JOHANNES SPÖRKER
Milý čtenáři!
V den 50. výročí (18. září 1996) vyhnání mé rodiny z osvojené vlasti ("von der angestammten Heimat"), z domu a dvora ("von Haus und Hof"), napadla mě myšlenka dát dohromady písemnou formou svědectví té hrozné dějinné události. Nešlo mi přitom o to probouzet snad nějaké city nenávisti či touhy po pomstě, ale chtěl jsem jen pomoci pravdě, aby vyšla najevo. Dal jsem se přitom vést zásadou, která je přece zakotvena i v českém státním symbolu, totiž heslem Pravda vítězí ("Die Wahrheit siegt")!
Původně jsem měl v úmyslu podat zprávu jen o své rodné domovské obci Bělá (Zirnetschlag). Na přímluvu mnoha přátel z našich domácích končin jsem však svůj plán změnil a rozhodl jsem se pojmout do svého záměru celou malontskou farnost. Když jsem pak během času získal navíc ještě množství zajímavých historických příspěvků nejen o naší farnosti, nýbrž i o naší české zemské domovině (v originále "unser Heimatland Böhmen") a celé někdejší rakousko-uherské monarchii, pomohlo mi to uspořádat všechny ty materiály do podoby přítomné knihy.
Moje snaha mířila k tomu, abych o všech farních obcích jako jsou Desky (Brettern), Jaroměř (Jarmirn), Ludvické Hory (Ludwigsberg), Malonty (Meinetschlag), Radčice (Radinetschlag), Meziříčí (Uhretschlag), Veliška (Wölschko) i Bělá (Zirnetschlag) získal autentická svědectví samotných jejich někdejších obyvatel, abych se tak co možno přiblížil pravdě o tom, co se s nimi stalo. Užasl jsem, s jakým klidem a umírněností se ti lidé bez nenávisti a nadbytečných emocí dokázali rozpomenout na své osudy a hovořit o tom všem tak, jako by všem oněm původcům svých životních muk už dávno dokázali odpustit. Dá se z toho vyvodit, že hluboce věřícím Šumavanům nejsou nijakou prázdnou frází prosebná slova otčenáše: "... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům."
Dokumentace o osobách násilně vysídlených z jednotlivých osad je uspořádána tak, že data každé z osob jsou ukončena od další středníkem; všechna jména uvedená za slovy "vertrieben" (vyhnán, vyhnána), "geflüchtet" (uprchl, uprchla) či "offiziele Ausreise" (úředně vycestoval, úředně vycestovala) stojí pak v tehdy platné podobě. Zkratka "NN" značí, že jméno není známo. Pokud je jako datum narození udán pouze rok, jde o vročení, které je třeba přijímat jako přibližné.
Tato kniha shromažďuje a doplňuje dosavadní úspěšnou badatelskou práci o farnosti Malonty a chce probudit i u příští generace lásku k nezapomenutelnému šumavskému domovu a porozumění vůči těm, kdo byli postiženi odchodem odtud.
Rád bych tu knihu věnoval svému otci Franzi Spörkerovi, jehož od nás nelítostná smrt odvedla tak časně, že vzpomínku na něho jsem si ani nedokázal uchovat, a také mému prapradědu z matčiny strany Ignazi Starkbaumovi, zvolenému před 150 lety, dne 20. srpna 1850 prvým představeným (Vorsteher), tj. starostou obce Malonty.
Mé poděkování patří všem domovským příznivcům, přátelům a pomocníkům, zejména pak starostovi naší patronátní rakouské obce Windhaag, jímž je Ing. Alfred Klepatsch, jakož i každému ze členů malontské farní komise, kteří mne podporovali při získávání dokumentace o násilném vysídlení a sdělili mi sami své vlastní zážitky a události, jichž byli svědky, čímž rozhodující měrou přispěli k dokončení a zdaru celého díla.
Docela zvlášť bych rád poděkoval čestnému občanu farní obce Malonty a dlouholetému zpravodaji farnosti Malonty Franzi Hoffelnerovi z Büdingen/Büches v Hesensku ve Spolkové republice Německo, vrchnímu školnímu radovi Seppu Quassovi z hornorakouského Lince, Fredimu Pöschkovi z Bad Vilbel v Hesensku, SRN, a rovněž Gottfriedu Neuhauserovi z Traunu, kteří mi dali k dispozici mnohé materiály a podklady a byli mi radou i činem nápomocni při vydání této knihy.
Jde o úvod k rodáckému sborníku, jakých vyšlo po válce opravdu mnoho. Jen bibliografický sborník o nich vydal na samostatnou, nikoli tenkou knihu, uvedenou ostatně mezi prameny úvodní studie k těmto internetovým stránkám. Ani dobré úmysly neuchránily často jejich autory od omezených předsudků a předpojatostí, zamlčování věcí nepříjemných a samolibého lhaní do vlastní kapsy. Jako by bylo třeba vysvětlovat, že jsme je přece psali my, lidé. Zanechat svědectví o domově je však přesto něco, co má platnost trvalejší a citově často i hlubší, než sami autoři zamýšleli, už proto, že v mnoha případech jde o zprávu týkající se čehosi neexistujícího už často na prvý pohled duchovně ani hmotně, vyslovenou nadto jazykem, který to má znovu jako jediný zázračný klíč oživit takřka z nicoty. Síla kolektivní paměti je ovšem doslova úměrná krutému principu kolektivní viny, bez jehož uplatnění by se nikdy nemohla zrodit a vyrůst. Stačí vydat se z dnes potěšitelně rostoucích Malont do zapomenutého koutu pod Jelením vrchem (Doppler, 955 metrů nadmořské výšky, zvaný tak německy zřejmě podle dvojvrcholu na svém temeni, odkud je vidět Vysokou, Nebelstein i Sternstein), kde pramení potok Kamenice (Altbach) a kde autorově rodné Bělé (Zirnetschlag) zůstalo z původní vsi jen několik domů při obrovitém kravíně, u hranic pak z Horního a Dolního Příbrání (Sinetschlag) jen to krásné údolí obrácené k rakouské straně, abychom pochopili, z čeho všechen ten stesk, jehož výrazem je od roku 2000 vrcholový kříž na zmíněné hoře, považované těmi z Bělé a okolí zdávna za svou. To právě on byl vztyčen zásluhou Johannese Spörkera a obcí Malonty na paměť prvního jejího starosty, v textu už vzpomenutého autorova předka. Sám Johannes Spörker se narodil 22. června 1927 jako třetí ze čtyř dětí Franze a Agnes Spörkerových v Bělé čp. 21, kde se po chalupě říkalo "Simanein". Měli přes 31 hektarů, otci a živiteli rodiny však roztříštil lebku úlomek brusného kamene při ostření řezačky, když bylo chlapci dva a půl roku. Matka se už nevdala a tak zbyli k práci tři synové. Z nich nejmladší Johannes po vychození dvojtřídky v rodné vsi navštěvoval školu v Kaplici, než byl v roce 1942 sice přijat na německý učitelský ústav v Budějovicích na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, už dva roky nato musel však narukovat v sedmnácti letech do války. Z amerického zajetí se už vrátil rovnou do Rakouska, kam zbylí členové rodiny přišli následkem "odsunu" v září 1946, "po přebohatých žních", jak uvádí dokumentace jeho knihy. Johannes Spörker žil, dne 27. září 2010 zemřel a je pochován v hornorakouském Steyreggu při Dunaji kus na východ od Lince, oba jeho bratři zůstali takřka na dosah rodných míst v osadě Mayrspindt, náležející k obce Windhaag na rakouské straně řeky Malše (Maltsch). Dělí je od zaniklých Cetvin (Zettwing) na české straně Malše (Maltsch) jen prastarý kamenný mostek. Co dodat, stačí se tam vypravit a uvidět to všechno.
- - - - -
* Bělá, Malonty / Kaplice / České Budějovice / † † † Steyregg (A)
