OTTO STOESSL

Ze Stifterova životopisu

V Rakousku platí silněji než kdekoli jinde pro literaturu a umění navyklý centralismus; jako Paříž pro Francii, tak i pro tento stát byla Vídeň přinejmenším až doposud absolutním centrem veškeré kultury (v originále "das absolute Culturcentrum" - pozn. překl.). Tady byli umělci domovem a odtud také vyzařovala jejich díla. Claude Tillier (1801-1844, autor nesmrtelného, původně fejetonového románu /tj. románu na pokračování/ "Mon oncle Benjamin", přeloženého i do češtiny 1927 jako Strýc Benjamin a pak znovu Radovanem Krátkým jako Můj strýc Benjamin /vydání 1952 a 1970/, v roce 1969 také hned dvakrát zfilmovaného /ve Francii a v Gruzii/ - pozn. překl.), francouzský humorista, zůstává ve Francii stejně jako Adalbert Stifter u nás jakousi výjimkou potvrzující pravidlo, pomineme-li ovšem ony skrovné "okresní" autory, kteří pobývají ve svých těsných, takříkajíc podomáckých krajových mezích a jen vzácně dobudou odtud světa. I nuže má provincie v každé zemi osobité zabarvení a právě v onom provinciálním bývá zřetelněji určen národní charakter, ono "rakouské" bytí se dá teprve přímo někde tam v Linci či ve Štýrském Hradci (Graz), v Tyrolsku či v Horních Rakousích rozpoznat lépe nežli v obrušujícím, nivelizujícím prostředí velkoměsta, které vnáší jakýsi kosmopolitní, univerzální rys do neurotických jedinců, tíhnoucích právě ve velkém městě více k celku, spjati s jeho vlastní, vyšší sice snad a progresivnější kulturou, s nižším ovšem podílem národní originality.
Výjimečnost každého jednotlivého kmene či kraje (v originále "die Besonderheit jedes einzelnes Stammes und Ländchens" - pozn. překl.) - neboť Rakousko není přece toliko rakouské, nýbrž vždy také dolno- a hornorakouské, štýrské, tyrolské, české a tak dále s veškerým půvabem (v originále "und so weiter mit Grazie" - pozn. překl.); - jedna každá taková výjimečnost působí na tu s ní sousedící, a ta mozaika dává potom i celkové vzezření, barvu a náladu, čehož posléze ovšem Vídeň je pozoruhodným společným výrazem a Rakousko společným jménem.
Z této země vyšli přes mnohou státní omezenost a navzdory mnohému státnímu omezení (v originále "trotz mancher staatlichen Beschränkung und Beschränktheit" - pozn. překl.) význační lidé, kteří pro svět něco znamenají. Všichni ale mají jistý bolestný rys, cosi stísněného, nesvobodného ve své bytosti, cosi chudého a úzkoprsého ve svém osudu, a proto mají i při významném nadání jejich síly zřetelné hranice. Na všech leží jakési vědomí hříchu a křivdy (v originále "an allen ist etwas versündigt worden" - pozn. překl.), jim všem byla nasazena pouta, jejich duše byla sražena k zemi hořkostí života a jejich osud ten pád následuje. Žádný z nich nemohl tvořit ze svobodného ducha, každý byl vsazen do klece a ubozí zpěváčci si otloukli hlavy do krvava. Jejich písně byly konfiskovány, jejich díla zakazována, jejich vyšší patriotismus nepochopen a očerněn pomluvou, jejich nejryzejší snahy chybně vyloženy, v nouzi o denní chléb zchřadli a po smrti byli oslavováni, poněvadž navzdory všemu a až dosti s podivem zůstali "pravými Rakušany". Všichni, všichni, Raimund, Grillparzer, Stifter, všichni vyznávali a všichni hájili onu služebnou věrnost, onen téměř otrocký cit závislosti na své domovské otčině, na své vlasti, který chovali každý ve svém srdci. To