KARL THIEBERGER
O starší z obou českobudějovických synagog
Když se v dubnu roku 1908 začal bourat dům čp. 219 (v dnešní ulici U Černé věže, zvané tehdy až do roku 1945 /bez jednoho dne přesně po celých 70 let/ Sterneckova /Sterneckgasse/ - pozn. překl.), aby uvolnil místo novostavbě, narazilo se na pozůstatky starého židovského "templu" (je doložen už k roku 1380, ještě v kupní smlouvě z roku 1596 se o domě čp. 219 píše jako o někdejší synagoze: "Haus, die Sinagog genannt" - pozn. překl.). Poněvadž se při stržení postupovalo s maximální péčí, bylo možno ze zachovaných zbytků určit nejen přesnou polohu, nýbrž i velikost, stavební sloh a výzdobu někdejší svatyně.
Budějovická synagoga byla gotická stavba o půdorysu 32 a půl metrů čtverečních (5 metrů na šířku a 6 a půl metrů na délku), asi 7 metrů co do výšky. Při demolici byly odkryty čtyři opěrné pilíře a také lomené oblouky, které se kdysi sbíhaly doprostřed klenby, byly jasně zřetelné. Hlavní vchod ležel stranou v severní stěně, zatímco na protilehlé stěně jižní zel větší otvor, pravděpodobně spojovací dveře do sousedního domu, obývaného rabínem či synagogálním sluhou (byl nazýván i "šámes" - pozn. překl.). Na této jižní stěně se nacházely i zbytky starých maleb a několik zřetelně rozeznatelných hebrejských písmen. Přibližně v poloviční výšce zdi bylo vidět asi 10 centimetrů široký červený pruh, pod ním pak střídavě vždy jedna růže asi 15 centimetrů v průměru a šesticípá hvězda téže velikosti. Původně byly růže považovány za repliky rožmberského erbu, liší se však od něj barvou i tvarem. Růže, odkryté tu jako částečně smazaná ozdoba stěny, sestávají z pěti bledě červených okrouhlých listů se žlutým středem. Nad červeným pruhem se jevily ve výšce pozůstatky černě vyvedené malby, rovnající se rozestřenému koberci, asi půl druhého metru širokému a metr vysokému a čtyřem po straně vystupujícím kopím. Pod touto malbou těsně nad pruhem nacházel se podél celé stěny nápis velkými ozdobnými písmeny, z nichž ovšem toliko tři byla zcela neporušena. Naproti tomu slova, respektive věta, která se nacházela nad tímto nápisem - ve čtyřech malých písmenách (v hebrejštině jsou některá písmena rovna slovům - pozn. překl.) červeně s černým okrajem - byla zřetelně patrná. Byla to počáteční písmena biblického rčení Žalmu 34,15: "Odstup od zlého a čiň dobré...". Poněvadž jde o biblické rčení, které se třemi jinými, rovněž ze čtyř slov sestávajících, bývá velice často užíváno, dá se s jistotou předpokládat, že na třech zbylých stěnách byla umístěna právě ona tři jiná rčení (jde o sousedící text žalmu 34, 14: "Zdržuj jazyk svůj od zlého a rty své od mluvení lsti." a dokončení žalmu 34, 15: "...hledej pokoje a stíhej jej." - pozn. překl.). Zde bohužel nemohlo být odkryto více, také na východní stěně nikoli, která jistě nesla mnohé a zajímavé nápisy a ozdoby. Četnými úpravami, které během času byly na celé stavbě podniknuty, právě tato stěna utrpěla nejvíce.
Při výkopech v podlaze prostoru někdejší synagogy došlo i k odkrytí dvou pecí. V jedné se nacházela tuhová nádoba, pravděpodobně tavicí kotel. Tyto pece pocházejí v každém případě z doby, kdy v domě provozovali své řemeslo nožíři. Budějovický městský archiv vlastní také řadu pergamenových listů, použitých na desky či přídeští knižních vazeb a popsaných hebrejským písmem, které bezpochyby pocházejí ze staré synagogy, poněvadž vesměs náležejí do čtrnáctého či patnáctého století. Až dosud byly dva takové listy prozkoumány panem rabínem Dr. Karlem Thiebergerem a ten potvrdil u jednoho z nich, že jde o část kajícné modlitby (Selichoth) pro předvečer židovského Nového roku (v originále "für den Rüsttag zum Neujahrsfeste" - pozn. překl.), ale také o jednu modlitbu neznámého autora jménem Mose, že tu pak mají být ve zcela osobité posloupnosti zaznamenána biblická rčení.
Židé a židovské obce v minulosti a přítomnosti (1934), s. 47
Poněvadž Hugo Gold (1895-1974), který v Brně převzal po svém strýci Maxi Hichlovi, zakladateli světového sionistického hnutí Poalei Zion (Dělníci Sionu), nakladatelství Juedischer Buch- und Kunstverlag, neuvádí v knize, jejímž byl editorem a jejíž texty jsou české i německé, u německy psaného příspěvku "Geschichte der Juden in Böhm. Budweis" jméno jeho autora, předpokládám, že Reinhold Huyer, který o historii "první" židovské obce (začala, jak víme, někdy za Jana Lucemburského a skončila neblahým pogromem roku 1505, po němž se Židé nesměli ve městě usazovat vlastně až do roku 1848 - podrobněji o tom viz text Karla Pletzera v Jihočeském sborníku historickém roku 1975) psal na dvě pokračování roku 1911 do Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (text, který na ukázku v překladu uvádím, je doslovně přetištěn ze závěru Huyerova pojednání), čerpal zejména z informací tehdejšího místního krajského rabína, jímž byl v letech 1906-1938 Dr. Karl Thieberger. Tomu ostatně Huyer právě při popisu staré synagogy ("nach gefälligen Mitteilungen des Budw. Kreisrabbiners Dr. Karl Thieberger", tj. "podle laskavých sdělení budějovického krajského rabína Dr. Karla Thiebergera") vyslovuje nepřímo dík za poskytnuté informace (cenné už tím, že jsou jediným popisem památky demolicí a přestavbou nenávratně zničené) a jeho vlastní role tu spočívá spíše v jejich zprostředkování. Když 15. června roku 1938 v Českých Budějovicích zemřel po záchvatu mrtvice, bylo mu 69 let a měl za sebou dvaatřicet let v čele zdejší židovské obce. V pátek 17. června byl pochován na českobudějovickém židovském hřbitově v lokalitě U Křížku, tvořící vlastně pokračování Pekárenské ulice, mířící sem přes železniční trať. Nad světem, a to i "u Černé věže" a nad Šumavou se nedlouho nato začínalo stmívat k válce a hned několika "konečným řešením". Karl Thieberger se narodil v malopolské (haličské) vsi Tomice nedaleko města Wadowice, známého jako rodiště sv. Karola Wojtyly, pozdějšího prvního slovanského papeže Jana Pavla II.. Na wadowickém židovském hřbitově lze najít mnoho hrobů označených příjmením Thieberger. Rodiči Karla Thiebergera byli Heinrich Thieberger a jeho manželka Jetti, roz. Tramerová. Jejich syn byl od 20. října roku 1907 ženat s Florou, roz. Zankerovou (*8. prosince 1886 ve vsi Podwilk na dnes Polské Oravě, území tehdy ovšem pod jménem Arva připadajícím Uherskému království), dcerou Josefa Zankera a Charlotte, roz. Teichnerové. Podwilk jako Podvlk náležel v letech 1939-1945 ke Slovenskému štátu, po druhé světové válce připadl nazpět Polsku, ačkoli obyvatelstvo by raději příslušelo k obnovenému Československu. Karl a Flora Thiebergerovi měli spolu dvě děti, obě narozené v Českých Budějovicích, a to dceru Lilly (*28. září 1908), provdanou později za Roberta Smetanu v Praze (ženský osud Flory a Lilly zřejmě spadá do protektorátních "rasových" zásahů), a syna Heinricha (*3. prosince 1909), který vystudoval práva, nabyl titulu JUDr. a jako Jindřich Thieberger byl poručíkem justice u československé vojenské jednotky ve Velké Británii (viz CAST - WW2 Cholmondeley List Alphabetical Part 2), kde nelze nezmínit konflikt "pokrokových" stoupenců SSSR, kteří Stalina (tehdy už v paktu s Hitlerem) vydávali nadále za našeho jediného spojence spolu "s německou a rakouskou dělnickou třídou", proti níž vede Západ "imperialistickou válku" (bez Stalina by ji Hitler ani nemohl začít). Konflikt byl spojen i s antisemitskými náladami uvnitř československé zahraniční armády (tehdy v ní spolu se Židy chtěli bojovat i někteří "sudetští" Němci). V roce 1946 ohlašuje českobudějovická městská matrika, z níž mám zásluhou vzácného přítele Dr. Cukra tolik podstatných dat (SOkA ČB, Archiv města ČB, kniha E 1, č. 3007, fol. 412), že pobyt Jindřicha Thiebergera "je neznám". A to je taková pěkná tečka za tím naším programem. Asi ještě musí být řeč o polském básníku a dramatikovi jménem Emil Erwin Zegadłowicz (1888-1941), mj. překladateli Goetheova Fausta do polštiny, který na empírovém dvorci u Wadowic (Gorzeń Górny) psal mezi válkami svá díla, k nimž patří i "Budějovické louky" (česky vyšly roku 1934 v překladu Jana Karníka), lyrická vzpomínka na "českobudějovické" prarodiče Vlastimila a Aninku Komendovy, jejichž dcera Alžběta byla Emilovou nemanželskou matkou. Budoucí papež a světec Karol Wojtyla znal celé Zegadłowiczovy básně nazpaměť už proto, že jejich autor platil za katolického autora, než ovšem přišel pád Polska 1939 a závěr hry "Domek z kart" (byla i zfilmována), nalezený až v dramatikově pozůstalosti, svědčí už o tom, že i on osudově uvěřil ve spásu "od Východu" (byl dokonce na vlastní přání pochován ovinut rudým praporem). Tak to je ta dodatečná ještě tečka, zrcadlový obraz i židovské kdysi střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem.
- - - - -
* Tomice (PL) / † † † České Budějovice
