logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JIŘÍ SLÁMA

Jednorožec ze Schätzenwaldu

Můj příbuzný Julius Kilian sloužil v osmdesátých letech devatenáctého století jako knížecí schwarzenberský revírník v Schätzenwaldu na Šumavě. Při vyslovení jména Schätzenwald mi v kombinaci s představou šumavského pralesa vytanul roh bájného jednorožce (v německé verzi "das Horn des legendären Einhorns") z proslulé Schatzkammer císaře Rudolfa II. v Praze. A v té souvislosti mi napadá, že revírník Kilian mohl teoreticky potkat nějakého toho jednorožce i v Schätzenwaldu. Na to je Schätzenwald odlehlý dost! Šumava je pro jednorožce ideální, protože na Šumavě mohou jednorožci zblízka, a přece nespatřeni, pozorovat lidi, podivovat se jim a kroutit nad nimi hlavami s jedním rohem - co je tohle za exoty?! (v německé verzi "was ist denn das für seltsame Lebewesen?!")
Jednorožci jsou totiž úplně dokonalí, což ví každá malá holčička. Proto také děvčátka nosívají jednorožce na svém batůžku nebo si na jednorožce dokonce, jak jsem to pozoroval v IGY centru v Českých Budějovicích, hrají (v německé verzi "verkleidern sich die Mädels so"). Prostě si jen připevní roh na čelo. A ono to kupodivu svou reálnou dimenzi má - vyjadřují tímto způsobem svou touhu po dokonalosti (v německé verzi "die Kinder geben ja auf diese Weise ihrem Verlangen nach der Vollkommenheit Ausdruck"). A už samotná touha po dokonalosti k pokroku na cestě k ní vede...¨
Ale i jestli se setkal Julius Kilian v Schätzenwaldu s jednorožcem, tak my o tom prostě nevíme.
Kilian to nezaznamenal. A jak známo - pouze litera scripta manet. Nebo to možná někam zapsal. Musíme tedy dál bádat v pramenech. Naše hypotéza, ať jakkoli smělá (v německé verzi "so keck"), zní: schwaŕzenberský revírník Julius Kilian se setkal v Schätzenwaldu na Šumavě s bájným jednorožcem.

P.S. Julius Kilian, jak dosvědčuje mimořádně cenná práce pod dlouhým titulem "Die "F.S. Forstverwaltung in Böhmen mit Schwerpunkt auf den Revieren der südböhmischen Herrschaften", kterou si vlastním nákladem roku 2009 vydal v bavorském Mnichově Dr. Raimund Paleczek (i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže), skutečně v letech 1881-1885 působil jako "schätzenwaldský" revírník na knížecím panství Prášily-Dlouhá Ves (Stubenbach-Langendorf). Podle meteorologického serveru iFGrog.cz je dnes Schätzův les synonymem místního označení Rokyta. O kdysi pražské, dnes vídeňské "Kaiserliche Schatzkammer" viz Wikipedia. Pod označením "Ainkhürn" byl ovšem v císařské klenotnici uchováván roh kytovce narvala. Středověké chápání existence bájného tvora zacházelo až k jeho ztotožnění s Ježíšem Kristem, vzešlým z panenského lůna Mariina, aby vládl "rohem spásy" lidstva. Nejde v předchozím Slámově textu (což je česká verze dvojjazyčného jinak autorova výplodu) ani tak o jednorožce, jako o autora samého, potomka rodu Lustigů i ze Soběslavi, kde si tamní obchodník Emanuel Lustig roku 1884 vzal za ženu Albinu, roz. Kilianovou, dceru "našeho" knížecího reviírníka. Ten byl synem Aloise Kiliana, schwarzenberského vrchního správce v Českém Krumlově, kde se 24. září 1839 učitel na českobudějovické městské dívčí škole Franz Lustig oženil s Annou Eggertovou, sestrou rovněž "našeho" Antona Eggerta (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), v jehož někdejší vile Na Sadech v Českých Budějovicích sídlí dnes Jihočeská vědecká knihovna. Jiřího Slámu je v její další budově na Lidické třídě vídám takřka denně.

Osobnosti, které nás spojují

Cestou mezi mrakodrapy ve Frankfurtu nad Mohanem, někdy svobodném říšském městě, jsem přišel k jedné pamětní desce. Zůstal jsem stát. "1374 weilte da Karl IV. und 1386 Wenzel IV.," (tj. "Roku 1374 tu dlel Karel IV. a roku 1386 Václav IV." - pozn. překl.) mohu na ní číst. Ještě Friedrich III. tady byl, ten římský císař, nikoli císař druhé říše ("druhá říše" je občas užívané označení německého císařství z let 1871-1918, "římským císařem" je tu míněn císař Svaté říše římské "národa německého" /962-1806/, jejíž součástí byly i české země, k pojmu "první", "druhé" a "třetí" říše podrobněji viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Třetí říše_(pojem) - pozn. překl.).
Byl to, podle jiné z pamětních desek, dům městského šoltyse Siegfrieda von Marburg zum Paradies (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.). Zcela jistě po válce znovuvybudovaný dům, žádný i po ní dochovaný, takové tu existují jen na někdejším předměstí.
Rychle se mi vybaví jedna českobudějovická pozoruhodnost (v originále "eine Budweiser Sehenswürdigkeit" - pozn. překl.), o které ovšem ví jen málo lidí, poněvadž ta freska je špatně zachovalá a lze ji najít v křížové chodbě někdejšího dominikánského kláštera, i když to neusnadňuje jakýkoli návod. Jde o nástěnnou malbu, zobrazující pohromadě císaře Karla IV. a Václava IV., jeho syna. Vznikla v roce 1378, kdy se oba během května toho roku v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) zdržovali. Šlo už o sklonek života velkého císaře Karla IV., který v listopadu téhož roku skonal následkem jedné nehody (zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko a vlastní příčinou smrti se stal zápal plic - pozn. překl.). Nikdo tehdy nemohl tušit, že se Václav IV. po svém nástupu na trůn projeví jako nezbedník (v originále "als Spitzbub entlarvt" - pozn. překl.), připomenout stačí nebohého Jana Nepomuckého!
"Co je lepší?" pomyslel jsem si. Dochovaná freska v jednom klášteře, který může jinak prezentovat jen průměrnou gotiku a průměrný barok, anebo snad v důsledku kolektivního šílenství nacistického režimu totálně vybombardované město, které se však dokázalo zotavit, takže zde zbudované mrakodrapy se nyní tyčí mnohem výše než kdysi staré věže? Rozhodl jsem se pro mrakodrapy. (Téhož dne jsem se dostal do hovoru s jedním Frankfurťanem a ten dobrý muž znal dokonce dvě ćeskobudějovické pivní značky!)
Karel IV. a jeho syn Václav IV., osobnosti, jež nás pojí.


Sudetenland, 2019, č. 3, s. 263

Jiří Sláma se narodil dne 9. ledna roku 1966 v Českých Budějovicích. Jeho rodový původ nás (myslím teď jeho a mne) opravdu spojuje. Karel Lustig (*29. prosince 1856 v Kardašově Řečici, †5. dubna 1924 raněn mrtvicí za sobotní cesty ze Soběslavi a pak z Rudolfova k rodině své dcery Mileny a jejího manžela, učitele v Libníči, Ludvíka Slámy), jak uvádí Wikipedia), někdejší ředitel školy v mé rodné "blatské metropoli", jak bývala Soběslav nazývána, zejména pak zakladatel tamního muzea, které se stalo jakýmsi vzorem českého "venkovského" ústavu svého typu, měl, jak už zmíněno, dceru Milenu (*5. února 1897 v Soběslavi, †4. října 1982 v Českých Budějovicích), provdanou za Ludvíka Slámu, jehož syn Jiří se oženil s Jarmilou Škodovou, jim dvěma se pak narodili syn Jiří, ten "náš", a dcera Miriam (1967-1996), sestra Jiřího Slámy "mladšího". Do čtvrtletníku "Sudetenland" s podtitulem "Europäische Kulturzeitschrift" přispěl Jiří Sláma už vícekráte i v předchozích jeho ročnících (připomenu třeba text "Königinnenstreit in Budweiser Café" z 2. čísla ročníku 2018, vracející se do jeho rodného města). Ještě mi napadá, pokud byste měli snad zájem: podrobný německý životopis Karla IV. a jeho syna Václava IV.. Oba stojí k předchozímu textu za čtení, což bych jako doporučení přiřkl také všem minulým i budoucím textům Jiřího Slámy.

- - - - -
* České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S maminkou a sestrou Miriam na snímku z roku 1974
Jeho novoročenka s oknem sálu soběslavského muzea, v němž sedí dědeček Lustig, oděný jako Petr Vok z Rožmberka (nebo snad Jan Jiří ze Švamberka podle toho erbu na stěně za ním?)
Dva snímky z dědečkova soběslavského pohřbu v roce 1924Dva snímky z dědečkova soběslavského pohřbu v roce 1924
Jeho skromná, ale obsažná publikace (2006)Jeho skromná, ale obsažná publikace (2006)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist