OTFRIED PREUSSLER (VL. JM. OTFRIED SYROWATKA)

Šumavské kořeny

Ano, mám je opravdu, a sice vedou k mé babičce, matce mé matky. Babička Týna, jak jsme jí říkali, přišla na svět v Českém Krumlově. Plným jménem se psala Ernestine Kilianová a byla dcerou jednoho schwarzenberského úředníka. Rodina bydlela na Latráně - to jméno na mne odedávna působilo zvláštní přitažlivou silou. Babička už v mládí osiřela, dostala se potom do Prahy a vedla domácnost svému strýci, který tam byl soudcem u zemského soudu. A ten strýček soudce se jí ovšem postaral o dobrou partii. Můj dědeček, její manžel, byl starý c.k. voják, sloužil jako účetní poddůstojník u maršála Radeckého a přešel pak do finanční správy. Ve středočeské Bělé pod Bezdězem, kde přechodně působil, poznal právě moji babičku, vzali se tam a stěhovali se pak, jak bylo u c.k. finančního úředníka něco zcela obvyklého, z jednoho dědečkova služebního místa na druhé. V severočeském Šluknově přišla na svět moje maminka, v Broumově na slezské hranici její další sourozenci, než se rodina konečně usadila v Liberci. Babička, jak už se na správnou babičku patří, ráda vyprávěla o starých krumlovských časech, aniž bych já sám měl kdy příležitost se tam alespoň podívat. Byl jsem v Českém Krumlově poprvé až roku 1964. Trávili jsme s dětmi dovolenou v Haidmühle na bavorsko-české hranici a dalo se tenkrát získat krátkodobé vízum do Čech při vstupu z rakouského území. Učinili jsme tak v Dolním Dvořišti, kde se kdysi narodil Hans Watzlik. Snad to byla jen souhra okolností, ale přijeli jsme na hranici a vyplňovali své formuláře, když náhle major československé Pohraniční stráže ztrnul ve slavnostním postoji: v protisměru z Čech proti němu najela černá volha a z ní vystoupila dáma už trochu v letech, které právě měla náležet ta neklamná vojenská pocta. Když jsem potom vrhl přes důstojníkovo rameno pohled do jejího pasu, poněvadž i ona ho musela samozřejmě odevzdat k orazítkování, zjistil jsem, že šlo o Marii Majerovou, velkou klasičku české literatury pro děti, srovnatelnou tehdy alespoň významem pro české země asi tak s dnešním ohlasem Astrid Lindgrenové na Západě. Jeli jsme pak dál a já se poprvé ocitl v babiččině rodišti Českém Krumlově. Sotva jsme zaparkovali na náměstí při hotelu U města Krumlova, obklopilo naše auto celé hejno černovlasých dětí s nataženýma rukama, které hlasitě žadonily o žvýkací gumu. Byly to cikánské děti - opravdu nevím, zda Romové či Sintí. Nu budiž, to bylo naše první setkání s městem, fascinujícím jinak od prvého okamžiku nikoli snad jen proto, že tu vyrostla právě moje babička. Utkvěla mi v paměti naše cesta po Latráně, kolem bývalého kostela svatého Jošta. Ve kterém domě babička bydlela, jsem tehdy nevěděl a nevím dodnes, ale Krumlov si navždy získal naše srdce. Několik let potom jsme tam přijeli začátkem zimy. Město bylo celé pod sněhem. Viděli jsme je ležet pod sebou z návrší a byla to pohádka - ten sníh dokázal milostivě zakrýt všechny stopy rozkladu. Ještě k Hansi Watzlikovi. Říkali jsme tomu dobrému člověku strýček Hans, i když to vlastně náš pravý strýc nebyl - jen důvěrný přítel mého otce. Můj otec dlouhá léta řídil časopis Deutsche Jugend, vydávaný Svazem německých učitelů v Čechách pro školní mládež. Tato funkce, dlužno připomenout, že čestná, mu dávala možnost styku i spolupráce s mnoha spisovateli a umělci. Hans Watzlik byl jeden z těch, kdo nikdy nepovažoval psaní pro děti za něco méně významného a napsal pro ně také mnoho krásných věcí. Mám na mysli třeba jeho knihu Firleifanz, mnoho příběhů jako například Rübezahls Ende a všelicos jiného. Watzlik napsal i Girlitz und Amixel a také velice, velice krásnou dívčí knihu Erdmute (pozn.překl.: česky vyšla pod názvem Jiřina, děvče ze Šumavy). Odehrává se na Šumavě stejně jako příběh Die Buben von der Geyerflur. Ta země se nám stala skrze Watzlikovy knihy velmi blízká, ačkoli, jak už řečeno, jsem tam až do roku 1964 nikdy nebyl. Dřív jsme nebyli tak snadno pohybliví jako dnes a Šumava byla zeměpisně dost odlehlá - ne však pro naše srdce. Zvlášť Firleifanz na nás měl velký vliv, švec Leichdorn a krásné vyprávění o Marii a Josefovi, jak nechali v kovárně okovat svého oslíka. Měl jsem svého Firleifanze: jednoho dne byl v našem domě v Liberci na návštěvě strýček Hans, to jest Hans Watzlik, a ilustrátor Ernst Kutzer. Položil jsem před ně svůj výtisk s přáním, aby tam něco přičinili, a tak tam Hans Watzlik připsal věnování a Kutzer nakreslil obrázek, kde je se svou Virginií a strýčkem Hansem zpodoben při džbánku piva. Watzlik napsal i loutkovou hru o loupežníku Toldrianovi. Tu mám živě v paměti, byla jednou v Liberci i hrána a jméno Toldrian mi utkvělo natolik, že jsem si ten text vzal před lety na venkov s sebou. Je to příběh velmi náročný a pro Watzlika příznačný i tím, že jako on nezná lidi úplně dobré a naopak úplně zlé. V té loupežnické historii zbožný poustevník odmítá Toldrianovi přístup k odměně věčné blaženosti a nakonec si Spirifankerl odnese právě eremitu a loupežník dojde milosti. Imponovalo mi, když mně matka vyprávěla, jak Watzlik pracuje. Měl prý bezpočet papírových kartek s poznámkami z četby nebo se záznamy vlastních myšlenek a nápadů. Z nich pak vznikaly jeho povídky a romány - Der Pfarrer von Dornloh (pozn.překl.: to za tu knihu dostal Watzlik mezi válkami československou státní cenu za literaturu!) je pro mne opravdu velký příběh, stejně jako Aus wilder Wurzel a jak se všechny ostatní jmenují. Hans Watzlik, ale i Adalbert Stifter ve mně vyvolali hluboký vztah k Šumavě, v neposlední řadě pak i největší znalec té země i její kultury, pan řídící učitel Josef Blau, který rovněž patřil k přátelům mého otce.

Hoam!, 1998, s. 664-666

Abend Unermesslich hoher Himmelsbogen Über frühjahrsfeuchter Ackererde, Eggen träumen wo am Rain, die Pferde Haben ihre Fuhren heimgezogen. Hütten ducken sich in müder Herde Auf den Grund der weiten Hügelwellen, Bauern sehn noch einmal nach den Ställen, Ob das Vieh auch ruhig schlafen werde, Und bevor sie in die Kammern steigen, Rasten sie ein wenig auf den Schwellen; Ferne Hunde jaulen auf und bellen Dünn und wie verschollen durch das Schweigen. - Sachte hebt der Abendwind den hellen, Honiggelben Vollmond aus den Zweigen.	Večer Vysoké nebe obzor klene nad vlhkou, čerstvou jarní zemí. Kůň cestou trhne opratěmi, v poli spí brány opuštěné. Vesnice v stráni schoulená je. Zvlněný kraj je náhle zticha. Dobytek v šeru teple dýchá, když sedlák ještě projde stáje. Než jde spát pak, na prahu stane naposled v krátkém zamyšlení; než náves zhasne do mlčení, vzdálený štěkot vítr svane. Ve větvích úplněk tu vzplane, v medovém svitu všechno změní.
Weihnachtsmarkt* Bude an Bude in langen Zeilen, Menschen, die hastig vorübereilen, Andre, die wägend und wählend stehn; Kinder, die sich auf die Zehen stellen Und sehnsuchtvoll hinauf nach den hellen, Kerzenbeschienenen Tischen sehn. Spielzeughändler am Kohlenbecken, die bis an die Nase im Schafspelz stecken Brezeljunge und Würstelmann; Weihnachtstannen zu allen Preisen, Christbaumständer aus Schmiedeisen, Schaukelpferde und Eisenbahn. Allerhand Puppen in bunten Reigen, Pflaumenstoffel, getrocknete Feigen, Silberschnüre, Flitter und Tand... Und ich tripple mit zagen Schritten Quer über den Markt, als ginge ich mitten Durch ein schimmerndes Märchenland.	Vánoční trh Tolik stánků všude pro potěchu lidem, míjejícím řady v spěchu, i těm, kdo tu stanou ve váhání; dětem, na špičky si stoupajícím a toužebně vzhůru zírajícím na pult v jasu svící z modré tmáně. Hračkáři dřepí na bedně uhlí, byť v kožichu, mrazem celí ztuhlí, preclíkář i párkař v čepici; stromky též za přijatelnou cenu, se stojanem nebo bez stojanu, houpací kůň, vláček jezdící. Panenky zříš pestře oblečené, kominíčky ze švestek i fíky sušené, třpyt stříbrných řetězů, tret kolkolem... Cupitám zdlouhavě přes náměstí celým trhem, jak bych vprostřed štěstí rovnou vešel v pohádkovou zem.
Hoam!, 1966,č. 12, s .91

P.S. Báseň se stala součástí knihy "Sudetendeutsches Weihnachtsbuch", antologie vzpomínek, příběhů, básní a písní, kterou vydal v mnichovském nakladatelství "Aufstieg-Verlag" Erhard J. Knobloch (1923-1987).

Země ticha, míru a samoty

Šumava je jen české jméno pro horstvo se starým německým označením Böhmerwald - a téměř na samé bavorskočeské hranici ležící Železná Ruda se předtím jmenovala Markt Eisenstein. Často jsme toho hraničního přechodu užívali ještě za Novotného a Husákových časů cestou do Klatov a dál do české země. Odbočit z vytyčené hlavní trasy k šumavským hřebenům bylo tehdy nemyslitelné. Tabulky se zákazy vstupu lemovaly silnici. Vojenské pásmo, ochranný štít kapitalismem ohrožené mírové hranice států Varšavské smlouvy. Snad by překročení zákazu už tehdy mělo cosi do sebe, ale my neměli ani kuráž ani chuť se o to pokusit.
Dnes je mnoho věcí jinak na oné tehdy tak impozantně střežené hranici mezi Východem a Západem. Přívětiví celníci, zdvořilá pasová kontrola. Divoké býlí soukromých prodejních kiosků a směnáren, jak se rozbujelo hned po "sametové revoluci", se teď už přece jen trochu zkultivovalo a na vymezených prostranstvích se řadí jedna dřevěná bouda za druhou na způsob jakéhosi permanentního vánočního trhu, jehož nabídka sahá od lihovin a plzeňského Prazdroje až ke sklenicím s temným lesním medem, naloženými houbami, cibulí a paprikou, od pestrých textilií až k pornografii a levné elektronice.
I jinak se mnohé změnilo. Tentokráte opouštíme hlavní silnici do Klatov na horském sedle, kde se předtím napravo tyčila obrovská tabule se zřetelnou zápovědí vstupu. Nedovedli jsme si něco podobného představit, ale ta tabule opravdu zmizela, spolu s celou Varšavskou smlouvou a sovětskou vojenskou doktrínou. Prvních pár set metrů po dříve neprůjezdné trase jako bychom ještě překonávali určitý ostych. Jaká proměna světa, jaká porážka ještě nedávno zdánlivě nedotknutelných politických principů tady, v samém srdci Evropy! - Nádherný letní den uprostřed srpna. Nad údolími se tetelí horký vzduch. Tady nahoře, asi v osmi stech nadmořské výšky, se dá to prudké slunce ještě snést. Vrcholky stromů po obou stranách stranách silnice se pohybují v šumění větru. Když vyjedeme na chvíli z e stínu jakoby nekonečného lesa, rozprostírají se před námi obrovské horské louky s jen ojedinělými stromy a křovinami, lemovány na blízkém obzoru modravými lesnatými hřebeny vrchů. Rázem se mi vybaví vzpomínka na dětství v Jizerských horách, zčistajasna znovu nalezená krajina dávných dnů na severu Čech. Na vlastní oči jsme si mohli vícekrát ověřit, jak utrpěla za poslední desetiletí: mrtvé lesy, ve step proměněná horská úbočí - a tady v té zelené nádheře bychom snadno podlehli klamu, že nám bylo shledat se ve štěstí se svým ztraceným rájem.
Následuje ovšem vystřízlivění. Žádná z jizerskohorských plání, jak je kdysi vyklučili tamní skláři, nemohla být nikdy ani přibližně tak rozlehlá jako ty, které právě míjíme, ani na Jizeře, ani na Malé Jizerce, ani kolem loveckého zámku novolouckého, ani tam u Kristiánovské chaty. Silnice je úzká, ale dobře udržovaná. Překračuje tu pár horských potoků a občas tu při jejím okraji stojí zaparkovaný automobil, téměř bez výjimky už s označením CZ, jen ojediněle z nedbalosti či vzdoru ještě s tím starým CS.
Zelené tabule s českým znakem, tím na zadních nohou vztyčeným bílým dvouocasým lvem v červeném poli, vyznačují hranice národního parku: každé opuštění červené značené turistické cesty je ovšem na tabulích výslovně zakázáno, stejně jako trhání lesních plodů a květin. O houbách jsem se buď nic v těch nápisech nedočetl, nebo se tu zase osvědčuje má děravá paměť na slovíčka. Podél silnice se čas od času vynořují betonové plochy nejasného určení; v někdejší Nové Hůrce míjíme komplex prázdných budov, které byly zřejmě předtím kasárnami: uprostřed louky po léta nesečené rezaví mrzutě stará lokomobila. Na obydlené domy narazíme teprve v někdejším Stubenbachu, dnes už zvaném jen česky Prášily, nejbližší příhraniční obci po Železné Rudě, dosažitelné automobilem. Zabočujeme doleva a ve stínu zastavíme. Krásný, projasněný jehličnatý les na lehce stoupajícím svahu. Ostrůvky trávy mezi kmeny stromů, nijaké odpadky, nejvýš pár spadaných větví, zato těch hřibů modráků každé velikosti a stáří, od docela malinkých až k těm velkým jako dřevěný hříbek z krabice na šití našich babiček, a také jako hříbek zdravých, jako by tu rostly právě pro nás.
Po blízké cestě táhnou ojedinělé hloučky turistů, sotva se ozve hlas. Občas se mihne i cyklista a ani on neruší ticho, které nás tu obklopuje. Sedíme na okraji lesa, ruce založeny za hlavou. V uvolněném mlčení stává se náš dech součástí větru, šumění větví, šepotu vysoké trávy. Tak nějak mohlo být u srdce svatému Vintíři, když za dávných časů hledal tu v lesní divočině milého Pánaboha a spolu s ním našel i pokoj své duše - s přispěním Nejvyššího nastal pak i pokoj a mír mezi znepřátelenými knížaty na obou stranách hranice.
Nemůžeme zůstat, musíme dál. Kam teď? Bereme si na pomoc k ruce mapu, jednu z těch nově vydaných dvojjazyčných orientačních map, které jsou u nás k dostání. Studujeme ji - a jsme hluboce ohromeni zděšením. Ta mapa nezachycuje jen cesty a stezky, vodní toky a existující obce a osady s českými a německými názvy - zachycuje také ony kdysi německé šumavské vsi a samoty a dvorce, označené tu slovy: "Takto označená místa už neexistují - die so gekennzeichneten Orte sind nicht mehr existent." Je to jen při cestě, kterou jsme už urazili, vzdušnou čarou dlouhé tak asi třicet kilometrů, hrubým odhadem na tři tucty zaniklých osad - Schwarzenbrunn třeba, Stadeln, Seckerberg, Grünberg a Mosau, některé vůbec bez českých názvů, kdysi zato mnohé s vlastní kaplí, školou či hájovnou.
Byly kýmsi (kým asi?) srovnány se zemí, vymazány z povrchu země. Ani zbytky zdí, ani stopy základů nebo domovní studny. Tu a tam jen třešeň uprostřed vysoké trávy, tu a tam skupina zmrzačených jabloní, náznak polní cesty, zbytek aleje. Jaký asi kus osudu, německého osudu, se odehrál právě tady? Lidského osudu v každém případě. Osudu celých rodin, celých dynastií sklářů, lamačů kamene, dřevorubců, malých chalupníků. Učitele, lesní úředníky, faráře nevyjímaje. Byla to cena za ten dnešní klid, cena toho míru a osamění?
Stísněni pokračujeme v cestě. Byl tu po válce vynaložen řádný kus práce, aby byl celý ten kus české země až k úpatí Roklanu nejprve násilně vylidněn a pak ponechán zkáze, ať už to bylo z důvodů vojenských či z důvodů etnické očisty, jak se o ní dnes v Evropě znovu hovoří. Koho to ještě vůbec zajímá? Ty turisty tady určitě ne, ať už pěší houfy či tuláky na bicyklech - a proč by také mělo? Ne, nechci nikomu vyčítat, navzdory všemu, co se stalo, hledám znamení naděje.
Kdo hledá znamení naděje, najde je často i tam, kde bys sotva něco podobného tušil. Přijíždíme do Srní, někdejšího Rehbergu. V moderním turistickém hotelu platí cizinci trojnásobnou cenu, budiž jim přáno, to se nás vlastně netýká. Na opuštěném hřbitově hned za kostelem stojí dodnes památník padlým, poněkud už omšelý, věnovaný obětem první světové války. Svou těžkopádností připomíná trochu díla Ernsta Barlacha: jména se dají jen těžko přečíst, německá jména, pokud lze zjistit. Takové nepoškozené památníky padlým na území někdejší Československé republiky známe snad jen ještě z Dolní Hedeče (Niederheidisch) u Kralického Sněžníku, snad i z Kežmarku (Käsmark) na území dnes už samostatného Slovenska.
Vstupujeme do kostela. Chladný prostor, zbudovaný kolem roku 1800, oltář bez zvláštního lesku. Děvče, snad mladá žena, je zaměstnána výměnou květin ve vázách. Jsou tu ještě nějací Němci? ptám se jí česky. Zůstaly jen hroby tam vzadu za kostelem, ukazuje mi. Nepočítal jsem ty litinové kříže, seřazené při zdi na zadní straně kostela v Srní, každý z nich opatřen německým jménem, s jednou jedinou výjimkou. Tucet jich bylo určitě. I dvě dubová umrlčí prkna jsem tu viděl a na nich pro paměť budoucím do šumavského dřeva vypálená jména mužů a chlapců z někdejší rehberské farnosti, padlých v té druhé z obou světových válek. Ta prkna prý přestála čas po válce na půdě kostela, alespoň podle slov oné dívky z kostela v Srní. Teď tu stojí vedle litinových křížů svých předků a jejich i svých příbuzných. Jaké znamení naděje a obnovené lidské důvěry! Musíme však dál, čas nás k tomu nutí. Zůstane tedy u jednoho otčenáše, u dvou vlastně: jednoho za všechny, kdo ztratili domov a vlast v té dnešní zemi ticha, míru a samoty. Toho druhého pak za všechny ty, kdo tu dnes žijí a kdo tu v budoucnu budou žít.

Sudetendeutsche Zeitung, 1993, č. 48, s. 7

Otfried Preussler se vyznal ze vztahu k Šumavě dostatečně v krajanském časopise Hoam! z roku 1998. Narodil se 23. října 1923 v Liberci (jeho otec Josef je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže, prarodiče Josef Syrovátka a Dorota, roz. Jirešová, byli Češi, "babička Dora" se stala Otfriedu Preußlerovi, do roku 1941 Otfriedu Syrowatkovi, pozdějšímu spisovateli, vypravěčkou příběhů /prý hovořila jen lámanou němčinou/). Jeho Útěk do Egypta přes Království české vede českým severem, vlastí Rýbrcoulovou. Autor žil ostatně v bavorském Haidholzen u Rosenheimu (Petr Chudožilov v poznámce ke svému rozhovoru s Preusslerem v Lidových novinách z 16. prosince 1999 uvádí se stejnou adresou ulice Stephanskirchen /Haidholzen je místní částí obce Stephanskirchen, jejíž škola byla po spisovateli pojmenována už za jeho života/!) na adrese Rübezahlweg. Posledním bydlištěm Preusslerovým byl však městys Prien am Chiemsee, kde v pondělí 18. února roku 2013 v nedožitých osmdesátinách skonal (podle rodinného parte se pohřeb konal v Rosenheimu). Přesto jeho báseň Večer, ve sborníku Fruchtbares Erbe mylně přiřčená Hellmutu Waltersovi, nese tak neomylné rysy selského stesku vůbec, že ho se šumavskou literaturou svou inspirací pevně spojuje. Jeho dětské knihy byly mezitím přeloženy do více než 45 jazyků a celkovým nákladem 40 milionů výtisků si získaly svět. To podle jeho Krabata vznikl slavný český animovaný snímek Čarodějův učeň v režii Karla Zemana, který mimochodem získal hlavní ocenění na jednom z českobudějovických festivalů českého a slovenského filmu. Preussler zas přeložil svého času do němčiny Ladova Kocoura Mikeše, tak úspěšného u našich sousedů i v televizní kreslené podobě. V Tajemství oranžové kočky četly tohoto německého autora z Čech tenkrát za normalizačních časů i naše děti ve třináctém poschodí paneláku u Voříškova dvora, stejně jako předtím nezapomenutelného Anastázia Kočkoráda od jiného "našeho Němce" Rudolfa Slawitschka, který údajně - rozuměj Kočkorád - právě i v těch nejhorších časech stával na psacím stole Martina C. Putny. Jako v této knize ožívá na ilustracích Jiřího Trnky budějovická Samsonova kašna, ožil v kresleném filmu budějovického Curta Lindy týž motiv jako ilustrace k ději Preusslerova příběhu Das kleine Gespenst (Malý duch). Není to okouzlující příklad duchovního spojení ztracených domovů a ztracených generací?

- - - - -
* Liberec / Český Krumlov / † Prien am Chiemsee (BY) / † † Rosenheim (BY)