JOHANN HUBERT THEMA

Katolické spolky ve Vimperku

Vedle sdružení katolických tovaryšů Gesellenverein, založeného roku 1885, existovalo ve Vimperku (Winterberg) několik konfesionálních spolků, které si vytkly za úkol charitativní či náboženskou činnost.
K těm charitativním patřil spolek pod názvem St.-Vinzenz-Verein (v českých krajích Spolek sv. Vincence - pozn. překl.) a také Seraphische Liebeswerk (v českých krajích Serafinské dílo lásky - pozn. překl.). "Vinzenzverein" založil roku 1891 v Rakousku Vinzenz Prangner. Bylo to dobročinné sdružení, mající za cíl podporu chudiny. Během 36 let jeho činnosti ve Vimperku do konce roku 1926 dostalo se tak díky štědrosti velkodušných dárců až k těm nejpotřebnějším téměř 80000 korun. Jen v roce 1926 bylo 45 chudým lidem rozděleno téměř 6000 korun. Někdejší vimperský kaplan ThDr. Johann Praschl, rodem z Kvildy (Außergefild), pozdější kanovník (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), založil německou sekci Serafinského díla lásky v roce 1917. Hlavním těžištěm její činnosti byl provoz sirotčince sv. Anny (St.-Anna-Waisenhaus) v Hrabicích (Rabitz), umístěného v někdejším vzorném statku firmy Steinbrener, jejíž majitel objekt charitativnímu sdružení daroval. Po nezbytné přestavbě bylo tu postaráno padesát i více dětí, nejprve ti nejubožejší váleční sirotci, později oběti hospodářské krize.
Někdy kolem roku 1908 tu vznikl Pius-Verein (v českém prostředí Piův spolek - pozn. překl.), oslovující zejména katolický mužský svět svou vzdělávací činností, zřizováním knihoven, pořádáním přednášek apod.. V roce 1918 se sám rozpustil a na jeho místo vstoupil katechetou Schwarzmeierem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ženský spolek Frauen- und Mädchenbund. V témže roce vznikla z iniciativy kaplana Franze Pauknera mariánská kongregace katolických panen "Unbefleckte Empfängnis" (tj. "Neposkvrněné početí" - pozn. překl.). Ta rozvinula v morálně pokleslých letech po první světové válce požehnané působení jak v náboženském, tak charitativním ohledu. Prvním předsedou kongregace se stal její zakladatel, prvou představenou Maria Steinbrenerová, později provdaná Hoserová. Až do vyhnání pečovala kongregace příkladným způsobem o vždy velmi krásnou výzdobu děkanského kostela. Knihovna, naposledy umístěná v úřední budově firmy Steinbrener, se těšila živé oblibě.

F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 298

Vimperský sbor ostrostřelců

Po dobytí Vimperka v roce 1619 jedním z vojevůdců protestantské unie Ernstem von Mansfeldem byl pět let nato roku 1624 (zpustošené město i hrad, náležející až do roku 1630 Novohradským z Kolovrat /von Kolowrat-Nowohradsky/, až poté Eggenberkům a pak Schwarzenberkům, se vzpamatovávalo z pohromy - pozn. překl.) založen privilegovaný měšťanský sbor ostrostřelců (v originále "ein bürgerliches privilegiertes Scharfschützencorps" - pozn. překl.). Sbor existoval po tři sta let. Jeho členové byli mezi měšťanstvem velice váženi, a být měšťanem i ostrostřelcem (v originále "Bürger und Schütz" - pozn. překl.) představovalo cíl hodný usilování. Rok 1848 dal ve Vimperku vzniknout Národní gardě (v originále "Nationalgarde", "národ" v názvu ostatně odkazuje na dosud nerozlišené "zemské" chápání pojmu "vlastenectví" - pozn. překl.), což vedlo k přechodnému rozpuštění ostrostřeleckého sboru, už v roce 1859 ovšem opět aktivnímu. Josef Puhani (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) o tom píše: "V témže roce (1859) byl také znovu povolána k životu ostrostřelecký sbor, rozpuštěný (v Puhaniho originálu 'aufgelöste Schützengarde' - pozn. překl.) už roku 1848 zřízenou Národní gardou. Prapor Národní gardy byl z Budějovic vyžádán nazpět a skutečně také vrácen (v originále 'wurde von Budweis zurückverlangt und auch wirklich zurückgegeben' - pozn. překl.). Sbor (zde v Puhaniho originále 'die Schützenkompanie' - pozn. překl.) se konstituoval tak rychle, že byl v několika týdnech zcela adjustován a představen v nových stejnokrojích. V roce 1861 byl onen prapor slavnostně vysvěcen; k slavnosti se v plném počtu dostavil ostrostřelecký sbor z Prachatic (v originále 'die Schützenkompanie von Prachatitz' - pozn. překl.) včetně svého stařičkého hejtmana Spinky (vyslov 'Špinky' - pozn. překl.), objevily se deputace i z Budějovic a Písku (v originále 'aus Budweis und Pisek' - pozn. překl.), jakož i major královské bavorské zeměbrany z Freyungu pan Aufschläger. Kmotrami praporu byly kněžna Schwarzenbergová a choť sklářského fabrikanta Tascheka. Slavnost trvala po dva dny. Později zvolily oba sbory, vimperský i prachatický, Spinku svým majorem, při čemž mu vimperští ostrostřelci darovali krásný, ve zlatě malovaný křišťálový pohár; za to poukázal major vimperskému sboru významnou částku jako základ fondu k úhradě pohřebních nákladů při úmrtí každého jednotlivého člena (v originále 'ein ansehnliches Legat als Leichenfond zur Bestreitung der Begräbniskosten eines jeden einzelnen Mitglieds' - pozn. překl.)."
Ostrostřelecký sbor měl svou vlastní hudební kapelu. Ostrostřelci tvořili špalír při polních mších, stavěli stráž u Svatého (Božího) hrobu a obstarávali salvy u čtyř oltářů při procesí Božího Těla. Muži ve slušivých uniformách s čepýřícími se kohoutími pery na kloboucích a s dlouhými puškami opatřenými navrchu bajonety neodmyslitelně patřili ke každé sváteční parádě. Střelnice sboru se nacházela v Pravětínském údolí (Gansauer Tal). K sousedním ostrostřeckým sborů choval ten vimperský dobré vztahy. S koncem rakousko-uherského mocnářství se sbor dostal do situace, jejíž obtížnost toliko narůstala. Čechům byli ostrostřelci se svými kořeny v rakouské vojenské tradici, svrchovaně podezřelí. Nátlakem a přímými zákazy byla činnost sboru omezována natolik, že se po třísetletém působení v roce 1924 sám rozpustil.
Od té doby pěstovali staré vojenské tradice už jen příslušníci sdružení válečných veteránů (v originále "nur noch von den Mitgliedern des Militärveteranenvereins gepflegt" - pozn. překl.). Založili je v roce 1871 navrátilci z prusko-rakouské války 1866 (byla vedena Pruskem a Itálií proti Rakousku, které ztratilo postavení v Německém spolku a musilo odstoupit Benátky - pozn. překl.). Po první světové válce vznikl ve Vimperku místní odbor svazu německých frontových bojovníků "Heimatsöhne im Weltkrieg". Poslední velké vystoupení měl několik týdnů před připojením Sudet k Říši o župním dni župy Šumava-jih (v originále "beim Gautag des Gaues Böhmerwald-Süd" - pozn. překl.) sudetoněmeckého Frontkämpferbundu (v Německu zakázán NS Deutscher Frontkämpferbund už dříve /1935/, později po záboru Sudet zakázáno sdružení "Heimatsöhne im Weltkrieg" nacisty i tam - pozn. překl.).
V roce 1931 došly uskutečnění plány, které se snažily ve vzpomínce na zaniklý sbor ostrostřelců vzkřísit něco podobného, co by ovšem nebylo tak zatíženo minulostí a tím i nevyvolávalo takový odpor českých státních míst. Tak se zrodil střelecký spolek "Schützenverein". Stejnokroj se až na klobouk trochu podobal schwarzenberské lesnické uniformě. Roku 1934 mohla být vysvěcen nový střelecký prapor. Hejtmanem spolku byl od jeho založení až do roku 1945 krejčovský mistr Peter Hopfinger starší; jeho zástupci pak hostinský Maxl Bayer a výrobce limonád Josef Student. Zapisovatelem se stal umělecký malíř Hans Eisner a pokladníkem mistr obuvnický Johann Igler. Jako kmotra praporu fungovala choť továrníka Steinbrenera Eleonore Steinbrenerová, tak řečenou "Schützenliesl" (v angličtině existuje pro ni výraz "Target Girl", v češtině "královna střelců" - pozn. překl.) byla Maritschl Steinbrenerová, později provdaná Iglerová. Za krátká léta své existence zastupoval "Schützenverein" město Vimperk důstojně při různých podnicích jinde konaných.