dává jejich dílům neobyčejný půvab. Jakoby psali pod ztajenými slzami a jakoby těmi slzami byl zastřen každý básnický zrak ( v originále "der Blick aller Dichteraugen umflort" - pozn. překl.). To činí ty básníky tak podivuhodnými a pozoruhodnými, to je mez jejich bytí, slávy a možností. Tak stojí v německém umění na odloučeném koutě. Ne oni sami nesou vinu, jejich země sama, jejich stát, že se jen nemnoho z nich stalo světovými spisovateli, jako jejich bratři za hranicemi. Na každém jednotlivě by se dalo dovodit ono rakouské bytí, nejlépe možná právě na Stifterovi, který byl nejen snad Rakušanem, nýbrž navíc dokonce ještě obyvatelem Lince. Být básníkem je už samo o sobě dost velké neštěstí, být rakouským básníkem jistě větší, ale být rakouským básníkem z Lince je asi ten nejtěžší kalibr, kterým se může příroda opřít duševní svobodě svého tvora na protější misce svých vah. To "z Lince" je vlastně nepřesně řečeno; Adalbert Stifter pochází jmenovitě ze šumavského městečka Horní Planá (v originále "aus dem Böhmerwaldflecken Oberplan" - pozn. překl.), ale celá ta oblast duchovně náleží ke šlechetnému městu Linec, v němž má kulturní centrum a kde sám Stifter strávil většinu života v úřadě i v umělecké práci, takže smí být zván rakouským autorem z Lince. Jak velký to musí být spisovatelský talent, jak vysoko si třeba cenit síly jeho básnického umění, když má ohlas v celé zemi, když už za svého života si dobude slávy daleko široko a milován snad každým člověkem německého jazyka platí svou tvorbou za uznaného mistra, který snad vůbec nejvroucněji vyjádřil lásku Němce k jeho mateřské zemi.
(...)
Nejzazší výběžky Šumavy klesají v lehkých posledních vlnách sem k řece Dunaji (Donau). Právě tady u města Lince. Zvedají se naopak odtud až k význačným skalním útvarům a výstupkům jako nějaký sevřený horský krystal se nakonec tyčícím na onom trojmezí, které tvoří a kde se Čechy, Bavorsko a Horní Rakousy sbíhají všechny spolu navzájem; jako by náporem a nárazem těch tří teritorií to pohoří vlastně vyvstalo. Sahá na jedné straně k Pasovu (Passau), na druhé k Budějovicím (Budweis). Do každé země vysílá své čisté prameny. Je to stará jazykově německá krajina, proniklá šumem písní a pověstí, obývaná rozmanitými lidmi, kteří zastupují tři plemena sem proniklá a mnohé hnízdo význačné minulosti až do dnešních dnů svědčí o rolnících a řemeslnících, jež se tu kdysi usadili. Staré hrady zdraví z lesnatých výšin, každý opředen pověstí o šikovných loupežných rytířích, kteří tak rádi směřovali právě sem, kde se daly drancovat tři země najednou. Vydáme-li se z Lince železniční tratí Mühlkreisbahn nahoru údolím řeky Mühl (česky i Mihela - pozn. překl.), pronikneme podél toho malého, přívětivého vodního toku do srdce lesa, který Stifter neúnavně oslavuje a s domovsky věrnou láskou stále znovu líčí. Je to něžná vrchovina. Cesta vede povlovným stoupáním vzhůru, vane tu silný, těžký vzduch. Temná voda, lemována divokým podrostem, jednotvárně šumí údolím. Velké, tiché louky se tu prostírají, velké, tiché lesy. Všechna místa, Ottenschlag a jak se jen jinak jmenují, jsou tichá a pokojná. Všude po celé cestě je vidět chmelnice. Věnce vrchů se střídají stálou řadou. Krajina zůstává přívětivou, jasnou, líbeznou. Na konci se ocitáme v Haslachu a Rohrbachu na náhorní planině, lemované už temnějšími