FRANZ STRUNZ

Jan Hus z Husince

Motto:
Mějte se na pozoru před lidmi;
neboť vás budou vydávat soudům,
ve svých synagogách vás budou bičovat,
budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně,
abyste vydali svědectví jim i národům.
A když vás obžalují,
nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit;
neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.
Nejste to vy, kdo mluvíte,
ale mluví ve vás Duch vašeho otce.
Vydá na smrt bratr bratra
a otec dítě,
povstanou děti proti rodičům a připraví je o život.
A budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.

Ježíš (Mat 10, 17-22)

Přál jsem si a přeji si ještě položit svůj ubohý život
za zákon Kristův. Věřím, že je to
správné a postačující k záchraně lidského rodu.

Jan Hus

Nemo philosophorum tam forti animo mortem pertulisse
traditur quam isti (Hus et Hieronymus).
(tj. Nikdo z filosofů prý nesnesl tak statečně smrt,
jako tito oheň (Hus a Jeroným)).

Eneáš Sylvius (1458), pozdější papež Pius II. (český překlad Jiří Vičar
ve vydání spisu Historie česká v Ottově edici Světová knihovna č. 856-858)

Před více než 500 lety byl upálen tento prazvláštní muž, jehož život a nejhlubší nitro vidíme přes tolikerý kalný nános. Jako postava z nějaké legendy stojí v odlehlé dálce před námi, i když na druhé straně muž tak neklidný a konfliktní, jehož agitace dovádí k smrti, by asi právě do legendy špatně zapadal. Pozorován zvenčí projevuje v životě tak málo jemného chování (v originále "Vornehmheit" - pozn. překl.) a zdrženlivosti, kterou jsme si my dnešní lidé zvykli považovat za příznak vyšší kultury a dokonalejších životních forem. Už pět století nás však dělí od doby zcela odlišného duševního chování a duchovních postojů. Kdo byl ten muž? Jaké síly v sobě a v jiných rozpoutal a jaký životní příběh nalezl Bůh v něm a on v Bohu? Z jakých hlubin stoupala náboženská vroucnost, která tomuto přísnému a vznětlivému hledači Boha propůjčila v jeho národě korunu "svatého mučedníka" a posla Ježíšova? ... O něm samém nevíme tolik určitého jako o jeho strašlivém vlivu, o válkách, nouzi a zoufalství, o strašlivých a pro všechny časy nezapomenutelných osudech, které mračně zastírají jeho památku. Jan Hus z Husince zasel příliš, příliš rozkolu, duch ve své volnosti nesvobodný až do posledních let svého života - na prahu smrti ovšem pro něho dění každodennosti neznamenalo nic, poněvadž rostl do věčnosti, do svatosti na plamenné hranici ...
(...)
Kde se vůbec vzal, odkud přišel? Jaký byl jeho život? Neznáme rok ani den jeho narození. Letopočet 1369, který se často uvádí, je nejistý. Pocházel z malého, i jazykově českého městečka na úpatí Šumavy, tam, kde už nejsou daleko prameny řeky Vltavy (v originále "aus einem kleinen tschechischen Orte am Fuße des Böhmerwaldes, dort, wo die Moldauquellen nicht fern sind" - pozn. překl.). Jméno Husinec vstoupilo do dějin a jde jimi dál. Čechy pak jsou jednou z nábožensky osudových zemí světa. Stále znovu se čte v raných původních pramenech: Jan z Husince, Hus, "svatý mučedník", viklefita! Jeho mládí bylo trudné. Kostelní zpěv, ministrování, poslovské pochůzky mu přinášely denní chleba. Měl hodně sourozenců, o které se staral s dojemnou láskou. Jako student přišel do Prahy, kde se tehdy dal na teologii, aby měl vyhlídku na hmotně zabezpečený život. Hus za oněch dnů ještě nevěděl, že v něm ze studií vzroste hluboká náboženská náruživost, jejímž koncem má být smrt. Hus byl po celý svůj život člověkem hluboce zbožným a mravně čistým.

Toto je pár řádek z úvodu knihy Johannes Hus - sein Leben und sein Werk s výborem z jeho pastoračních spisů a kázání, jak vyšla v bavorském Mnichově (München) roku 1927. V jedné z úvodních poznámek na její závěr je zmíněn jiný "Šumavan", tentokrát na rozdíl od Husa jazyka německého. Ta poznámka zní v překladu následovně:

V novější době poukázal Konrad Burdach na to, že Wiclifovu reformaci je třeba nahlížet jako vyplnění úzkostné touhy po spasiteli a ideálním člověku, po ideálu čistého lidství a předbojovníku lidské svobody, touhy zaznívající i v alegorické básnické vizi Williama Langlanda (asi 1332-1400 - pozn. překl.) "Piers Plowman" (Oráč z Anglie). Učenecké, osobní a náboženské vazby mezi Oxfordem a Prahou přinesly do Čech i tuto básnickou skladbu, v níž ideály Wiclifovy i Husovy nalezly svůj osobitý ohlas. Neboť také Hus směřoval k humanizaci křesťanského náboženství a je pokračovatelem a žákem myšlenky, která je přednesena ve slavné anglické vizionářské básni. Postavu Petra Oráče zachytil brzy po roce 1400 významný německý básník v Žatci (Saaz) v Čechách obměnou ve svém "Janu Oráči z Čech" (Ackermann aus Böhmen), velkém uměleckém díle, které vytváří v Německu celou epochu.

Řeč je tu ovšem o Janu ze Šitboře, rovněž zastoupenému na internetových stranách Kohoutího kříže. Zbývá zmínit autora samotné knihy o Husovi, z níž citujeme. O velkém Šumavanovi českého jazyka s odkazem na jiného Šumavana jazyka německého tu píše vlastně jejich krajan. Franz Strunz se narodil 15. listopadu 1875 v Chebu (Eger). Studoval v Drážďanech (Dresden) a v Berlíně, od roku 1901 byl zaměstnán jako úředník vídeňské Univerzitní knihovny. V letech 1904-1906 působil jako docent na německé technice v Brně (Deutsche Technische Hochschule Brünn), od roku 1920 pak jako profesor pro dějiny přírodních věd na technice ve Vídni (Technische Hochschule Wien). Zabýval se po celou svou vědeckou kariéru dějinami vědy, zejména v období středověku. Z významnějších děl jmenujme spisy Theophrastus Paracelsus, sein Leben und seine Persönlichkeit - Ein Beitrag zur Geistesgeschichte der deutschen Renaissance (1903), Die Chemie im klassischen Altertum (1905), Über die Vorgeschichte und die Anfänge der Chemie (1906), Geschichte der Naturwissenschaften im Mittelalter (1910), Goethe als Naturforscher (1917), Unsere liebe Frau in Österreich - Sagen und Legenden (1921), Paracelsus - Eine Studie (1924), Albertus Magnus (1926), dále námi citovaná práce o Mistru Janu Husovi a vedle jiných dalších ještě titul Astrologie, Alchemie, Mystik (1928), jakož nakonec nově přepracovaná studie stejného hlavního názvu jako ta, kterou kdysi začínal: Theophrastus Paracelsus - Idee und Problem seiner Weltanschauung (1937). Mnichovské sdružení "Paracelsus-Gesellschaft" zvolilo ostatně právě Franze Strunze svým čestným předsedou. Ve Vídni se stal i spoluzakladatelem vídeňského domu "lidového vzdělání" Urania, který slavnostně otevíral ještě císař František Josef a jehož vědeckým ředitelem byl Strunz v letech 1910-1938, tj. od založení až po nacistický "anšlus" Rakouska. Roku 1950 mu za to byla udělena Cena města Vídně pro lidové vzdělání a tři roky nato 28. března 1953 v městě nad Dunajem také zemřel. Jakkoli se už za svého života stačil octnout na stránkách Dodatků Ottova slovníku naučného, neměli bychom na něho ani nadále zapomenout.

- - - - -
* Cheb / Husinec / † † † Vídeň (A)