ROSA STUDENEROVÁ
Dolnovltavické posvícení na Anděla Strážce
Listina z roku 1747, stvrzující pro Dolní Vltavici (Untermoldau, místní se ovšem drželi nářečního znění "Unterwuldau", odtud i titul našeho textu v originále, totiž "Der Wuldiner Schutzenglkirta" - pozn. překl.) právo trhu, obsahuje povolení konat ("držet") 4 trhy do roka. Vedle trhů "zu Johanni" (tj. "svatojánského" podle svátku sv. Jana Křtitele 24. června - pozn. překl.) a "zu Pauli Bekehrung" (podle svátku Obrácení sv. Pavla 25. ledna - pozn- překl.) měly být dva další konány na neděli po svátku sv. Andělů Strážných (podle starého církevního kalendáře 2. září, podle nového o měsíc později - pozn. překl.) a podle zasvěcení zdejšího kostela i "zu Leonhardi", tj. k svátku jeho patrona sv. Linharta. První neděle v "andělském" měsíci /Engelmonat/ se doma slavila jako "Schutzengelsonntag" (tj. "neděle Anděla Strážce" - pozn. překl.), jako dolnovltavické "Schutzenglkirchta" (tj. "posvícení na Anděla Strážce" - pozn. překl.). Farní kostel byl pokaždé naplněn mnoha přespolními návštěvníky a mše ke cti Andělů Strážných coby poslů Božích byla vždy zvlášť slavnostní. Tichá modlitba ke svému vlastnímu Andělu Strážci o ochranu ("Anděli strážný, při mně stůj!" modlíval jsem se i já v dětství - pozn. překl.) a požehnání byla přitom osobní potřebou každého z návštěvníků dolnovltavického posvícení. Svátek Andělů Strážných není vlastně v katolické církvi nijak starý, zato se stal mezi věřícími velmi populárním. Poprvé se objevil v 16. století ve Španělsku a směl být od roku 1608, nejprve jen se zvláštním svolením Svatého stolce, slaven na prvý volný den po svátku sv. Michala (Michaelsfest, nářečně "Michöli") 29. září. Od roku 1670 je svátek Andělů Strážných pro celou katolickou církev závazný. Dolnovltavické posvícení se mohlo odvolávat na dobu mezi rokem 1670-1712, kdy zvláštní smlouva farní obci dovolovala obracet se ke svatým Andělům Strážným o ochranu před válkou, morem a hladem, jakož o přímluvu za oživení obchodu na "Vltavském přechodu" (v originále "am Paß von Wulda" - pozn. překl.).
V posvícenském týdnu před nedělí Anděla Strážce se většinou svážely do stodol poslední ovsy. Bylo starým zvykem svázat sedláka při posledním pokosu povříslem. Na ten moment čekala už většinou "die groißi Dirn" (tj. "velká děvka"), které se musel v dřívějších dobách obvykle sedlák vykoupit jednou zlatkou. Vůbec byl čas kolem svátku sv. Jiljí (1. září) takříkajíc opravdu "časem v poklusu" (v originále "recht 'trabige' Zeit" - pozn. překl.). Podzimní kultivace polí vyžadovala přípravu a se setbou se musilo nejvýš opatrně. "D' Ägidi is a Stroihbaur!" (tj. "Jiljí je slaměný hospodář!" - pozn. překl.), platilo za pravidlo, poněvadž příliš časná setba přinášela při žních hojnou úrodu slámy, ale málo zrna. Také při už probíhající sklizni otav ("Grummetmahd") se nesměl ztrácet čas. "Wer 's Groamat za Michöli nou nit dahoamt hot, der koun eahms af dar Plottn dirrn" (tj. "Kdo nemá votavy na Michala eště doma, ten ho může sušit na plotně" - pozn. překl.), říkávalo se. Přese všechnu práci se ovšem o posvícení už dlouho před ním povídalo a všichni se na něj těšili. Čeleď dostávala zálohu, převážně ale vlastně jen čeledíni. Děvečky bývaly šetrnější a dostávaly až o Vánocích většinou svou roční výplatu vcelku. Když jednou tak přišel čeledín za sedlákem a prosil ho o zálohu na posvícení, ten se ho optal, cože si tam chce koupit. Dostal odpověď krátkou a jadrnou: "An Huat und ullerhand uman Hols uma." (tj. "Ňákej klobouk a něco kolem krku." - pozn. překl.). O posvícení na Anděla Strážce bylo vždycky dost zvlášť dobrého jídla, koblih a cukroví. Peklo se většinou v domácích pecích a ¨množství jídla se řídilo tím, že se čekalo hojně návštěv příbuzných a známých. Posvícení se také proto v lidové řeči přezdívalo také prostě "Freßkirchta" (t. "posvícenská žranice" - pozn. překl.).
Nabídka zboží na posvícenských stáncích byla opravdu převeliká. Zboží tu vystavovall nejen řemeslníci a kramáři z okolí, ale také až z Lince (Linz), Pasova (Passau) či z Budějovic (Budweis). Zastoupeni byli kloboučníci, provazníci, sedláři, kováři a hamerníci, řešetáři, výrobci hrabí a vidlí, hrnčíři a ovšem obchodníci s textilním zbožím, nádobím i hračkami. Z Frymburka (Friedberg) tu byl pokaždé cukrář Pernsteiner a z Černé v Pošumaví (Schwarzbach) švec Stark. Vedle různých "kol štěstí" a kukátek s pohyblivými obrázky starala se firma Heger z Krumlova (Krummau) o zábavu mládeže provozováním kolotoče, houpaček a střelnic. Všechno, čeho bylo v domácnosti třeba, se na posvícení dalo koupit, a taky ovšem čeho třeba mebylo. Před první světovou válkou dostávali "malí" ("Kloan") o posvícení tatrmánka či přemetacího panáčka ("Stehaufmännchen"), kluci ("d' Buam) "za krejcar kudlu" ("Kreizerguhl") a děvčata ("d' Mejscha") samozřejmě "a Puppn va Hulz", tj. dřevěnou panenku s kloboučkem, kterým se dalo otáčet a s pohyblivýma rukama. Kromě toho se dávaly dětem v barvami hýřících dřevěných špánkových krabicích ("Holzspanschachteln") cukrátka tvarovaná do podoby malin. Starým lidem, kteří už do kostela nemohli dojít, nosilo se cukroví z posvícení domů. Po první světové válce se nabídka zboží s ohledem na technický pokrok změnila a rozšířila, ale "'s irderne Krauthäfn" (tj. "hliněné zelné hrnce, zelňáky" - pozn. překl.), které tu hospodyně nejvíc kupovávaly, zůstaly pořád stejné. Provozoval se tu dříve o příležitosti posvícení obchod s prasaty a taky s koňmi. V hospodách se tancovalo a šprýmovalo ostošest. A když se posvícení chýlilo ke konci, pak i na Anděla Strážce docházelo nejednou za doprovodu drze kousavých popěvků i k nějaké té sousedské rvačce s přespolní chasou.
Hoam!, 1984, s. 501-502
Když 10. listopadu 2002 Rosa Studenerová, poslední "Hansgreger-Bäurin" (tj. "selka na Hansgregerově statku") v Dolní Vltavici, zavřela v domově pro seniory v bavorském Neufahrn oči k poslednímu spánku, odcházelo s ní mnohé z paměti domova, odpočívajícího dnes z větší části tak jako tak pod široce rozlitou hladinou Lipenského jezera. Narodila se 11. dubna 1907 jako Rosa Watzlová na statku zvaném "Filippn" v Radslavi (Ratschlag), dnes také při okraji lipenských vod. Roku 1928 se vdala za Adolfa Studenera z Dolní Vltavice. Měli spolu dva syny, Johanna (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a Franze. Po vyhnání a různých přechodných místech pobytu v Německu se rodina roku 1956 trvale usadila v obci Adlkofen blízko Landshutu. Studenerovi tu získali malé hospodářství, kterého se však po náhlé smrti syna Franze v roce 1968 museli opět vzdát. Ve stejném místě se však nastěhovali do rodinného domku, a i když jí manžel 1974 zemřel, paní Rosa až do roku 2001, tedy do svých 94 let, vedla sama domácnost a starala se i o zahradu při domě. V tom čase začala psát některé texty o rodných končinách, které pak i publikovala v krajanských časopisech. Po náhle nastalých poruchách krevního oběhu a krátkém nemocničním pobytu, který už nepřinesl zlepšení, vyžadoval její stav péči na lůžku. V seniorském centru přijímala ještě o svých narozeninách dary příbuzných a krajanů. Nezapomněla ani obec a starosta jí z pověření bavorského premiéra Edmunda Stoibera předal dokonce stříbrnou pamětní medaili "Patrona Bavariae". 13. listopadu se na hřbitově v Adlkofenu konalo poslední rozloučení s nebožkou a přijala ji daleko od domova bavorská země. Stala se pamětnicí téměř celého jednoho století, zániku celé jedné komunity rodných míst, stál však při ní po mnohý čas bezpochyby onen "Wuldiner Schutzengl", dolnovltavický Anděl Strážce.
- - - - -
* Radslav / Dolní Vltavice / † † † Adlkofen (BY)
