Du alle Schuld der Welt Allein auf sich genommen: Sei mir gegrüßt, o Held! Ich möchte selber gerne Verbüßen meine Schuld Und selbst aus weiter Ferne Verdienen deine Huld; Doch von dem schwersten Falle Erhebt mir sanft dein Blick, Du nimmst sie Sünden alle Und mir bleibt nichts zurück. Du hast von mir gehoben Der Schulden schwer Gewicht; Nun kann ich dich nur loben, Doch handeln kann ich nicht. Es ist mir ja bescheiden Schon Lösung von dem Leid, Die Ruhe wie der Frieden In aller Ewigkeit.	Beránek Boží Vládce všech dálek, Králi a Pane jejich krás, Beránku,v krvi dali Tě hřebům napospas; v pokoře nevýslovné jsi hříchy světa sňal - učinils to i pro mne a spásu jsi mi dal. Ať jakkoli se snažím ze svých vin sám se kát, jen Tvá milost mne blaží a všemu dává řád: z hlubiny nejtemnější, z propasti bezedné Tvůj pohled ukonejší a vysvobodí mne. Tvá láska otevírá už navždy těžkou mříž; ač sílu teprv sbírám, zpěv chvály uslyšíš. Mé utrpení mine a mír se rozhostí, v tom ráji pohostinném Tvé Božské věčnosti.
* * * O Gott, ich hab noch nicht daran gedacht, Die Blümlein auf der Heide zu besingen. Von Vögleinsang hab ich kein Lied gemacht Ich glaub, es könnte mir schon auch gelingen. Von Sonn' und Sternen hab' ich nichtsberichtet; Verwünscht! ich bin noch nicht dazu bekommen. Von Wald und Bergen hab ich nichts gedichtet Und keinen Helden hab ich mir genommen. Denn, ach, mein Herz war zu zerwühlt! Ich hab nichts anderes gefühlt. In meinem Innern war's wu kraus, Da blieb ich lieber noch zu Haus. Ich muss mir gründlich erst mein Innres fegen; Dann flieg ich aus, und gleich der Sonn' entgegen.	* * * Bože, já nevím, zdali na to stačím, zazpívat o tom kvítku na stráni, pár veršů složit vedle zpěvů ptačích - co mi v tom vlastně může zabránit? O slunci, o hvězdách jsem dosud zprávu nedal; nedostal jsem se prostě k tomu dosud. Ani o lesích tam, kde se hora zvedá, o lidech, kteří přemohli svůj osud. Cítím jen vlastní srdce rozervané a vím, že ono tuší, co se stane. v mém nitru jen děje se všechno, co má, zůstávám v něm,jenom tam jsem doma. Nenechám tmám tam v nitru zhola nic, pak rozletím se rovnou slunci vstříc.
* * * Rot, grün und weiß ist all der Hag; Ob er wohl ungrisch werden mag? Es strahlt der Himmel weiß und blau; Ward bairisch denn die Himmelsau? Die Nacht nur ist treu und hold, Die bleibt halt immer schwarz und gold.	* * * Červeň, zeleň, běl se hájem skví: uherské slunce v čistém blaženství. Nebe se na nás modrobíle dívá: je bavorská snad nadoblačná niva? Noc však nade všechny září bohatě: mocnářsky vznosná v černi a ve zlatě.

Dětství na Šumavě

Moji rodiče strávili prvých pět let svého manželství v Lenoře (Eleonorenhain), v rozlehlém "panském domě" blízko své továrny, ve kterém jsem přišel na svět jako jejich první ratolest. Dům sestával jen z přízemních místností, rozložených do čtverce kolem malého travnatého nádvoří, od něhož byly odděleny prosklenou chodbou, samo tajemství a průzračnost zároveň. Vidím tam dosud jasně sám sebe, malého chlapce na větším ještě nádvoří před tímto domem, ve stájích pro koně a dobytek na druhé straně za dvorem, v dlouhých prostorách pokojů a také v kuchyni, kde mi kuchařka vyprávívala pohádky, v zahradě plné naivního půvabu za i před domem s jejími terasami, - jeden jediný pohádkový svět v malém, plný pestrých protikladů, s růžovými loubími a přebohatými záhony květin, s ovocnými stromy i keři, hojně obsypanými plody, s plantážemi vonných jahod a hlemýždími ulitami. Proč jsem se už nikdy později nesetkal s něčím při veškeré své naivitě tak plným fantazie a kouzla? Dolní terasa zahrady se tyčila omšelou, polorozpadlou zahradní zdí nad jasným a bystrým tokem Vltavy, plynoucí kolem, v níž se kmitali pstruzi a dali se chytit raci. Vidím graciézní postavu své matky, jak objíždí dvůr domu na koni, jenž s ní náhle k mému úleku prudce odcválá kamsi daleko. Vidím se s mladším bratrem Ludvíkem v kočáře, který řídí moje matka. Slaměný klobouk uletí bratru z hlavy a matka sestoupí, aby ho hledala, při čemž mi svěřuje otěže; přitahuji je v panovačném pocitu moci tak pevně, až koně couvnou a převrátí vůz do příkopu u cesty, aniž by se komukoli z nás co stalo.
