ANNA JUSTINE PIMMEROVÁ
|
Ausflug am Kubany D' Sunn geht rout owi, morg'n wird's schö (n) do dearf ma mit'n Onkel in Kubany geh (n). A Kas' im Häferl, mit Schmett'n o'grührt wird im Rucksackl als Proviant mitg'führt. Fuhrt geht's übern Hobernstompf und durch d'Kaiblwoid im Bärnlouch hot sich da Zug scho g'moid. Von d' Kubohütten weg dearf ma foahrn, damit ma unsere Haxen spoarn. Dö Bahnfoahrt hot in Lenora ihr End', do wird z' Fuaß wieda weita g'rennt. Schneidig geht's bergauf, an Urwuid zua, Urwuidriesen gibt's zum Sehn grod gnua. Dö Dicksten mess' ma aus mit g'spreizti Oarm, vom Renna is uns iatzt scho woarm. Weita geht's bergauf zum Aussichtsturm, aufikraxln trau'n sich nur dö Buam. Wir Mänscha bleib'n herunt'n steh (n) und möcht'n glei wieda weita geh (n). Beim Idaschloss und da Idaschwell' drunt wird a kloani Jaus'n sich vergunnt. Da Wind geht stad durch'n Wuid schö (n) longsom wird's scho wieda kuit. Hoamzua geht d'Sunn rout owi, do bleibt's schö (n), im Bett träum' ma no vom Kubany-Gehn. |
Výlet na Boubín Na nebi červánky slibujou pěknej den, se strejčkem na Boubín dem brzo nad ránem. Rozhudu v hrnku a pár rohlíků co proviant sme měli v chlebníku. Šlo se přes Hobernstompf a Kaiblwoidem pak do Brloha, kde už byl slýchat vlak. Pak vod Kubovy Hutě sme s nim mohli jet a nohoum eště trošku pohovět. Jízda vlakem končila v Lenoře a pak už po svejch pěkně po hoře. Cesta stoupala na kraj pralesa, z těch vobrů v něm až srce poklesá. Takovej kmen zkus jen si vobejmout, i síly došly, zmohla nás ta pouť. A nahoru dál k věži na rozhled - jen kluci troufali si šplhat na ní hned. My děvčata zvostala pod věží a čekala, kam dál se poběží. U jezírka a u Idiny pily nakonec sme se dvakrát nasvačili. Zvednul se vítr, tiše šuměl les, pomaloučku se chladnej večír snes. Dou nebem červánky, zas bude pěkně snad a mně se bude vo Boubíně zdát. |
|
Böhmwind, s. 145 |
|
Zvon ze statku Bojerhof
V letech druhé světové války byly takzvaně rekvírovány pro vojenské účely nejen snad zvony z věží a vížek kostelů a kaplí, nýbrž i ty ze střech jednotlivých selských statků. Musela to být pro výminkáře Franze Köcka (jeho dcera Emma je na stránkách Kohoutího kříže zastoupena i samostatně - pozn. překl.) na statku zvaném Bojerhof věc obzvláště truchlivá, že umlkl ten důvěrně milý trojzvuk i z jejich zvoničky, jinak by asi nepojal záměr, pořídit si do ní zvon nový. Hned počal spolu se svým zetěm Johannem Paulem Pimmerem se sběrem starých kovů. Když se jim podařilo shromáždit žádoucí množství, navázali spojení se zvonařskou firmou Perner v Budějovicích (Budweis), která jim přislíbila odlít nový zvon ve svých dílnách. Celé to bylo spojeno s jistými obtížemi, poněvadž byla válka a přichystaný materiál bylo nutno dopravit do Budějovic přes hranice Protektorátu Čechy a Morava, ale všechny překážky byly zdolány a jednoho krásného říjnového dne stál hotový zvon celý lesknoucí se novotou u nás ve světnici. Na jedné straně nesl reliéf s podobou sv. Františka Borgiáše (Brokoffova socha tohoto španělského jezuity, žijícího v letech 1510-1572, zdobí i pražský Karlův most - pozn. překl.), na druhé straně pak Panny Marie, jakož i nápis "Franz und Maria Köck, Hüttenhof, 7. November 1943". Bylo to datum svatby těch dvou z Huťského Dvora, kde "jejich" kdysi Bojerhof ještě tenkrát stával. Důstojný pan farář Alois Neururer zvon vysvětil a jednoho poledne zazněl opět jeho hlas z hřebene střechy obytného stavení. Ten někdejší trojzvuk byl sice o odstín tvrdší než toho oželeného z bronzu, obyvatelům dvorce se ale zdálo, že snad nikdy neslyšeli zvuky líbeznější. Od té chvíle nový zvon opět svolával ke každodenní modlitbě i k večernímu ukončení práce. 13. ledna 1945 zvěstoval i skon výminkáře Franze Köcka a provázel ho svým hlaholem jednoho nádherného zimního jitra i na jeho poslední cestě. Léto toho roku přineslo s sebou konec války, ve zdraví zachován se z ní vrátil i syn ze statku Franz Johann Pimmer. Zdálo se, že nastal mír, a přece se připravovalo násilné vysídlení německých obyatel. Když se vědomost o tom donesla i sem na Bojerhof, zvon sňali a tajně dopravili do Boubské (Busk) u Vimperka (Winterberg), kde měli příbuzné. Našel tam (Boubská byla už podle sčítání lidu z roku 1910 osada převážně česká, z 368 obyvatel celkem bylo tu 332 Čechů - pozn. překl.) své místo v prázdné vížce návesní kaple. Tam jej, sice začernalý časem, jinak ale neporušený, mohli spatřit ještě nedávno návštěvníci toho místa.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1975, s. 82
Tu nářeční báseň z úvodu textové ukázky věnovala její autorka, takto farská kuchařka, žijící po odsunu v bavorském Haimingu, Burghauser Straße 1 (BHB 1982 s. 140 uvádí i číslo jejího telefonu, roku 1991 na s. 452 však už je adresa jiná - 8262 Altötting, Konventstraße 4), později ve slavném bavorském mariánském poutním místě "Starý Etynk" (to podle něho dostala kdysi jméno Nový Etynk dnešní naše Nová Včelnice!), svému někdejšímu řídícímu učiteli Josefu Weiserovi. V tom věnování uvádí i své rodiště, jímž je dnes zaniklý Huťský Dvůr (Hüttenhof) blízko Korkusovy Huti, kde doslova pod obzorem Boubína spatřila 10. října 1926 světlo světa. V roce 1976 vydala ke stříbrnému jubileu kněžství kapitulního kanovníka Antona Franze Grillingera a svého bratra faráře Josefa Aloise Pimmera, jakož i ke 30. výročí neblahého "odsunu" dějiny domovské farnosti Korkusova Huť pod titulem "Geschichte der Pfarrei Korkushütten - 30 Jahre nach der Vertreibung". Zemřela v požehnaném věku nedožitých 93 let v Altöttingu (česky se tomu proslulému bavorskému poutnímu místu říkalo Starý Etynk), kde je i pochována na jednom ze sedmi tamních hřbitovů, který nese jméno Michaelifriedhof.
- - - - -
* Huťský Dvůr, Korkusova Huť / Korkusova Huť / † † † Altötting (BY)
