JOHANN PROKOP SCHAAFFGOTSCHE
Ze zprávy o generální biskupské vizitaci
Je třeba, aby věřící byli (rozuměj svými duchovními - pozn. překl.) nejen důkladně přesvědčováni o pravdě našeho náboženství, nýbrž aby jim ono samé bylo s veškerou naléhavostí i kladeno na srdce (v originále "mit allem Nachdruck an das Herz zu legen" - pozn. překl.), aby tomu náboženství nejen věřili, nýbrž aby si ho také vážili, aby ho milovali a radostně naplňovali.
(...)
Smyslnost, pijanství, lichva, určitá volnost myšlení, řeči i chování (v originále "eine gewisse Freiheit im Denken, Reden und Handeln" - pozn. překl.) jsou oněmi panujícími neřestmi, které se dennodenně víc a víc šíří a kterým je nutno se o to starostlivěji vzepřít, poněvadž skrze ně bude zkažen celý způsob myšlení národa (v originále "die ganze Denkungsart der Nation", autor má zřejmě na mysli jeden zemský národ bez rozdílu jazyka - pozn. překl.) a jeho poctivost zcela podryta, které by mohly přivodit státu a náboženství nekonečné škody.
(...)
Nadutě všechno vědí (rozuměj polovzdělanci - pozn. překl.), všechno odsuzují a podrobují kritice, ničeho nedbají, pochybnými zásadami zaslepují lid, dobývají si uznání a hledí ukojovat své vášně.
(...)
Duchovní svou starostí o veřejné školy a chudinské ústavy povzbuzují lid k přesnému následování nejvyšších zákonů v originále "zur genauen Befolgung der allerhöchsten Gesetze" - pozn. překl.) a vyznačují se zvláště dobročinností, poskytujíce pomocnou ruku potřebám státu, nouzi neštěstím stižených lidí a utrpení svých bližních.
R. Svoboda, Jan Prokop Schaaffgotsche, první biskup českobudějovický (2009), s. 237, 239 a 241
Jen těchto několik ukázek z dokumentu, zaslaného z Budějovic císaři do Vídně v dubnu roku 1811, tj. ještě za napoleonských válek, prvním biskupem "šumavské diecéze" Johannem Prokopem Schaaffgotschem, jak jsou v originálním znění součástí studie Kurta Augustina Hubera v renomovaném periodiku Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien (vydává je Sudetendeutsches Priesterwerk, tj. Sudetoněmecké kněžské dílo) či v citované knize Rudolfa Svobody (je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže), stačí dosvědčit myšlení duchovního pastýře "mezi barokem a restaurací", jak to Svoboda v záhlaví jiného svého pojednání o Schaaffgotscheovi charakterizuje. Osvícenský absolutismus neuchránil sice venkov říše před demagogiemi nové doby, učinil však jeden z posledních pokusů uchovat ve středu Evropy jednolitost křesťanského světového názoru. Bylo řečeno, že nikdy od dob Karla IV. nebylo na našem území založeno tolik far jako za Josefa II. (při současném jeho neblahém potírání klášterů ovšem). To za časů josefinismu bylo ustaveno bullou papeže Pia VI. Cunctis ubique ze dne 20. září 1785 oddělením krajů Budějovického, Táborského, Prácheňského a Klatovského od pražské arcidiecéze "šumavské" biskupství českobudějovické (tradice táborská v něm byla překryta venkovským katolicismem Šumavy) a prvým jeho pastýřem jmenován potomek původem slezského šlechtického rodu s bílou ovcí v erbu. Johann Prokop Schaaffgotsche se narodil 22. května (datum opravil až Franz Mardetschläger, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) roku 1748 na pražské Malé Straně jako sedmé dítě královského místodržícího, tajného rady a soudního prezidenta Ernsta Wilhelma Schaaffgotsche (1704-1766) a jeho ženy Marie Maxmiliany (1706-1771), roz. hraběnky von Götz. Po studiích na rytířské akademii Theresianum (byla v rukou jezuitů) se rozhodl pro duchovní dráhu a v květnu roku 1771 (toho roku mu zemřela matka) byl ve Vídni vysvěcen na kněze. Intronisován po svém jmenování biskupem (stalo se tak v dubnu 1784) v Českých Budějovicích 26. února roku 1786. V tomto městě i skonal 8. května 1813 a byl pohřben na zdejším staroměstském hřbitově. Svou vizitační zprávu psal už poznamenán nemocí. Mardetschäger o tom ve svých dějinách diecéze píše, že ačkoli byl biskup stižen v posledních letech života tříselnou kýlou a často trpěl těžce i chrlením krve, přesto nechával mnohdy zaznívat v kázáních (přikládal jejich jednoduché evangelijní kompozici i ve své zprávě velký význam) svůj pastýřský hlas (v originále "seine oberhirtliche Stimme"). Ačkoli císař Franz II. výslovně žádal roční zprávy o stavu diecézí, biskup podal o své generální vizitaci v letech 1805-1810 až zprávu souhrnnou, o to cennější, že poskytuje včetně statistických příloh kompletní obraz. Příčinou až pětiletého rozmezí zprávy byly zejména těžké válečné časy, špatná dostupnost mnoha duchovních správ v hornatých (šumavských) částech diecéze a "v neposlední řadě také biskupovo nepevné zdraví", jak píše Svoboda. Diecéze byla rozdělena do pěti arcikněžství: českobudějovického, klatovského, strakonického, táborského a vimperského, dále na 30 vikariátů. Bylo v ní mj. 12 klášterů. Počet obyvatel činil 702 708 duší. Nekatolíků bylo z nich 1855, žilo tu i 1552 židovských, často početných rodin. V diecézi fungovalo 530 obecných škol, navštěvovaných ovšem jen dvěmi třetinami školou povinných dětí, tj. 52 534 ze 78 141 celkového počtu. Zbývalo velké pole práce, v horách prý přetrvávaly i pověry, které jsou ovšem podle zprávy z větší části už vykořeněny. Mýlil ses, pastýři?
- - - - -
* Praha / † † † České Budějovice