Nejmocnější je však dojem z pralesa, který nás takřka bezprostředně obklopuje a vladařsky vážný stoupá vzhůru žulovými hřbety na jedné straně směrem k Boubínu, na druhé straně daleko k Třístoličníku. Vidím se zajat jeho temnou hrůzou, vidím ho zasmušile se rozkládat nad lukami zalitými sluncem. Všechny cesty jsou tím lesem lemovány, celý život je s ním tajemně spjat. Tady leží poražené dřevo, mohutné pařezy nahromaděné pro nenasytné sklářské pece. Všechny místnosti a chodby domu jsou přeplněny loveckými trofejemi z toho lesa. Nejhlubší dojem zanechávají bouře nad ním. Při jedné z nich zasáhl blesk ženu sbírající klestí a já vidím, jak ji nesou k hrobu, za rakví jde můj otec, starší bratr a všichni úředníci v širokém, slavnostním průvodu. - Ano, tomu lesu vděčím za základní ladění svého života a dodnes je mi, jako bych svůj domov neměl nikde jinde než právě v něm. Jen jsem od té doby vyměnil české pralesní hvozdy za Vídeňský les a nakonec i z něho nasál v sebe mnohé, co má pro mne vzácnou hodnotu.
Neměl bych zapomenout na německé pohádky, které mi vyprávěla naše kuchařka. Našel jsem později téměř všechny z nich u bratří Grimmů, ale byl jsem zklamán jejich střízlivou a jakoby zlomkovitou knižní podobou ve srovnání s bohatou plností lidového podání, květnatého ve všech podrobnostech, jehož pozorným vnímatelem jsem kdysi mohl být.
Byl to velkolepý život tam v šumavských lesích, život, před nímž to ostatní si sotva zaslouží být nazýváno stejně. Veselé sklářské časy byly už ovšem tytam. Vyprávěly se o nich celé pověsti, mnohé i o tom, jak smutné konce mívá nadbytek pozemských statků. Dodnes živá je ta o starém Mayrovi, kterého si odnesl sám ďábel právě ve chvíli, když sklářský pán vytáčel v zapovězený roční čas v kole svůdnou krasavici. Ta žena sama byl prý totiž onen satanáš. Ve skutečnosti trefila toho ctihodného starce mrtvice po jednom důstojném tanečku na vlastní počest. O něm či snad o jeho otci se také vyprávělo, že za své bohatství Mayrovi údajně vděčili nálezu velikého pokladu; ty peníze byly prý schovány v nějaké bedně nebo sudu a tam či snad jinde objeveny záhadnou náhodou. Dav stejně nikdy neporozumí, co je to nadevše vzácná energie a iniciativa výjimečného jedince.
Můj otec nacházel rozkoš ve trojím vyplnění svého času. První jeho vášní byla sama sklárna. Díky svým chemickým znalostem znovuobjevil mnohá ztracená či jen zapomenutá tajemství, zvlášť co se týče čistoty a zabarvení skla. To všechno bylo, jakož i pouhé přivážení suroviny k prostorám pecí, předmětem velkých tajností otcových a ovšem i jeho starších synů a v uzavřené místnosti směl být kromě nich zván k poradě už jen jeden jediný do věci zasvěcený správce. Aby mohlo být zhotoveno krvavě rudé rubínové sklo, byly drceny kousky zlata a vsypávány do žhavé tekuté masy nebo bylo zlato třeno a rozpouštěno k pozlacování nádherných uměle zdobených pohárů a číší. Rád jsem přihlížel těm alchymistickým kouzlům.
