THEODOR STIEGLITZ
Platónovy ideje v metafyzice Arthura Schopenhauera
Platónem bylo slovo "idea" uvedeno do filosofie a od té doby z ní už nezmizelo; toto označení ovšem platí v rozmezí více než 2 000 let často pojmům rozličného obsahu. V jejich původním významu se s idejemi setkáváme znovu teprve ve filosofii velkého následovníka "podivuhodného" Kanta (Immanuel Kant /1724-1804/, narodil se, žil i zemřel v tehdy východopruském Königsbergu /česky zvaném Královec, dnes ruský Kaliningrad/ - pozn. překl.), tj. u Arthura Schopenhauera (žil v letech 1788-1860 - pozn. překl.), který s patrnou zálibou a úctou vůči Platónovi, jehož učení přijal do svého systému, učinil mimoto ideu jako objekt umění výchozím bodem stejně krásného jako hlubokého uvažování.
Předmětem tohoto pojednání není sama nauka o idejích ani důkladnější pohovor o ideji coby předmětu umění, nýbrž zkoumání, zda musí platit za nezbytně ze základních principií vyplývající složku Schopenhauerovy filosofie, či zda s toutéž vchází ve spojení toliko vnějškově.
Jinou cestou nežli Kant a sice "přizváním sebevědomí, které vyjevuje vůli jako ono 'o sobě' našeho vlastního jevu (v originále 'welches den Willen als das Ansich unserer eigenen Erscheinung kund gibt' - pozn. překl.)", dospívá Schopenhauer k "věci o sobě", jež je něčím "od představy a jejích elementů toto genere (rozuměj 'celým svým rodem' - pozn. překl.) odlišným".
Každý jev je objektivací vůle; mezi individuem jako jevem a věcí o sobě, která se našemu vědomí vyjevuje jako vůle, stojí ideje.
Sechster Jahresbericht des k.k. Staats-Realgymnasiums in Prachatitz (1877), s. (3)
Už tato první strana textu (tři místa v jeho překladu jsem vyznačil kurzívou pro větší pochopení čtenářovo já sám), který uvádí výroční zprávu prachatického německého gymnázia, uveřejněnou na konci školního roku 1876/1877, zní nám jako téměř neuvěřitelné poselství dob dávno minulých, kdy filosofie byla spolu s teologií opravdovou matkou věd. Na straně 18 je na konci celého pojednání uvedeno i autorovo jméno. Zní Theodor Stieglitz a jeho nositel byl v letech 1874-1885 ředitelem prachatického ústavu, kde učil už od roku 1871 (tehdy byl ředitelem gymnázia krátce i významný český pedagog, psycholog a filosof Gustav Adolf Lindner, osobnost i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže). Stieglitz se narodil 6. května roku 1840 v Chyších (Chiesch) na Karlovarsku, v městečku proslulém i zdejším pobytem Karla Čapka v roli domácího učitele na zámku hrabat Lažanských roku 1917 (na webových stránkách Kohoutího kříže je samostatně zastoupen i jeho bratr Josef). V té době, těhotné tolika převratnými změnami, už ovšem Theodor Stieglitz nebyl naživu. Jak čteme v almanachu, vydaném roku 1922 (shodou okolností bylo právě tehdy za nové republiky prachatické německé gymnázium zrušeno) k 50. jubileu Státního reálného gymnázia v Hostinném (Arnau) v Podkrkonoší, zemřel v Prachaticích posledního dne měsíce srpna 1908 dva roky poté, co odešel na penzi po téměř 21 letech působení v roli ředitele gymnázia v Hostinném (1885-1906). Učitelský sbor se prý k prachatickému pohřbu nemohl dostavit, poněvadž zpráva o jeho datu dorazila teprve v předvečer obřadu (byl-li jaký). Datum a místo Stieglitzova skonu přitom není známo ani autorům velkého německého literárního lexikonu (K.G. Saur Verlag Bern und München), jehož dvacátý svazek Sternbach-Streissler (2000) odbývá záležitost větou: "Todesdatum u. -ort unbekannt.", opíraje se zřejmě o stejné vyjádření Weinmannova dvoudílného lexikonu osobností z Chebska (Egerländer Biographisches Lexikon, Band 2., 1987). Ať už z jakýchkoli důvodů nenajdeme žádný záznam o Stieglitzově pohřbu ani v prachatické matrice. Nešlo zřejmě u vyznavače velkých filosofů o církevní obřad. Snad nám to pomůže pochopit samotný závěr citovaného už pojednání o Schopenhauerově metafyzice, pod nímž se na straně 18 prachatické výroční zprávy skví jako za vlastním životním vyznáním jméno autorovo:
Když se tedy zahloubáme do pozorování nějaké půvabné krajiny, nekonečného moře či hvězdami posetého nebeského prostoru, když nás uchvátí krásná báseň, hudba, nádherný obraz či stavba a zdá se nám zapomenuto naše okolí, strasti a bolesti života, ba my sami se zdáme sobě zapomenuti, děje se tak nikoli odtržením intelektu od vůle, nýbrž tím, že se vůle stává v jistých případech přístupnější takovým motivům, jež ji na krátký čas unášejí pospolnému zápasišti života (v originále "welche ihn dem gemeinsamen Tummelplatze des Lebens auf kurze Zeit entführen" - pozn. překl.). Pak se ovšem pokoj a mír, ta nejčistší a nejopravdovější radost, která je smrtelníku vůbec souzena, rozhostí jeho vědomím, strasti jsou z něho více či méně vytěsněny a zapomenuty spolu s tak často s nimi srostlou představou cizího či vlastního Já. Brzy však nabudou jiné motivy na převaze a my se musíme z říše ideálu navrátit k zápasu o zdebytí (v originále "aus dem Reich der Ideale wieder zurückkehren in den Kampf ums Dasein" - pozn. překl.).
Theodor Stieglitz.
- - - - -
* Chyše / † † † Prachatice
