FRANZ ULLMANN

Po stopách otcových

Paní Elisabeth Schulzová, dcera našeho někdejšího kamaráda ze školy (rozuměj školy v Malšíně /Malsching/ - pozn. překl.) Johanna Dobusche z Nesselbachu (dnes Větrná - pozn. překl.) čp. 8 (Schmied), poslala mi jeden příspěvek. Dopis ukazuje, že naše krásná Šumava učarovala nejen generaci pamětníků (v originále "die Erlebnisgeneration" - pozn. překl.), nýbrž i následujícím pokolením.
Paní Schulzová píše:
S mým otcem jsem vždycky velice ráda čítala "Glaube und Heimat". Tatínek bohužel minulého roku zemřel a já ty sešitky teď pročítám sama. Měla bych do nich také jeden příspěvek, který bych mohla nazvat "Po stopách otcových".
Co jen se mohu rozpomenout, vyprávěl mi můj otec o svém domově. Až do vysokého věku jsem přitom mohla mít účast na stesku, který jeho vzpomínky provázel. Když mi pak ještě někdy předzpíval Hartauerovu šumavskou hymnu (v originále "das Böhmerwaldlied" - pozn. překl.), věděla jsem, jaký smutek cítí a jak svůj starý domov postrádá. Před několika týdny jsem byla se svým bratrem, se svým strýcem a s jedním svým bratrancem ve svých 55 letech poprvé na krásné Šumavě, v tatínkově domovině. Navštívili jsme Nesselbach či lépe řečeno to, co z něho v dnešní Větrné ještě zbylo, neboť většina domů bohužel už nestojí. Také navštívit Čertovu stěnu jsem prostě museli (v originále "auch die Teufelsmauer war ein Muss" - pozn. překl.), poněvadž jsem ji znala z nesčetných vyprávění. Opravdu úchvatný pohled!
S mým strýcem jsme následovali otcovy stopy a já mohla projít celou jeho někdejší cestu do školy. To moje putování z Větrné do Malšína bylo pro mě spojeno s velkým citovým pohnutím. Vědět, že možná překračuji stejné kameny jako tatínek před více než 70 lety, bylo něco naprosto neobyčejného.
Nemohla jsem už bohužel ten výlet uskutečnit s ním, poněvadž loni zemřel, přibyl sem ale přesto jakýmsi způsobem s námi (v originále "war er doch mit uns gekommen" - pozn. překl.).
Sedla jsem si na několik minut do trávy, právě v místech, kde stával dům mých prarodičů, zavřela jsem oči a naslouchala šumění kolem. Švitoření ptáků, hlasy lidí, kteří se někde v dálce spolu bavili, smích malého dítěte. Tak nějak, představovala jsem si, to muselo být i před pětasedmdesáti lety. Myslela jsem na tatínka a věděla jsem, že už teď nijaký stesk po domově nemá.
Ráda bych svému strýci Franzovi co nejsrdečněji poděkovala za to, že mi ten výlet umožnil a podnikl jej spolu se mnou.

Glaube und Heimat, 2012, č. 7, s. 45-46

P.S. Určitá zvláštnost předchozího textu tkví v tom, že Franz Ullmann, který vede rodáckou rubriku krajanského měsíčníku "Glaube und Heimat" a vybízí rodáky k přispěvatelským aktivitám, byl i autorem nekrologu Johanna Dobusche na stránkách téhož periodika v jeho dvojčísle ze září a října roku 2011. Tlumočím ho tu spolu s obsáhlejším jiným nekrologem staršího data, jehož byl také autorem, rovněž v českém překladu:

† Dne 20. května 2011 zemřel pan Johann Dobusch z Nesselbachu čp. 8 (Schmied). Narodil se 20. června roku 1930, navštěvoval obecnou školu v Malšíně a poté ještě dva roky měšťanské školy ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Následně se rok učil v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau, v "Říši" Krummau an der Moldau - pozn. překl.) truhlářem, absolvování celé výuční doby však znemožnilo vyhnání v roce 1946. Po něm se ocitl s rodiči a bratrem v Carolinensiel při Severním moři (v dnešní spolkové zemi Dolní Sasko - pozn. překl.). Roku 1951 přesídlil pak do města Herdecke (v Severním Porýní-Vestfálsku - pozn. překl.), kde založil rodinu. Z manželství vzešly tři děti, tři vnoučata a jeden pravnuk. Poněvadž v posledních dvou letech trpěl demencí, svěřil se starosti a péči své dcery Elisabeth. Za zvuků šumavské hymny ho 25. května 2011 nesli ke hrobu. Ať odpočívá v pokoji. Kondolence na adresu Franz Dobusch, Sperlingweg 16, Herdecke.

Výjimečná událost

Dp. Franz Irsigler (má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), farář v.v., čestný kanovník katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, familiář (asociovaný člen - pozn. překl.) cisterciáckého řádu, čestný předseda sdružení "Glaube und Heimat", byl dne 3. září 2005 pochován ve městě Beilngries.
Prvou zvláštností pohřebního obřadu bylo, že se zádušní mše nesloužila - jak bývá jinak obvyklé - ve hřbitovním kostele, nýbrž ve farním kostele sv. Walburgy hornobavorského města Beilngries. Tato změna našla oprávnění už vzhledem k velkému počtu očekávaných smutečních hostí. I tento velký kostel však sotva pojal všechny zúčastněné věřící. Další zvláštností byli celebranti. Zádušní mše byla vedena dp. kapitulním kanovníkem Aloisem Ehrlem (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Eichstättu/Schwabachu, který je naším krajanem ze šumavských Hamrů (v originále "aus Hammern im Böhmerwald" - pozn. překl.). Smuteční hosty pozdravil dp. Franz Dunkl, beilngrieský městský farář. Dalšími spolucelebranty byli dp. děkan Baumeister, Msgre Josef Ebarth z Řezna (Regensburg), který byl vysvěcen na kněze téhož roku 1951 jako zesnulý a pronesl dojemný, k srdci jdoucí proslov ke skonu svého kněžského spolubratra.
Generální prokurátor řádu oblátů, P. Josef Mathuni (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), si nedal vzít ani ve svých 84 letech příjezd z daleké Vídně. Českokrumlovský vikář a městský farář Václav Pícha přivezl hned tři generální vikáře z Českých Budějovic, jmenovitě úřadujícího generálního vikáře dp. Jana Baxanta, jeho předchůdce v úřadě dp. Václava Habarta a předchůdce téhož dp. Václava Dvořáka, jakož jednoho dalšího českobudějovického kanovníka. Msgre Baxant ocenil ve své promluvě zesnulého jako dobrodince a stavitele mostů mezi národy (v originále "als Wohltäter und Brückenbauer" - pozn. překl.). Msgre Dvořák, který po mnoho let velmi úzce spolupracoval se svým důvěrným přítelem farářem Irsiglerem, vzpomněl ve velmi emocionálním a osobně laděném proslovu zásluh zesnulého, jeho dobrých činů, jeho povahové dobroty a neúnavného úsilí o vyrovnání a smíření. Msgre Dvořák byl po politickém obratu prvním českobudějovickým generálním vikářem.
Bratři Krabatschové z Přízeře (Priesern) u Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) přivezli s sebou dp. opata Albericha Siweka (85 let) a frátera Bruna z kláštera ve Vyšším Brodě. V této souvislosti musí být připomenuto, že vyšebrodští cisterciáci vždy usilovali o to, aby nadaným dětem z klášterních farností bylo dopřáno gymnaziálního vzdělání. Přispěli tak podstatnou měrou k podpoře šumavských intelektuálních rezerv (v originále "zur Forderung von Begabtenreserven im Böhmerwald" - pozn. překl.). Náležel k nim např. právě dp. kanovník honoris causa Irsigler. Kromě toho by měla být zdůrazněna skutečnost, že nástupce faráře Irsiglera v dolnobavorském městysi Teisnach, dp. Johann Trescher, přijel s celým autokarem někdejších Irsiglerových farníků a ve své promluvě zdůraznil a vděčně ocenil zásluhy zesnulého o farnost a obec (renovace, pomoc při vzniku podnikových sídlišť a získávání pracovních míst, rozvoj duchovní péče atd.).
Velký sbor kněží z Eichstättu projevil spřízněnost se zesnulým. Farnost Beilngries a a okolní farnosti, v nichž kanovník Irsigler působil, vyjádřily nekrology a smutečními věnci dík za jeho nasazení a službu.
Po bohoslužbě se obrovité procesí s křížem a korouhvemi, mezi nimiž vynikala malšínská farní korouhev, nesená bratry Kollingerovými z Nesselbachu, pohnulo směrem ke hřbitovu. Zaslechl jsem cestou při pohledu na velikost zástupu pohříženého v modlitbách z úst jeho účastníků mnohokrát výrok "wie an Fronleichnam" (tj. "jako o Božím Těle" - pozn. překl.). V pohřební síni vedl modlitby za zesnulého opět kapitulní kanovník Ehrl, pak následoval zástup smutečních hostí rakev ke hrobu a po modlitbách a zpěvu ještě dodatečné kladení věnců k hrobu, např. panem Aloisem Harasko (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za sdružení Heimatkundlicher Verein für Südböhmen. Smuteční slavnost byla zakončena společným zpěvem mariánského hymnu "Salve Regina".
Nato svedl náš drahý zesnulý znovu při pohřební hostině přátele a krajany spolu k rozhovorům a vzpomínkám na starý domov. Tak jako to činil zaživa, kdy shromažďoval lidi k setkáním na stránkách našeho časopisu "Glaube und Heimat", o poutích a při mnoha jiných příležitostech, bylo tomu i nyní zde. Stále znovu byly v těch hovorech vyzdvihovány a vysoce oceňovány pomoc a přispění, dobročinnost a zásluhy našeho zesnulého.
Chceme se proto obracet modlitbou k Bohu, aby se našemu faráři Irsiglerovi bohatě odměnil za to všechno, co pro nás, pro vyrovnání, pro smíření, pro svět a církev učinil.
Velký syn naší rodné Šumavy odešel ze svého pozemského domova. Kéž se v nebeském domově za nás dále přimlouvá a modlí, jak to vždycky činil tady na Zemi.
Zaplať Bůh za všechno, drahý pane faráři Irsiglere!

