FRIEDRICH FRANZ

K dějinám Vítkovců a jejich majetků v jižních Čechách

Rod tak velevýznamný pro dějiny jižních Čech, jakým bezesporu Vítkovci (Witigonen) byli, prováděl zejména ve 13. století, kdy převzal bohaté dědictví po blízce spřízněném a kolem roku 1190 vymřelém rodu Blankenbergů na řekách Mihele (Mühl) a Ranně v dnešním Horním Rakousku a rozmnožil tím své obrovské državy od Dunaje na sever v širokém pásu daleko přes hraniční les, ten nezměrný a ničím nevymezený "Nortwalt" (Severní les), až do české kotliny, na územích mu náležejících rozsáhlou kolonizační činnost. Ano, právě v těchto časech byl ten kraj objeven ve svém celku pro hojné a významné lidské osídlení (podstatně je dokázalo zničit až právě osudné dvacáté století - pozn. překl.). Zejména Vítkovcům a také cisterciáckým klášterům Vyšší Brod (Hohenfurth) a Zlatá Koruna (Goldenkron) přísluší na tom hlavní zásluha.
Nabytí hornorakouských majetků je velmi důležitým momentem pro osidlovací aktivity Vítkovců. Ze dvou stran, od jihu o od severu, pronikali němečtí a čeští kolonisté do hraničního lesa, aby na vyklučené zemi zakládali své osady. Brzy sem německé úsilí nemířilo jen z jižních stran; Vítkovci povolávali osídlence ze svých hornorakouských, tehdy vlastně ještě bavorských majetků z pasovských končin až do kraje na sever od Vltavy (Moldau), kde měli dost prostoru pro uplatnění pracovní píle; početná německá sídla vydávají o tom svými jmény patrný důkaz.
Hlavní směr těchto kolonizačních snah šel přirozeně podél toku Vltavy. Hrady Krumlov (Krummau) a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) jsou tu mezníky postupujícího díla, které během 13. století přetvořily nehostinnou divočinu v kvetoucí, hustě zalidněný kraj, jak chce ukázat následující popis rožmberských držav právě onoho věku (tj. popis omezující se na jejich rozsah ve 13. stol. - pozn. překl.).
Základem nám bude rožmberský urbář z roku 1379 (rozuměj Urbář zboží rožmberského z roku 1379 - Registrum bonorum Rosenbergicorum anno 1379 compilatum, ed. Josef Truhlář v Pojednáních Královské české společnosti nauk 1880). V něm uvedená zboží byla na základě listinného materiálu, který je k dispozici, ještě námi znovu přezkoumána a doplněna právě ohledně své příslušnosti k rožmberským državám ve 13. století. Jednotlivá místa jsou tu uvedena ve stejném pořadí jako v urbáři: na prvém místě jmenuje urbář Rožmberk nad Vltavou, a sice odděleně "castrum" a "civitas", tj. hrad a město. Hrad Rožmberk je jedním z nejstarších sídel rodu Vítkovců a nejvýznamnější rodová větev nese po něm i své jméno. Po hradě se nazývá jeden Vítek (Witigo) poprvé roku 1250. Právě někdy v té době snad má hrad spolu s krumlovským (1253) i svůj počátek jako centrum majetků v jižní lesní končině Čech nabytých. Pod ochranou hradu rozvíjela se pak, podporována zajisté i obchodní cestou jdoucí údolím řeky Vltavy, osada, jež roku 1362 získala městské právo, a to písecké. Tato stará tržní osada ležela na levém vltavském břehu, kde najdeme město dodnes, zatímco bezprostředně pod hradem vyrostlo "suburbium", tedy podhradí, obydlené nevolníky pána hradu, kterým byla svěřena i jeho obrana. Podhradí je zmiňováno poprvé roku 1362.
V roce 1282 už nacházíme v Rožmberku rychtáře, kterého můžeme chápat jako do té funkce ustanoveného držitelem osady a o téměř sto let později i města. Existence kostela v Rožmberku je zmíněna poprvé roku 1271. Týž přechází jako většina kostelů na majetcích Vítkovců o osm let později (tj. 1279) do vlastnictví kláštera vyšebrodského. Zopakujeme-li si jednou větou to, co bylo dosud řečeno, pak vidíme, že ve 13. století existoval jako rožmberský majetek hrad Rožmberk s podhradím a tržní osadou, z níž se v průběhu 14. století vyvinulo město. Místní jméno Rosenberg je označením hradu ve staré německé tradici, starší forma zní Rosenberch. Česká podoba Rožmberk se dá doložit až v 15. století.
Další majetek, doložený pro 13. století, je v urbáři označen jako "villa Babenbergh". Místo leží jižně od Rožmberka. Roku 1262 dal Vok z Rožmberka svému ministeriálu jménem Budelaus (?) tu ves v zástavu. Při této prvé zmínce o ní je označena jménem Babenberch, později se vžilo německé označení Bamberg. Jméno je německé a vzniklo z osobního jména Babo a apelativa Berg (dnešní české místní jméno Babín tedy vlastně vyhovuje i této etymologii - pozn. překl.).
Rožmitál na Šumavě (Rosenthal) měl už roku 1259 svůj kostel, který Vok z Rožmberka přiřkl vyšebrodskému klášteru, což samo odkazuje na existenci obce v té době. Německé její jméno znělo už tehdy "Rosental", česká jeho podoba Rožmitál se dá doložit teprve od konce 15. století.
Dvůr v místě zvaném Močerady (Muscherad) věnuje Vok z Rožmberka svou poslední vůlí svému služebníku, označenému jako "marestellarius Werenhardus". Původní a nejstarší jméno místa je české i významem (Profous ve svém výkladu místního jména neváhá uvést na prvém místě význam "osada lidí, kteří se pochcávají či libují si v moči (!)", ovšem snad také "v mokřinách" - pozn. překl.)
Nejbližší další v úvahu přicházející místo jsou Třešňovice (Kerschbaum) mezi Rožmitálem a Rožmberkem (osada po odsunu původního německého obyvatelstva zanikla - pozn. překl). Roku 1262 dává Vok "Kirspoum" svému notáři Rudigerovi za věrné služby. České označení Trziesnowicze stojí v urbáři psáno vedle německého.
K roku 1278 lze doložit tržní osadu jménem "Merica", kterou její majitel Jindřich z Rožmberka daruje tehdá klášteru vyšebrodskému. Merica, německy Haide, je dnešní Horní Dvořiště (Oberhaid). České místní jméno Myšlany se objevuje teprve 1376. Německý překlad latinského označení Merica, od roku 1364 Merica superior (tj. "horní") je tedy Oberhaid a v listinách se s ním setkáváme poprvé 1459. Označení Haid je snad tedy nejstarší a latinské Merica pak jen jeho listinným překladem. Kostel v Horním Dvořišti je původně filiálním kostelem kostela sv. Mikuláše v Rožmberku nad Vltavou a roku 1279 přechází do vlastnictví kláštera ve Vyšším Brodě.
Při zkoumání bližších dat o rožmberské vsi Poustevna (Einsiedel), kterou urbář nazývá "Anzigl", nutno vzít v úvahu, že v Listináři kláštera vyšebrodského (rozuměj Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen, ed. Matthias Pangerl ve Fontes rerum austriacarum - Oesterreichische Geschichts-Quellen 1865) se zmiňují dvě místa toho německého jména, což ovšem z regest listináře není patrno. Pangerl (a také Profous ve své práci Místní jména v Čechách - pozn. překl.) nachází pro řečený Einsiedel jméno "Neuzadling", kde měli roku 1282 své statky bratří Leutold, Ulrich a Rudeger "von Prueschinchen" (z Pořešína?). V roce 1366 se připomíná jeden "Aynsiedel" blízko Suchdola (Suchenthal) severovýchodně od Rožmberka nad Vltavou (tj. zaniklá dnes osada Poustevna). Táž osada se uvádí také v roce 1368 a 1369. Roku 1380 obnovují Petr a Jan z Rožmberka své darování následujících vsí klášteru ve Vyšším Brodě: Einsiedel, Nesselbach (dnes Větrná - pozn. překl.) a Konradschlag (dnes zaniklý Konrátov - pozn. překl.). Zmíněná Poustevna ležela na levém břehu Vltavy v blízkosti obou vsí, spolu s ní tu jmenovaných.
Dne 15. června 1403 prodává Markvart z Pořešína opatu Ottovi a konventu vyšebrodskému své mlýny pod vsí "Nayzydly" (Einsiedel, dnes Nažidla - pozn. překl.). Je patrno, že tu lze hovořit o dvou osadách německy zvaných Einsiedel. Starší z obou je "Poustevna" u Suchdola a patřila 1282 těm z "Prueschinchen". Zda jsou totožní s pozdějšími Pořešínskými, vyžadovalo by zásadnějšího důkazu. "Einsiedel" Rožmberského urbáře se zmiňuje poprvé rokem 1379.
Sedlíkov (Zettlesreuth). Roku 1259 dává Vok z Rožmberka, zakladatel Vyššího Brodu, tamnímu klášteru část pozemků v "Sedlechrut", což potvrzuje v letech 1260 a 1261. To místo je dnešní Sedlíkov severně od Rožmberka nad Vltavou. Místní jméno je složeno z českého osobního jména Sedlík a německého apelativa "riut" (das Gereute, tj. paseka, mýtina).
Pro rok 1278 lze doložit jako rožmberské zboží ves "Schillte", tj. Schild (dnes zaniklá Bystrá - pozn. překl.). Nachází se tehdy v zástavním držení ministeriála jménem Alvicus, v roce 1281 uváděného jako "Ministeriale Alvicus de Vinchenhaim", jednoho z německých služebníků rodu Vítkovců.
"Chaltenbrunne" má roku 1278 v zástavě jistý Moisius a je to Kaltenbrunn (Studánky), ves patřící dodnes k Vyššímu Brodu.
V témže roce 1278 má "Werenhardus Turdlingerius" v zástavě ves jménem "Cyringe". Turdelingerové byl rod rožmberských ministeriálů německého původu, jak už jméno napovídá. Místo, které tu připadá v úvahu, je Čeřín (Ziering) a jeho jméno se odvozuje od německého osobního jména Zirho.
Dále je nejblíže v urbáři řeč o místech jménem "Slaglans vel Czizkreis" a "Slegleins". Pangerl má "Czizkreis" za Dolní Jílovice (Deutsch-Gillowitz), které byly jako "Gywowicz" roku 1277 darovány Vyššímu Brodu. Jde ovšem o tvrzení sotva udržitelné, poněvadž "Czizkreis" doložitelně ještě roku 1379 patří Rožmberkům. Je třeba zřejmě uvažovat o "Slaglans vel Czizkreis" a "Slaglans" odděleně. Pangerl považuje "Slaglans" podle regesta jedné listiny z roku 1384 za Paseky (Schlagles), ves u Dlouhé Stropnice (Lang-Strobnitz). Klimesch má zase "Slaglans" za "Slegleins" a to za Čižkrajice (Schlagel am Rossberg). Roku 1384 darují Petr a Jan z Rožmberka podle právě zmíněné listiny klášteru ve Vyšším Brodě ve "Slaglans" jeden mlýn. Podle urbáře z roku 1379 mají Rožmberkové ve "Slegleins" mlýn, který poskytuje týž důchod jako onen, který bude 1384 darován klášteru. Nejstarší klášterní kniha poplatků (Zinsbuch) z doby kolem roku 1400 zmiňuje ten mlýn třikrát, pokaždé v majetku kláštera a pokaždé v Čižkrajicích. To se jeví jako dostačující důkaz pro skutečnost, že "Slegleins" či "Slegleins" lze považovat právě za Čižkrajice. Předchozí vývody o dvou místech, které podle právě řečeného pro 13. století nepřipadají v úvahu (neboť Pangerlova domněnka, že nevyjasněné "in plagae Gerberti" jsou rovněž Čižkrajice, vyžadovalo by ještě důkazu), sledují spíše účel zabránit některým omylům, které by regest Listináře vyšebrodského mohl vyvolat. Regest by bylo třeba pozměnit na následujících místech: na s. 457 pod "Sitzkreis" by se mělo škrtnout "Gywowitz", stejně tak potom "(Sitzkreis?)" pod "Gywowitz" na s. 428; na s. 450 pod "Schlagel am Roßberg" škrtnout poznámku "villa (1278, XXIV, 30)", stejně tak "(1365, CXVIII, 132)"; "Schlagles" škrtnout a pod "Schlagel am Roßberg" "Slaglans villa (1384, CLXII, 190)". "1286 Shenco et filius suus Dworsrad de Metlitz" jsou rožmberští ministeriálové, kteří zároveň drželi Cipín (Zippendorf), kde byli usazeni až do 15. století (osada dnes zaniklá - pozn. překl.). Metlice (Mödlitzhof) je dvůr jižně od Rožmberka nad Vltavou.
Roku 1281 je darována Jindřichem z Rožmberka klášteru vyšebrodskému "villa, in qua residebat Brazzlaus". Urbář (1379) "villa Brazzlaws" vykazuje rovněž. Klimesch považuje tuto "villa Brazzlaws" za Zbraslav (Obersteindörfel). Zda je ovšem "villa Brazzlaws" z urbáře totožná s onou z roku 1281, nedá se nijak dokázat.
Nové Hrady (Gratzen). Roku 1284 osvobozuje Smil z Nových Hradů klášter vyšebrodský ve městě Nové Hrady a v jeho obvodu od mýta za víno, obilí, ryby a jiné věci. Nové Hrady jsou tu uváděny jako "civitas". Ve městě bylo zřejmě třeba zapravit clo v branách, jakož i clo na cestách v městském obvodu. Pánem města byl Smil, purkrabí poděbradský (i v originále "von Poděbrad" včetně háčku! - pozn. překl.), který patřil k landštejnské větvi Vítkovců. O městském rychtáři se nedovídáme v té době nic. K udělení městských práv Rožmberky dochází teprve roku 1368.
Pro Trhové Sviny (Schweinitz) nacházíme ve 13. století jeden listinný doklad. Roku 1260 se připomíná "Hoyerus de Swinz", což byl rovněž jeden z landštejnských Vítkovců (originál ho německy nazývá "Hojer von Schweinitz", tj. Hojer ze Svinů - pozn. překl.).
V roce 1259 je poprvé zmínka o Horní Stropnici (Strobnitz). Podle závěti Voka z Rožmberka z roku 1262 má jeho manželka Hedvika dostat Horní Stropnici jako vdovský statek. Trh se dá v Horní Stropnici doložit roku 1302. V tomto roce prodává Smil z Nových Hradů svůj poloviční podíl na stropnickém trhu opatu Ottovi z Vyššího Brodu a jeho konventu (v originále "und seiner Samnung", tj. starší podoba výrazu "die Sammlung" - pozn. překl.). Zbylý podíl drželi snad Rožmberci. Kostel v Horní Stropnici se dá doložit k roku 1286, kdy byl Jindřichem z Rožmberka a Albertem z Boršova (v originále "von Payreschau") darován vyšebrodskému klášteru.
Dalším místem zmíněným v urbáři je "Fridrichisslage", kde Vok z Rožmberka dal roku 1262 do zástavy dva lány (zwei Hufen). Jde o Bedřichov (Friedrichschlag, také Fidretschlag) u Benešova nad Černou (Deutsch-Beneschau).
Zatímco v kotlině Vltavy při Vyšším Brodě a podél jejího toku k severu se nachází poměrně značný počet osad, při předchozím běhu té řeky směrem od západu k východu zjišťujeme jich jen málo. K roku 1277 se tu uvádí jen Frymburk (Friedberg), když je zmiňován jistý "Prebizlaus plebanus de Friedberch" (v originále se jméno necituje - pozn. překl.).
Větší skupina osad vznikla kolem Krumlova. Sem patří následující místa:
Třebonín (Breitenstein) je doložitelně roku 1262 rožmberským zbožím. V roce 1375 se objevuje v podobě "Praynstain" německé označení místa, jehož původní a častěji se vyskytující označení je české "Treboni", později Třebonín. Německy i česky se rozlišuje Horní a Dolní Třebonín (Ober-, Unterbreitenstein), obojí severovýchodně od Krumlova.
Přídolí (Priethal) je snad jedna z nejstarších zdejších osad vůbec. Už roku 1220 se zmiňuje "plebanus de Predol" jako svědek z družiny Vítkovců, což svědčí o existenci osady "Predol" s kostelem. V roce 1231 jmenuje listina, jíž pasovský biskup Gerhard vykupuje 300 markami léno Vítka z Rožmberka, Přídolí jakomísto jejich záručního "ležení". Bylo to tehdy zřejmě nejvýznamnější místo jižních Čech.
Rovné (Ruben). České označení místa je nejstarší známé. Majiteli Rovného byli na konci 13. století Harrachové, kteří byli rožmberskými ministeriály.
Zátes (Attes) je roku 1278 prokazatelně v držení Rožmberků. Benata, purkrabí Jindřicha z Rožmberka, měl tu dvůr v zástavním vlastnictví. České místní jméno značí totéž co zásek.
Dále tu přicházejí v úvahu dvě místa označená jako "Strazne minus" a "Strazne maius", tj. Malé Strážné (Klein-Drosen) a Velké Strážné (Groß-Drosen). Malé Strážné darují roku 1290 (v listině se místo píše už "minus Drasen") Vítek a Vok z Krumlova klášteru ve Vyšším Brodě. Velké Strážné se připomíná už v roce 1247. Vítek z Rožmberka prodává ves "Strasan" paní Kristině a jejímu synovi Mikuláši z Prahy. Oba drželi tu ves po pět let a prodali ji pak knězi maltézského řádu (johanitů) Mikuláši ze Strakonic. Roku 1305 ji má ve vlastnictví Jindřich I. z Rožmberka, který odtud uděluje desátek kostelu ve Frymburku. Původ místního jména z českého osobního "Draž", jak se domnívá Klimesch, je asi méně pravděpodobné než z označení místa, jehož obyvatelé byli pověřeni strážní službou.
Vysoká (Hohenschlag). Ves "Hohenslag" darují roku 1290 Vítek a Vok z Rožmberka vyšebrodskému klášteru. Roku 1379 je to místo však, jak urbář dokazuje, opět v rukou rožmberských. Vysoká (dnes zaniklá - pozn. překl.) ležela na východ od Světlíku (Kirchschlag) a na jihozápad od Krumlova.
Černíkov (Groß-Uretschlag) přešel na klášter vyšebrodský jako "Ulreichslag" spolu s Vysokou a jako ona se nachází roku 1379 znovu v rožmberském vlastnictví (existoval rovněž Malý Černíkov, Klein-Uretschlag, stejně jako Černíkov dnes zaniklý a před zánikem česky zvaný Dvořetín - pozn. překl.).
Jeden z majetků rodu Vítkovců, který urbář neuvádí a který se přesto dá pro 13. století doložit, je už zmíněný Světlík. Tamní kostel se připomíná už v roce 1258, kdy ho Vítek z Krumlova daruje klášteru ve Schläglu. Ještě po dvakráte je ten kostel zmiňován ve 13. století. Vedle místního jména Kirchschlag se přitom vyskytuje i označení "Lichtenwerd", jehož je ono české Světlík pouhým překladem.
Nejvýznamnějším sídlem rodu Vítkovců byl ovšem Krumlov (Krumau, Krummau). Ten se poprvé zmiňuje v roce 1253, a sice při jméně "Witigo de Chrumbenowe". V té době asi, podobně jako v Rožmberku nad Vltavou, zřídili Vítkovci tu na "křivé nivě" (an der "krummen Aue") svůj hrad jako opěrný bod své kolonizační činnosti v hraničním lese na jihu Čech. Opětovně se nazývá Vítek jakož i jeho potomci "z Krumlova" ("von Krummau"). Říká se jim také krumlovští Vítkovci či páni z Krumlova. Pod ochranou hradu zvedla se v prostorné údolní kotlině řeky Vltavy i tržní osada. Roku 1274 se už píše o krumlovském rychtáři této nové osady, rozložené na poloostrově, z něhož uměle proražený vodní příkop učinil vlastně samostatný ostrov s vlastním pozdějším opevněním. Pod samotným hradem vzniklo podhradí (suburbium), roku 1347 sloučené s městem. Město Krumlov se připomíná poprvé v roce 1309. O jeho městských právech je nám známo, že 1347 došlo jimi rozšíření o dosavadní podhradí a některé hospodářské dvory ve své blízkosti. Poté, co 1302 vymřeli krumlovští Vítkovci, přeložili Rožmberkové jako jejich následníci své sídlo z Rožmberka nad Vltavou právě sem na Krumlov. Jim také děkuje Krumlov za svůj další rozkvět.
Krumlov zůstal odtud provždy hlavním rodovým sídlem pánů z Růže a pevnou jejich záštitou proti od severu sem zasahující panovnické moci, jíž se začasté právě oni významně protivili. V této souvislosti by mělo být rovněž připomenuto hlavní sídlo landštejnské větve Vítkovců, totiž Třeboň (Wittingau), o níž padá prvá zmínka roku 1270. V tom roce se písemně stvrzuje, že zboží "Witingau", které rakouský klášter Zwettl získal kdysi darem od jednoho z českých panovníků, bylo oním klášterem prodáno.
Mareš uvádí, že léta Páně 1186 český kníže Fridrich daroval část dnešní Třeboně právě klášteru Zwettl (říkalo se mu kdysi i česky Světlá - pozn. překl.). Jejími kupci podle zmínky z roku 1270 mohli být asi jen landštejnští Vítkovci. Ke koupi samé došlo vlastně už před rokem 1261, neboť v tomto roce připomíná se jako jeden z Vítkovců "Pilgrim de Witingenowe", tj. Pelhřim z Třeboně. Třeboň byla tedy koncem 13. století v rožmberském vlastnictví.
Dosavadní vývody nám poskytují názornou představu o velikosti a moci rodu už v tomto století. Na početných místech vzniklých mýcením a klučením lesa se rozrostlo během pouhého půlstoletí pílí většinou německy mluvících kolonistů poměrně husté zemědělské osídlení, jehož středisky se staly zejména v údolí Vltavy vzniklé tržní osady, měnící se brzy živým obchodním stykem se sousedními zeměmi v kvetoucí města. Podoba těch, kdo tehdy tvořili dějiny, je nám zastřena v mlhách, jisto však je, že německé kulturní vlivy, německá píle a úsilí přetvořily za vlády Vítkovců tu lesní divočinu v kulturní zemi lidí.
Důležitým faktorem ve vývoji těchto končin se stalo založení vyšebrodského kláštera Vokem z Rožmberka v roce 1259. Klášter byl Vítkovci bohatě podporován, takže v následujícím období nabyl mocného vlivu na vývoj majetkových poměrů v celých jižních Čechách. Právě k doplnění představy o majetcích rodu Vítkovců se jeví nevyhnutelným krátce nastínit rozsah vyšebrodského klášterního zboží, poněvadž se z větší části se staršími rodovými majetky Vítkovců kryje.
Věnujme se nejprve určení nejstarších hranic onoho vyšebrodského zboží zakladatelem kláštera Vokem z Rožmberka, jak nám je podává stvrzovací listina pražského biskupa o tomto založení. Část tohoto určení, týkající se hranice jižně od řeky Vltavy, podrobně přezkoumal a osvětlil Julius Strnadt ve své historické studii Das Land im Norden der Donau (on i jeho studie jsou rovněž součástí Kohoutího kříže - pozn. překl.). Já se tu omezím na pouhý výčet významnějších hraničních mezníků podle jejich dnešních označení. Klášterní majetek byl ohraničen na západě lesem na helfenberské cestě (rozuměj rakouský Helfenberg, na jehož hradě dodnes sídlí rod Reverterů, mezi Haslachem a Bad Leonfelden - pozn. překl.); na východě jde hranice přes Mnichovický potok (Münnichschlagerbach) a stoupá pak od Vltavy potokem zvaným v listině "Mokri rivula" (německy Ziehbach, podle Proschka v Märtenově německé vlastivědě Kaplicka Dürnauerbach ústící blíže Vyššího Brodu do Menší Vltavice, podle Peiskera pak se rovnou dá mluvit o "Malé Vltavici", německé označení Ziehbach vztahuje navíc ke starému označení z téže listiny "Zbyadel", podle něho "sběhadla", tj. stoky stahující "mokří" - pozn. překl.) na vrch jménem "Hradisch" (Pangerl uvádí vrch s německým označením Steinwand am Taschenwalde, Franz zase Kreuzberg, podle starších map někde při Maria Rast a Martinkovského vrchu, blízko toho však se na nových mapách objevuje skutečně i vrch s českým názvem Hradiště /německy kdysi zvaný Oedhäuselberg/ - pozn. překl.). Čára odtud k Mnichovickému potoku tvoří jižní hranici, která pak řečeným potokem dostupuje až výšiny, na níž stojí ves Kapličky (Kapellen). Druhá část zmíněného určení zní latinsky takto: Item alia et ultima meta ex ista parte Wlitaue ascendit per decursum cuiusdam rivuli, qui Psyn vocatur, usque ad montem Strasedelnik nominatum et ab eo ascendit directe preteriens metas et terminos villarum, que fuerant Suatomiri, usque ad metas domini Witkonis de Crumlaw.
Listina byla vystavena v Praze. Znamená tedy: ex ista parte tolik co "na severním vltavském břehu". Hranice začíná na Vltavě a jde potokem zvaným "Psyn" až na vrch jménem "Strasedelnik". Potok "Psyn" je i na speciální mapě nepojmenovaný potok ústící něco níž pod potokem zvaným "Stegemühlbach" (ten na dnešních mapách najdeme pod jménem Větší Vltavice, Proschko v Märtenově německé vlastivědě Kaplicka klade však "Psyn" k Loučovicím /Kienberg/ - pozn. překl.) do řeky Vltavy, vrch "Strasedelnik" v listině uvedený (a obvykle určovaný jako známá Čertova stěna - pozn. překl.) je (podle Franze - pozn. překl.) Kraví hora (Kuhberg); poněvadž statky severně od této hraniční linie se staly, jak se dá doložit z písemných pramenů, součástí klášterního majetku teprve později. Jako další vymezení uvádí listina hranici krumlovských zboží Vítkovců. Tu tvoří silnice mezi Vyšším Brodem a Větrnou až ke svému ohybu severním směrem; poněvadž sem se dá doložit k roku 1277 nejzazší výběžek krumlovského majetku, který ve zmíněném roce právě přešel do rukou klášterních.
Villae, que fuerant Suatomiri, jak se píše v listině, jsou pak vsi Přísahov (Schönhub), Žumberk (Sonnberg) a Hrudkov (Ruckendorf), které byly kdysi jako rožmberská zboží propůjčeny jistému jejich ministeriálovi jménem Svatomír.
V následujícím chci nyní zmínit majetky připadlé během 13. století vyšebrodskému klášteru, jak to vysvítá z listinných pramenů. Ve stvrzení darů nově založenému klášteru nachází se mezi jinými roku 1259 zakladatelem udělený mu desátek ze vsi "Lutwinowich" v rožmberském vlastnictví, což jsou samozřejmě dnešní Litvínovice u města Budějovic (Budweis).
Desátek byl propůjčen i z rožmberské vsi Planá (Plan) u Budějovic. Tak nacházíme pro 13. století dvě další a dosud neuvedená rožmberská zboží.
Také ve "Stradenich", tj. v osadě Rožnov (Strodenitz) u Budějovic získává podle listiny výše zmíněné klášter desátek. V roce 1261 se už zmiňuje jako osada tržní a jejími pány jsou Rožmberkové. Roku 1263 dosvědčený "Chunch iudex de Ztradanich" (snad jde o křestní jméno Kuno - pozn. překl.) byl pak zřejmě tamním rychtářem. Roku 1273 směňuje král Přemysl Otakar II. mezi jinými i Rožnov za vsi odsouzeného rytíře Svatomíra. Listina, která nás zpravuje o změně provedené roku 1292 králem Václavem II. na tomto Přemyslově aktu, výslovně označuje Rožnov jako villa forensis, tj. osadu s právem trhu, tržní osadu. Táž listina nás informuje i o tom, že už Přemysl Otakar II. Rožnov připojil k městskému obvodu budějovickému.
Dalším zbožím Vítkovců, které je nám známo z darování vyšebrodskému klášteru, je Rychnov u Nových Hradů (Deutsch-Reichenau bei Gratzen). Osada patřila landštejnské větvi Vítkovců. Vdova po už zmíněném Pelhřimovi z Třeboně darovala v roce 1261 po manželi jí příslušející kostel v "Richenowe" klášteru vyšebrodskému.
Následník Pelhřimův obnovuje toto darování roku 1291 a rozmnožuje je přenecháním třetiny desátku z farních vsí. Rychnov u Nových Hradů je podle toho, co bylo právě uvedeno, na konci 13. století majetkem Vítkovců, a sice jejich landštejské rodové linie.
V roce 1291 získává klášter desátek ze statků Dominika "de Pazzawerslag". "Pazzawerslag" jsou dnešní Pasovary (Passern). Jméno místa samo je nepopiratelným důkazem toho, že kolonisté, pocházející z pasovského dominia, klučili a osidlovali v rožmberských službách i území na sever od hraničního lesa tu na české půdě (v originále "auf böhmischen Boden" - pozn. překl.). Dominik z Pasovar byl zřejmě ministeriál bavorského původu, který vstoupil do rožmberských služeb, aby s pasovskými lidmi (v originále "mit Passauer Leuten" - pozn. překl.) klučil lesy v místech, kde vznikla jeho zásluhou osada Pasovary (dnes ovšem zaniklá - pozn. překl.).
Dalším rožmberským majetkem, z něhož byl klášteru ve Vyšším Brodě propůjčen desátek, je Michnice (Michnitz), ves blízko Rožmberka nad Vltavou. Desátek byl udělen podle už citované listiny roku 1259 a 1260 i 1261 pak znovu potvrzen. Ještě k roku 1309 se dá tento desátek listinně doložit.
V závěti zakladatele vyšebrodského kláštera, tj. Voka z Rožmberka, nachází se i zmínka o vsi Plav (Plaben), darované z poslední vůle (1262) klášteru. Plav, ležící v blízkosti Budějovic, byl roku 1273 rovněž jednou ze vsí, získaných Přemyslem Otakarem II. výše zmíněnou směnou za Rožnov, králem Václavem II. však 1292 klášteru však opět přenechaných.
V roce 1263 prodává Čéč z Budivojovic klášteru svou ves "Zaborsi". I ta byla jednou ze vsí, získaných Přemyslem Otakarem onou směnou. Při její opravě 1292 se v listině Václava II. připomíná i její začlenění do městského obvodu Budějovic. Nejde tu, jak se Pangerl ve svých regestech (a také Profous ve své práci Místní jména v Čechách - pozn. překl.) domnívá, o ves Záboří (Saborsch), nýbrž mohou se ze smyslu čteného rozumět onou vsí jen dnešní Zahorčice (Sahorschitz) u Budějovic, ležící v blízkosti spolu s ním do budějovického městského okrsku přivtělených vsí. Není totiž jiné vsi podobnějšího jména v bližším obvodu města, která by mohla připadat v úvahu.
Velké darování klášteru učinil v roce 1277 Vítek z Krumlova, který tenkráte přenechal klášteru vsi "Gywowitz", "Nolomich, vel 'ad piscatores'" a "Xradowi". "Gywowitz" a "Nolomich" jsou dvě sousedící vsi Dolní Jílovice (Deutsch-Gillowitz) a Lomy (také Lomský dvůr německy Fischerhof, Pangerl ovšem na rozdíl od Franze uvádí Fischbäckern, tj. dnes zaniklé Rybáře a s otazníkem poté Fischhof - pozn. překl.). Za "Xradowi" (přepis příslušné pasáže zní podle Profouse takto: Witigo de Chrummennowe legat monio Altovadensi villam Hradowi, que nunc mutato nomine vocatur curia Witigonis, ves Hradový /Kastlern/, kterou Peisker určuje jménem Hradov /Reith/!, dnes ovšem zaniklá, kdysi snad strážný bod /hrad?/ na cestě mezi Vyšším Brodem a Malšínem /Malsching/ a sídelní celek k němu příslušející, tj. "hradový", "hradov" - pozn. překl.) považuji s oběma zmíněnými rovněž blízce sousedící Kyselov (Sarau). Doklady, které Klimesch uvádí pro to, že se to místo (rozuměj Kyselov!) v roce 1332 nazývá Sauraw, je třeba odmítnout, poněvadž listina, na níž se v tom ohledu odvolává, nemíní Kyselov u Vyššího Brodu. V listině přece jde o zřeknutí se práv v Horní Plané a ze souvislosti je téměř samozřejmé, že svědek jménem "Friedrich de Sauraw" v ní uvedený má přídomek nikoli po Kyselovu u Vyššího Brodu, nýbrž po Kyselovu u Dolní Vltavice. Kyselov přicházející podle mého mínění v úvahu leží v sousedství výše zmíněných vsí Dolní Jílovice a Fischerhof a jiné místo, které by odpovídalo i svým zněním a filologickým tvarem (!) onomu "Xradowi, curia Witigonis", v jejich okolí prostě nelze najít. Lze tedy právem Kyselov považovat za třetí z darovaných vsí (i když Kyselov ležel doslova tak jako tak přímo v sousedství už zmíněného Hradového, je autorova jazyková ignorance zarážející: vždyť podle Profouse i německé jméno pro Hradový, tj. "Castlays" v nejstarší podobě, posléze Kastlern, vysvětluje Klimesch etymologicky právě ze střhn. "kastel", lat. "castellum", tj. hrad - pozn. překl.).
O darování vsí "Pzizaho", "Sunnberch", "Ruckchendorf" "et minorem plagam Gerberti" se dovídáme ze stvrzující listiny Jindřicha z Rožmberka (1278). Přešly do vlastnictví vyšebrodského kláštera podle poslední vůle Jindřichova zesnulého bratra Vítka. "Pzizaho" je ovšem už rovněž výše zmíněný Přísahov, "Sunnberch" pak Žumberk (dnes zaniklý na rozdíl od osady téhož jména blízko Nových Hradů - pozn. překl.), kde už roku 1259 získal klášter desátek. V roce 1278 přešla do vlastnictví kláštera celá ta ves, už 1281 ji však Jindřich z Rožmberka získal nazpět směnou, takže byla na konci 13. století zbožím rožmberským. "Rukchendorf", tj. Hrudkov byl ještě kolem roku 1400 v majetku kláštera. Sluší se poznamenat, že se už v našich předchozích vývodech o hranicích původního vyšebrodského zboží objevily právě tyto tři právě znovu připomenuté vsi jako "villae Suatomiri" podle textu listiny z roku 1259. K určení čtvrté darované vsi z rovněž už uvedené listiny Jindřicha z Rožmberka (1278), označené tam "minor plaga Gerberti" je třeba zkoumání delšího.
Se jménem "Gerbert" se pojí pro 13. století následující místní označení z Listináře kláštera vyšebrodského: "villa in Gebrechtslag" (1278), "minor plaga Gerberti" (1278), "plaga domini Gerberti, quam extirpavit Jur" (1281). Jméno Gerbert patřilo jednomu z rožmberských ministeriálů, pod jehož vedením byl vyklučen kus lesa, na němž pak vznikly osady pojmenované po svém zakladateli. Najít je lze všechny v okolí Herbertovského vrchu (Gerbetschläger Berg, v originále je ovšem řeč o lese zvaném Gerbetschläger Wald - pozn. překl.).
Jak podle svého jména tak i polohy přicházejí jako výše zmíněné osady v úvahu tři vsi: totiž Herbertov (Gerbetschlag), Horní Drkolná (Oberschlägl) a Dolní Drkolná. V roce 1278 poskytuje Jindřich z Rožmberka klášteru darem "villam in Gebrechtslag". Z téhož roku máme před sebou stvrzující listinu téhož Jindřicha o tom, že jeho bratr Vítek daruje klášteru "minor plaga Gerberti". Roku 1281 přecházejí do vlastnictví kláštera tři vsi. Poté, co jsou jmenovány obě prvé, zní to: "et tertiam plagam domini Gerberti, quam extirpavit Jur". V listině z roku 1278 jmenovaná usedlost "in Gebrechtslag" stála v místě, pojmenovaném po Gerbertovi samém; tam vznikla osada, která nesla jméno toho, kdo stál v čele klučení oné končiny, tedy Gerbertschlag. Dá se uvést i listina z roku 1384 o darování Herbertova klášteru, která jako by protiřečila tomu, že už 1278 přece "villam in Gebrechtslag" klášter dávno předtím získal.
Můžeme se ovšem domnívat, že místo mezitím směnou znovu přešlo na pány z Rožmberka. Pro podobné případy nacházíme mnohé v listinách doložené svědectví. Rovněž ona listina z roku 1278, kterou jsme výše citovali, uvádí přece "minor plaga Gerberti", když "major plaga" byl jistě Herbertov. A třetí místní označení spojené se jménem Gerbertovým nacházíme, jak už také uvedeno, v listině z roku 1281. Pangerl a Klimesch čtou označení těchto osad jako "tertia plaga domini Gerberti". Proti tomu se dá povědět, že ono "tertia" je připojeno za účelem výčtu těch tří vsí, podle listiny darovaných, nenáleží však k místním jménům; poněvadž bližší určení oněch "plaga" nacházíme v připojené vedlejší větě přívlastkové "quam exstirpavit Jur". Z oněch tří "pasek Herbertových" (Schlag!), poskytla tedy jedna půdu pro ves Herbertov, dosvědčenou v listině z roku 1278, obě zbylé pak pro vsi Horní a Dolní Drkolnou (Schlagel, Schlägl!). Které z obou ve 13. i 14. století opakovaně zmiňovaných vsí "plagae Gerberti" jsou pozdější Horní a Dolní Drkolná, nedá se z listin přesněji zjistit. Údaje u Klimesche k tomu se vztahující (rozuměj Klimeschův článek o nejstarších sídlech rodu Harrachů v MVGDB, tj. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, roč. XLVII., s. 156 a 199) mohou se opírat toliko o pouhé domněnky.
Jisto však je, že všechny tři "plagae Gerberti", tj. Herbertov, jakož i Horní a Dolní Drkolná, byly koncem 13. století sotva v majetku vyšebrodském.
Další z darování Jindřicha z Rožmberka událo se roku 1281, kdy se dostává klášteru vsí "Nebersyhuew, et ea, in qui residebat Otthardus, item Hodenitz, Vzahratky, Oppach". Ves "Nebersyhuew" má Klimesch za Nebřehov (Piesenreith) a jak etymologicky vzato, tak i podle polohy místa, se zdá všechno mluvit pro tuto domněnku. Pevný listinný doklad ovšem k ní připojit nelze.
Osada Hodonice (Hodenitz) si své jméno podržela od roku 1281 dodnes a leží na severovýchod od Rožmberka nad Vltavou. "Vzahratky" je nejspíš Zahrádka (Haag) ležící poblíž v téže končině. "Oppach" si své německé jméno rovněž zachoval (je to dnes zaniklá Přední Kruhová - pozn. překl.) a je rovněž z těsného sousedství obou.
V Boršově (Payreschau) získává v roce 1290 vyšebrodský klášter patronát nad tamním kostelem. Dosavadním patronátním pánem, který toto své právo klášteru přenechává, je Albert ze Stropnice. Nejstarší zmínka o Boršově pochází z roku 1261. Tehdy se nachází jistý "dominus Albertus de Borschowe" ve společnosti Vítka z Krumlova. V letech 1272 a 1274 ho tam pod jménem "Albertus de Porsov" můžeme najít znovu. V roce 1274 je vedle něho jmenován i jeho bratr "Benysius". Roku 1286 daruje zmíněný Albert z Boršova spolu s Jindřichem z Rožmberka klášteru vyšebrodskému kostel v Horní Stropnici, což svědčí, jak už bylo také výše zmíněno, o tamějším vlastnickém právu Boršovských. Skutečnost, že dárce patronátního práva v Boršově, tj. Albert ze Stropnice, jak je jmenován listinou z roku 1290, je totožný se zmíněným Albertem z Boršova, zdá se nepopiratelnou. Ves Boršov sama přechází s udělením patronátu rovněž do vlastnictví kláštera. V dotyčné listině je jmenován i Albertův syn "Hogerius". Páni z Boršova byli rodem snad s Vítkovci příbuzným, což by se dalo vyvodit už ze společného vlastnictví Horní Stropnice. Podřízenost Boršovských Rožmberkům lze však zřejmě vyloučit.
V roce 1290 získává klášter koupí od bratří popraveného Záviše z Falkenštejna za 500 marek stříbra zboží Hořice na Šumavě (Höritz). Do rožmberského vlastnictví se ty statky (v originále "die Güter" - pozn. překl.) dostaly už od Záviše rovněž koupí. Dřívějším jejich majitelem byl Jindřich z Kosovy Hory ("de Cassowohora"), který se předtím opakovaně vyskytuje ve společnosti Vítkovců jako svědek některých listin. Kosova Hora (Amschelberg), jeho rodové sídlo, leží na Sedlčansku. Týž napadá roku 1293 majetková práva vyšebrodského kláštera v Hořicích, spor je však skrze Jindřicha z Rožmberka a Smila z Nových Hradů po dobrém urovnán.
Jak bylo už dříve zmíněno, došlo v roce 1273 ke směnnému obchodu mezi králem Přemyslem Otakarem II. a klášterem vyšebrodským. Král vyměnil tenkrát vsi Rožnov, Plav, Malšice a Záhorčice za jiné vsi odsouzeného rytíře Svatomíra. Dosud nezmiňovaná ves Malšice je uvedena poprvé roku 1259 ("Malsich"), kdy tam klášter upravuje desátek. 1261 přechází ves celá do klášterního vlastnictví. Stejně jako ostatní směnou od kláštera nabyté vsi dal Přemysl Otakar II. i Malšice svému městu Budějovicím. Malšice leží u Tábora. Nyní přejděme ke zkoumání vsí rytíře Svatomíra.
Jako vsi Svatomírovy uvádějí se následující: "Nemtsicz", "Bilhlava", "Chratzan" a "Tupess", z čehož se dají snadno určit Němčice (Niemschitz), Vlhlavy (Wyhlaw), Chrášťany (Groschum) a Tupesy (Tupes), všechny ležící na jih a na jihovýchod od Netolic. Ty vesnice nezůstaly však dlouho v majetku kláštera; neboť už 1292 král Václav II. mění rozhodnutí svého předchůdce a dává jmenovitě vsi odsouzeného Svatomíra jeho dědicům nazpět. Klášter odškodňuje v té věci darováním osmi vsí jiných, a sice jak jejich jména následují: "Strishicz cum ecclesia", "Borach", "Zaborsi", "Badiczi", "Holaschawicz", "Shemil", "Dubshicz", "Lupanawicz". Připojen bylo k nim i darování "pars silve Chraski". Všechny tyto vsi leží, nakolik je možno je podle dnešních jejich pojmenování určit, v sousedství vsí Svatomírových.
"Strishicz" jsou ovšem Strýčice (Stritschitz) východně od Netolic. "Borach" nelze při nejlepší vůli určit. "Zaborsi" je dnešní Záboří (Saborsch), při čemž třeba poznamenat, že u Pangerla jsou oním "Zaborsi" označeny dvě místa rozličná, a sice už zmíněné Záhorčice blízko Budějovic a zde vlastní ves Záboří. To, že pod označením "Zaborsi" míní listina dvě odlišná místa, zřetelně vysvítá právě z této listiny krále Václava II. z roku 1292; neboť je v ní jednou řeč o "Zaborsi" - snad by mělo v tom případě být čteno jako "Zahorsi" - které v roce 1273 získal směnou král Přemysl Otakar II. a přivtělil je k městskému okrsku budějovickému (to jsou pak dnešní Záhorčice), a pak o "Zaborsi", které se ještě s jinými vesnicemi právě mimo jiné i za ony Záhorčice dostává nyní touto listinou klášteru. Pod označením "Badiczi" by snad bylo lze spatřovat dnešní Holubovskou Baštu (Baschten), k čemuž ovšem chybí listinný doklad. "Holaschawicz" jsou zřejmě dnešní Holašovice (Holschowitz). "Shemil" určit neumíme. V místním jméně "Lupanawicz" už rozeznáme jasně jeho původ ve slově "lípa" ("Linde"), které je patrno i v dnešním označení blízkých Lipanovic (Linden).
Není jistě bez zajímavosti, že právě vsi, přešlé už v roce 1292 do majetku vyšebrodského kláštera, tvoří podstatnou součást tzv. "netolického" (či také "strýčického") německého jazykového ostrova. I v listině zmíněná část lesa "Chraski" k němu jako tzv. Chrášťanský les (Groschumer Wald) a součást německy mluvících vsí onoho ostrova náležel (na dnešních mapách nacházíme při hoře Vysoká Běta jako její nižší výběžek i Chrášťanský vrch - pozn. překl.).
Tolik lze tedy dovodit o jihočeských majetcích vyšebrodského kláštera, nabytých převážně z darování, která mu učinil rod Vítkovců. Vedle těchto majetků získal klášter patronátní práva nad mnoha kostely na území rožmberské državy a také nad kostely vně této državy, která mu ostatně zůstala zachována z větší části podnes. Vyšší Brod, založený jedním z Vítkovců, zůstal rodovým klášterem pánů z Růže a také místem jejich posledního spočinutí. Právě snad skutečnost, že sem provždy určili svou rodovou hrobku, znemožňuje nám chápat územní zisky kláštera uvnitř državy Vítkovců jako nějaké prolomení souvislosti rodového majetku, ale naopak nás nutí nahlížet vlastně každé posílení moci kláštera jako současné posílení jihočeské moci Vítkovců, zatímco druhý, trochu později než Vyšší Brod vzniklý cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně tvoří předsunutou výspu zemské moci panovnické.

Festschrift zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krummau (1921), s. 171-188

P.S. Originálem zmiňovaným v závorkách, rozumí se ovšem německý text Friedricha Franze, nikoli jeho prameny.

Friedrich Franz, označovaný ve sborníku, sestaveném k padesátému jubileu krumlovského gymnázia z prací jeho bývalých žáků (sám Franz tu maturoval v roce 1905), profesorským titulem, ocitá se s ním i na čestném seznamu padlých (pod sarkasticky dnes už spíše znějícím záhlavím Zur Erinnerung an die große Zeit, tj. "Ku vzpomínce na velkou dobu") z výroční zprávy téhož ústavu, jméno provázeno i výčtem vyznamenání: Vojenský záslužný kříž 3. třídy s meči a Signum laudis, záznam o tom, že "padl na poli cti za císaře a otčinu" pak končí slovy, že místem skonu se stala nemocnice v místě psaném i v německém textu Opčina (dnes Villa Opicina), ležícím poblíž tehdy dosud rakouského Terstu (dnes severoitalský přístav Trieste).Jak nám ukázaly až digitalizované vojenské matriky, nebyla to pravda. Zemřel v polní nemocnici v Podmelci nedaleko Tolminu 21. listopadu 1916 a o tři dny poději tu byl na vojenském hřbitově pochován. Narodil se v Českém Krumlově 27. července 1886 a bylo to čtyři měsíce po jeho třicátinách, když se stal obětí "velké války". Za téma své školní práce na pražské univerzitě si zvolil nedlouho předtím, než oblékl c.k. uniformu, dějiny šlechtické dynastie, která rodnému městu dodnes vtiskuje nesmazatelnou pečeť. ThDr. Jaroslav Kadlec píše ve svých Dějinách Zlaté Koruny (1949), kde se odvolává i na tento Franzův text, na s. 15 i tato slova: "Vítkovci záhy postřehli význam země při pohraničním hvozdu a postupným propůjčováním od českých králů aneb i zabíráním lesa si vytvořili v povodí horní Vltavy, Malše, Lužnice a Nežárky hotový státeček. ...české statky rožmberské větve Vítkovců souvisely (nadto) s jejími statky v Rakousích...". Franzovy, národnostně mimochodem dosti objektivní vývody, byť občas ne dost místopisně jisté, podávají nejen poměrně plastický náčrt mocenských zisků jednoho století na mapě rodové (a klášterní) državy, ale poskytují nám rovněž fakty podložený důkaz hlavního směru rožmberské kolonizace, totiž přece jen od jižní hranice země při mladé Vltavě k severu, jako by odtud ze šumavských lesů a osad dávnějších dnes mnohem než krátká naše paměť, zaniklá snad spolu s nimi, opravdu Vítek eposu Stifterova putoval dál od srdce zmíněné řeky k srdci samých Čech. Málem bylo spolu s oněmi stopami lidí určeno to všechno k zapomenutí právě především námi samými: vždyť větší část těch míst i se starými mnohdy českými jmény (co autorů jen těmi jmény samými si lámalo marně hlavu!) byla srovnána se zemí, zaplavena vodou či zalesněna nedlouho po odchodu svých německy mluvících obyvatel v šíleném dvacátém století, které žravý jícen už na počátku otevřelo i autorovi našeho textu a "stařičkému mocnářství" hned po něm. A kdyby jen těm dvěma!

- - - - -
* Český Krumlov / † † † Podmelec (SLO)