HANS SÜSS
Co a kdo je na něm?
Tímto číslem (rozuměj první lednové číslo měsíčníku Glaube und Heimat, ročník 1991 - pozn. překl.) zahajujeme obrazový seriál, který na vnitřní dvojstraně tohoto a každého z dalších představí starší i novou fotografickou i výtvarnou dokumentaci někdejších šumavských farností budějovické diecéze. Zejména půjde o snímky či obrázky dosud málo publikované a známé.
Aby mohl být seriál úspěšně sestavován, prosíme všechny čtenáře, zejména pak zpravodaje jednotlivých rodáckých rubrik farních obcí, aby zasílali obrazový materiál, zejména dobré staré i novější pohlednice přímo mně na adresu:
Hans Süss
Trogerstraße 23a
D-8000 München.
K zajištění profesionální dokumentace je třeba opatřit ve Vaší zásilce každou jednotlivou obrazovou položku na rubu nálepkou s nápisem tiskacími literami, který bude obsahovat následující údaje v tomto pořadí:
1. Co je na něm (rozuměj snímku či obrázku) zachyceno?
2. Kdo je na něm zachycen?
3. Kde byl pořízen (místo)?
4. Kdy byl pořízen?
5. Kdo snímek či obrazové zpodobení pořídil?
Na tomto místě vyslovujeme srdečný dík Šumavskému muzeu (Böhmerwaldmuseum) ve Vídni (Wien), jehož vedení už projevilo ochotu poskytnout ke zveřejnění svou obsáhlou sbírku starých pohlednic z oblasti Šumavy.
Glaube und Heimat, 1991, č. 1, s. 47
Jakpak se "haidskému" stavení čp. 17 dostalo zvonu na střeše a jak oň zase přišlo
Moje maminka Anastasia Ertlová (1908-1988), provd. Süssová, mi kolem roku 1960 vyprávěla o příběhu s tím zvonem spojeným to, co následuje.
Někdy kolem roku 1800 prý Ertlovi (psali se Erdlovi - v žumberské matrice najdeme z února 1794 pocházející záznam o tom, že se ve vsi Haid /dnešní Pěčín, místní část města Trhové Sviny/ a stavení čp. 17 Josefu Erdlovi, synu Gabriela Erdla, a jeho ženě Katharině Preslin, tj. roz. Preslové, narodila dcera Rosina Erdlin, tj. Erdlová - pozn. překl.), tj. Anastasiini prarodiče ze strany jejího otce, až do základů vyhořeli. Poněvadž v té době nijaké pojištění proti požáru neexistovalo, znamenalo by to pro rodinu naprostou hmotnou pohromu. Maminčin praděd byl prý ovšem muž všemi ve svém okolí známý a oblíbený. Obyvatelé malé vsi Haid mu také proto při znovuvýstavbě usedlosti obětavě pomáhali. Peněžní sbírka vykázala dokonce přebytek. Právě z něj byl zakoupen zvon o váze asi 50 kg, jehož nabytí bylo však provázeno úkolem pro každého i budoucího majitele stavení čp. 17, že musí zajistit zvonění v obvyklých časech společné modlitby (tj. zvonění o poledni a o klekání /v originále "Mittag-Läuten", "Gebet-Läuten" - pozn. překl./). Zvon, jehož krásný hlas byl veleben mnoha obyvateli vsi, nesl nápis odkazující na maminčinu prabábu.
A jak to bylo dál?
Za jedné návštěvy Pěčína (v originále "in Haid" a i všude nadále jen "Haid" - pozn. překl.) dne 18. srpna 1970 jsem mohl dalekohledem na zvonu rozeznat vedle nějakého ornamentu i onen nápis. Kromě toho jsem tam myslím spatřil i reliéf s postavou Matky Boží. Vzal jsem si za úkol zachránit ten zvon pro naši rodinu.
K tomu bylo ovšem zapotřebí příznivých politických poměrů. Ty nadešly, když se s novým šéfem KSČ Alexandrem Dubčekem životní podmínky v Československu v mnoha ohledech zlepšily a také strach před režimem byl menší.
Čas pro výměnu zvonu se mi zdál vhodný ještě začátkem sedmdesátých let (tj. za počínající "normalizace" - pozn. překl.).
Pan Václav Beran, Čech z Nových Hradů (v originále "aus Gratzen" - pozn. překl.), který byl i přítelem mého otce, mi zprostředkoval jednání s tehdejším obyvatelem stavení čp. 17 (v originále "mit dem damaligen Verwalter des Hauses Nr. 17", tj. doslova "správcem domu" - pozn. překl.). Dohodli jsme se, že já dodám náhradní zvon a za přiměřený finanční dar obci si původní zvon budu smět odvézt do Německa. Se zvonárenskou firmou Czudnokowski v Erdingu jsem o věci už také jednal. Za tisíc marek jsem hned našel vhodný zvon a stáli jsme před uzavřením kupní smlouvy.
K plánované výměně ovšem pak už nikdy nedošlo, jak o tom svědčí příběh z let následujících.
Po porážce tzv. "pražského jara" v roce 1968 a po pádu Alexandra Dubčeka se politické poměry v Čechách opět podstatně zhoršily. Obyvatel domu (v originále opět "der Verwalter des Hauses", tj. doslova "správce domu" - pozn. překl.) se už necítil schopen svůj slib splnit. Několik let poté jsem s rodinou navštívil Pěčín znovu. K mému velkému úžasu už tu zvon nebyl k spatření a střecha byla po jeho sejmutí značně poškozena. Na svůj dotaz jsem dostal odpověď, že před nedávnem sem mělo přijít několik mladých lidí s tvrzením, že musejí na pokyn památkového úřadu zvon sejmout. Jak vyšlo později najevo, byla to jen vytáčka. Zvon byl zřejmě nějakou bandou, která se specializovala na loupeže uměleckých děl a bylo jich v té době nemálo, odcizen. Kam se až dostal, už se dodatečně zjistit nedalo. Upadl jsem v podezření, že to byla krádež na objednávku. Mé připomínce, že bych v tom případě teď neměl důvod sem jezdit ani pátrat po tom, kde se zvon nachází, nebyla přikládána nijaká váha.
Když jsem po rozhovoru s uživatelem domu čp. 17 odjížděl svým autem z Pěčína, zahlédl jsem ve zpětném zrcátku, jak si nějaký muž zapisuje jeho poznávací číslo. Musel to být informátor české tajné bezpečnosti, poněvadž když jsem chtěl krátce potom na hraničním přechodu Neu-Nagelberg vycestovat do Rakouska, byla mi prohledána zavazadla s obzvláštní důkladností. Naštěstí v nich pohraničníci neobjevili dva masívní stříbrné kalíšky na vejce, které nám v upomínku darovala paní Gretl Lepschi z Českých Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Kdyby je našli, měl bych z toho asi velkou mrzutost.
V následujících letech bylo stavení v Pěčíně zčásti renovováno a střecha získala nové pokrytí. Věžička na jejím hřebeni zcela zmizela a vešla tak do historie.
Za mé poslední návštěvy v Pěčíně nebo jako maminka vždycky říkávala "auf da Hoad", působilo stavení čp. 17 značně sešlým dojmem a bylo zřejmě neobývané. Předzahrádka byla zarostlá a zdivočelá, a pokud se brzy něco nestane, dopadne to i s někdejší "haidskou" usedlostí tak jako s ostatními domy ve vsi, která byla osadou nejen úhlednou, nýbrž i poslední z kdysi německých osad směrem na severozápad do českého vnitrozemí, neboť už sousední Rejta, kterou od Pěčína dělí jen malý lesík, byla a je obývána toliko Čechy.
Glaube und Heimat, 2015, č. 3, s. 59-60
Narodil se v roce 1941 ve Štiptoni (Wienau) blízko Nových Hradů, odkud ve svých pěti letech odešel jako jedna z možná statisíců dětských obětí neblahého "odsunu". Od roku 1951 žije v Mnichově (München). Jeho otec byl zakládajícím členem po válce znovuobnoveného sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (stalo se tak 70 let od jeho prvotního ustavení 1884 v Českých Budějovicích právě v Mnichově 1954) a až do své smrti působil i jako jeho pokladník. Vzpomínka na starou vlast zůstala v rodině stále živá. Hans Süss byl dlouhá léta činný jako vrchní úřední rada v jednom z ministerstev spolkového Svobodného státu Bavorsko (Freistaat Bayern) a i tam byl mj. pověřen správou obrazové dokumentace.
- - - - -
* Štiptoň, Nové Hrady
