WENZEL JOHANN TOMASCHEK (VÁCLAV JAN TOMÁŠEK)
Z vlastního životopisu
Roku 1816 jsem podnikl první výlet do Nových Hradů (Gratzen), abych začal komtesu Terezii (v originále "Comtesse Therese", jde o Marii Theresii Isabelle Buquoyovou /1807-1869/, narozenou v Nových Hradech a provdanou později za Vinzenze Zessnera von Spitzenberg /1799-1879/, rodáka z jihočeské Želče - pozn. překl.) vyučovat hře na klavír, jak jsem se k tomu smlouvou zavázal. Ještě dříve, než jsem vůbec tušil, že vstoupím do spojení s hraběcím domem, poznal jsem tento zajímavý kraj s nádhernými zahradami, které vskutku zasluhují, aby každý přítel přírody a umění tam putoval a odnesl si odtud nejkrásnější vzpomínky pro život.(v originále "dass ein jeder Freund der Natur und Kunst dahin wallfahrte, um sich dort die schönsten Erinnerungen für 's Leben zu holen" - pozn. překl.).
Netřeba zapírat, že venkovský pobyt (v originále "der ländliche Aufenthalt" - pozn. překl.), jakmile se protahuje, stává se nesnesitelně jednotvárným. Umělci a vědecky vzdělaní lidé nemají o takovém životním trápení mnoho co vyprávět. Já alespoň jsem však prožil ten čas na venku (v originále "der Zeit am Lande" - pozn. překl.) velice spokojen. Krásné dny mne lákaly na volný vzduch, do té veliké dílny přírody, kde duch a cit nalézá hojný materiál k tomu, aby se na jejích velkých výtvorech mohl posílit a občerstvit (v originále "an ihren großen Werken zu laben" - pozn. překl.) a za deštivých dnů přišla na řadu milá hudba, poněvadž se obvykle pořádaly hudební večery; improvizoval jsem a učitelovy dcery zpívaly, jak se dalo (v originále "so gut es ging" - pozn. překl.). Posluchačem byl obvykle hrabě a obě hraběnky (rozuměj Georg Buquoy /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ a jeho manželka Marie Gabrielle, roz. von Rottenhan /její matka byla roz. Czerninová z Chudenic/ s tetou Marií Theresií, roz. Paarovou /po ní, manželce Johanna Nepomuka Buquoye, nese mj. název Terčino údolí/ - pozn. překl.) a často přicházeli též hosté ze sousedství. Dopoledne jsem trávil jednak vyučováním komtesy, jednak nacvičováním různých vokálních skladeb, které učitelovy dcerky docela dobře přednášely, k čemuž nemálo přispíval plný měkký alt starší i líbezný, svěže znějící soprán mladší dcery. Učitel byl dobrý praktikus, jako varhaník i jako zpěvák, ale jeho bas zněl ječivě, zato jeho syn měl velmi příjemný tenor. Dueta, terceta a kvarteta, která zpívali ke spokojenosti všech, byla by ještě lépe působila, kdyby otec a syn nebyli tak špatně vokalisovali, čímž byl text někdy natolik zohyzděn, že se posluchači sotva zdrželi smíchu.
(...)
Na jaře roku 1817 jsem provázel hraběcí rodinu do Nových Hradů, odkud jsem tentokráte konal malé výlety do okolí. Zámek ve Weitře (česky i Vitoraz - pozn. překl.) na význačné vyvýšenině, zbudovaný pravděpodobně jedním z Rožmberků, nyní však náležející landkraběti Fürstenbergovi, mne překvapil nejvíce, neboť panuje celé krajině a je zároveň její nejkrásnější ozdobou. Druhý z mých výletů mě zavedl do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), který byl založen splněním slibu jednoho z Rožmberků a jím také dotován. Ze zbožné pověsti, která se stala námětem obrazu, visícího dodnes v jedné z klášterních chodeb, vytěžila Karoline Pichlerová (viz její samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) veršovanou baladu (viz tamtéž - pozn. překl.), kterou jsem na podnět pana preláta zhudebnil.
