JOHANN JODL
Svěcení hasičské motorové stříkačky v Řepešíně
Po mnoha i rozsáhlejších požárech bylo před 40 lety (tj. roku 1936 - pozn. překl.) po dlouhém rozvažování rozhodnuto pořídit nějakou moderní motorovou stříkačku a odložit tu starodávnou ruční. Od této události uběhlo letos čtyřicet let, a když se mi z ní letos dostal nějakou náhodou do rukou historický snímek, myslím, že je to určitá příležitost rozpomenout se opět na tu krásnou slavnost. Nová motorová stříkačka byla financována z příspěvků, shromážděných samotnými zdejšími obyvateli, zakoupena byla pak ve známé sudetoněmecké továrně na hasičské vybavení Lorenz, myslím, že v Liberci (v originále "ich glaube in Reichenberg" - pozn. překl.). Za kmotřičky motorové stříkačky byly vyhlédnuty "Ledermüllerin" (tj. mlynářka ze dnes zcela zaniklého Ledrova mlýna nedaleko vsi Ovesné /Haberles/ - pozn. překl.) Erna Duraová a Theresia Jodlová (tj. manželka autora textu - pozn. překl.). Podařilo se také získat ke spoluúčasti na slavnostním aktu místní řepešínské krásky jako "čestné družičky" (v originále "die Dorfschönen als 'Ehrenjungfrauen'" - pozn. překl.). Byly jednotně oděny celé v bílém a jako zvláštní okrasu měly všechny přes šaty černorudožlutou šerpu.
Ves byla přirozeně k této sváteční příležitosti uvedena ve všem všudy k tomu nejvyššímu lesku (v originále "alles auf Hochglanz" - pozn. překl.). Stavení byla čerstvě omítnuta a ověšena girlandami. Také dobrovolní hasiči pod velením Rudolfa Andraschko nacvičovali k této slavnosti už týdny předtím, aby jí zajistili důstojný průběh.
Konečně nadešel předvečer svátečního dne. Celý hasičský sbor s planoucími pochodněmi a rozsvícenými lampiony v rukou uspořádali oběma kmotřičkám korouhve (v originále "beiden Fahnenpatinnen" - pozn. překl.) pod okny zastaveníčko. Velitel sboru podal hlášení a zavdal si pak pro chuť se svými muži hned nato doneseným truňkem.
Následujícího dne, byla to neděle, došlo v rámci polní mše ke slavnostnímu vysvěcení stříkačky záblatským farářem Josefem Singerem. Zblízka i zdáli se sešly spřátelené hasičské sbory sem do Řepešína na doslova hlavu na hlavě zástupy zaplněnou náves, bohatě vyzdobenou prapory a girlandami kolem dokola. Následně bylo ovšem třeba na zkoušku předvést výkon nové "mašiny". Lidová slavnost, která se protáhla až do noci, uzavřela ten nezapomenutelný den, který nám i po třiceti letech od vyhnání z domova (rozuměj v roce 1976 - pozn. překl.) zůstal stále v dobré paměti.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1976, s. 230
Vyhnání ze Šumavy
S koncem války nastala pro všechny sudetské Němce doba velice těžká. O tom, co nás čeká, bylo slyšet už týdny předem od Čechů zvěsti, kterým jsme jako pomstychtivým řečem nepřikládali mnoho váhy. Kolovaly všemožné fámy o připojení k Rakousku či Bavorsku (to by v případě Šumavy, nenáležející nijak k "říšské župě Sudety", znamenalo jen potvrzení "pomnichovských" hranic - pozn. překl.) a každého dne se vynořovaly nové a nové lži. My sami jsme měli v sále 25 uprchlíků ze Slezska, v domě a v místnostech pro hosty dohromady to bylo na 50 lidí. Počátkem června roku 1945 přijeli sem Američané a všechny uprchlíky odvezli.
Dne 22. června 1945 jsem byl se svými lidmi na louce dělat seno (v originále "auf der Wiese zum Heumachen" - pozn. překl.). Zastavilo při ní nákladní auto s deseti nebo patnácti "partyzány". Se samopaly a puškami se vydali směrem ke mně, už na sedmdesát metrů daleko vyřvávali "Ruce vzhůru!" a "Kosy zahodit! Sense weg!" Pak nás naložili na náklaďák a častovali nás sprostými slovy. Prohledali pak naše stavení a k poledni konečně zase odtáhli.
4. července kolem čtvrté ráno dorazila opět parta asi osmi či deseti mužů, vytáhli mě z postele a odvedli na strážnici. Tam už bylo povícero starostů, selských vedoucích a členů strany, každý postaven ke zdi tváří k ní. Po bezvýsledném výslechu se šlo odpoledne přes pole křížem kráž za žhoucího úpalu sedm kilometrů v poutech k soudu. Byl jsem spoután dohromady s jedním starostou a jeho bratrem, se kterými jsem nesměl prohodit ani slovo stejně jako oni se mnou. Nesměli jsme se ani napít u jedné nádržky s vodou.
U soudu byly všechny vazební cely obsazeny Němci. Ocitli jsme se v nějaké sklepní místnosti s hliněnou podlahou, nijaká přikrývka ani sláma. Slezli jsme se dohromady a zahřívali se navzájem. Po týdnu jsme dostali opožděný přírůstek, šlo o dva otce a dva syny z Krumlova (v originále "aus Krumau" kupodivu historicky korektně s jedním "m" - pozn. překl.), kteří k nám přibyli a ještě dva z našeho okresu, jeden sedmdesátiletý stavitel a jeden řídící učitel. Byli jsme pak denně nasazováni na práci u českých sedláků.
Dne 2. srpna jsme někde blízko okraje lesa zjistili, že dva muži chybějí. Ani oba naši strážní si jejich útěku nevšimli. Značně rozčilení nebyli jen oni, ale i my, poněvadž jsme věděli, co nás teď čeká. Museli jsme hned přerušit práci a byli jsme eskortováni k výslechům. Ty se odehrávaly jednotlivě a byly provázeny bitím kovovými trubkami, býkovci, provazy a pěstmi, až jsme byli každý zvlášť doslova zaliti krví. Večer pak ještě jednou "běh uličkou", tvořenou 160 vězni.
Předseda "lidového" soudu prohlásil výsměšně: "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Obrátil se k nám nato s tím, že budeme popraveni. Nemáme vědět, kdy a kde, ale budeme popraveni. Před lidovým soudem jsme stáli nazí (v originále "vor dem Volksgericht standen wir nackt" - pozn. překl.). Zavedli nás pak do sklepa, kde byly mezitím rozvěšeny obrazy z Hitlerových časů (v originále "von Hitlers Zeiten" - pozn. překl.). Před každým z nich jsme se museli postavit s rukama nahoře (v originále "mussten wir uns aufstellen, die Hände hoch" - pozn. překl.). Za každou dvojicí z nás seděl jeden "partyzán" s pistolí a obuškem.
Kolem čtvrté hodiny nebo o něco později bylo zbylým mužům doneseno ošacení s příkazem, aby se rychle oblekli. Moje jméno vyvoláno nebylo. O těch šesti nebo sedmi mužích už nikdo nikdy neuslyšel. Zůstal jsem tak ještě dva dny sám nahý ve sklepě, než mě tam objevila stráž a odvezla do nemocnice. Tam jsem stál dvě hodiny někde v koutě, než mě bez vyšetření vzali zase zpátky.
Po nějakém čase jsem se dostal do jedné cihelny u Netolic, kde jsme to měli o něco lepší. Propuštěn jsem byl bez nějakých řečí (v originále "ohne Verhandlung" - pozn. překl.) dne 18. září 1945. Domů jsem se dostal po šesti hodinách pěší túry a jednu noc jsem se tam vyspal. Následujícího rána přišlo k nám asi 15 až 20 mužů, říkali jsme jim "Partisanen", s nimi i nový starosta "Kritek". Bylo nám řečeno, že je to nový majitel našeho domu, že máme nechat všechno, jak to stojí a leží, bydlet že budeme v zadní komoře. Když souhlasíme, můžeme prý zůstat, když ne, máme odejít.
V následující době jsme museli pracovat jako služebné osoby na rozkaz nového majitele. Češi poráželi naše prasata, slavili vítězství a byli každodenně opilí. Noví Češi a Slováci přicházeli den za dnem a hledali pr sebe, co jim jen padlo do oka. Naše obec mívala 605 obyvatel, teď tam žije 35 lidí (podle Wikipedie v roce 2011 žilo v Řepešíně trvale 37 obyvatel - pozn. překl.). Opojení vítězů z nich asi už vyprchalo, tehdy ale měl každý v nějaké formě prospěch z našeho vyhnání.
Daly by se popsat ještě celé stránky, ale to na věci už nic nezmění. Až bude někdo po letech číst tuto kroniku a dokáže se vmyslet do situace, ve které jsme tenkrát byli, pak nám snad bude i lépe rozumět.
Zeit des Aufbruchs in der neuen Heimat - Die Integration der Heimatvertriebenen im Landkreis Neuburg-Schrobenhausen (1995), s. 26-29
Johann Jodl se narodil 29. června roku 1905 v Horním Záblatí (Obersablat) čp. 30 a ještě téhož dne byl v záblatském kostele Umučení sv. Jana Křtitele tamním farářem Franzem Tilpem i pokřtěn. Novorozencův otec Johann Jodl (*4. ledna 1870), syn Johanna Jodla z Horního Záblatí a jeho ženy Kathariny, roz. Markowetzové ze dnes zcela zaniklé vsi Radoň (v matrice Radum, jinak i Radam či Radaun) čp. 1, hospodařil na rodném stavení chlapcově se svou ženou Emmou (*29. 12. 1880), dcerou rolníka v Krejčovicích (Schneiderschlag) čp. 23 Johanna Schießla a Eleonory, roz. Rubeschové rovněž z Krejčovic čp. 13 (ze vsi zůstalo jen několik stavení jiných čísel popisných). Rodiče se v Záblatí brali 22. srpna roku 1904 a jejich syn po vychození obecné školy v Záblatí absolvoval dvouletou německou zemědělskou školu (Ackerbauschule) v Českých Budějovicích a následně osmnáctiměsíční prezenční službu v československé armádě. Pracoval pak na rodičovském hospodářstvá a 30. ledna roku 1929 se v Záblatí oženil s Theresií Melchartovou (*11. září 1896), dcerou hostinského v Řepešíně čp. 14 (dům s tím číslem popisným tam dosud stojí) Johanna Melcharta (*28. března 1867 a jeho ženy Josefy, roz. Vyskočilové z Buku (Buchen), kde byl její otec Thomas Vyskočil v domě čp. 26 (také dosud stojí) hostinským se svou ženou Marií, roz. Poislovou z Drslavic (Drislawitz). Až do srpna 1944, kdy byl Johann Jodl už devětatřicetiletý povolán k vojenské službě, hospodařil manželský pár na obou rodičovských staveních. Z české internace se mu podařilo uprchnout, v bavorském Pasově (Passau) se shledal s rodinou a hornobavorské město Schrobenhausen se mu stalo druhým domovem. Začátky v Německu byly ovšem těžké: pracoval téměř pět let u jednoho sedláka ve vsi Grimolzhausen jako pacholek a jeho žena jako děvečka, oba jejich synové, tehdy ve věku 13 a 9 let, jako pasáčci. V roce 1950 na podzim získal však rodinný domek a pracoval pak několik let u akciové společnosti Baywa, než ho onemocnění hrtanu poslalo do předčasné penze. Právě ta se mu však stala podnětem k intenzivní práci pro vyhnance ze selského stavu, jejichž pověřencem se stal v rámci krajanského sdružení a pro něž dokázal právě ve Schrobenhausen prosadit a uskutečnit záměr dvojího sídliště s možností vedlejší zemědělské činnosti (viz o tom na webových stranách Kohoutího kříže texty Julia Wintera, který se stal Jodlovým pokračovatelem v krajanských aktivitách), toho třetího pak v místní části Mühlried. Našlo v nich nový domov více než tisíc lidí, a to nejen vyhnanců ze Šumavy a Sudet, nýbrž i ze Slezska, Maďarska, Jugoslávie a Rumunska. Johann Jodl byl i spoluzakladatelem a po dvacet let předsedou místní organizace sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, jakož i organizátorem "Sablater Pfarrtreffen", tj. setkání někdejších farníků ze Záblatí. Čtrnáct dnů před svým skonem, k němuž došlo 22. července roku 1978, utrpěl srdeční infarkt poté, co dozpíval třetí sloku Hartauerovy šumavské hymny, počínající slovy "Nur einmal noch o Herr, lass mich die Heimat seh'n..." (v české verzi: "Ach Bože, Bože můj, kdy spatřím domov svůj..."). Pochován byl v úterý 25. července na "novém" hřbitově (Neuer Friedhof) ve Schrobenhausen a v podání dechového kvinteta nechyběla ani tady šumavská hymna. Pro selskou věrnost je hranice míň nežli polní mez.
- - - - -
* Horní Záblatí, Záblatí / České Budějovice / Řepešín, Záblatí / † † † Schrobenhausen (BY)
