OTTO TANZER
Albrechtovický vodník
Ve vodním příkopu pod mlýnským kolem zaniklého dnes mlýna zvaného "Holzmühle" (také "Spannmühle", na starých mapách i "Mahlmühle", při Farském potoce stojí dnes někde v těch místech jen několik rekreačních objektů, např. Chalupa Ambra - pozn. překl.) bytoval hastrman nerušeně a dobré mysli (v originále "ungestört und guter Dinge" - pozn. překl.). Kolem půlnoci vylezl z vody, celý mokrý pronikl až do mlýnské světnice, vyškrábal se tam na teplou pec, kde se pěkně vyspal až do svítání, kdy sestoupil nazpět pod mlýnské kolo do vody. Ráno co ráno dělala mlynářka pekelný rámus, když ve světnici stály po návštěvě loužičky. Zkrátka byl ve mlýně nevítaným hostem. Jednoho dne přišel sem z Albrechtovic (v originále "von Albrechtschlag" - pozn. překl.) medvědář se svým medvědem. S tím se den předtím veřejně pustil do křížku Rußmüller z Petrovic (v originále "hatte der Rußmüller aus Peterschlag tagszuvor einen Ringkampf bestritten" - pozn. překl.) a zvíře bylo proto v pořádně bojovné náladě. Medvědář poprosil mlynáře o nocleh na peci a ten mu sice dal svolení, ale předem varoval, že kolem půlnoci jistě přijde vodník a bude si chtít třeba i násilím vynutit své místo. Medvědář si z toho nedělal hlavu a hrnul se zhurta na pec, jen na kraji nechal vodníkovi kousek na přespání. Ten se přesně o dvanácté v noci opravdu objevil a hodlal zaujmout své oblíbené místečko, teď už ovšem z převážné části obsazené. Myslel, že jde o velkou chlupatou kočku a neurvale se jí chopil. Zvíře se probudilo a ohnalo se prackou tak mocně, že nočnímu hostu visely rázem z mokrého těla celé cáry kůže i s masem. Skučící hastrman se vrhl zpátky ke dveřím a sjel bleskem pod vodní kolo. Ještě té noci odtáhl do Toniho rybníka u Albrechtovic (v originále "in den 'Toni-Teich' bei Albrechtschlag" - pozn. překl.). Když jednou "Holzmüller" šel kolem té nádrže, sedí hastrman na kraji a ptá se ho, jestli se může vrátit nazpátek domů pod kolo jeho mlýna. Mlynář přikývl, ale vodník pokračoval otázkou: "Hast du die schwarze Katze auch noch, die am Ofen gelegen hat?" (tj. "A máš tam ještě na peci ležet tu černou kočku?" - pozn. překl.)! Tázaný byl ovšem rád, že má nezvaného hosta z krku a opáčil zdejším nářečím: "Freili houw i's nou, und zejn jungi Katzerln hot 's a' nou!" (tj. "To bych řek', že je tam eště, vokotila se a má deset mladejch!" - pozn. překl.) Jak to hastrman uslyšel, hupl s nesrozumitelným zaklením do rybníka a už ho nikdo nikdy u Holzmühle nespatřil.
Heimat - einst in Pfefferschlag und Perletschlag (2001), s. 261
P.S. Webová stránka Český rozhlas Sever zachycuje podobnou pověst z kdysi jazykově německé vsi Litochovice nad Labem (Lichtowitz), která je dnes místní částí Prackovic nad Labem (německy Praskowitz).
Otto Tanzer se narodil 17. února roku 1906 jako nejstarší syn učitele Philippa Tanzera (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) ve Spálenci (Brenntenberg) u Zbytin (Oberhaid). Také Ottovi sourozenci Ewald a Josef se stali učiteli jako jejich starší bratr. Po skončení vojenské služby v československé armádě (konal ji v Bratislavě a v Jindřichově Hradci) a za příprav na školní službu se oženil s Luise Steidlovou původem ze vsi Veselka (Wessele). V roce 1926 sice maturoval na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích, ale seznam německých učitelů na obecných školách v Čechách z roku 1928 ho uvádí v Krejčovicích (Schneiderschlag) jako nezaměstnaného při tamní škole, jejímž ředitelem byl otec. Životopis Otto Tanzera na stránkách krajanské publikace, z níž je pořízen překlad textové ukázky, se neodvažuje uvést datum jeho nástupu do obecné školy v Libínském Sedle, tehdy i česky zvaném místním jménem Fefry (německy Pfefferschlag). Prý by to mohl sdělit Ottův syn a jmenovec Otto Tanzer mladší (*17. února 1932 v Krejčovicích - †1. září 2014 v bavorské obci Langenmosen). My víme, že roku 1933 už tam podle jedné zprávy listu "Budweiser Zeitung" Otto Tanzer "starší" působil a vytrval na svém učitelském postu až do násilného vysídlení německých obyvatel. Jeho oblíbenými předměty byly prý dějepis a vlastivěda, také kreslení. Měl pověst vynikajícího vypravěče i zadavatele slohových prací a přes tělesnou újmu, způsobenou onemocněním na tetanus během vojenské služby, konal navzdory své jedné chromé noze rád výchovné vycházky na horu Libín a ke zřícenině hradu Hus. V obci si s mnoha obyvateli tykal, rád se i přes míru napil a hodně kouřil. Pomáhal místním lidem ve styku s úřady při formulaci žádostí a vyplňování formulářů. Ze stejných důvodů byl oblíben i po vyhnání v už zmíněném bavorském útočišti jménem Langenmosen, kde 28. prosince roku 1971 po delší nemoci v 65 letech také skonal a byl pochován po boku svého syna Herberta, který ho na věčnost předešel o 9 let. Na čerstvém hrobě spočinul i věnec sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, za jehož místní skupinu v blízkém Schrobenhausen promluvil nad nebožtíkovou rakví krajan Johann Jodl (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Těmi krajany jsme ale i my.
- - - - -
* Spálenec, Zbytiny / České Budějovice / Libínské Sedlo / Albrechtovice / hora Libín / hrad Hus / † † † Langenmosen (BY)