Ačkoli jsem odjakživa nijak zvlášť neholdoval hudební malbě, tentokrát jsem se k ní přece jen musel uchýlit, pokud jsem nechtěl být té básni nevěrný, a protože balada obsahuje velice zevrubný popis divoké bouře, v níž se hrom střídá s bleskem, co asi mně básníku tónů zbývalo jiného, nežli dát hudbě takový charakter a výraz, aby jí byl posluchač uveden do podobného stavu mysli jako Rožmberk, aby byl schopen vcítit se do jeho hrůzyplného postavení, čehož bych ovšem bez napodobení přírody nikdy nemohl dosáhnout. Šlo o to, než se do té skladby pustím, vyčíhat to pravé ve zvláštním rytmu bouře, k čemuž se nikdy nenabízela tak výhodná příležitost jako v tom roce, kdy jedna bouřka stíhala druhou. Také bych byl asi sotva kde jinde nalezl vhodnější stanoviště než tady (rozuměj v Nových Hradech - pozn. překl.), kde jsem od panské zahrady mohl zcela obsáhnout zrakem široké údolí zvané Wienau (se stejnojmennou vsí s českým jménem Štiptoň - pozn. překl.) s jeho obrovitým horizontem a podrobně sledovat každou blížící se bouři od jejích počátků až do samého konce. To, že jsem se tam nikdy neopomněl vydat s deštníkem pod paží a že jsem tak dobře učinil, se ukázalo brzy poté, když vyšla ta už v Nových Hradech započatá a po mém návratu do Prahy dokončená, vyšebrodskému klášteru věnovaná balada, které se dostalo všeobecného uznání. Je k mání jako můj 62. opus a vydal ji Marco Berra.
(...)
V roce 1819 cestoval hrabě Buquoy do Paříže a hraběnka s komtesami (byly čtyři: Maria Theresia /*1807/, Maria Gabriele /*1809/, Maria Anna /*1811/ a Maria Isabelle /*1812/ - pozn. překl.) a mladým hrabětem (byl jím hrabě Georg Johann Buquoy /1814-1882/, který po své ženě Sophii Theresii, roz. von Öttingen-Öttingen und Ottingen-Wallerstein, pojmenoval roku 1854 postavený a dnes zaniklý lovecký zámeček Žofín /Sophienschloss/ - pozn. překl.) do Nových Hradů, kam jsem je také já následoval.
Sotva jsme dojeli, bylo myšleno už i na to, představit mladého hraběte jako budoucího dědičného pána domén (v originále "als künftigen Erbherrn der Herrschaften" - pozn. překl.) Nové Hrady a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) poddaným, pročež byla podniknuta slavnostní jízda, které přálo pěkné počasí, která vedla z Nových Hradů do mnoha městeček obou panství (v originále "nach mehreren Marktflecken beider Herrschaften" - pozn. překl.) a byla všude vítána byť ne vždy čistě znějícími intrádami i proslovy, ba dokonce básněmi. Je pravda, že člověk při podobných příležitostech bývá stržen volky nevolky radostným citem veselých jen tváří vstříc mu hledících, což byl i zdejší případ, neboť všichni, staří i mladí se sbíhali proudy k nám a tísnili se k vozu, v němž seděla hraběnka s mladým hrabětem, aby se mohli opravdu nasytit podívané na matku a syna. Celá ta sláva šťastně skončila, jakkoli se to při takových událostech ne vždy zdaří. Aby byl ten akt alespoň na nějaký čas uchráněn zapomnění, byly všechny honorace, účastnící se tažení, obdarovány opravdu umně broušeným skleněným pohárem, na němž lze číst krásně vyryto pár slov: "Am 10. Juli 1819" (tj. 10. července 1819" - pozn. překl.). Říká se: Ein Glas, wie leicht bricht das! (tj. asi jako české: Sklo, aby neprasklo! - pozn. překl.) - úsloví, které na té upomínce dosud nenašlo oprávnění, neboť ve mně stále tkví neporušena, předřazena jiným upomínkám.
Když jsem dorazil do Nových Hradů, napsal jsem šestý sešit eklog, který brzy nato vyšel pod titulem: Six Eglogues pour le Pianoforte, Oeuv. 65, u Hofmeistera v Lipsku (Leipzig). Třetí z eklog tohoto sešitu obsahuje trio, které vzniklo na akustické dráze následkem přirozené sympatie tónů (v originále "das durch die natürliche Sympathie der Töne, folglich auf akustischem Wege" - pozn. překl.). Připojená krátká poznámka vyjasňuje podrobně, jak se tu větu nutno hrát. Efekt je nejen velice překvapivý, nýbrž dají se slyšet zvuky, na něž je ucho zvyklé spíše u harmoniky nežli u klavíru. Můj žák Dreyschock, který je v tom způsobu hry zcela zacvičen, okouzlil jím posluchače všude, kde se dal slyšet.
Brzy nato vrátil se hrabě z Paříže a potěšil svým nečekaným ještě příjezdem všechny, kdo mu byli blízcí. Každý chtěl hned pln zvědavosti vědět, co duchaplného a učeného poutníka potkalo. Jeho živé vyprávění o všem v tom obrovitém městě Paříži viděném a slyšeném bylo příliš zajímavé, než aby mu všichni nenaslouchali s tou nejnapjatější pozorností. Poté, co se svým vyprávěním skončil, vstal a vyzval všechny, aby ho následovali do vedlejší místnosti, kde musel malý, se vkusem sestavený bazar z dárků, které přivezl, překvapit každého z přítomných. Bylo dost a dost na co se dívat a co obdivovat, než došlo k rozdělování. Já dostal pěkné zlaté kapesní hodinky, které jsem opatroval tak dlouho, jak mi to bylo možné. Teprve poté, co jsem je svěřil k opravě těm nejslavnějším hodinářům Prahy a Vídně k opravě a každý z nich došel k jednomu a témuž úsudku, že ta práce trpí na francouzskou lehkomyslnost, vadu, kterou nelze odtranit, rozloučil jsem se, jakkoli velice nerad, s drahou mi památkou, poněvadž jsem nutně potřeboval "nějaké hodinky", na něž by bylo spolehnutí. Obětoval jsem ji, koupil si spolehlivé kapesní hodinky a pomyslil si přitom, že obnos, který jsem za ně obdržel a při koupi nových zaplatil, pro mne jako památka přece jen není ztracen.
Napsal jsem dva sešity, každý sešit po třech písních s doprovodem klavíru, vydaných pak jako opus 67. a 68. vydal Marco Berra v Praze.
Zbylý čas mého venkovského pobytu si nárokovala hudební teorie. Nadešel podzim a to znamenalo Prahu.
Libussa, 1847, s. 439-441 a 1848, s. 492-494
Když jsem měl tu čest vydat v "obnovené" Růži roku 1991 s hraběnkou Buquoyovou knihu Novohradské divertimento (titul byl pak zařazen mezi nejkrásnější knihy roku), věnovala mi při té příležitosti mezi jinými svými pracemi i tu pod názvem Begegnungen in Böhmen: Goethe, Buquoy, Tomaschek, vydanou už v roce 1986 jako přílohu dvojsvazku 25.-26. sborníku Informationen für sudetendeutsche Heimatsammlungen nákladem Sudetoněmeckého archivu v Mnichově. Měl mi ten dar nejspíš ozřejmit zjev člověka, jehož vlastní životopis (vyšel mimochodem i česky v Topičově edici roku 1941, ty předchozí úryvky jsou však mým překladem vlastním) mohl být podkladem slavné Mörikeovy novely Mozartova cesty do Prahy. Václav Jan Tomášek je u Buquoyové psán německou podobou svého jména proto, že ji sám užíval. Ve vlastním životopise autor třeba referuje o věnování, v němž ho slavná operní diva své doby Angelica Catalani-Valabregue (1780-1849) jako adresáta svého daru nazvala "celebre maitre Tomaschek". Tak se prostě psal (Buquoyová to nazývá "von Tomaschek selbst benützte Schreibweise"). Sám sebe představuje úvodem své autobiografie takto: "Wenzel Johann Tomaschek, hudební skladatel hraběte Georga von Buquoy, magister svobodných umění, zasloužilý člen nizezemského Hudebního spolku pro zvelebení umění hudebního, dopisující čestný člen u sv. Anny ve Vídni, čestný člen německého National-Verein für Musik und ihre Wissenschaft, čestný člen hudebních spolků ve Vídni, Innsbrucku, Pešti, Budíně a Lvově." Narodil se 17. dubna roku 1774 ve východočeské Skutči (Skutsch in Böhmen), kde po třech letech školní docházky byl jako devítiletý svěřen chrudimskému regenschorimu Wolfovi, který ho učil zpěvu a hře na housle. Hodiny klavíru mu otec zakázal. Ve třinácti letech byl nadaný hoch přijat jako vokalista do jihlavského kláštera minoritů a začal tam navštěvovat gymnázium. Roku 1790 odešel do Prahy, aby ve studiích pokračoval zde na gymnáziu malostranském a později staroměstském. Ve vyšších třídách gymnázia se věnoval logice, fyzice a metafyzice. Dal se pak zapsat na právnickou fakultu pražské univerzity a po jejím skončení navštěvoval i přednášky z anatomie a chirurgie. Hrabě Buquoy ho v přípravách na doktorát práv přesvědčil roku 1806, aby se stal hudebním skladatelem a vychovatelem v jeho službách a Tomaschek v nich pak vytrval 18 let. Při plném zaopatření bral kromě honorářů za skladby na objednávku 400 zlatých ročně. V zimě pobýval skladatel v hraběcím paláci na Velkopřevorském náměstí v Praze, v létě na Nových Hradech a v Červeném Hrádku (Rothenhof). Během služby u Buquoyů navázal Tomaschek osobní známost a přátelství s mnoha významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. I po odchodu z hraběcích služeb byla skladateli vyplácena roční penze 700 zlatých. Roku 1824 se Tomaschek oženil s Wilhelminou Ebertovou, sestrou pražského německého básníka Karla Egona Eberta. Seznámil se s ní za jednoho ze svých léčebných pobytů (trápila ho dna, která kdysi přivedla do západočeských lázní i Goetheho) v Mariánských Lázních (tam se Tomaschek s Goethem počátkem dvacátých let devatenáctého století i setkal a skladby, které zkomponoval na básníkovy texty - rozhodl se zhudebnit jich co nejvíce - došly prý Goetheova ocenění vyššího nežli podobná zhudebnění Beethovenova). Wilhelmine hrála na klavír, on ji učil zpěvu (naučila se prý za dva roky všechny právě zmíněné písně na Goetheovy texty, které složil). Usídlili se v Tomášské ulici na Malé Straně, v domě vydavatele německého almanachu Libussa Paula Aloise Klara. Jako se už dříve poznal s Haydnem či Beethovenem, navštěvovali nyní salonní koncerty v bytě Tomaschekových hudební osobnosti takového jména jako Berlioz, Wagner, Paganini či Clara Schumannová, z českých obrozenců Hanka, Chmelenský nebo Palacký. Celoživotním skladatelovým vzorem (zůstalo po něm 114 opusů, mezi nimi 3 symfonie, 2 mše a jedna opera Seraphine) byli Mozart a Gluck. Wenzel Johann Tomaschek zemřel 3. dubna 1850 v Praze a byl pochován na Malostranském hřbitově. Ctihodný Wurzbachův lexikon se pohoršuje nad tím, že jeden z českých pramenů uvádí, že nápis na skladatelově hrobě je psán česky, což neodpovídá pravdě.
- - - - -
* Skuteč / Nové Hrady / † † † Praha