jehličnatými lesy, jak je tu v nich Šumava velkolepě vidět za daleko svítícími poli a lukami. Zdejší obce zůstaly zvláštně starobylé. Náměstí má zachovalou starou hradební bránu, kostel bizarní náhrobky. Lidé jsou napolo měšťané, napolo sedláci, napolo řemeslníci, napolo obchodníci. Velké továrny opanovávají tam, kde stávaly panské hrady, jako moderní vladaři své okolí. To jim jsou, jako dříve pánům a rytířům, zdejší lidé z široka daleka poplatni a poddáni. Do nové sítě dnešní společnosti jsou všichni obratně zapleteni. Tkalci bytují vedle mlynářů. Potok pohání své staré mlýny. Chmel, len, obilí, to jsou trojí žně krajiny. Na všech lučinách je v létě vidět rozloženo běloskvoucí plátno, které tak silně voní a ve svém předivu pak uchovává celou tu nevýslovně dobrou vůni milostiplného slunce, jeho stříbřitý třpyt. Ve zdejších obcích panuje ta nejsrdečnější pospolitost. Kdo odejde z tohoto údolí, vrací se z dálky s domovskou věrností. Většinou v létě se zrozenci kraje sejdou zase po čase doma. Odcházejí odtud na studia, v létě tu mají své hospody, své schůzky při měsíčku s děvčaty - láska je vede za ruku vždy nazpět k rodnému údolí, ke šprýmům s místním ponocným, který vytrubuje hodiny jako za starých časů. Minulost se zcela rovná přítomnosti, sám čas se tu zdá věrně spočinout k oddechu. Starý doktor projíždí na svém vozíku všemi osadami, pár honorací tvoří vážený zdejší patriciát, ponížený přede dnešními fabrikanty jako kdysi před panskou vrchností. Před dávnými časy zaznívala z těchto míst drsná, kolébavá taneční píseň Neidharta z Reuenthalu (německý lyrický básník z prvé půle 13. století snad někde z okolí Tullnu na západ od Vídně /přídomek "von Reuental" je spíše metaforou zemského "slzavého údolí"/, jehož písně se šířily v četných opisech - pozn. překl.), těžké, staré selské ságy a zpěvy. Dnes všechno myslí na druhého věrného básníka toho zemského koutu: na Adalberta Stiftera. Tam dál se vystupuje k Třístoličníku (Dreisesselberg), k Plechému (v originále "Blöckenstein" - pozn. překl.) s jeho divukrásným šumavským jezerem, kde nyní vsadili básníkovi pamětní obelisk, prales je hustý jako kdysi a na druhé straně zase týž charakter krajiny a lidí: Pernitz, zelená Fichtau (fiktivní říčka i ves ze Stifterovy novely Hrad bláznů /v českém překladu Anny Siebenscheinové Pernice a Smrčina/ - pozn. překl.), Hořice na Šumavě (Höritz), kde se hrají Spasitelovy pašije (v originále "die Passion des Heilands", rozuměj hru o "utrpení Krista" - pozn. překl.), až po Horní Planou a Krumlov (v originále "Krumau" - pozn. překl.). Za pár dnů projdeš celou krajinu, kde se pokojně odehrával jeden básnický život a vlídně plynul sem a tam po a proti proudu (v originále "freundlich flußauf und -ab bewegt hat" - pozn. překl.). Když odtud jdou hoši do gymnázia, čtou ještě dřív než svého Schillera právě Stiftera a myslí na něho stále, když se na prázdniny opět vracejí sem domů, do svého údolí. On je tím dobrým domácím duchem tohoto kraje a jakýsi dech klidu, míru a jednoduchosti proudí odtud i do jiných částí světa a stále více lidí miluje toho, kdo jim ono Horatiovo: Beatus ille... (rozuměj citát z římského básníka, který v úplnosti zní: Beatus ille homo, qui sedet in sua domo, tj. "Blažený je ten člověk, který sedí doma" - pozn. překl.) zvěstuje s velikou, krásnou prostotou.