Glaube umd Heimat

Předchozí text, otištěný i v listopadovém čísle měsíčníku Glaube und Heimat roku 2005, se rozhodně netýká osobnosti Franze Irsiglera náhodou. To právě jeho pisatel Franz Ullmann se stal od února roku 2012 nástupcem bratří Irsiglerů (Franze a Ernsta) v roli zpravodaje rodácké rubriky zmíněného časopisu pro jejich rodný Malšín a přilehlou šumavskou farnost. On sám spatřil světlo světa dne 10. července 1932 ve dnes zaniklém Vojtíně (Woiden) na statku čp. 1, řečeném usedlostem jménem "Straubinger". Hospodařil na něm Josef Ullmann (*8. března 1903 v témže stavení) se svou ženou Marií, roz. Neubauerovou (*14. února 1907 ve dnes rovněž zcela zaniklé vsi Hořipná /Hurschippen/ čp. 3). Z jejich manželství, uzavřeného v kostele sv. Mikuláše v Rožmberku nad Vltavou dne 21. října roku 1930, vzešli synové Franz a Josef (*23. září 1936). Prarodiče Franze Ullmanna z otcovy strany (děd Franz Ullmann /*19. května 1872 - †12. července 1963 ve švábské obci Ederheim/ a babička Anna Ullmannová, roz. Schauerová z Přízeře /*16. května 1871- †21. června 1955 rovněž v Ederheimu/) i otcovi sourozenci Johann Ullmann (*19. května 1905) a Maria Ullmannová (*1. května 1914) se jako on, jeho rodiče a bratr stali obětmi poválečného vyhnání. Zanikly tu kolem Běleně, Větrné celé osady, kdysi zbožný selský kraj pod ochranou Matky Boží z Turmberka zcela změnil svou tvář. Jeden z jeho synů, vrchní studijní rada (Oberstudienrat) Franz Ullmann, v letech 1975-1996 ředitel gymnázia v městě Pocking (zemský okres Pasov /Passau/), vede dodnes malšínskou rodáckou rubriku na stránkách "Glaube und Heimat". Dožil se podle nich v roce 2012 požehnané osmdesátky.

- - - - -
* Vojtín, Malšín / Běleň, Malšín / Větrná, Malšín