logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RAIMUND TÖPFL

Vzpomínka na internaci ve Volarech roku 1945

Dne 11. června 1945 v 10 hodin dopoledne přišli do mého stavení čp. 31 v Mlynářovicích (v originále "in Müllerschlag", popisné číslo 31 je tam ale dnes marno hledat - pozn. překl.) partyzáni a četníci (v originále "tschechische Partisanen und Gendarmen" - pozn. překl.) a vyzvali mě, abych šel s nimi. Byl jsem odveden na náves, kde už bylo zadrženo dalších deset obyvatel obce. Stálo zde nákladní auto, na kterém byli muži, ženy a děti z okolí. My jsme k nim museli přistoupit. Z naší vesnice byli společně se mnou přivedeni sedláci Adolf Markowetz a Josef Merwald, chalupník Raimund Stögbauer, dřevorubec Karl Andraschko, sedlák Johann Roidinger (v originále "Poidinger" v seznamu obyvatel vsi v knize "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n " /1994/, s. 246, nacházíme však na čp. 13 jen manžele Roidingerovy, Johanna a Antonii, roz. Kolmbergerovou - pozn. překl.), švec Rudolf Pablitschko, sedlák Adolf Winkelbauer, soustružník Adolf Olzinger, dřevorubec Franz Tomaschko a chalupník Johann Paletschek (v originále "Palitschek", jak se mu říkalo usedlostním jménem - pozn. překl.).
Byli jsme odvezeni do kasáren ve Volarech (v originále "in Walllern" - pozn. překl.). Z Volar k nám ještě přibyl tamní forman Otto Kempinger a o půl páté odpoledne se jelo dál směrem na Bierbrücke (německy také Bierbruck, pod českým jménem zaniklý Můstek - pozn. překl.), kde k nám naložili cestáře Vinzenze Sittera. Pak jsme jeli přes Zbytiny do Spálence ( v originále "über Oberhaid nach Brenntenberg" - pozn. překl.), kde k nám přibyl Josef Marko. Pak se jelo do Prachatic (v originále "nach Prachatitz" - pozn. překl.). Nákladní auto bylo tak přeplněno, že mnozí omdlévali hladem a žízní.
O půl desáté večer jsme dorazili do nových kasáren v Prachaticích. Hned nás tu zpracovali pomocí kopanců a úderů pažbami. Kdo měl u sebe potraviny, byly mu zabaveny. Následovaly jednotlivé výslechy a podpisy výpovědí. Zatímco byl jeden po druhém vyslýchán, museli jsme všichni stát v pozoru tváří ke stěně. Nesměli jsme se rozhlížet ani otáčet, a když někdo z nás upadl do bezvědomí, museli ostatní "cvičit" pro udržení bdělosti. Trvalo to do tří hodin ráno. Během výslechu byli všichni znovu a znovu "zpracováváni" gumovými obušky, pěstmi, pažbami, údery do obličeje, takže lidé většinou vycházeli z výslechové místnosti potlučení a celí od krve. Já jsem přišel na řadu poslední a schytal jsem na odchodu jen pár kopanců a ran pažbou. Po výslechu nás odvezli do vězení okresního soudu, kde nás rozdělili do cel. Bylo pět hodin ráno...
Každého večera mezi desátou a jedenáctou, zrovna když jsme usínali zmoženi namáhavou každodenní prací, se ve "služebně" pracovalo. Noc co noc byli totiž vyvedeni průměrně tři až čtyři vězni, kteří se museli ve "služebně" položit na rám postele zády nahoru, pouze ve spodním prádle, muži stejně jako ženy, načež byli všichni biti gumovými obušky jako se to děje cepy při mlácení obilí. Z toho srdcervoucího křiku jsme v celách málem zešíleli. Každý měl přitom strach, že teď přijde řada na něj. Zvlášť krutě byl mučen Johann Paletschek z naší vsi, který byl uvězněn v cele spolu se mnou. Jen u něho samotného jsem napočítal sto padesát ran podle nářku, který jsem musel vyslechnout. Jeho pláč a křik však zřejmě toliko zvýšily chuť k práci jeho trýznitelům, kteří ho hodili na zem a teprve poté ho zřídili řádnými kopanci tak, že mu způsobili dvě zlomeniny. Protože po takovém týrání nebyl schopen chůze, dovlekli ho ke dveřím do naší cely a hodili ho přes práh dovnitř. Byl strašlivě "zpracován", neměl snad na těle místečko, které by nevykazovalo stopy zranění, by celý od krve a stále jen slábnoucím hlasem chrčel: "Raimund, ich bitte dich, verlass mich nicht." (tj. "Raimunde, prosím tě, neopouštěj mě." - pozn. překl.). Já sám jsem ale jeho bolest nijak utišit nemohl. Nemohl ani stát, ani ležet, protože od všech těch otevřených ran trpěl po celém těle. Odmítli mu poskytnout jakoukoli lékařskou pomoc, zamítli dokonce i operaci břicha, o kterou prosil. O mnoho líp na tom nebyl ani další obyvatel naší vesnice jménem Johann Roidinger. I on byl zbitý tak, že zůstal ležet v bezvědomí, a poněvadž nejevil žádné známky života, odvlekli ho v tomto stavu k pumpě a tam na něj lili vodu tak dlouho, až znovu přišel k sobě a byl vhozen do cely. Byl jsem takto v cele mně určené po čtyři týdny a noc co noc jsem musel trpělivě naslouchat ozvukům utrpení mých spoluvězňů, což mě psychicky deptalo víc než těžká každodenní práce. Už večer s obávali návratu z ní na cely, poněvadž jsme nevěděli, koho zase jsme odtáhnou na "dereš" (tj. ze slovenštiny přejatý výraz pro "lavici k bití" /známý i z českého křížovkářského slovníku i z Machkova nepřekonatelného Etymologického slovníku, v originále "auf der 'Schlagbank'", "na pranýř" je překlad chybný - pozn. překl.). Z obyvatel naší vsi byli nejvíce mučeni Johann Paletschek, Johann Roidinger, Rudolf Pablitschko, Adolf Markowetz a Adolf Winkelbauera (všichni figurují na už zmíněném seznamu obyvatel vsi v knize "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n " /1994/, s. 245-246 - pozn. překl.). Všichni jsou už vysídleni a bydlí nyní v Bavorsku. Po čtyřech týdnech jsme se dostali znovu nazpátek tam, kde nás kdysi rozdělovali do cel. Já jsem onemocněl, neboť jsem ve svém věku (pisateli originálu bylo v roce 1945 65 let, tj. byl už na výměnku - pozn. překl.) špatně snášel to jejich vězeňské "jídlo", trpěl jsem strašným průjmem, po kterém mizela všechna moje životní síla. "Jídlo" totiž sestávalo z jedné malé brambory ve slupce, přelité řídkým vývarem. Protože se můj zdravotní stav stále zhoršoval, přivezli z nemocnice německého primáře, který nařídil mou okamžitou hospitalizaci. To bylo ovšem odmítnuto s poznámkou, že "ty německý svině mají pochcípat" (v originále "Die deutschen Schweine sollen krepieren." - pozn. překl.). Předepsal mi tedy recept, ale i ten byl zamítnut. Z kuchyně mi naštěstí nosili hustší kroupovou polévku a pouze této okolnosti vděčím za to, že jsem zůstal naživu a že jsem se na konci srpna 1945 jako jeden z mála mohl tak brzy vrátit domů do své vesnice (v originále "in mein Heimatdorf", bydlil tu v Mlynářovicích od roku 1910, domovsky byl však nadále příslušný do Horní Vltavice /Obermoldau/, kde měl v únoru 1905 svatbu - pozn. překl.).


Historie jako prostor k setkávání - mimoškolní místa výuky v česko-bavorském příhraničí

Na předchozí text jsem narazil na dvojjazyčných (českou verzi jsem ovšem musel pro náš účel na mnoha místech redidovat) webových stránkách univerzity bavorského města Pasov (Passau), věnovaných jako "materiály pro výuku" ("Unterrichtsmaterialien") tzv. "nucenému vysídlení" ("Zwangsaussiedlung"), jak je tu přiměřeněji označen "náš" československý "odsun". Töpflův příspěvek je převzat z knižního sborníku, který uspořádal německý sociálně demokratický historik, novinář a politik Emil Franzel (*1901- †1976, rodák z Hájů /Haan/ u Duchcova /Dux/ byl v letech 1953-1963 i ministerským pověřencem pro bavorské státní knihovnictví /"das staatliche Büchereiwesen"/, blíže o něm viz Wikipedia) a dal mu název "Die Vertreibung. Sudetenland 1945/1946" (Podzun-Verlag, Bad Nauheim 1967). Raimund Töpfl se narodil 10. září roku 1879 v Kaplici (německy Kapellen, dnes jen místní část obce Lenora) čp. 6 a ještě téhož dne mu v Horní Vltavici kooperátor Julius Tomší udělil svátost křtu. Chlapcův otec, podruh na kaplickém stavení Josef Toepfl (tak je jeho i synovo příjmení psáno v křestní matrice) byl synem Antona Toepfla, podruha v Zátoni (Schattawa) čp. 15, a Anny, roz. Steidlové ze Zátoně (i Zátoň "pod Boubínem" je dnes jen místní částí Lenory) čp. 13, matka dítěte Johanna byla dcerou Franze Krihy, podruha na už zmíněném stavení čp. 6 v Kaplici, a jeho ženy Theresie, roz. Touschové z téže Kaplice čp. 2. Dne 28. února roku 1905 se Raimund Töpfl, tehdy dřevorubec na Zátoni pod Boubínem čp. 6 (dům takto označený tam až dosud stojí), v hornovltavickém kostele Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého oženil s Annou Geisovou (*21. listopadu 1874) ze Zátoně čp. 37 (ten už se nedochoval), o pět let než ženich starší dcerou tamního chalupníka Franze Geise a Marie, roz. Jungwirtové ze Zátoně čp. 23 (ani toto číslo už tam nelze najít). Mlynářovice jsou sice blízko Horní Vltavice i Volar, ale farností už náležely k Záblatí (Sablat). Töpflovi se na mlynářovickém stavení čp. 31 dostali i do novin: Budweiser Zeitung i Pilsner Tagblatt referují počátkem října 1936 o tom, že chalupníku Raimundu Töpflovi uhynuly 4 kusy skotu, věru podstatná část majetku drobného rolníka, následkem bouře, která se přehnala nad Mlynářovicemi. Už 3. října se však objevila ještě úplnější zpráva o tom v českobudějovickém německém listu "Budweiser Zeitung" s dovětkem, že se poškozenému dostalo v hotovosti plné úhrady oceněné újmy, a to ze strany Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP). Nevím, zda se pravděpodobný jistě příklon k dobrodinci stal důvodem internace ve Volarech roku 1945 a nebylo mi zprvu známo nic ani o dalších Töpflových poválečných osudech. Syn Franz, narozený 31. července 1905 ještě v Zátoni, byl v každém případě se svou ženou Josefou, roz. Plachovou posledním německým vlastníkem mlynářovického stavení čp. 31, zvaného "Horousgroum". Zůstal jen ten dokument, pasovskou univerzitou digitálně zpřístupněný jako učební pomůcka i pro nás. My do té poválečné školy snad nepřestaneme chodit nikdy. Až za koronavirové krize roku 2020 jsem se dotazem na majitele tiskárny v Tiefenbachu dověděl, že jeho praděd Raimund Töpfl zemřel osmdesátiletý 24. listopadu 1959 a přežil tak více než o 4 roky svou ženu Annu, zesnulou 18. června roku 1955. Byli to rodiče Rudolfa Töpfla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

- - - - -
* Kaplice, Lenora / Zátoň pod Boubínem / Mlynářovice, Volary / † † † Tiefenbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Kaplice, dnes součást Lenory, na snímcích z roku 2009Kaplice, dnes součást Lenory, na snímcích z roku 2009
Dvě zprávy v německém tisku zaznamenaly v říjnu 1936 jeho smůlu a ztrátu dobytka, o pomoci Sudetoněmecké strany se zmiňuje jen ten budějovickýDvě zprávy v německém tisku zaznamenaly v říjnu 1936 jeho smůlu a ztrátu dobytka, o pomoci Sudetoněmecké strany se zmiňuje jen ten budějovický
Oznámení o úmrtí jeho ženy v krajanském časopise
Náves v Mlynářovicích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist