MARIA STROHBECKOVÁ
"Vyšebrodská" myslivna u Dobčic
Když se můj otec v roce 1908 zajímal o místo lesního v Dobčicích (Dobschitz), dostal od nadřízených míst za úkol nejprve se oženit, aby mohl post převzít. Nato rychle uzavřel se svou nevěstou Annou Pichlerovou z Vyššího Brodu (Vyšší Brod) manželský svazek a mohl nastoupit.
Od vyšebrodského kláštera jsme měli k dispozici šest hektarů pozemků, poněvadž uprostřed lesa jsme byli zemědělskými samozásobiteli stejně jako rolníci. Měli jsme většinou tři krávy, prasata, slepice atp.. Jeden čeledín a jedna děvečka obstarávali hospodářství a jedna služka vypomáhala v domácnosti. Po případ návštěvy někoho z vysokého duchovenstva, k čemuž občas docházelo, byla v domě zvláštní místnost, které jsme říkali "Prälatenzimmer". Tatínek ji směl využívat i pro jiné hosty.
Elektrický proud u nás ještě zaveden nebyl, ale při stavbě nové myslivny v roce 1896 se stájemi, stodolou atd. se už myslilo na zásobení vodou. Nad myslivnou vyvěral pramen, sváděný vydlabaným stromovým kmenem hned před ní do velkého kamenného žlabu. Tato voda sloužila potřebě domácnosti. Dál tekoucí vodní proud plynul kolem stájí a s močůvkou dohromady do asi sto metrů vzdáleného, k tomu účelu založeného malého jezírka. To se podle potřeby vypouštělo a zavlažovalo naše pole. Doma jsme měli i splachovací záchod, řečený "Plumpsklo" (doslova "žbluňkklozet" - pozn. překl.).
K myslivně vedla od Dobčic polní cesta kolem vodárny (Wasserhaus) nahoru. Když ale člověk chvátal, byly Dobčice rychleji k dosažení úzkou pěšinou kolem rybníka řečeného "Hieblweiher" (na novější mapě už není k nalezení - pozn. překl.)
V létě bývalo v naší odlehlé myslivně trochu více živo, poněvadž mnoho turistů či těch lidí z okolí, kdo se vydali do lesa na borůvky nebo na houby, procházelo kolem a zastavilo u pramene na krátký oddech. Obyvatelé jazykového ostrova (rozuměj tzv. "Stritschitzer Sprachinsel", tj. "strýčický německý jazykový ostrov" - pozn. překl.) se nadšeně účastnili honů a přišli tím pádem i na chuť zvěřině. Lovila se především srnčí zvěř, zajíci, koroptve a bažanti. Divoká prasata se tenkrát ještě v našich lesích nevyskytovala. Hony představovaly i dobrou pracovní příležitost pro chalupníky a jejich ženy ze všech míst strýčického jazykového ostrova. Moje maminka, vyučená kuchařka, navázala brzy s místními kontakt. Pořádala často pro mladé ženy kurzy vaření i pečení a vařívala mnohdy o svatbách a při jiných příležitostech (viz k tomu Die Stritschitzer Sprachinsel in Südböhmen /2011/, s. 324 dva snímky z kuchařských kurzů). Radou i skutkem stála po boku selským hospodyním. Také můj otec byl oblíbenou kontaktní osobou v obci.
Glaube und Heimat, 2013, č. 2, s. 31
Předchozí text je vlastně záznamem telefonického rozhovoru, který vedla rodácká zpravodajka měsíčníku Glaube und Heimat pro strýčický jazykový ostrov Margarete Knofová (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) s pamětnicí časů, kdy, vlastně podle starších pramenů už od onoho 29. března 1263, jímž je datována listina, kterou prodává rytíř Budivoj Čéč ze Železnice svůj statek v Záboří (Zaborsi) vyšebrodskému klášteru, resp. od onoho 25. ledna 1272, kdy vyšebrodský klášter postupuje Záboří a několik dalších vesnic královskému městu Budějovice jako protihodnotu za vsi Němčice (Nemtsicz), Tupesy (Tupess), Malé Chrášťany (Chratzan) a Vlhlavy (Bilhlava), které král Přemysl Otakar II. zkonfiskoval Svatomíru z Němčic a přidělil je vyšebrodskému klášteru (tady je třeba uvést, že Karel Pletzer v Jihočeském sborníku historickém č. 2 /1981 prokázal, že jde o jiné Záboří, ostatně už Friedrich Franz, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, považuje je za Záhorčice), resp. tedy až od onoho 3. července 1292 (český překlad latinského textu listiny s tímto datem lze najít v publikaci Holašovice - selské baroko /1999/), kdy Svatomírův dědic Oneš z Němčic dostal směnnou listinou od krále Václava II. zkonfiskované osady nazpět a klášter ve Vyšším Brodě byl odškodněn za ztrátu němčického panství vesnicemi Záboří (Zaborsi), Strýčice (Strishicz), Holašovice (Holaschawicz), Lipanovice (Lupanawicz), Dobčice (Dubshicz)a dnes již neexistujícími vesnicemi Bory (Borach), Všemily (Shemil) a Radčice (Badiczi) včetně lesů na Vysoké Bětě a nad Habřím (v listině psány "pars silve Chraski", což se podle Friedricha Franze vztahuje k Chrášťanskému vrchu /Groschumer Wald/ nedaleko severně od Vysoké Běty /Hohe Liesl/), už od 13. století tedy náležely lesy, které vidím denně hned po probuzení oknem místnosti, ve které píšu tyto texty pro Kohoutí kříž, až do let po druhé světové válce vyšebrodským cisterciákům. Na staré mapě značí dvě písmena H.H. Hohenfuther Herrschaft. V roce 1896 dal klášter nad existující a provozu už nevyhovující myslivnou (čp. 23), od té doby užívanou jako hájovna (náležející v roce 2014 panu Milanu Markovi z Radošovic) a obývanou mladším lesním a hajným. K myslivně i hájovně náležela malá hospodářství. V roce 1932 se do hájovny nastěhovala rodina Probostova, kterou v roce 1940 potkala osudová rána úmrtím matky osmi Probostových dětí, jejichž otec se poté dal přeložit zpátky do Vyššího Brodu. Po něm sem nastoupil hajný z Rakouska (tehdy ovšem už náležejícího k "Říši", stejně jako Vyšší Brod i Dobčice), ten se ovšem po "převratu" 1945 do obnoveného Rakouska vrátil. Tehdy tu působil i jeden mladší lesní z Vyššího Brodu, který se v roce 1944 stačil oženit s Marií (*1921), dcerou Jakoba Konjaty z Dobčic čp. 2. Od roku 1908 až do časů odsunu (zrušením vyšebrodského kláštera v roce 1950 a vložením myslivny čtyři roky nato do majetku československého státu pod hlavičkou "Jihočeského lesního průmyslu" končí i majetková "vyšebrodská" kontinuita zdejších lesů) žil na dobčické myslivně manželský pár Marie a Leopolda Krepperových, z jejichž manželství vzešly ratolesti Leopold Johann (*1908), Norbert Julius (*1911), Maria /Mitzi/ Anna (*1922) a Ernest /Ernst/ Johann (*1926). Děti vyrůstaly v náruči lesa a chodily odtud do německé školy ve Strýčicích. Otec Leopold Krepper (farář Vácslav Minářiček ho ve střížovském kostele sv. Jiljí 17. listopadu roku 1885 křtil podle českého zápisu v matrice farní obce Střížov /německy Driesendorf/ dva dny po jeho narození v Komářicích v rodině zdejšího revírníka Julia Kreppera a jeho ženy Teresie Danko z Komářic čp. 1) si, jak už zmíněno v textové ukázce, roku 1908, bylo to 15. září ve Vyšším Brodě, vzal za manželku Marii, dceru vyšebrodského hostinského Johanna Bichlera (Pichlera) a Elisabeth, roz. Gumbingerové z Dauratu (?). Dcera Maria Anna nabyla dalšího školního vzdělání v Českých Budějovicích a působila pak na českokrumlovském Landratsamtu (česky se ta okupační instituce překládá souslovím "úřad landráta"), od ledna 1943 až do konce války jako obecní tajemnice v Záboří. Její bratři Leopold a Norbert studovali v Praze a v Brně. Leopold se stal inženýrem zeměměřičem a našel si místo ve Vídni, Norbert se stal lesníkem jako jeho otec. V rakouském Braunau se stal okresním vrchním lesním (Bezirkoberförster) a byl vyznamenán Zlatým křížem za zásluhy. Ernst začal studovat až po válce a vyhnání ve Weihenstephan u bavorského Mnichova, získal si velké zásluhy jako prezident mnichovské Akademie pro řídící pracovníky v oblasti výživy, zemědělství a lesnictví (Führungsakademie für Ernährung, Landwirtschaft und Forsten) a byl za ně oceněn Záslužným křížem Spolkové republiky Německo se stuhou. Rodina Krepperova se ocitla po vyhnání v březnu 1946 v bavorském Augsburgu. Mitzi Krepperová (Jaga Mizzi), provd. Strohbecková, žila až do podzimu 2012 ve vlastním domě v městě Schwabmünchen 24 km jižně od Augsburgu, který si postavili spolu s manželem, jímž byl Adalbert Strohbeck (Stropek), narozený 26. února 1915 jako syn sedláka z Lipanovic (Linden) čp. 14 Adalberta Stropka původem z Radošovic (Roschowitz), a to z druhého jeho manželství s Kateřinou Klímovou z Dehtářů čp. 13 (první žena se jmenovala Maria Bezděka /takto i v německé matrice psáno/ a byla z Radošovic). Ten zemřel 27. listopadu roku 2005 a jeho žena oslavila své devadesátiny 8. prosince roku 2012 už v seniorském domově ve Schwabmümchen, kde také zemřela dne 21. ledna roku 2015. Oporou jí byly obě její děti Bertl a Maria, nesoucí křestní jména po svých rodičích. Od roku 1991 jsou vlastníky "vyšebrodské" myslivny v Dobčicích českošvýcarští psychodiagnostikové PhDr. Aleš Wotruba (*7. března 1949, vystudoval v letech 1969-1977 antropologickou psychologii na univerzitě v Curychu) a PhDr. Šárka Wotrubová-Šárková (*25. srpna 1948), která se věnuje i filosofické problematice (měla např. na fóru Mezinárodní společnosti pro analýzu bytí /Internationale Vereinigung für Daseinanalyse/ v Praze roku 2006 přednášet na téma Je nebo bylo Bytí vždy totéž?) z Říčan u Prahy a se švýcarskou adresou v obci Rhäzüns ve švýcarském kantonu Graubünden. Jak připomíná Daniel Kovář ve své práci Záboří, Dobčice a Lipanovice v zrcadle času (knižně nákladem obce Záboří 2013) psávaly se dříve Dobčice jako Dobšice (německá podoba místního jména, tj. "Dobschitz", tu podobu uchovává), někdy i jako "Dobšice na Vyšším Brodě". Není asi co dodat.
- - - - -
* Dobčice, Záboří / Strýčice / Vyšší Brod / † † † Schwabmünchen (BY)
