logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF SVOBODA

75 let od odsunu německých bratří a sester z českobudějovické diecéze

Výročí odsunu (v originále "das Jubiläum der Abschiebung" - pozn. překl.) německých bratří a sester z českobudějovické diecéze je příležitostí nejen snad pouze k nějaké vzpomínce, nýbrž spíše k hlubokému zamyšlení, vedoucímu k poučení přítomných a budoucích generací.
Na území českobudějovické diecéze, která byla založena za vlády císaře Josefa II., žili spolu věřící českého i německého jazyka po celá staletí. Mnoho měst a vesnic má vysloveně německé zakladatele, jako například právě České Budějovice, které vznikly díky německy mluvícím, pravděpodobně bavorským kolonistům (historik Jaroslav Kubák se domýšlel, že by mohlo jít i o kolonisty z Pomořanska /Pommern/ se zkušenostmi ve vysoušení mokřin - pozn. překl.) ve 13. století. Toto soužití bylo až do poloviny 19. století prakticky bezproblémové, než začaly být vzájemné vztahy narušovány rostoucím nacionalismem ve veřejném prostoru, zejména pak v politice.
Počátkem 20. století žil na území diecéze více než milion lidí, z nichž se veliká většina hlásila ke katolické církvi. Po první světové válce, když se Rakousko-Uhersko rozpadlo a byla prohlášena Československá republika, přihlásila se sice část "úředně zapsaných" katolíků k občanům bez vyznání a část z nich k nové národní československé církvi, ale převážně katolický charakter regionu se tím nijak zvlášť nezměnil. To platilo ještě před začátkem druhé světové války.
Podle diecézního katalogu z roku 1938 žilo v českobudějovické diecézi 982.265 ke katolické církvi se hlásících lidí. Vedle toho se 105.116 lidí hlásilo k jiné konfesi nebo byli bez vyznání. V diecézi působilo 761 katolických kněží, toho 135 řádových. Velkou národnostní menšinou byla ta německá, k níž se hlásilo více než 260.000 osob, udávajících jako svou mateřštinu německý jazyk, tedy přibližně (více než - pozn. překl.) jedna čtvrtina všeho obyvatelstva (1). Německá menšina byla až na německý národnostní ostrov kolem Českých Budějovic soustředěna v příhraničních oblastech diecéze. Historik Martin Weis uvádí, že se téměř 92% německých obyvatel diecéze hlásilo k římskokatolické církvi. Naproti tomu byli obyvatelé tzv. československé národnosti katoličtí jen z necelých 74%. Je také nutno říci, že německý národní socialismus (v češtině se užívá pejorativně spíše zabarveného výrazu nacismus, přímo zjednodušeně pak výrazu "německý fašismus" - pozn. překl.), který byl antikatolického zaměření, měl v této době mezi německým obyvatelstvem silný vliv, resp. měl nemálo přívrženců. S tímto vědomím musejí být rovněž interpretována uvedená statistická data, která zřetelně nevypovídají o počtu aktivních katolických věřících. Ve srovnání s jinými diecézemi v Čechách byla ovšem ta českobudějovická z hlediska příslušnosti jejích obyvatel k římskokatolické církvi opravdu nejlepší.