Druhou otcovou vášní byl lov. V období honů býval dům plný hostí. Lovcem tu byl každý, každý tu měl svou mysliveckou zbraň; snad každý den se chodilo ze zakouřených skláren na čerstvý lesní vzduch a z okolních hvozdů bylo slyšet výstřely. Jistota oka i paže se nadto cvičívala na střelnici. Byla to vášeň, která zachvacovala všechny až po dělníky a foukače skla. Ostatně obratný sklář, to byl už nějaký pán a cítil se každému roven.
Třetí a největší vášní těchto lidí ale byla hudba. Také učitel, farář, úředníci si rádi zahráli s nemenším zanícením. Po večerech až dlouho do noci znívaly kvartety klasiků a když se provedení vydařilo, mínili ti dobří lidé, že virtuosové ve Vídni, v Praze či v Paříži to nezahrají líp, poněvadž nakonec jen hrajou stejně správně tytéž noty. Všechno všecičko, i symfonie, oratoria a opery bylo nakonec upraveno pro smyčcový kvartet a tak bylo z čeho užívat. Pěstovaly se i mužské pěvecké kvartety, zvlášť o výletech. Klavír už nebyl tak oblíben. Teprve když přišla moje matka, dokonale ovládající jak piano tak harmonium, otevřela se hudebním nadšencům i říše kláves. Bylo pozoruhodné, že tomu domu zůstala docela cizí tehdy převládající moderní salonní hudba. Stejně jako v oblasti sklářských forem, setrvali tu veskrze u klasicismu. Dodnes jsou pro mne nezapomenutelné Beethovenovy sonáty pro housle a klavír v provedení mého otce a matky. Jejich poetický přístup se mi zdá dodnes nepřekonatelný. Mimochodem tu budiž připomenuto, že můj otec se ve Vídni na technických studiích často přátelsky stýkal se svým spolužákem Karlem von Beethovenem a mohl od něho leccos zaslechnout o jeho slavném strýci. Použil jsem nakonec odtud převzatý motiv i v jedné ze svých domovských novel.
Když mi bylo kolem čtyř let, usoudili moji rodiče, že ten pohádkový šumavský život by pro mne a mé dva mladší bratry mohl znamenat i cosi jako zápecí, a rozhodli se najít pro nás nějakou dobrou školu ve větším městě. Volba padla na Linec, hornorakouskou metropoli. Bylo to vozem na dva půldny, s možností přepřahat koně i na pouhý jeden den cesty. Šlo o takový předsunutý šumavský post a každé léto jsme se odtud také vracívali na dlouhé prázdninové pobyty. I otec mohl své obchody opustit na dny či celé měsíce, když se mu uzdálo, že zrovna není třeba jeho přímé osobní účasti.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1973, s. 49-52

P.S. Tento úryvek vybral Sepp Skalitzky pro šumavský kalendář z Kralikovy vzpomínkové knihy Tage und Werke (Dny a díla, 1922).

Wir suchen Wir suchen weltaus, weltein, Durchstöbern tausend Bücherei'n Und finden endlich ganz verwundert Das, was das sinkende Jahrhundert Noch heilt vor unheilbaren Bruch, In einem schlichten Kinderbuch. Der Kleine Katechismus ist Dies Büchlein, dass ihr's alle wisst. Wenn dieses Weltgrundgesetz nur mehr In aller Herzen gegraben wär', So braucht' es keiner Paragraphen, Die Übeltäter darnach zu bestrafen. Hier sucht ihr wahrlich nicht vergebens Die Lösung der Rätsel alles Lebens, Die uns bedrängen seit Adams Tagen.	Hledáme všichni Hledáme všichni, nestačí nám svět, tisíce knih jsme prošli, slov a vět a konečně jsme našli v divném dojetí to, co je třeba konci století a co mu ještě může vrátit tvář. Je prostý jako dětský slabikář ten Malý katechismus. Kdo ho zná, ví však, že je jak pramen beze dna. Kdyby jen Boží zákon v každém srdci byl skryt jako v něm, pak svět by probudil. A ubyl by leckterý paragraf, který má stíhat zlo a zachraňovat mrav. Nebylo marné hledání. Teď chytí tě Bůh a rozluští záhadu živobytí. Hledáme ji od Adamových dní a nejsme poslední.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1984, s. 39
* * * Heimatliebe war das Wesen Meines Sanges, meiner Sagen. Mögen alle, die den lesen, An der Heimat nie verzagen. In der Heimat, in der lieben, Ist uns alles sonst gegeben Und so wird auch nie zerstieben: Glauben, Hoffen, Lieben, Leben.	* * * Láska k domovu to byla, jež mi dala bájit, zpívat. Kéž by ke všem promluvila, kdo ji zapomněli vzývat! Vždyť tam doma všecko ryzí bylo nám už provždy dáno a nikdy to nevymizí: cit i víra v nové ráno.
P.S. Z autorem podepsaného rukopisu, jehož originál je zachycen v obrazové příloze těchto stránek.
* * * Wollet nur nicht höhnend schelten Meine kleine Klause! Im Gebiet der beiden Welten Bin ich wohl zu Hause. Wenn mir leiden eure Töne, O so seid versöhnet, Denn ich bin durch Himmelschöne Allzusehr verwöhnet. Glaubet nicht, mich spotten Träume, Wenn ich grundlos lache, Ich verstehe halt der Bäume Und der Vögel Sprache.	* * * Mému koutu smějí se tu, tobě, poustevno má! A já na rozhraní světů teprve jsem doma. V tónech lesa duše plesá v čistém usmíření, zvykám stoupat na nebesa, že si země cením. Nevěřte, že snění tomu lehký úsměv svědčí: rozumím mluvě těch stromů, něžné ptačí řeči.
Wallfahrt nach Maria Zell In Gottes Namen wallen wir zu dir, Maria, die du hier den Gnadenthron hast aufgeschlagen zu lindern dieser Erde arge Plagen! Gib unsern Landen Fried und Heil! Gib uns von jedem auch sein Teil des Heiles aus der Wunderfülle, die du verwahrst in deiner Gnaden Hülle!	Pouť do Maria Zell Ve jménu Páně putujem, Maria, k Tobě. Tato zem vzhlíží teď vzhůru, na svém trůně kde utišíš, čím trpce stůně. Dej všemu kraji mír i cíl! Dej všechněm nám té lásky díl, milost svou dej nám, ať Tvé divy každého kryjou jak plášť dobrotivý!
Glaube und Heimat, 1959, s. 97
Spruch Lasst uns das Unsre tun, das andre Gott befehlen; wenn wir nur selbst nicht ruhn, auf Gott ist wohl zu zählen. Tu jeder seine Pflicht, so ist die Welt vollkommmen; um andres sorge nicht, so wird dir alles frommen.	Přísloví Čiň každý z nás, co má, ne až co Boží hněvy; ta snaha vědomá jak dar se potom zjeví. Ví Bůh, to jediné je, cíl abychom znali, vše další pomine, jen spásy buď si dbalý.
Glaube und Heimat, 1959, s. 97
* * * Lasst uns das Unsre tun, das andre Gott befehlen; wenn wir nur selbst nicht ruhn, auf Gott ist wohl zu zählen. Tu jeder seine Pflicht, so ist die Welt vollkommmen; um andres sorge nicht, so wird dir alles frommen.	* * * Čiň každý z nás, co má, ne až co Boží hněvy; ta snaha vědomá jak dar se potom zjeví. Ví Bůh, to jediné je, cíl abychom znali, vše další pomine, jen spásy buď si dbalý.
Weihnachtslied* Weihenacht still und sacht kommt herangezogen. Sieh, da bricht Licht auf Licht auf am Himmelsbogen. Gloria fern und nah hört man Engel singen. überall, und im Stall Ochs und Esel springen. Dort ein Kind liegt so lind auf der kalten Erden. Möchte doch Alles noch so zum Kinde werden! Eis und Schnee, Schmerz und Weh, endeloses Mühen! Doch getrost, durch den Frost dringt ein selig Blühen. Himmelsgold dringt so hold durch des Himmels Spalte, und hervor aus dem Tor lächelt Gott der Alte. Weihenacht still und sacht ist vorbeigegangen: fern verklang schon der Sang, den die Engel sangen.	Vánoční píseň Vánoce po roce jsou tu zase s námi. Svit a jas rostou zas všemi prostorami. Gloria zaznívá, andělé se rojí, dupají ve stáji vůl a oslík v chvojí. Chlapec tam, král to sám, leží v chladné slámě: kéž je Ti, Dítěti, svět podoben slavně! Sníh a led, plno běd na světě tě čeká, za mrazem však na zem splývá záře měkká. Ve zlatě bohatě ten třpyt nebe množí, z jeho bran dokořán hřeje úsměv Boží. Vánoce po roce s křídly andělskými přešly zas, zpěv a jas, v tichém dechu zimy.
Abendstille Stille ist es in der Runde Und im tiefsten Herzensgrunde Alles ist zur Ruh gebracht. Luft getränkt von Dünsten, feuchten, Aus der Ferne Wetterleuchten Durch die schlummerschwere Nacht. Und sie atmet aus die Schwüle; Von den Sternen sinkt die Kühle Nieder auf die weiche Au. Herber wehen schon die Lüfte Und es perlen sich die Düfte, Weinend, zu verklärtem Tau.	Večerní mír Ticho je teď po okolí a i v srdci, které bolí, nastal vlídný, vlahý klid. Na časy se blýská z dálav, noc mne chce jak vůně stálá dřímotami opojit. Dech nebes se shůry klade, až od hvězd sem vane chladem dolů do pozemských niv. Vzduch je čerstvý tak a svěží; jako perly v lukách leží jasné slzy, rosný div.
Des Waldes Widerhall, s. 13
* * * Singet leiser, o Cicaden! Lasst in eurem Sang mich baden, Löset meine Seele auf! Sänftige, o Wald, dein Rauschen, Lass mich in mein Innres lauschen! Herz, o hemme deinen Lauf! Plaudre nicht zu laut, o Quell! Vöglein singet nicht zu hell! Haltet droben in den Bäumen: - Denn ich will nun von ihr träumen.	* * * Zpěv cikád tichne na lukách a z duše zvolna smývá prach a nese vykoupení. Šum potom zvlní lesa lem, slyším to v samém nitru svém - i srdce svůj běh mění. Pramínek ztiší pak svůj proud a ptáci mohou umlknout tam v korunách těch stromů: - sen zanesl mne domů.

Básně Richarda von Kralika jsou vlastně shrnuty v jediném svazku Gedichte, jak vyšel ve vídeňském nakladatelství Carl Konegen Verlag poprvé už roku 1885. Obsahuje pět sbírek, členěných ještě dál do početných oddílů a zpěvů. Sbírka Roman (1884) má tři díly: Römisches Frühling, Römische Hochzeit a Herbst. Následuje Büchlein der Unweisheit se dvěma oddíly: Tanz-Idyllen a Unweisheit, vydaná roku 1885. Sbírka Offenbarung má podtitul Epistel von Richard Kralik a další, Das Ostaralied, o bohyni, která dala jméno Rakousku, nese zas podnázev Ein Wintermärchen. Závěrečná sbírka Sprüche und Gesänge (1893) má tyto oddíly: Sonette, Sprüche, Herbstgesänge, An Freunde, Vaterland und Mutterstadt, Gott a naposledy Kunst. Autor, který pocházel z rodiny bohatých šumavských sklářů, neměl aspirace zrovna malé - už tituly první ze sbírek jako by chtěl soupeřit se samotným Goethem. Všechna antika a křesťanství, vyznávané Kralikem s barokní vroucností integrálního katolíka, jsou mu však nakonec pouhou záminkou k velepísni na Rakousko a jeho nejkřesťanštější dynastii, v této mocné říši pak na lesy a jezera svého užšího domova, jímž byla, a to nám ho činí tak blízkým, právě Šumava, kde se 1. října 1852 v Lenoře narodil. Než to připomene alespoň prostá pamětní deska, dodejme ve stručnosti, že pozdější doktor práv Richard Kralik von Meyrswalden se už za studií na gymnáziu v Linci setkal s Adalbertem Stifterem, vyššího vzdělání nabyl ve Vídni, Bonnu a Berlíně, pobýval studijně i v Řecku a v Itálii, konvertoval ke katolicismu a stal se aktivistou katolického hnutí, zakladatelem a vedoucím tzv. Gralbundu, prozaikem, dramatikem, esejistou a kulturním filosofem. Věnoval se i hudbě a psal dokonce vedle náboženských mystérií i loutkové hry. Ten velký rakouský univerzalista zemřel ve Vídni 5. února 1934.

- - - - -
* Lenora / † † † Vídeň (A)