V šumavské Horní Plané se Adalbert Stifter narodil 23. října roku 1805 (data životopisu autor přebírá z milého, rozsahem drobného apologetického spisku Jordana Kajetana Markuse. Bibliografií Stifterova díla je dost málo. Kromě Johanna Aprenta, vydavatele autorovy pozůstalosti, Emila Kuha a zmíněného už J. K. Markuse /všichni tři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) přinášejí málo nového). Jeho otec byl tkalcem (a obchodníkem se lněným plátnem - pozn. překl.). Chlapcova babička, prastará žena, zbožná a stále zapředená v živé, fantastické sny, naplnila vnuka časně onou temně toužebnou náladou, kterou vědomě naplňoval i svůj pozdější život. Své mládí musel postavit jako zlaté pozadí (narážka na gotickou malbu, kterou se Stifter později zabýval jako památkový "konzervátor" - pozn. překl.) obrazu celého tohoto života. Vzpomínka na vzdálený dětský čas kroužila v něm stále. Zlatavě třpytná, znějící jako ohlas dalekých zvonů je přítomna v jeho díle. Slovo mu bylo jakýmsi nebeským průvodcem k nadpozemskému snění. Chlapec byl samá otázka, jako všechny děti; zatímco městské děti jsou odbývány rozumovými výklady, podávala mu babička nádherné pohádkové odpovědi na jeho vyptávání po tom, co je svět. Modré nebe a pak večerní červánky, to je roucho Naší Milé Paní, které prostírá oblohou. Hraje si s barvami, kameny se mu mnohovýznamově blyští, sbírá je jako vzácné poklady. Tak mu žehná jeho venkovský domov a on hledá stále ve skutečnosti zázrak, země sama se mu stává mýtickým divem. Jeho sen je jí živen a v ní dozrává.
(...)
Na studiích v Kremsmünsteru získává prémie za svou píli a leccos také čte: od loupežnických historií a zločineckých románů až po Schillera, od Spieße (i ten má své zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) po Goethea, co mu právě přišlo pod ruku. Roku 1826 přichází na univerzitu do Vídně, nejprve jako jurista, brzy zcela zaujat matematikou a přírodními vědami, kterým zůstal věrný. Jeho kněžští přátelé mu zprostředkovali nejlepší doporučení a tak se stal domácím učitelem v těch nejlepších šlechtických rodinách jako byli třeba hrabata Colloredové (musím vzpomenout, jak mi manželé Siebenscheinovi aktuálně referovali začátkem roku 1969 /bylo po Palachově smrti/ z colloredo-mansfeldského zámku v Dobříši, jak výslovně připsali, že překládají pro mne jako tehdejšího redaktora nakladatelství Růže Stifterův "Hrad bláznů" - pozn. překl.), knížata Metternichové aj. Celý půvab velkého, po mnoha válkách dvojnásob bezstarostného, svobodného města uchvátil i jeho, jakkoli on, povahou tichý a skromný, byl raději pozorovatelem dějů, nežli jejich činným účastníkem.
(...)
Náhodně přišla jednou spřátelená dáma na jeho básnické pokusy, poslala jeden z nich tehdejšímu redaktorovi časopisu "Wiener Zeitschrift" (celý název měsíčníku zněl "Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode" - pozn. překl.) Witthauerovi, brzy nato se pak na Stiftera obrátil hrabě Majláth, vydavatel almanachu "Iris" (v originále "Taschenbuch 'Iris'", vycházející u budoucího Stifterova pešťského nakladatele Heckenasta - pozn. překl.), a tak byl představen veřejnosti, u níž si svými "Polními květinami" hned získal oblibu. V kapitolách, z nichž každá má opravdu jméno po nějaké květině, najdeme věrný odraz veselé, romantické nálady tehdejší Vídně, procházek všemi okolními údolími od Dornbachu po Klosterneuburg, od Mödlingu po Weidlingau. Vídeňský les se svými lesními hostinci, které se na jaře a v létě rozeznívají zpěvy, hudbou, tancem a smíchem, dýchají a šumí vůní květin, štěstím lásky a pěnkavím tlukotem, ten velkolepě zářivý život je v těchto listech, vlastně deníku romantického jinošského malíře, zvěčněn už navždy. Tak si můžeme představit mladého Schwinda (Moritz von Schwind /1804-1871/, malíř a kreslíř německého romantismu, rodák z Vídně, pochován v Mnichově, pobýval i na Šumavě - pozn. překl.), v srdci naplněného vroucím citem blouznivé lásky, uměleckým zbožněním a všelikým idealismem, jak každého krásného dne nanáší na papír něžnými vodovými barvami jinou krajinu a činí svět na svých obrazech světlejším a nádhernějším, či mladého školmistra Franze Schuberta, který při své ranní procházce zavítá někde venku do Hainbachu nebo na Holdrichsmühle a píše tam nějakou píseň, která brzy jako skřivan plný jara a lásky stoupá v božském opojení vzhůru k nebi. Jako je Schubert pěvcem a Schwind malířem té doby, tak je Stifter jejím básníkem, světu cizím, zbožným, věřícím a věrným jako oni; brzy však ho měl osud a vlastní vůle vyvést z velkoměsta pryč do malých, tichých poměrů provincie. To rok 1848 ho tam vyhnal. To, co na jiné působilo živelně, očistně a osvobodivě jako zjevení a naděje, zcela a venkoncem nepolitického Stiftera mocně odpuzovalo a činilo nešťastným. To, co jiní rozuměli slovem svoboda, nezdálo se mu ani žádoucí, ani uskutečnitelné. Provincie a její konzervativní výchova založily v něm silný, jistý a době nepřátelský smysl, přičemž reakcionářem nebyl nikdy, liberálem v tehdejším chápání ovšem také nikoli, nýbrž spíše kýmsi podobně "rakouským" jako Grillparzer. Oběma se toto Rakousko dost špatně odměnilo. Stifter prchl do Lince a byl šťasten, že konečně roku 1850 získal místo inspektora hornorakouských obecných škol.
(...)
Školní budovy byly často dřevěné, střechami i stěnami do nich zatékalo. Děti musely sešity a knihy při špatném počasí držet pod lavicí, aby je voda nepromáčela. Do takových poměrů vstoupil s nejlepší vůlí k práci, proniknut vírou v důležitost svého postavení a v důstojnost učitelského stavu. "Der Landschulmeister ist eine der wichtigsten Personen im Staate" (tj. "Venkovský učitel je jednou z nejvýznamnějších osobností ve státě" - pozn. překl.), řekl jednou Stifter kancléři Metternichovi. Ten se ho prý zeptal, kde má vzít peníze na tolik škol a učitelských míst. "Das weiß ich freilich nicht, aber das weiß ich, daß die Staaten, um mit all den Schäden zurechtzukommen, die aus unzulänglicher Volkserziehung entspringen, mehr Geld ausgeben, als wenn gleich die Volkserziehung recht eingerichtet würde." (tj. "To ovšem nevím, vím však, že státy na nápravu škod způsobených nedostačujícím vzděláním lidu vydají více peněz, než kdyby ono vzdělání správně zajistily." - pozn. překl.) To řekl Stifter v padesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.)! Roku 1866 nad Rakouskem zvítězil pruský školmistr (jde o přeformulovaný zčásti německý výrok učitele zeměpisu v Lipsku Dr. Oskara Peschela z roku 1866 v jím redigovaném listu "Ausland", že "matematika je brus, a v tomto smyslu se dá říci, že v první fázi českého tažení pruští školmistři zvítězili nad rakouskými" - pozn. překl.). Tak hluboko uvízlo Rakousko (minulý čas je tu spíše eufemismem, poněvadž dnes je reakce stejně mocná, úspěšná a vzdělání nepřátelská jako tehdy) v klerikálním boji, že slova toho zcela a přesvědčeně konzervativního Stiftera znějí stejně revolučně jako četná politická vyjádření duchovně s ním spřízněného Grillparzera (Josef Roth nazval Grillparzera roku 1937 ve svém pařížském exilu "jediným konzervativním revolucionářem, kterého Rakousko zná" - pozn. překl.). Jako třeba tato pasáž Stifterova dopisu příteli Tückovi z roku 1849: "Mám často dny, kdy by srdce raději puklo. Jsou všelijaké náběhy, ale ještě není nikde upevněn ten nejvyšší princip, že zejména právě výchova a vzdělání jsou prvou a nejsvětější povinností státu, poněvadž proto přece stát máme, že jsme v něm lidmi, a proto nás musí on lidmi činit, aby měl jako stát své občany a mohl jako stát existovat, ne jako nějaké trestné zařízení, v němž je stále potřebí kanonů, aby se divá zvěř neutrhla ze řetězu." Musil tak upadat s klerikálními vládci do konfliktu stále rostoucího, jeho návrhy i názory narážely na hradbu ignorance a zneuznání, až se mu posléze stal úřad donucením a činnost zprvu milovaná pravou mukou. Adalbert Stifter žil v Linci. V jaké pustotě, osamocení a smutku se vláčel dny svého života, kolik hříchů jen spáchala proti jeho duchu vlastní země! Byl pokořován dál a dál. Když napsal čítanku pro obecné školy, odepřel jí hrabě Leo Thun (1811-1888, rakouský ministr kultu a vyučování v letech 1849-1860 - pozn. překl.) udělit aprobaci, poněvadž prý není sestavena v katolickém duchu, její používání pak zapověděl. Konkordát (smlouva mezi církví a státem o tzv. věcech smíšených, tj. týkajících se obou stran takové smlouvy /rakouský konkordát byl uzavřen roku 1855/ - pozn. překl.) byl tehdy významnou státní nezbytností. Dnes, kdy spisy tohoto veskrze ryzího, poučeného, moudrého Rakušana snad už docházejí širokého