Období nacistické okupace nebylo pro českobudějovickou diecézi nijak lehké. Mnoho duchovních - ať už českého či německého původu - trpělo pronásledováním v důsledku svého odporu vůči nacismu. Do koncentračních táborů se dostalo 19 kněží (8 z nich zahynulo přímo v táboře a jeden na následky pobytu v něm), 13 bylo internováno, jeden kněz byl popraven a jeden označen za nezvěstného (2). Hned krátce po osvobození Československa a oficiálním ukončení války v Evropě vydal prezident Edvard Beneš dne 19. května 1945 dekret o konfiskaci majetku Němců a Maďarů, dne 2, srpna 1945 následoval dekret o odnětí československého státního občanství Němcům a Maďarům. Tím se začaly naplňovat závěry postupimské konference o plánovitém odsunu 3 milionů Němců z Československa. Papež Pius XII. vědom si obtížné poválečné situace, vydal dne 28. srpna 1945 poselství k 600. výročí narození sv. Jana Nepomuckého. Toto poselství mělo vytyčit hlavní linii poválečné duchovní obnovy v Československu. Papež nejprve připomněl truchlivé následky války a vyzval k následování příkladu sv. Jana Nepomuckého za účelem duchovní obnovy válkou postiženého národa. Apeloval především na potřebu míru, spočívajícího na spravedlnosti a lásce. Varoval naopak před výbuchy nenávisti a pomsty. Na toto posleství navazoval pastýřský list českých a slovenských biskupů ze 14. listopadu 1945, který se vyjadřoval k nejnaléhavějším aktuálním otázkám církve v Československu. Upozorňoval mj. na vztah k příslušníkům jiných národností, který by měl být založen na spravedlnosti a lásce. Hovořil i o nezbytnosti řešit nějak obtížnou situaci v pohraničí (3). Ani hlas papežův, ani pastýřský list biskupů však nenalezl odezvu u těch, kdo stáli na straně vítězů.
Tím se dostáváme k bolestnému tématu odsunu. Samotné slovo "odsun" probouzí právem hluboké emoce a je dodnes předmětem mnoha polemik. V této souvislosti se objevují další výrazy jako vyhnání, vysídlení či násilný odsun (v originále "wie Vertreibung, Umsiedlung und Zwangsabschiebung" - pozn. překl.). Skutečnost, že budu v následujících větách užívat slova "odsun", neznamená, že bych tomuto výrazu propůjčoval politický podtext nebo že bych dokonce měl v úmyslu ospravedlňovat násilí s tímto aktem spojené (4). Z území českobudějovické diecéze bylo vypraveno 110 transportů, v nichž bylo násilně vysláno za hranice 127.501 Němců. Přesný přehled všech transportů uvedl ve své studii Raimund Paleczek (ten má na stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) (5). Srovnáme-li tento počet odsunutých s předválečným počtem německých obyvatel diecéze, docházíme k poměrně zásadnímu nesouladu, který se dá vysvětlit zejména úbytkem německého obyvatelstva v důsledku povolání mužů k wehrmachtu a k volksturmu, útěkem německých obyvatel před postupující Rudou armádou do americké nebo britské okupační zóny a v neposlední řadě i tzv. divokým odsunem, který byl organizován tzv. revolučními gardami. Dále budiž konstatováno, že tzv. antifašisté německé narodnosti poté, co nabyli osvědčení o politické bezúhonnosti, směli na území Československa zůstat. Z odsunu byli také "přechodně" vyloučeny osoby německé národosti, které byly uznány nezbytnými pro udržení chodu československého průmyslu.
Spolu se svými farníky odešli do zahraničí i němečtí kněží českobudějovické diecéze. Do diecézí v Německu odešlo 71 kněží a do diecézí v Rakousku 16 kněží. Většina diecézních kněží byla odsunuta do diecéze Pasov (28), Řezno (20), Rottenburg (8) a Linec (8). Do Sankt Pölten odešlo 5 kněží, do Vídně a Freiburgu po 3 kněžích. Po dvou kněžích odešlo do Augsburgu, Bambergu, Mohuče a Mnichova; po jednom do Eichstättu, Fuldy, Limburgu a Würzburgu (tam, kde je v tomto překladu užito českých podob místních jmen, nacházejí se v originále po řadě místní jména Passau, Regensburg, Linz, Wien, Mainz, München - pozn. překl.).
Odsunuto bylo i mnoho řádových bratří, přesné informace o tom nám ohledně českobudějovické diecéze bohužel nejsou k dispozici. Z řádových kněží německé národnosti odešlo z celého poválečného Československa 211 do Německa, 117 do Rakouska a 54 do jiných států světa (6).
V úředních dokumentech českobudějovické diecéze byly v roce 1946 uveřejněny dva, které mají souvislost s odsunem Němců. Ten prvý se týká církevních obřadů v internačních a sběrných táborech. Byl vydán Zemským národním výborem v Praze. Pro osoby v táborech internované směli kněží, v jejichž farním obvodu se takový tábor nacházel, konat jen nezbytné obřady, nevyžadující mluvený projev. Druhým dokumentem je oběžník Zemského národního výboru v Praze ze dne 10. července 1946, který se týká odsunu německých kněží a zajištění far po nich. Oběžník informuje o vládním rozhodnutí ze 14. května 1946, jímž je německým kněžím dovoleno zvýšit 50 kilogramů přípustných osobních zavazadel na 100 kilogramů, pokud přitom nejde jen o jejich osobní věci, nýbrž o předměty potřebné k výkonu jejich povolání, tj. kněžská roucha, mešní náčiní, brevíře či misály. To všechno bylo ovšem možno jen za podmínky, že jde i u těchto předmětů o osobní a nikoli farní majetek a že nejde o nijaké věci kovové (7).
Odsun byl z pozice československé vlády oficiálně ukončen ke dni 29. října 1946, kdy odjel z Dvorců u Karlových Varů do Německa poslední vlak s vysídlenci. K 1. listopadu 1946 bylo z Československa odsunuto celkem 2.170.598 Němců.
V listopadu 1946 vydal československý episkopát společný pastýřský list, ve kterém se kromě nezbytnosti duchovní obnovy národa probírá i obrovsky tíživá situace v pohraničních oblastech v souvislosti s nedostatkem kněží a pokračujícím mravním rozvratem.
V pohraničních diecézích, ke kterým patřila i ta českobudějovická, byla situace z hlediska (nejen) duchovní správy tristní. Po odsunutých obyvatelích zůstaly opuštěné domy, polnosti, dílny, továrny, často celé vsi a městečka. Snahy o znovuosídlení a dosídlení v letech 1947 a 1948 nebyly zvlášť úspěšné a obrovský úbytek obyvatel z území diecéze se ostatně nepodařilo vyrovnat dodnes. V únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu a už rok nato byla z části pohraničí v jižních a jihozápadních Čechách vytvořena zapovězená zóna, tzv. "hraniční pásmo. Zmizel odtud prakticky normální život, celé obce byly postupně srovnány se zemí. Často z nich zůstaly jedna nebo dvě budovy a kostel, sloužící (často včetně kostela) jako ubikace pohraniční stráže či strážní věže. Další řada obcí zmizela pod hladinou Lipenského přehradního jezera nebo se stala součástí vojenských výcvikových prostor (někdy i jako terč cvičných střeleb - pozn. překl.). Tam, kde ještě nějací lidé zůstali a například zůstal stát i kostel, snažila se církev organizovat bohoslužby, nátlakové akce ze strany komunistických úřadů však i tam měly za následek zavírání a devastaci kostelů a far, jejichž inventář byl téměř úplně rozkraden (8).
Po roce 1989 se život do mnoha opuštěných míst jihočeského pohraničí začal navracet. Přijížděli potomci původních obyvatel, často dokonce přímo sami vysídlenci, aby pomohli proměně či mnohdy i zmrtvýchvstání zaniklých míst či kostelů. Všeobecná nálada postkomunistického Československa a později České republiky nebyla ovšem vůči někdejším obyvatelům a jejich potomkům zrovna vstřícná a přátelská. Utržené rány - ať už ty skutečné ještě z nacistických dob (v originále "schon aus der NS-Zeit" - pozn. překl.) nebo ony, které systematicky zasazovala do vědomí lidí lživá komunistická propaganda - byly příliš hluboké. Pozitivní roli na cestě vzájemného smíření hráli přitom především katoličtí křesťané z obou stran, kteří obnovením některých společných náboženských aktivit dávali a dále dávají veřejně najevo, že cesta ke smíření a společné budoucnosti jee možná. Nový život byl tak vdechnut například mariánskému poutnímu místu Svatý Kámen (v originále "Maria Schnee beim Heiligen Stein" - pozn. překl.). V roce 1994 se tu konala poutní slavnost za účasti českobudějovikcého biskupa Antonína Lišky (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) (9). V roce 2000 byly předneseny veřejné přímluvy za odpuštění vin minulosti při jubilejní bohoslužbě českých a moravských biskupů na Velehradě (10). Nejsme schopni říci, zda v posledních letech byly už úplně zahojeny rány, které si Češi a Němci uštědřili navzájem. Ačkoli můžeme tři poslední desetiletí hodnotit spíše pozitivně než kriticky, neseme si v sobě i nadále následky zločinů národního socialismu, vysidlování obyvatel, stejně jako komunismu s jeho lživě účelovou "antifašistickou" protiněmeckou propagandou a pronásledováním církve jako takové (11). Dá se tak říci, že zejména na katolických obyvatelích českobudějovické diecéze bylo spácháno vícenásobné historické bezpráví Z kdysi převážně katolických jižních Čech nezůstalo už zachováno mnoho. Katolická církev byla doslova "odsunuta" na okraj a její ústup pokračuje. Nedělních bohoslužeb se účastní jen kolem pár tuctů tisíc lidí a jejich počet trvale klesá (12). Jedním z prvých a významných kroků k budoucí obnově je mezi jinými postupně se prohlubující poznání vlastních kořenů: dějin regionu, z něhož pocházíme, včetně dějin českobudějovické diecéze. Zejména v univerzitním okolí vznikla řada publikací, které poukazují na staleté soužití Čechů a Němců, hovoří o vinících i obětech na obou stranách a o našich dějinách bez vykrucování a přikrašlování (13). Chováme stálou naději, že také naše českobudějovická diecéze zažívá po temné noci jitro vzkříšení.

Poznámky:
(1) Viz Jaroslav Kadlec, Českobudějovická diecéze, České Budějovice 1995, s. 38-40; Jaroslav Polc, České a moravské diecéze po třicetileté válce, Praha 1995, s. 72-73; Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 42-43.
(2) O odporu německých kněží vůči nacismu hovoří podrobně Emil Valasek, Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938 bis 1945. Eine Dokumentation (=Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XVI.), Königstein im Taunus 2003 (Bistum Budweis, s. 19). Viz i Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 53-57; Kurt Augustin Huber, Kirche in Südböhmen. Ein Überblick, in: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien VII. Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königstein im Taunus 1985, s. 7-36, zde s. 29.
(3) Acta curiae episcopalis Boh. Budvicensis (dále ACEB), 1945, č. 12, s. 369-41; Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 61.
(4) K tomu viz i Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 29.
(5) Raimund Paleczek, Die deutschen Budweiser Diözesianen nach 1945, in: Kurt Augustin Huber (Hrsg.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien VII. Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königstein im Taunus 1985, s. 144-149; Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 29.
(6) Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 62.
(7) ACEB, 1946, č. 2, s. 9 a č. 7b, s. 33.
(8) Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 25-29.
(9) Obnově tohoto poutního místa se věnuje pamětní publikace 500 JahreWallfahrt zum Heiligen Stein. Ein Gedenkbuch, Freistadt 2000; Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009.
(10) Viz Das einleitende Wort des Vorsitzenden der Tschechischen Bischofskonferenz Mons. Jan Graubners / Úvodní slovo předsedy České biskupské konference Mons. Jana Graubnera, in: Emil Valasek, Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938 bis 1945. Eine Dokumentation (=Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XVI.), Königstein im Taunus 2003, s. 10.
(11) Komunisté učili generace dětí ve školách o "německém fašismu", nikoli o německém národním socialismu, který pojmově mnohem spíše připomíná mezinárodní socialismus.
(12) Podle statistiky z roku 2007 žilo na území českobudějovické diecéze přibližně 750.000 obyvatel, z nichž se hlásí necelých 242.000 lidí k římskokatolícké církvi, nedělních bohoslužeb se účastní asi desetina tohoto počtu, tj. o něco více než 25.000 věřících. Velká většina zbylých obyvatel se chápe jako občané bez vyznání. Viz web Biskupství českobudějovické.
(13) Výběr monografických publikací posledních 10 let: Lenka Martínková, Die Diözese Budweis 1785-1813. Ein Beitrag zu Organisation, Verwaltung, Schriftstücken und Geistlichkeit der Diözese in josephinischer Zeit, Pelhřimov 2012; Lenka Martínková, Reverendissimum officium. Biskupská konzistoř v Českých Budějovicích na cestě od josefinismu k revoluci (1785-1850), Praha 2017; Miroslav Novotný - Rudolf Svoboda - Lenka Martínková - Tomáš Veber - Marie Ryantová, Die Diözese Budweis in den Jahren 1785-1850. Das Aschenputtel unter den Diözesen, Berlin 2018, Miroslav Novotný et al., Die Diözese Budweis in den Jahren 1851-1907. Das Aschenputtel unter den Diözesen II, Berlin 2021; Miroslav Novotný - Tomáš Veber, Bohomluvci, vlastimilové, těšitelé. Výchova a vzdělání duchovních v českobudějovické diecézi v letech 1803-1850, Praha 2016; Rudolf Svoboda, Jan Valerián Jirsík. In the service of God, Church and Country, Berlin 2019; Rudolf Svoboda, Johann Prokop Schaffgotsch. Das Leben eines böhmischen Prälaten in der Zeit des Josephinismus, Frankfurt am Main 2015; Rudol Svoboda, Nebroušený diamant. Třetí českobudějovický biskup Josef Ondřej Lindauer, Praha 2015; Rudolf Svoboda, Počátky českobudějovické diecéze, Praha 2014; Rudolf Svoboda, Arnošt Konstantin Růžička. Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci, České Budějovice 2011.


Glaube und Heimat, 2021, č. 6, s. 2-5

Děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity a trvalý jáhen doc. ThDr. Rudolf Svoboda, Th.D. se narodil 5. prosince (toho večera chodívá v předvečer svého svátku sv. Mikuláš, takto patron českobudějovické diecéze) roku 1978 v Praze. Jak uvádí jeho heslo na Wikipedii, absolvoval magisterské studium teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity (JU) a historie na Historickém ústavu JU, později Filosofické fakultě JU. V letech 2004-2008 absolvoval doktorandskou studijní stáž na Katolické univerzitě v Linci v Horním Rakousku (Katholische Privat-Universität Linz). Doktorát (Th.D.) získal v roce 2008 na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. V roce 2008 také absolvoval rigorózní řízení (ThDr.) na Husiské teologické fakultě Univerzity Karlovy (UK) v Praze. V roce 2012 se na Jihočeské univerzitě habilitoval (doc.) s prací Arnošt Konstantin Růžička: Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci. V habilitační práci se zabýval diferencemi mezi osvícenstvím v Habsburské monarchii a jiných částech Evropy, zejména frankofonních. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity je členem Katedry teologických věd. Přednáší církevní dějiny české i všeobecné, dějiny charitativní práce a dějiny výchovy a vzdělávání. Vyučuje také práci s prameny duchovních autorů. Na základě volby z 30. března 2016 byl 4. dubna 2016 jmenován děkanem fakulty. Stal se členem redakční rady odborného historického časopisu Cornova (vydává FF UK a Česká společnost pro výzkum 18. století), členem České společnosti pro výzkum 18. století a členem České sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii. Pravidelně přednáší na tuzemských i zahraničních konferencích. Dne 16. září 2017 byl v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše vysvěcen biskupem Vlastimilem Kročilem na trvalého jáhna. Co dodat, ukážou jistě další léta.

- - - - -
* Praha / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka jeho knihy o budějovickém biskupovi A. K. Růžičkovi (Jih, České Budějovice, 2011), je rovněž autorem monografií o biskupech Lindauerovi...
... a Schaaffgotschovi, v německém vydání (Peter Lang, Frankfurt, 2015) je jméno rodu psáno jen s jedním "a" a bez "e" na konci, se stejným tvarem pracuje i heslo na Wikipedii
Zpracoval i dějiny farnosti sv. Jana Nepomuckého v Českých Budějovicích (Sdružení sv. Jana Neumanna, České Budějovice, 2010 a 2014
Obálka jeho významné práce o prvním vatikánském koncilu a biskupu Jirsíkovi (nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2016)

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist