logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF TOSCH

Naše vysídlení

S oznámením termínu vysídlení (i titul vzpomínkového textu zní v originále "Unsere Aussiedlung") 25. října 1946 začaly hektické přípravy a my si kladli otázku: Co všechno vzít s sebou? V tom shonu a panice však člověk sáhl nejenom po tom nejdůležitějším, ale i po nejnesmyslnějších věcech jako bylo třeba motovidlo k navíjení příze nebo dokonce kolovrat, které pak už nikdo nikdy nepoužil. Krucifix z božího kouta v obytné světnici a obrazy s náboženskými motivy se samozřejmě ještě do zavazadel vešly. Naposled se ve velkém pekl chléb (v originále "wurde in großer Menge Brot gebacken") a ještě teplé bochníky na budoucí nucený pobyt v lágrech a v transportu se pečlivě naskládaly do obrovských pytlů z cvilinku (v originále "aus Zwillich"). Byl jako proviant připraven i tvaroh, přepuštěno máslo, zabaleno sušené ovoce, bedny se musely zatlouci a popsat, na cestu se sbalilo i ložní prádlo (v originále "Bettzeug reisefertig gemacht werden") peřiny. A abych nezapomněl: ve všem tom zmatku bylo nutno se postarat ještě o šest malých dětí, z nichž já byl jako sedmiletý hoch ten nejstarší. Nadešel pátek 25. října. Den začal, jakkoli to zní neuvěřitelně, jako každý jiný v obvyklém selském rytmu: dojením, krmením a napájením dobytka. Protože nikdo nevěděl, zda se večer někdo hladových zvířat ujme, dostala ráno na rozloučenou dvojitou porci. Svá včelstva strýc Josef Tosch na žádost komisaře odborně zazimoval už v září téhož roku 1946, za což měl komisař při závěrečné kontrole "přimhouřit oko". Když bylo všechno "jmění" (v originále "alle Habseligkeiten") naloženo na jeden volský potah, obešla babička s pláčem, modlíc s přitom růženec, naposled celou usedlost, která pro ni tolik znamenala, na kterou celý svůj život šetřila, plahočila se a dřela, než i ona nastoupila na jeden z vozů, které ji i celou rodinu odvezly na shromaždiště do Ktiše (v originále "nach Tisch"). Od té doby, co se Georg Tousch, nejmladší syn hamerníka Mathiase Tousche a jeho ženy Gertrudis z "Touschova hamru" v Planské (v originále "vom 'Touschenhammer' in Planskus"), před více než 268 lety (rozuměj před rokem 1946, roku 2012 by to činilo 334 let) dne 21. června roku 1678 oženil s vdovou Rosinou Matheovou z Rovenců (v originále "aus Rubenz"), nepřetržitě po osm generací, až do toho osudného dne Toschové na tomto dvaatřicetihektarovém dvoře žili a milovali se, jistě i hádali, rodili se, úspěšně hospodařili a téměř výhradně zde dříve či později umírali. Nebyly to vždy lehké a pohodlné časy. Nemoci, požáry, války, přírodní katastrofy a s nimi spojená neúroda jim často ztěžovaly život, ale jejich píle a skromnost, doslova železná hospodárnost a vytrvalá vůle (v originále "eiserne Sparsamkeit und Durchhaltewillen") udržely dům a dvůr vždy pro následující pokolení. Farář Weiß (Johann Weiß má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) konal s vysídlenci (v originále "mit Ausgewiesenen") ještě poslední pobožnost na rozloučenou, pak zhasl věčné světlo v ktišském kostele a zamkl ho. S posledními opustil brzy ráno 26. října svou farní obec, aby se dal se svými farníky odvézt do českokrumlovského lágru (v originále "ins Lager nach Krumau"). Rozchod s lágrem blízko nádraží (po bezúplatném předání armádou městu Český Krumlov v roce 2008 má tu po roce 2022 /tj. skoro o 15 let později/ vzniknout pod původním názvem Nový dvůr /německy Neuhof, založen roku 1564 rožmberským rybníkářem Jakubem Krčínem z Jelčan/ "zelená" obytná čtvrť) nám připadal kvůli nepředstavitelným hygienickým podmínkám a barákům, doslova zamořeným nebezpečným hmyzem, relativně snadnou záležitostí. Asi po 30 osobách, stěsnaných mezi všemi těmi "povolenými" zavazadly, vyrazil náš transport (v Německu byl na razítku označen výrazem "Flüchtlingstransport", tj. "uprchlický transport"!) v dobytčích vagónech dne 29. října roku 1946 na velkou cestu přes České Budějovice, Plzeň a Domažlice (v originále "über Budweis, Pilsen, Taus") do bavorského už města Furth im Wald na německé hranici. Moje místečko na této cestě do neznáma bylo v koupací vaně, kterou jsme (asi pro ten počet dětí) měli povoleno vzít s sebou. Hygienické podmínky během celé jízdy, bez záchodu a možnosti se umýt (pro naléhavou potřebu byl ve vagóně k dispozici jeden velký plechový kbelík) se vůbec nedaly popsat. Poslední transport vyhnanců (v originále "Vertriebenentransport") zahrnoval 1197 osob. Při překročení hranic na nádraží ve Furth im Wald odhazovali dospělí s ulehčením nejprve své bílé pásky s velkým písmenem "N" (Němec). Po předání transportu Američanům jsme až do 31. října dostávali jídlo, absolvovali lékařskou prohlídku a byli jsme bohatě poprášeni DDT proti případnému hmyzu. Lékař každému vystavil zdravotní průkaz a modrým razítkem "Entlaust" (tj. "Odvšiven").


(Ne)zapomenuté příběhy (2012), s. 71-72

P.S. Předchozí text vyšel ve dvojjazyčné publikaci, vydané českokrumlovským gymnáziem, jehož studenti se anonymně ujali českého přetlumočení německých originálů, otištěných tu společně s překlady. Zbylo dohledat autory "(ne)zapomenutých" příběhů.

Arch sčítání lidu z roku 1921 pro čp. 1 (stavení řečené "Bulag" /Polak?/, ženská obyvatelka byla řečená "Bulagin") v zaniklé dnes osadě Rovence, obec Ktiš, soudní okres Chvalšiny (Kalsching), zachycuje ještě početnou rodinu Johanna Tosche (*30. září 1875 v Rovencích, †18. října 1964 v bádensko-württemberské obci Schwieberdingenm ) a jeho ženy Johanny, roz. Zapilko (*15. července 1885 ve dnes rovněž zaniklých Křížovicích /Kschischowitz/, †15. listopadu 1957 ve Schwieberdingen) i se jmenovcem autora naší textové ukázky Josefem Toschem (*18.ledna 1910 v Rovencích, †25. března 1989 ve Schwieberdingen na rakovinu sleziny v 79 letech). Jeho bratři Johann a Anton se z druhé světové války už domů nevrátili. Roku 1940 se Josef oženil s Annou Hirschovou (*15. září 1913 v zaniklé dnes Ostré Hoře /Scharfberg/ čp. 1 /Buebla/, †2. února 2008 v nemocnici v bádensko-württemberském městě Marbach am Neckar, pochována je ve Schwieberdingen) a převzal rodný statek. Tím ovšem příběh nekončí. V březnu 1946, několik měsíců po smrti Marie Toschové, roz. Leyrerové, z Březovíku čp. 10 (Schneider), se manželka Josefa Tosche "staršího" Anna ujala v Rovencích čp. 1 ženskou rukou spolu s jeho matkou Johannou obapolně osiřelých dětí zesnulé a odešla s nimi následně do neblahého odsunu. V transportním vlaku se ocitlo celkem 12 osob. Tehdy jednasedmdesátiletý Johann Tosch s jednašedesátiletou Johannou Toschovou, jejich snacha třiatřicetiletá Anna se svými vlastními dětmi Marií, Richardem a Antonem (ve věku 6, 4 a 2 let) a sirotami po padlém ve válce bratrovi manžela Josefem, Johannem a Marií (ve věku 7, 4 a 2 let). Kromě nich byli na cestě "do neznáma" bratr Johannna "staršího Wenzel, tehdy osmašedesátiletý, jakož Anna, téměř tenkrát třiatřicetiletá Anna Toschová sestra Josefa "staršího". Josef Tosch "junior" ("Schneider-Sohn") přišel na svět 19. ledna roku 1939 v už zmíněném stavení čp. 10 v Březovíku (dosud je tam k nalezení). Vyučil se nástrojařem (Werkzeugmacher) a roku 1961 měl už za sebou letecký výcvik ("die Ausbilding bei den Fliegern"). Žije ve Schwieberdingen, kde se v roce 2019 dožil osmdesátin.

- - - - -
* Březovík / Rovence

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Potvrzení o zdravotním stavu, vystavené ve Furth im Wald
Záznamy rodiny Toschovy v seznamu odsunutých z okresu Český Krumlov, v říjnovém transportu roku 1946 i s ním
Tatínek Josef...
... a jeho nekrolog v krajanském měsíčníku

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist