FRANZ TANZER
Jakpak je dnes u nás doma
V srpnu 2003 jsem byl zase jednou v Jaroníně (Jaronin), tentokrát na tři dny a sám, takže jsem mohl chodit zcela vlastními cestami. Tady jsou mé dojmy. Chtěl jsem se jako kdysi znovu vydat pěšky cestou do školy, jak jsem jí znal, jen obráceným směrem, od "Christla Stübl" (také "Kristla Stübl", tj. vlastně "Kristlů výměnek" - pozn. překl.), kde bývala kdysi umístěna naše školní třída (a bydlíval tu i pan řídící Wenzel Mautschka - pozn. překl.), k usedlosti zvané "Modhiesla", tj. mému rodnému stavení (mělo v Jaroníně čp. 25 a patřilo v roce 1945 autorovu otci Simonu Tanzerovi - pozn. překl.). Bohužel měla cesta už u Wülfla (v originále "Wüfla", jaronínské stavení čp. 1, majitelé v roce 1945 Josef a Berta Sykorovi - pozn. překl.) svůj konec. Nahoře od této usedlosti jsem musel přelézat prvý plot pastviny. Cesta či alespoň pěšina přes kopec u "Egidi" (v originále "Ägidi Berg", stavení zvané "Egidi", tj. česky vlastně "Jiljí", čp. 21, majitelé v roce 1945 Franz und Kathi Prüherovi - pozn. překl.) a "s' Florian Gutin" ("Florian" se říkalo stavení čp. 26, sousedícímu s Tanzerovým, a dodnes to jméno nacházíme v podobě "Florián" na českých mapách - pozn. překl.) už neexistuje. Až dolů k už zmíněnému konci cesty u "Wüfla" dosahá od vrchu Buglata (832 m - pozn. překl.) cíp lesa v šířce 100 až 150 metrů, mezi "Nuiheisl" (tj. nářeční podoba spisovného "Neuhäusl" - pozn. překl.) a myslivnou (Forsthaus, rozuměj bývalá schwarzenberská myslivna na úbočí Blanského lesa, od roku 1993 je na pozemku její zahrady instalována měřicí skříň Českého hydrometeorologického ústavu - pozn. překl.). Od jižního konce tohoto výběžku lesa přes pole u "Joustla" (v originále "s' Joustla", "Joustla Stübl" bylo stavení čp. 42, majitelé v roce 1945 Thomas a Kathi Zwiefelhoferovi - pozn. překl.) a kopec u "Egidi" až k "Florianovi", včetně luk zvaných "Miegin" a "Planin", se prostírá oplocená plocha pastviny. Cesta ze vsi přes "s' Ägidi" (rozuměj "Egidi" - pozn. překl.) nahoru ke kříži je oplocena. Musím proto svůj záměr změnit. Jdu nejkratší cestou napříč pastvinami směrem k "Nuiheisla Hoarstumm" (tj. "neuhäuslské pazderně" - pozn. překl.) a docházím konečně k pevné cestě. Ta odtud vede kolem někdejšího "Egidiových" ovčího pastviska. Na tom dnes stojí padesátiletý les se smrky a jedlemi 40 centimetrů silnými. Po krátkém putování jsem v každém případě došel ke kříži za ním. Sbíhá se u něho s velikou lípou několik cest (rozcestí je na novější mapě Blanského lesa označeno dokonce "U lípy" - pozn. překl.). Dá se odtud dojít do Brloha (Berlau) přes Jaronín a Sedm Chalup (Siebenhäuser) nebo, jak jsme také chodívali, přes "s' Matjeij" (na nynější české mapě "Matějka" - pozn. překl.) a "s' Gopatschn" (na nynější české mapě "Kopáč" - pozn. překl.), do Kuklova (Kugelweit) přes "Wolfgrube" (tj. "Vlčí jáma" - pozn. překl.) nebo po silnici kolem Wolfbergu (na nynější české mapě Vlčí kopec, 752 m vysoký - pozn. překl.) oklikou. Vede odtud jedna cesta i do Smědečku (Kleinzmietsch), úzká silnička kolem Buglaty do někdejšího strýčického jazykového ostrova s odbočkami do Třešňového Újezdce (v originále německy "Wagnern", dříve česky jen Újezdec či Oujezdec - pozn. překl.) a Dobčic (Dobschitz) a ještě jedna cesta přes myslivnu a rozcestník (Wegzeiger) rovněž do někdejšího jazykového ostrova. Před nějakým časem tu zřídili informační tabuli s mapou a s mnoha na ní vyznačenými turistickými stezkami. Zachycuje území od Lhenic (Elhenitz) k Branišovu (Branischen) západně od Budějovic (Budweis), na jihu od dnes zaniklých Míšňan (Meisetschlag) až k Mirkovicům (Mirkowitz) východně od Krumlova (Krummau). Také nějaký energetický podnik si však na tomto krásném místě zbudoval památník, ovšem k vlastní ostudě. Před lety tu totiž vztyčili rozvodný sloup se třemi odbočkami jen asi dva metry od kmene zmíněné lípy a totálně tím znetvořili její vznešenou korunu. Podlehl jsem kouzlu chvíle a dal se zlákat k cestě do Smědečku. Jako chlapec jsem tou cestou často běhával s pluhovou radlicí na zádech, když mě s ní poslali ke kováři, aby ji naostřil. Nebo taky na bartolomějské posvícení k Waleschům (v originále "zum Waleschn" - pozn. překl.). To byla ovšem pozvána vždycky celá naše rodina. Stará Waleschová ("Waleschin" originálu značí spíše to, co v češtině "Valeška" - pozn. překl.) byla totiž sestrou mého otce. Cesta a všechno kolem ní mi ale nic z minulosti nepřipomínaly. Všechno tu bylo nezvykle cizí, pastviny, jaké jsem znal, zmizely a vyrostl na nich mezitím vysoký les. Tím se také z lesa zvaného za nás "Schwarze Holz" a už zmíněným Vlčím kopcem stala jedna souvislá lesní plocha. Jen při východním břehu potoka, tekoucího údolím od Smědečku do Třešňového Újezdce (na staré německé mapě má kouzelné jméno Struhinka Bach, na nové české k Újezdci Bezdrevský potok, odtud dál pak Stružka! - pozn. překl.), zůstal zachován asi 150 metrů široký pruh louky. Tady cesta končí. Přecházím louku napříč a u potoka se vyzuju z bot i ponožek a brodím se jako za dětských let tou 5 až 10 centimetrů hlubokou vodou, která tu přes cestu proudí. Jak tu pak stojím a hledím tak sám samotinký (v originále "so mutterseelenallein" - pozn. překl.) po okolí, zjišťuji najednou, jak cizí se mi tolikeré stalo. Náhle se mi už nechce jít dál. Co jsem to vlastně v tom Smědečku chtěl? To všechno bylo a už není... Ponořen v myšlenkách jdu zpátky cestou ke kříži. Tady se konečně rozhoduji jít přes samoty (Einschichten) až k "Wolfgrube" směrem na Kuklov. Někdejší usedlost "bei Wuifln" (čp. 24, majitelé v roce 1945 Johann a Theresia Wolfovi - pozn. překl.) se stále ještě přebudovává, obydlená ale není. U "Dobiesla" (čp. 23, také "Tobiasl", česky vlastně něco jako "Dobeš", vlastníci v roce 1945 Johann a Kathi Gunzlovi - pozn. překl.) bývalo živo. Všechno čistě udržováno je na usedlosti kdysi řečené "Igahansla"(čp. 27, také "Irkerhäusl", majitelé v roce 1945 už zmínění Johanna a Theresia Waleschovi - pozn. překl.). Stodola je přestavěná zřejmě na novou možnost bydlení. Dům má už od vyhnání pořád tytéž obyvatele a bydlí se tu trvale. Odtud je už jen skok k mému rodnému stavení, které leží od cesty tak sotva 150 metrů. Mělo mezitím už dva majitele. Obytná část je na prodej potřetí. Víkendoví chalupáři, kteří si zřídili bydlení ze stodoly, tu zrovna jsou. Po krátkém přátelském přijetí a rozhovoru rodný dům opět opouštím. Cesta mě vede přes někdejší ovčí pastvinu našeho souseda "Floriana" (majiteli čp. 27 v roce 1945 se sice po chalupě říkalo "Florian", jmenoval se však Johann Wendl - pozn. překl.). Naše pozemky hraničily navzájem v délce 400 metrů. Na té pastvině, zvané "Zagalin", trávíval jsem s dětmi ze sousedství v těch dávných už letech časného mládí spoustu hodin. Ten selský dvorec, v naší vsi vůbec největší, zasahoval svými lesními pozemky hluboko do knížecího schwarzenberského lesního majetku na už zmíněném Vlčím kopci. Za připomenutí stojí podle mě skutečnost, že usedlost měla i vlastní hraniční kámen s číslováním na rozmezí s knížecím zbožím, jehož číselná řada tady byla na kamenech schwarzenberského značení přerušena. Z toho se dá vyvozovat, že šlo o selský majetek opravdu starý. Prvně je připomínán k roku 1697. Žádná ze samot kolem dokola v té době ještě neexistovala. To bylo z mé pouti dál jen krátké odbočení. Poté, co jsem obešel hranice pastviny a lesa při ní, ocitl jsem se zase na cestě do Kuklova, a to na místě, kde od nepaměti leží takzvaný "Opferstein" (tj. "obětní kámen" - pozn. překl.), vyznačený i na mnoha starých pozemkových mapách. Je to přírodní žulový balvan nepravidelného okrouhlého tvaru, o průměru délky 1, 50 m a o tloušťce cca 50 cm, navrchu s miskovitou prohlubní, zhotovenou jakoby lidskou rukou, navíc se žlábkem, který z prohlubně vybíhá směrem k severovýchodu a sloužil snad k odtoku krve. Za našich dětských let ležel ten kámen na vyvýšeném, ke svahu přivráceném okraji cesty. Dnes poté, co byl při její úpravě vyhlouben násep (v originále "Böschung", někdy i "česky" pešuňk jako ve slavném Seifertově verši zahajujícími sbírku "Maminka": "Když přišlo jaro, na pešuňku / rozkvetly stromy v jarním slunku..." - pozn. překl.) až k samému kameni, sklání se ten dost podstatně k cestě níž. Po krátkém úseku překračuji pahrbek u takřečených "Felsen" (tj. "u skal" - pozn. překl.) a jsem teď na kraji pastvisek nad samotami "u Hüttenbaurů" a " u Weißů". Část těch chudých luk patřila k chalupě zvané "s' Heisltoumla" a krátce před zmíněnou už "Vlčí jamou" náležel opět kus z nich s lesní parcelou "Krummpen Toumlovi" (tj. "Krummpů Tómovi" - pozn. překl.), po chalupě řečenému "Binder", z Jaronína. Dnes si les všechna ta luka zase vzal zpátky. Stojím nyní na nejvyšším bodě cesty při někdejší "Vlčí jámě". Někdejší proto, že byla zřejmě při úpravě cesty zavezena. Po krátkém oddechu se vydávám úzkou lesní cestou, která pod mýma nohama vede severovýchodním směrem kolem "Velkého lesa" ("um den Großen Wald"). Po hodné chvíli jsem u usedlosti zvané kdysi "Linhardn" (čp. 17 už v Sedmi Chalupách, majiteli v roce 1945 byli Franz a Maria Böhmovi - pozn. překl.) a ještě kus dál pak "beim Hegerguwa" (tj. u čp. 16 v Sedmi Chalupách, jinak i "Hegerguba", majitelé v roce 1945 Rudolf a Maria Jungwirthovi - pozn. překl.). Odtud se už nabízí nádherný výhled do kotliny Brloha a Křemže (v originále "ins Berlauer und Kremser Tal" - pozn. překl.). Napravo se přede mnou do široka rozkládá hora Kleť (Schöninger) s celým svým severovýchodním úbočím. Od Třísova (Tschisau) až k sedlu Nové hospody (Neuwirtshaus) v Oberhäuser (dnes Rohy). Na skok přede mnou leží usedlost "beim Mathjeij" (tj. "u Matěje", dnes jak už zmíněno na mapách "Matějka" - pozn. překl.), čp. 1 Sedmi Chalup a samota "beim Gopatschn" (tj. "u Kopáčů", dnes jak už zmíněno na mapách "Kopáč" - pozn. překl.), patřící dokonce už k Brlohu. Hluboko dole přede mnou leží naše farní ves Brloh. O něco výš už při lese na svazích Kletě (v originále "im Schöningerwald" - pozn. překl.) mohu odtud zahlédnout stavení mé babičky z otcovy strany. Říkalo se tam po chalupě "beim Schaufler" (tj. "u Schauflera") a bylo to v Oberhäuser (tj. už zmíněné dnešní Rohy - pozn. překl.) čp. 2. Tady nad "Gopatschn", jak se kdysi říkalo, stojí dnes v místě, kudy probíhala od roku 1938 hranice mezi Německou říší a pozdějším Protektorátem (v roce 1938 ještě zbytkem Československa - pozn. překl.), informační tabule s velkou panoramatickou mapou s vysvětlivkami k výhledu odtud se do daleka otevírajícímu. Obracím krok a jdu nazpět k "Mathjeij". Užívám si i tu pohled přes všechny samoty do úvalu s Jaronínem ("ins Tal von Jaronin"). Dávám se teď cestou přes usedlost u "Ober-Krowon" (na české mapě "Charvát", dříve se i vrchu tady říkalo "Kroatenberg", tj. vlastně "Charvátův vrch", dnes na mapách figuruje jméno "Stržíšek", 708 m - pozn. překl.) do Sedmi Chalup. Brzy mám stanout před stavením, které bylo svým rozměrem v Sedmi Chalupách to největší a mělo prý být i nejstarší tady vůbec. Potkává mě šok. Ačkoli majitelé nebyli pojati do odsunu ("nicht vertrieben wurden"), poněvadž byli Češi, zarostly stromy i keře celé okolí až k někdejšímu domu. Ten je docela zpustlý, zčásti bez střechy. Jak je patrno, snažil se tu svého času kdosi něco znovu začít. Vidět ale nebyl nikdo kolem. Na pozdější dotaz jsem zjistil, že jediná dcera se vyvdala pryč odtud. Rodiče umřeli. Celá usedlost byla dlouho neobývaná a teprve v poslední době se našel jeden či dva zájemci o koupi. Od cesty dole sem už nevede nijaký přístup a jen od zmíněného už "Matěje" (na mapách dnes, jak už také zmíněno "Matějka" - pozn. překl.) je ještě usedlost po špatné cestě dosažitelná. Tak moje putování pokračuje napříč přes "s' Krowon Wiese" (tj. "Charvátovu louku" - pozn. překl.) kolem usedlosti zvané kdysi "Matoschka" dál do Sedmi Chalup, u žádného ze stavení však nepotkávám jediného člověka. Loudám se tu kolem čp. 14, řečeného "Blobbougn" (také "Blobbouk", majitelé v roce 1945 Johann a Maria Hulkaovi - pozn. překl.) a vracím se silnicí od Českých Chalup (12. srpna 1922 se tam narodil proslulý komunistický tajemník Miloš Jakeš - pozn. překl.) zase do Jaronína. Doufám, že jsem vám svým líčením znovu vyvolal v paměti kus našeho domova a vy jste alespoň v duchu mohli putovat se mnou.
Hoam!, 2004, č. 1, s. 65, č. 2, s. 59-60 a č. 3. s. 62-63
P.S. V originále je text nadepsán "Bericht über die Heimat". Český název, který upomíná spíš na muzikál Divotovorný hrnec a jednu píseň z něj, je zvolen jinak proto, že začátečním písmenem upomíná na Tanzerův rodný Jaronín, o němž je především řeč. Věděl o něm tolik, že i moje "poznámky překladatele" v závorkách čerpají mnohde ze seznamu majitelů domů ve vsi, jak ho poskytl se svým otcem Simonem Tanzerem Rupertu Esslovi do jeho monografie politického okresu Krummau an der Moldau ("Der Kreis Krummau an der Moldau") z roku 1983. Zajímavé je, že se přepis nářečních podob usedlostních jmen v obou případech někde dost liší, ačkoli je zaznamenali stejní lidé. Jaké ztracené poklady!
Narodil se 25. března 1928 v Jaroníně čp. 25 na usedlosti zvané "Modhiesla". V jedné z předchozích zpráv o pobytu "doma" píše roku 2000, že uplynulé zimy padla u rodného stavení poslední třešňová alej na cestě k sousednímu "Florianovi". Celé to nádherné údolí bylo dřív v máji do běla zjasněno korunami kvetoucích stromů. Franz Tanzer odtud musel v osmnácti letech odejít. V roce 1950 vstoupil už ve Spolkové republice do řad Sudetoněmecké mládeže (Sudetendeutsche Jugend), rok nato založil v Buch-Bonsal u Neuburgu an der Donau její místní skupinu a převzal její vedení. V SdJ a poté i ve Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen) pak působil v různých funkcích až do konce devadesátých let. V roce 2002 mu byla za veřejnou činnost udělena "Rudolf-Lodgman-Medaille", nazvaná tak podle zakladatele Sudetoněmeckého krajanského sdružení Rudolfa Lodgmana von Auen. Jaronín pod vrchem Buglata (832 m) byl kdysi jedním z cípů německého jazykového území kolem Budějovic a Krumlova (ke Krumlovu už náleží okresem i dnes) a v dědictví pomístních jmen je patrné bohatství, které patří oběma tu sousedícím venkovským etnikům. Viz třeba blízké Holašovice (Holschowitz), zapsané v roce 1998 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (UNESCO World Heritage List). I pan Tanzer se toho právě ve svých sedmdesáti ve vší svěžesti dožil. Více než třicet let vedl v krajanských časopisech rubriku "Jaronin". V roce 2019 oslavil s manželkou Gertrud (pocházela z Jeseníků) 65 let společného života, měli spolu tři děti. Já vidím v duchu ty rozkvetlé třešně. Franz Tanzer zemřel v hornobavorském městysi Rennertshofen 22. ledna roku 2021.
- - - - -
* Jaronín / † † † Rennertshofen (BY)