ohlasu, kéž jeho osud a strast jeho srdce, kéž jeho smýšlení svědčí proti těm mocným, kteří nelitovali nijaké námahy, aby proti němu vznášeli obvinění stále nová a rozsévali jako z bezedné Pandořiny skříňky způsobovaná mu příkoří. Roku 1856 byl básník zbaven inspektorského místa, 1865 posléze penzionován a jmenován dvorním radou, lucus a non lucendo (tj. asi jako "les ne že lesklý" coby Quintilianův latinský příklad užití nepravého slova tam, kde význam hovoří spíše o opaku /les je přece temný/ - pozn. překl.), dvorním radou, poněvadž dvoru neměl už radit ničehožnic. Byl unaven a zlomen, svou svobodu doufal nyní bohatě užít pro uměleckou práci. V roce 1865 uveřejnil ještě romány "Nachsommer" (Pozdní léto) a "Witiko" (Vítek), poté, co už dvě léta předtím onemocněl chorobou jater. Marně hledal možnost uzdravení. Jistý neklid se zmocnil činného muže, z Lince se vydal na Šumavu, odtud do Karlových Varů (Karlsbad). V posledních letech života nabyla jeho tvorba divuplné, čisté, smělé výše a světelné síly, ba zdá se ohlašovat nový, téměř klasický vzestup k nejplnější, epické modelaci. Jeho "Vítek" měl zahajovat románovou trilogii, která podobně jako "Ahnen" (tj. "Předkové" - pozn. překl.) Gustava Freytaga (1816-1895, svůj sedmidílný cyklus románů /z let 1872-1888/ o předcích dovedl od časů Vandalů do přítomnosti - pozn. překl.) měla znázornit vývoj české feudální šlechty a zároveň i české národní síly jako hold rakouské mnohotvárnosti národů a jejich míšení (v originále "und zugleich der czechischen Volkskraft /ein Tribut an die österreichische Völkervielgestalt und -Mischung/" - pozn. překl.), jak jej ve svých dramatech "König Ottokar Glück und Ende" (1825, o králi Přemyslu Otakarovi II. - pozn. překl.) a "Libussa" (1840 /předehra/ a 1874 /posmrtná premiéra celé hry/, o mýtické kněžně Libuši - pozn. překl.), která obě mají mnohou návaznost na Stifterův záměr a ducha jeho díla, vzdal Grillparzer (1791-1872, o 14 let starší nežli Stifter, přežil ho o 4 roky jako prvořadý rakouský klasik českou scénou z omezených nacionálně-politických důvodů dodnes opomíjený - pozn. překl.) Stifterova smrt byla opravdu předčasná. Jeho poslední práce dávají tušit, jak významné síle a výši se přiblížilo jeho nadání. Země a osud, vypovězení do provinčního hnízda, všednodenní starosti, profesní námaha a střety mu nedaly dojít opravdového cíle a učinily podivína z člověka, který se mohl povahou i talentem rovnocenně přidružit k básníkům skutečně světovým. Starší obyvatelé Lince si dodnes s jistým provinčním úsměškem připomínají všechnu výjimečnost zjevu starého pána, o němž bylo tehdy pravděpodobně jen nemnohým známo, že by byl literátem, starého pána široké tváře, malého náznaku licousů a vysokého čela, jak napůl blahobytně, napůl energicky, neklidně a pokojně zas putuje ctihodným městem Lincem v pestře květovaném šláfroku (tj. županu - pozn. překl.) a s pantoflemi na nohou podél Dunaje, za sebou pár psů, od nichž se nedokázal nikdy odloučit. Teprve teď mohou konečně všichni zvědět, že ten přepodivný pan zemský školní rada byl i velikým básníkem. To, že není žádný "jejich", mohli s odporem a úděsem zaznamenat už právě tehdy, když docela necivilizovaně a nenuceně špacíroval s psí smečkou podél Dunaje a pozoroval ten šťastný vodní proud, plynoucí tak pokojně a volně někam do dáli.
(...)

V závěru celého textu, uvádějícího sedmisvazkový výbor ze Stifterova díla (na antikvárním trhu i ve fondu Jihočeské vědecké knihovny se objevuje většinou v podobě dvou knih /1-3 a 4-7/ stojí psán vedle jména Otto Stoessl i údaj Wien, Anfang (tj. počátek roku) 1899. Bez ohledu na to jde o "berlínské", tj. zahraniční vydání a ta skutečnost jistě ovlivňuje vůči Rakousku tak nelítostně kritický tón Stoesslova úvodu. V březnovém čísle 3. ročníku (1926) českobudějovického časopisu "Waldheimat" se objevila nepodepsaná recenze Stoesslovy "útlé" knihy "Adalbert Stifter", vydané rovněž v Německu (nákladem dodnes existující firmy Deutsche Verlagsanstalt /DVA/ Stuttgart-Berlin), kde se připomíná, že Stifter,"teprve za našich dnů neomezeného uznání došlý", je Stoesslovi "dědicem klasického humanismu, zároveň i dovršitelem řeckého myšlení a německé duše". Teprve dnes přišel prý jeho čas, čas "démonie prostoty". Sám Bůh ochránil autora těchto závěrů od toho, co často i pod zneužitým Stifterovým jménem dokázal národní socialismus učinit z Německa a jeho kultury, o zániku Rakouska ani nemluvě. Otto Stoessl, jak i z jeho textu vysvítá, byl roduvěrným Vídeňanem a jeho nároky na Rakousko plynuly ze synovsky láskyplného srdce. Narodil se v dunajské metropoli 2. května roku 1875 jako syn lékaře. Původně působil jako úředník rakouské "Severní dráhy", spojující jeho rodné město s tehdy rakouskou Haličí, později pokračoval v úřední dráze přímo na rakouském ministerstvu železnic. Jako dvorní rada odešel odtud v roce 1923 na penzi a věnoval se už jen literatuře. Do té ovšem vstoupil na samém sklonku devatenáctého století svými naturalismem poznamenanými dramaty (Waare /1897/, Tote Götter /1898/), která psal spolu s Robertem Scheuem (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení). V letech 1906-1911 přispíval do proslulého časopisu "Die Fackel" (tj. "Pochodeň"), v němž jeho vydavatel Karl Kraus (i on je zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) tepal nejen politické hříchy doby, nýbrž bojoval i za čistotu jazyka. Stoessl byl prý ostatně jediným, koho neúprosný Kraus z literárních souputníků uznával (dokazuje to jejich knižně vydaná vzájemná korespondence). Od roku 1918 nacházíme po 18 let, tj. až do autorovy smrti, pravidelné Stoesslovy divadelní kritiky inscenací vídeňského Burgtheatru na stránkách listu Wiener Zeitung. I jeho drobné eseje, skici a povídky se vyznačují jazykovou kultivovaností a darem pronikavé charakteristiky. Vedle "příkladně platné" monografie Stifterovy věnoval dvě jiné i Gottfriedu Kellerovi a Conradu Ferdinandu Meyerovi. Trojice románů, vyšlých od roku 1920 pod tituly "Das Haus Erath", "Morgenrot" a "Sonnenmelodie", nabízí velkorysý průřez epochou císaře Františka Josefa a vyúsťuje do poválečné revoluční přeměny. Otto Stoessl (nekrolog listu "Neue Freie Presse" píše jeho příjmení "Stößl") zemřel v jedné z vídeňských nemocnic jedenašedesátiletý v noci na úterý 15. září 1936 a byl dva dny nato o půl třetí odpoledne pochován na horním svatovítském hřbitově (Ober-St.Veiter Friedhof - je tam v oddělení B, řada 10 i hrob Egona Schieleho) v ulici Gemeindeberggasse svého rodného města. Čeho všeho jen se mu s milovaným Stifterem nebylo dáno v tom městě, v té zemi a v jejích někdejších "provinciích" dožít!

- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy