RICHARD SYKORA
Putování po Medvědí stezce 1985
Výchozím bodem tohoto putování (v originále zní titul textu "Eine Wanderung am Bärensteig" - pozn. překl.) bylo staré soumarské město Volary (v originále "die alte Säumerstadt Wallern" - pozn. překl.), tomu však, kdo věří, že se tu setká se starými dřevěnými domy s jejich šindelem pokrytými a kameny zatíženými střechami, hrozí hořké zklamání. Přídech starých časů snad ještě zčásti uchovává síť starých uličních spojnic a kostel na náměstí. Když člověk přijde do ulice U Nádraží a má před očima neutěšený stav kdysi tak půvabné řady domů, zdá se mu, že se zastavil čas, turistický dům nabízí dosud relativně slušný dojem, nádraží vyhlíží přesně jako před 40 lety, po bílé vápenné omítce ovšem nezůstalo ani stopy.
Na tomto nádraží, kam jsem naposledy vstoupil v květnu roku 1946, začalo toto moje putování k vlastnímu výchozímu bodu značené turistické stezky při železniční stanici Černý Kříž (v originále "Schwarzes Kreuz" - pozn. překl.). Jedno kolejové vozidlo odjíždělo z Volar přesně v 9,30 hodin, trať probíhá jako kdysi nejprve kolem rozlehlých luk, vpravo mezi kolejemi a silnicí do Lenory zbytky kdysi tak okázalého statku "Sipplhof", rychle pak mizí volarské nivy a následuje kus lesa, ve kterém odbočuje i trať do Vimperka (v originále "nach Winterberg" - pozn. překl.). Za lesem samá neobdělaná země, docela blízko na jih od trati "Mrtvý luh" (v originále "die 'Tote Au'" - pozn. překl.), rozlehlé rašeliniště drsné krásy, stojící pod přísnou přírodní ochranou. Severně od trati se vypíná bájný Stožecký vrch (v originále "der sagenhafte Tusserberg" - pozn. překl.), k němuž se kdysi při jeho jižním úpatí v dlouhém řetězu stavení za stavením jako šňůra perel řadila ves Guthausen, ze které zbylo jediné stavení (tady se autor naštěstí trochu mýlí: v roce 1921 měla sice osada 585 obyvatel a 61 domů, v dnešní vsi Dobrá /název od roku 1948/ ale přece jen v roce 2011 trvale žilo 12 obyvatel a zbylo tu 24 stavení, většinou ovšem v péči rekreačních chalupářů - pozn. překl.). Stejně jako dřív nabízí zastávka Dobrá jen osamělou dřevěnou čekárnu označenou tabulí (s nápisem Dobrá na Šumavě - pozn. překl.). Trať vede dále velice půvabnou krajinou, překračuje malým železničním mostkem nejprve Teplou a pak i Studenou Vltavu (v originále "zuerst die Warme und dann die Kalte Moldau" - pozn. překl.), poté silničku při nádražíčku ve Stožci (v originále "das Strassl Tusset-Salnau-Bahnhof" /!/ - pozn. překl.), aby konečně po přibližně čtvrthodinové jízdě dorazila na křižovatku tratí v Černém Kříži (v originále "Eisenbahnknotenpunkt 'Schwarzes Kreuz'" - pozn. překl.). Také na zdejší nádražní budově se nic nezměnilo, bez problémů se vystoupí a sklidem v duši lze přejít koleje k tady začínající značené cestě, vedoucí do Jelení (v originále "der nach Hirschbergen führt" - pozn. překl.).
Poutníka nyní pohltí osamělé lesy, turistická stezka (vznikla v roce 1967 /je přitom alespoň podle tvrzení webu Regiontourist.cz nejstarší /asi poválečnou/ turistickou trasou na Šumavě /!/ a měří 14 kilometrů - pozn. překl.) probíhá brzy v bezprostředním sousedství potoka Hučina (v originále "in unmittelbarer Nähe des Hutschenbaches" - pozn. překl.), jehož jasně průzračná voda se v mnoha zákrutech plyne šumíc kolem. Na okraji cesta a navolných místech bují pestrý podrost, vedle vrbovky, třezalky a starčku se tu vidí i kakost, vrbina žlutá a hajní (v originále "neben die Weideröschen, dem Johanniskraut und dem Kreiskreuzkraut fand sich auch der Storchschnabel, Gilbweiderich und die Hörnchenweide /?/" - pozn. překl.). Obzvláštní patvou pro oči jsou početní motýli na pcháčích a omanech vrbolistých (v originále "an den Kratzdisteln und dem Weidenalant" - pozn. překl.), Rozlehlé lesy samy jsou v údolních polohách tvořeny téměř výlučně smrkovými porosty, spoře je zastoupena i jedle a jenn zcela ojediněle listnaté dřeviny. Teprve ve vyšších polohách jsou početnější bučiny a také javory a kleny. Nápadné jsou často celé kilometry dlouhé přes vrchy i doly se táhnoucí pruhové holoseče (v originále "Streifenkahlschläge" - pozn. překl.), které všeobecně (v originále "im großen und ganzen" - pozn. překl.) určují lesnický charakter tohoto regionu.
Poté, co bylo překonáno mírné stoupání, ústí cesta do paralelní, ke schwarzenberskému plavebnímu kanálu vedoucí silničky a člověk náhle stane před počátkem tunelu. Slabou hodinu by odtud trvala cesta k Plešnému jezeru (v originále "zum Plöckensteiner See" - pozn. překl.), výstup tam však bohužel možný není (psáno roku 1985 - pozn. překl.). Na jedné oklice kolem tak řečené "Bärenhütte", vydané zkáze, hledáme i pamětní kámen, upomínající na skolení posledního šumavského medvěda (vycpaná medvědice je dnes exponátem muzea na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou - pozn. překl.) a nesoucí nápis "Bärenstein 14. 11. 1856".
Po další půlhodině stojíme na severním okraji někdejší dřevorubecké vsi Hiršperky (v originále "Hirschbergen", od roku 1949 Jelení /o přejmenování viz Wikipedia - pozn. překl.). Nepřehlédnutelný je východ ze 420 metrů dlouhého tunelu schwarzenberského plavebního kanálu. Jak už zmíněný začátek, tak i konec působí dodnes monumentálně vzhledem kamenných portálů, které je zdobí. Také železný pamětní kříž s nápisem "Aus Dankgefühl" (tj. "Z citu vděčnosti" - pozn. překl.) a erb i iniciály "J. S." knížete Schwarzenberga připomínají dohotovení plavebního kanálu v roce 1823. Ze starých Hiršperků už toho není moc k vidění, jen hájovna a budova lesní správy, jakož dvě nebo tři další stavení na východním okraji dosud stojí. Několik dělnických domků na začátku Idiny cesty (v originále "am Beginn des Idastrassls", stezka je žlutě značena - pozn. překl.) bylo už před několika lety nově zřízeno a v jednom z nich existuje skromná možnost nákupu.
Teď se člověk musí rozhodnout, zda zvolí starou přístupovou cestu přes někdejší tu stojící pilu jménem Johannissäge a mlýn jménem Hammermühle, stezku řečenou Geometersteig (s pamětním kamenem, nesoucí i vyrytý letopočet 1888 - pozn. překl.) či nyní dokonce vyasfaltovanou a už zmíněnou Idinu cestu. Rozhodli jsme se pro Idinu cestu, poněvadž tak můžeme proputovat i větší části někdejšího želnavského revíru (v originále "auch größere Teile des ehemaligen Reviers Salnau" - pozn. překl.). Než dosáhneme jeho hranic, ještě malá odbočka k Jelenímu jezírku (v originále "Hirschberger Schwelle", říkalo se mu německy spíše "Hirschbachschwelle" - pozn. překl.), od něhož kdysi vedl smyk (v originále "eine Riese" - pozn. překl.) k plavebnímu kanálu do Hiršperk. Temná voda, obklopená malou slatí (v originále "umringt von einem kleinen Hochmoor" - pozn. překl.), dodává tichému místu obzvláštní náladu.
Na nejvyšším bodě Idiny cesty se dá průsekem, odbočujícím k severu, dosáhnout vrcholu přes 1000 metrů vysoké Idiny skály (v originále "Idafelsen" - pozn. překl.), odkud se nabízí daleký výhled k východu přes Želnavu dál k revírům při Lysé hoře (v originále "zu den Lissirevieren", na Lysé hoře /Lissiberg, 1228 m/ dal kníže Schwarzenberg v roce 1938 zřídit rozhlednu, která spadla roku 1967, nynější rozhledna, označovaná jako "rozhledna na Knížecím stolci", je položena níže Lysé hory i Knížecího stolce /1236 m/, obou vrcholů na území dnešního vojenského újezdu Boletice, při cestě, přístupné jen pro pěší o nedělích a svátcích - pozn. překl.). Na jednom skalisku je vytesán nápis: IDA-FELSEN 25. 7. 1877. Teď hbitě dolů při lokalitě zvané kdysi Zimmerauruck kolem rozlehlých lesů želnavského revíru, zde v dolní své části pozoruhodného volně rozesetými nepřehlédnutelně štíhlými, vysokokmennými a světlokorými borovicemi. Při okrajích cesty znovu a znovu žlutě kvetoucí náprstníky a vysoké kapradě orličí (v originále "der gelbe Fingerhut und der Adlerfarn" - pozn. překl.). Konečně docházíme k železniční zastávce Ovesná (v originále "die Haberdorfer Haltestelle" - pozn. překl.), k zarostlému a sotva už patrnému pokračování cesty v lokalitě za nás řečené Strizlau přes dřevěný most do Želnavy. Z někdejších osad Haberdorf a Oiberg (zůstala po nich spíše jen místní jména Ovesná a Vltava /Oibergu či Olbergu se podle serveru Zaniklé obce prý česky říkalo i Olivetín/, v každé z obou osad zůstalo po jednom z původních domů - pozn. překl.) se dá sotva ještě co nalézt. Po nové jako šňůra únavně rovně natažené cestě, zřejmě zbudované jako hráz vůči zde končícímu přehradnímu jezeru (až sem se rozlévá vodní nádrž, vytvořená lipenskou přehradou - pozn. překl.), přicházíme k Jezernímu potoku, který sem míří od Dlouhého Boru (v originále "erreicht man den Seebach, der von Langhaid her kommend" - pozn. překl.) a ústí zde do kdysi jinak ovšem vyhlížející řeky Vltavy (v originále "in den Moldaustausee mündet" - pozn. překl.). Nové lužní lesy tu vyrostly především směrem k západu, mezi mnoha vzácnými rostlinnými exempláři jsou už zdaleka vidět nádherné modré květy oměje šalamounku (v originále "die herrlichen blauen Blüten des Eisenhutes" - pozn. překl.). Matoucí pro nás místní tabule (v originále "ein befremdendes Ortschild" - pozn. překl.) s nápisem "Nová Pec" zvěstovává někdejší sídliště "Salnau-Bahnhof" (tj. Želnava-nádraží - pozn. překl.), probouzející spoustu vzpomínek na někdejší stavení (v originále "die Anwesen des Lexn, des Schestauer Kol, des Scheibers, des Konsums, des Pranghofer Sepp, des Benesch, des Pranghofer Karl, des Spannbauer" - pozn. překl.), na most přes Osterbachl, na nádraží, na Murbäck ("Muhrbäck" se "po chalupě" říkalo stavení čp. 24 v Nových Chalupách /Neuhäuser/ - pozn. překl.) a na hotel Mur (správně by se mělo psát Muhr - pozn. překl.). Za pozdního odpoledne byl tudíž cíl této cesty do minulosti dosažen v hotelu Mur (hotel Muhr byl po válce přejmenován na Hotel Bílý, poté na Hotel Nová Pec a týž poslední nápis lze dodnes číst na stále nevzhlednější ruině, které byla místním oběžníkem z roku 2008 mylně prorokována rekonstrukce na bytovku: pro koho, když tu lidé spíš ubývají? - pozn. překl.). Korunou putování by mohl být pohled na Plešné jezero, který mi byl sice pro blízkost hranici upřen, sen a dlouho vytoužené přání (v originále "ein langersehnter Wunschtraum" - pozn. překl.) došlo však přesto svého naplnění.
F. Schläger, Chronik der Gemeinde Neuofen am Plöckensteiner See (1986), s. 143-145
Ani se nelze divit, že na "Medvědí stezce" spíše než bizarní tvary skal (vybírám z turistické mapy jen namátkou: Obří kostky, Pýchavka, Hlava telete, Gotický portál, Soutěska lapků, Perníková skála, Dračí tlama) zajímaly návštěvníka z rodiny vyhnanců stopy lidí v krajině, kde jich kdysi tolik žilo. Psal se rok 1985 a kniha, jejíž se stal text součástí, vyšla rok nato. Richard Sykora, jak je na jiném místě Kohoutího kříže zmíněno, přetlumočil v roce 1987 do němčiny pro krajanský časopis "Glaube und Heimat" (č. 4/1987) text Antonína Nikendeye staršího ze schwarzenberského českého časopisu "Tradice" o stavbě Stifterova památníku nad Plešným jezerem podle vyprávění Franze Saumera, který se tak zařadil mezi samostatně zastoupené autory těchto textových stránek. On sám se podle adresáře části Nové Chalupy v krajanské kronice Nové Pece, z níž je přeložena naše textová ukázka, narodil dne 21. září roku 1920 v Arnoštově (Ernstbrunn), ale Josefina Wölflingová (*26. května 1898 v Arnoštově), která si měla vzít Richarda Sykoru "staršího" (*4. února 1894 v Michlově Huti /Helmbach/) 31. října 1921 v Knížecích Pláních (podle křestních záznamů jich obou), je na archu sčítání lidu z února 1921 uvedena na arnoštovském stavení čp. 9 jako dcera už tou dobou ovdovělé Anny Wölflingové (*28. března 1865 v Arnoštově) s nemanželským dítětem, které je tu uvedeno jako Richard Wölfling. Matriky, jež by to mohly prozradit leccos dalšího, jsou želbohu digitálně nedostupné. Ze zmíněného už adresáře se jen dočítáme, že Richard Sykora "starší" zemřel už v roce 1934 zřejmě v Nových Chalupách, jeho žena Josefina, která ho přežila o čtvrt století, až roku 1959 v bavorském městě Berching v zemském okrese Neeustadt in der Oberpfalz. Richard Sykora "mladší" se zřejmě už po vyhnání v Německu oženil s Bertou, roz. Königovou (*27. října 1920 v Rosallu /ves 1971 zrušena, dnes místní část hornofalckého města Tirschenreuth/) a žili se svými dětmi a vnuky v obci Pielenhofen na západ od Řezna, ale na východ od zmíněného města Berching. Richard Sykora zemřel po dlouhé nemoci pravděpodobně koncem roku 2001 v Pielenhofen, zpráva o jeho skonu vyšla v krajanském časopise v lednu 2002 bez udání data. Manželka Berta tam v Pielenhofen zemřela 2. března roku 2014. Příjmení Sýkora mu kdysi dal člověk, který je na vimperském křestním záznamu pro Michlovu Huť psán ještě s tou čárkou nad tvrdým "y" a jehož otec František Sýkora byl (jako později zřejmě v Nových Chalupách on) ve dnes tak odlehlé Michlově Huti schwarzenberským "lučním hajným" ("Wiesenheger" čteme v matrice). Až sem jsme ne zrovna malou odbočkou došli po Medvědí stezce.
- - - - -
* Arnoštov / Volary / Jelení, Nová Pec / Ovesná / Nová Pec / † Pielenhofen (BY)
