ALOIS SONNLEITNER

Torzo Šumava

Ještě mnoho let po roce 1945 bylo možno potkat na těch několika výhledech, které se z rakouské strany otevírají do vltavského údolí, uplakané lidi, kteří hledali a našli sice v Rakousku a v Bavorsku po válce novou vlast a druhý domov, ale chtěli tady alespoň na chvíli zahlédnout svůj starý původní domov šumavský, chtěli uvidět na vlastní oči, zda ještě stojí dům, který museli opustit, zda stojí stromy v někdejší zahradě, zda tam všude kolem dosud vůbec trvají nějaké známky života. Když pak namísto sídel, jak si je coby předrahé jmění předávaly po věky celé generace, spatřili jen tu se zemí srovnanou, zející skvrnu ve zhnědlé zeleni zpustlých luk, dalo se tu slyšet zoufalé hlasy žen, zastřené slzami a přerušované sotva tlumenými vzlyky: "Co jen se to stalo?!?" Přesně jako to kdysi řekla "s tváří bledou jako padlý sníh" krásná Klarisa ze slavného Stifterova Hvozdu (Hochwald, tj. Vysoký les, zní originální název té povídky - pozn.překl.), když dalekohledem dosáhl její zrak až tam, kde namísto milovaného "blankytného hranolu" Vítkova Kamene čněla k nebi válkou sežehlá zřícenina. Či jak se praví kus dál v té povídce o stříbrovlasém Řehořovi: "Tvrdě to zasáhlo srdce starcovo, takže zaskřípal zuby, ale nevyřkl ani slůvko bolesti, odstoupil od dalekohledu a řekl: "To si pomohli... Jen se upokojte, děti moje!" Tak se v základních lidských situacích a ve stavech nouze vynořují vždy táž slova, jako při zrození či v hodině smrti, jako tady na hrobě všeho, co kdy patřilo ke světu lidí.
Cože se tu tedy vlastně opravdu stalo?
Když roku 1945 dohasla konečně neblahá světová válka v hromadách trosek a v moři slzí a krve, nenadešel po ní blažený mír těm, kdo přežili. Jak to kdysi předpověděl "šumavský prorok", nadešel čas "velkého smýčení" a právě tato zem měla být vymetena "železným koštětem". Nenávist a pomstychtivá zášť zacházely v krutosti české odvety často až tak daleko, že štvanci hledali útočiště a ochranu dokonce i u ruských okupačních vojsk. Už od června 1945 byli muži, starostové a představení obcí či jiní činovníci zajištěni ve sběrných táborech, osamělé ženy i s dětmi nasazeny mnohdy k nucené práci do vnitrozemí, zatímco ti zbylí obdrželi pokyn dostavit se s třiceti kilogramy nejnutnějších osobních věcí na shromaždiště, odkud pak byli všichni spolu s těmi ze sběrných táborů dohromady násilně vysídleni ("odsunuti") v dobytčích vagonech přes bavorskou hranici. Z osad k hranici na české straně přilehlých stačily ženy sužované nouzí a starostmi o rodinu zprvu ještě něco z toho, co by tam jinak vyhnanci musili všechno zanechat, pod ochranou šumavské noci a mlhy přenést do bezpečí pro sebe a pro své děti. Poslední Němci v prostoru kolem Rychnůvku (Deutsch-Reichenau bei Friedberg; za války byla ta obec přejmenována úředně na Deutsch-Reichenau bei Haslach - pozn.překl.) byli nějaký čas po vyhnání svých kněží v duchovní péči premonstráta Evermonda Grosse z kláštera v blízkém rakouském Schläglu (česky také Drkolná - pozn.překl.) : se vzácnou neohrožeností putoval na svém haflingerovi (odrůda horského koně - pozn.překl.) často rovnou poli a lukami přes hranice, aby odsloužil mši svatou a poskytl útěchu nemocným či umírajícím.
Domy, vyvlastněné už a přiřčené novým českým majitelům, kteří o ně často neprojevili ani tu nejmenší starost, počaly chátrat a rozpadat se: pokud byly střechy, v těchto končinách často jen doškové a šindelové, už porušeny, postupovala zkáza tím rychleji. Když byla roku 1948 spuštěna železná opona mezi dvěma napříště nesmiřitelnými světy, byly překopány a zataraseny i poslední cesty vedoucí přes hraniční čáru a pole při ní, kdysi s tak obětavou péčí udržovaná, zpustla široko daleko k nepoznání. Stromy v zahradách zplaněly, neboť jak mi jednou duchaplně pověděl člověk odtud - nejen člověk potřebuje strom, nýbrž i strom člověka, aby nerostl jen planě bez užitku.
Roku 1956 referuje otec premonstrát Johannes Felhofer ve farní kronice obce Sankt Oswald u Haslachu: "V květnu toho roku zahájili Češi na hranicích truchlivé dílo zkázy. Buldozerem byla srovnána se zemí všechna někdejší lidská sídla podél ostnatého drátu. Jen při okraji katastru obce Sankt Oswald tak bylo zničeno:
v Horním Ureši (Ober Uresch) : 6 domů, kaple,
v Muckenschlagu: 4 selské usedlosti, 2 domky,
v Jasánkách (Asang) : 21 domů, kaple,
v Dolním Markschlagu (Dolní Hraničné) : 11 selských usedlostí, škola,
v Horním Markschlagu (Horní Hraničné) a na samotě u Stradbaura: 19 domů,
v Morau: hamr, 2 domky.
Stovky lidí byly na vlastní oči svědky tohoto nesmyslného ničení: i mnozí ne tak dávní vyhnanci odtud museli teď na vlastní oči přihlížet, jak se jejich obydlí nejprve zřítila záměrně založeným požárem a byla pak definitivně rozdrcena strojem bez mozku. Uprostřed kvetoucích právě ovocných stromů zela jen spoušť a vršily se hromady trosek. A to všechno se událo pouhých deset let a jeden rok po válce."
Roku 1957 pak zaznamenala táž farní chronika: "Smutné divadlo započalo 4. května tohoto roku. V šest hodin večer otřásla mohutná detonace i okny naší obce: věž farního kostela v Rychnůvku (byl zasvěcen zemskému patronu svatému Václavovi - pozn.překl.) se rázem slehla do cihlové sutě. Po druhé následné detonaci zbyl z kostela jen kopec rudého prachu. I lidem okoralého srdce vehnaly ty scény slzy do očí. Už několik dnů předtím byla se zemí srovnána fara a ostatní domy obce. Rychnůvek byl přitom se svým vyvýšeným kostelem jakýmsi odedávným symbolem té pohraniční končiny a znali ho, zdaleka na dohled, i z kraje v údolí řeky Mühl (na ni upomíná jméno celé hornorakouské oblasti Mühlviertel, které se ovšem odvozuje i od staršího výrazu pro kopec "Bühel" /také "Mihel", v nové němčině "Hügel"/ a znamená tedy vlastně "kopcovitá", nikoli "mlýnská" čtvrť; česky se té řece, jejíž rameno zvané Steinerne Mühl tvoří i kus naší hranice, říkávalo také Mihela - pozn.překl.). Později byly trosky vsi (významem byl Rychnůvek spíše městečko- pozn.překl.) odklizeny a dnes už jen zasvěcenec pozná, že se tu někdy rozkládalo lidské sídlo. Kosti mrtvých, kteří spí na zarostlém hřbitově blízko někdejšího kostela (místo dnes značí pamětní kříž - pozn.překl.), budou však při pozdějších odkryvech půdy neklamným svědectvím té skutečnosti."
Stejně jako kostel v Rychnůvku ostatně skončily i kostely a kaple mnoha okolních šumavských obcí daleko podél hranic, nejblíže odtud veliký kamenný kostel svatého Jana a Pavla v rovněž zaniklých Kapličkách (Kapellen - pozn.překl.).
Jen mezi Guglwaldem a Třístoličníkem zřídili mezitím na rakouské i bavorské straně někdejší vyhnanci celou řadu kaplí a památníků v upomínku na starý domov: promlouvá z nich bolest nad jeho ztrátou, nikdy však ani stín nekřesťanské nenávisti či odplaty. Děti a vnuci sice ještě - byť už jen matně - rozumějí smutku svých rodičů a prarodičů, hovoří však už řečí kraje, který se jim z původní ciziny, jíž byl ještě generaci vyhnanců, stal druhou novou vlastí, a berou radostný podíl ze svobody, toho po zdraví a domově nejvyššího pozemského statku. Jakže to řekl starý Řehoř ze Stifterovy slavné povídky Hvozd? "To si pomohli... Jen se upokojte, děti moje!"

Der Böhmerwald - Seele und Pulsschlag einer Landschaft, s. 89-90

Kniha dvorního rady a gymnaziálního ředitele na odpočinku Aloise Sonnleitnera (je mj. i autorem průvodce po Šumavě a údolím Vltavy na základě úryvků z díla Adalberta Stiftera) vyšla v zemském nakladatelství Landesverlag v Linci jako součást řady mapující jednotlivé oblasti Horního Rakouska. Úvodní slova záložky stojí za to citovat: " 'Liegst dem Erdteil du inmitten (Ležíš vprostřed světadílu) ', jak se zpívá v rakouské spolkové hymně, by se dalo povědět i o Šumavě. Zeměpisci dokonce vypočítali, že v té oblasti - mezi Budějovicemi a Třeboní o tom alespoň svědčí malý obelisk vedle hlavní silnice - skutečně má být "ten pravý" střed Evropy: věru půvabná měřičská hříčka. Jako severojižní rozvodí však tvoří Šumava skutečně zcela markantní tvarovou linii, která může splňovat funkci jakési páteře kontinentu; ta hřbetní čára se zdá sice dělit, ve skutečnosti však spíše spojuje a drží pohromadě." Sonnleitnerova práce zachovává uměřenost i v bolestné kapitole o osudu původního německy mluvícího obyvatelstva Šumavy právě na dílčím příkladu farnosti Rychnůvek. To, jak ten kus země i nám Bohem daný v dědictví vypadá dnes, si ostatně může každý ověřit na vlastní oči a srovnat navíc s rakouským sousedstvím. Zbývá dodat, že Alois Sonnleitner se narodil 19. října 1920 ve Winkel u Aigenu a zemřel 1. června 2000 v Rohrbachu, tam za šumavskými humny, co možno blízko krajině Stifterově.

- - - - -
* Winkel bei Aigen (A) / Rychnůvek / † Rohrbach (A)