F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 319-322

Zemřel 31. března roku 1983 na Zelený čtvrtek v Thalbergu v Bavorském lese, kde byl posledním farářem, než byl zdejší farní úřad, v jehož budově skonal, přičleněn v roce 1981 k farnosti Wegscheid. Farář Johann Hubert Thema, kdysi i biskupský notář českobudějovické diecéze, narodil se dne 2. listopadu roku 1910 ve Vimperku jako první ze tří dětí manželského páru zdejších knihvazačů Johanna Themy a jeho ženy Marie, roz. Součkové. Děd z otcovy strany Alois Thema byl vimperským kloboučníkem, z Vimperka byla i babička z otcovy strany Maria, roz. Břesnitzerová. Matčin otec Alois Souček byl ve Vimperku knihvazačem, jeho žena Katharina, roz. Prixová, pocházela rovněž z Vimperka. Jejich vnuk navštěvoval v rodném městě obecnou školu, pak v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) tamní gymnázium a po maturitě na něm kněžský seminář v Českých Budějovicích. Dne 21. června 1936 tady byl i vysvěcen. První kaplanské místo ho čekalo v Ronšperku (Ronsperg, dnes Poběžovice) nedaleko Horšovského Týna (Bischofteinitz). V říjnu roku 1937 byl povolán k vojenské službě do důstojnické školy československé armády v Praze. Po návratu do Ronšperka zastával funkci administrátora, poněvadž tamní vikář mezitím zemřel. Po připojení pohraničních území k Říši se stal svými postoji podezřelým, byla mu zakázána výuka náboženství a byl za trest přeložen. Při bohoslužbě v Mnichově (Mönchsdorf) byl v únoru 1941 gestapem zatčen a přepraven do koncentračního tábora Dachau, stejně tak i jeho bratr, matka do ženského lágru v Ravensbrücku, otec zemřel 26. června 1944 na srdeční nemoc způsobenou pronásledováním rodiny. Čtyři a půl roku prožíval jeho syn v Dachau peklo nelidského ponížení, než byl osvobozen na Zelený čtvrtek Američany jako matka i bratr. Nebyl sice po válce odsunut z domova do Německa jako jeho šumavští krajané, ale "jen" postupně přesídlen dál do českého vnitrozemí (z Poběžovic do Horšic v okrese Plzeň-jih), viz k tomu web Farnost Poběžovice a teprve 1966 vysídlen do pasovské diecéze. Téměř 17 let působil na thalberské faře, než ho v 72 letech věku a po téměř 47 rocích kněžské služby povolalo nebe do domova věčného. Rakev, kterou prý k hrobu nesli členové thalberské místní organizace sdružení Deutscher Soldaten- und Kriegerbund in Bayern (DSKiB), klesla do přítmí hrobu za zvuků Hartauerovy šumavské hymny. I takové vojáky ta země měla.

- - - - -
* Vimperk / Český Krumlov / České Budějovice / Poběžovice / Mnichov, Poběžovice / † † † Thalberg, Wegscheid (BY)