REMIGIUS UNMÜSSIG
Štace mého kněžského působení na Šumavě do roku 1946
Grete Ranklová (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mne u příležitosti jedné mé návštěvy u ní v Tiefenbachu vybídla, abych sepsal onu část svého kněžského osudu, která se týká Šumavy. Já sám nijakým Šumavanem nejsem, poněvadž jsem se narodil dne 21. března 1913 ve městě Freiburg am Breisgau. V roce 1939 jsem byl jako řádový kněz povolán pasovským ordinariátem na Šumavu, kde jsem až do vyhnání, k němuž došlo roku 1946, působil v osiřelých farnostech.
Nejprve jsem byl nasazen jako kaplan na Kvildě (v originále "in Außergefild" - pozn. překl.) u pátera Eustachiho (v originále "bei Pater Eustachi" - pozn. překl.) a převzal jsem i výuku náboženství v blízce sousedících osadách Horská Kvilda a Filipova Huť (v originále "in den benachbarten Orten Innergefild und Philipphütte" - pozn. překl.). Zimy, tak bohaté sněhem, mi to dělaly hodně těžkým už proto, že jsem se s lyžemi seznámil vlastně až tady. Měli jsme tenkrát na faře ještě jednoho spolubratra: totiž pátera Reinische (jde o Franze Reinische, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pečlivého duchovního, který u nás strávil asi půl roku, ovšem se zákazem veřejného projevu (v originále "weil er Redeverbot erhalten hatte" - pozn. překl.). Byl těžce pronásledován a zemřel jako svědek víry a mučedník svědomí dne 21. srpna roku 1942 popravou stětím v Berlíně-Brandenburgu.
Mou následující štací byla Horní Vltavice (v originále "war Obermoldau" - pozn. překl.), poněvadž tamní farář, páter Pius Fischer, byl postižen zákazem vyučovat ve škole. Odtud jsem měl do duchovní péče svěřenu i Kubovu Huť a Lenoru (v originále "noch Kubohütte und Eleonorenhain" - pozn. překl.), Bydlel jsem v Houžné (v originále "in Hüblern" - pozn. překl.) a u pily jsem tam dal zbudovat malou kapli. Sošku Matky Boží věnovala firma Steinbrener z Vimperka (v originále "aus Winterberg" - pozn. překl.). Doba byla v každém ohledu pro nás v kněžské službě životu nebezpečná, byli jsme pod trvalým dohledem a ohrožením.
V roce 1945 nás překvapili Američané krupobitím bomb na Lenoru. Následně na obec zaútočili pozemními silami a prohledávali domy, aby nalezli hnízda odporu (v originále "durchsuchtendie Häuser nach Widerstandkämpfern" - pozn. překl.). Během vyhnání německých obyvatel jsem se snažil zachránit věci známých rodin a chtěl jsem s plně naloženým vozem překročit hranice do Bavorska; byl jsem přitom žel Čechy zadržen a dostal jsem se do vězení do Prachatic. Prachatické řádové sestry a Maria Hoffmannová z Lenory (ještě v 95 letech věku se "Friedberger Marie" zúčastnila oslav 750 let obce - pozn. překl.) mě tam častokrát navštěvovaly a přinášely mi jídlo. Rád bych jim na tomto místě ještě jednou za jejich odvážný projev lásky k bližnímu poděkoval. Ve své cele jsem v malém kruhu spoluvězňů sloužil mši svatou.
Po jednom měsíci jsem byl přepraven do Písku. Tady panovala veliká přísnost a nelidskost. Jen jednou jsem tu směl sloužit se všemi zde uvězněnými mši svatou, ale toliko v latině a bez promluvy. Byl jsem během své vazby svědkem hrůzných krutostí. Jeden muž příjmením Kloose ze Žatce (v originále "aus Saaz" - pozn. překl.) byl veřejně popraven oběšením.
Asi na základě zprostředkování z Říma a toho, že jsem byl internován za Hitlerova režimu, byl jsem po dvou měsících vazby propuštěn na vytouženou svobodu. Následně jsem se dostal do vysídleneckého tábora ve Volarech (v originále "nach Wallern" - pozn. překl.), který byl zřízen v barácích někdejší pracovní služby (rozuměj nacistické Říšské pracovní služby /RAD/ - pozn. překl.). Tady jsem směl zase pro sem svezené sloužit častěji mši svatou. Když jsem byl konečně ve dnech 10. a 11. října roku 1946 evakuován a u města Hof podroben odvšivení, ocitl jsem se poté i s několika Šumavany v Sindelbachu u Norimberka (v originále "in Sindelbach bei Nürnberg" - pozn. překl.).
Poněvadž se ještě stále cítím spjat s rodinami farníků z Kvildy, Horní Vltavice a Lenory, rád bych znal adresy Šumavanů, kteří má tenkrát byli svěřeni. Kdo ví, kde dnes žije rodina Bieblova (viz Walter Rudolf Biebl, samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Houžné? Kde asi dnes bydlí paní Klostermannová z Kvildy? Je dosud naživu Hubert Wilhelm (Lenna)? Kde zůstala Steffi Raubineková? Kdo by mi něco podrobnějšího sdělil o cestě utrpení, kterou později prošel páter Reinisch?
Byl bych rád, kdyby mi k mým osmdesátinám dne 21. března roku 1993 došlo od co největšího počtu známých svědectví o tom, že žijí. To by pro mě byl ten nejkrásnější narozeninový dar.
Hoam!, 1993, s. 180-181
Byl sedmdesát let knězem a po 74 let členem řeholní kongregace pallottinů, označované i jako Misionářská společnost katolického apoštolátu. Když dne 8. července roku 2009 v časných večerních hodinách na zámku Hersberg ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, náležejícím jeho řádu (za války tu bylo v tzv. kolektivní vazbě ohroženo likvidací 22 důstojníků spojených s atentátem na Hitlera 20. července 1944) skonal, bylo mu 96 let. Jeho jméno Remigius Unmüßig by se dalo do češtiny, to ovšem jen v žertu, přeložit jako "veslař nezahálčivý". Jak sám píše, narodil se ve městě Freiburg am Breisgau, jeho nekrolog však jako jeho rodiště uvádí Holzhausen, část obce March asi 8 kilometrů severozápadně od zmíněného Freiburgu. Po noviciátu na pallottinském zámku Untermerzbach v bavorských Dolních Frankách (Unterfranken) začal studovat bohosloví v rakouském Salzburgu. Věčné sliby složil v roce 1937 a 9. července 1939 byl salcburským arcibiskupem Sigismundem Waitzem vysvěcen na kněze. S účinností od 1. září 1940 se stal kaplanem na Kvildě, později v Horní Vltavici. Dne 10. listopadu 1946 byl vysídlen do Sindelbachu u Norimberka a od 1. října 1948 nastoupil jako kurát ve východoněmeckém městě Ziegenrück na jihu Durynska. V tamním zámku, užívaném jako noclehárna mládeže, "die Jugendherberge", měl k dispozici první patro pro konání bohoslužeb, kněžský byt a prostory fary. Když byl pak zámek určen k jinému využití, přebudoval vlastnoručně dvě zdejší stodoly na nové farní centrum. Tady po dlouhá léta působil až do roku 2006, kdy přesídlil do Domu sv. Vinzenze Pallottiho (italský kněz /žil v letech 1795-1850/ a zakladatel kongregace pallottinů, během druhého vatikánského koncilu prohlášem v roce 1963 za svatého) v obci Immenstaad am Bodensee. Už 30. května 1982 byl Remigius Unmüßig erfurtským biskupem Dr. Joachimem Wankem poctěn církevním titulem čestný duchovní rada ("Geistlicher Rat ad honorem") a 9. července 1989 ho biskup Dr. Paul Werner Scheele vyznamenal za bavorskou diecézi Würzburg plaketou blahoslaveného Liboria Wagnera (katolický duchovní z protestantské rodiny, žil v letech 1593-1631, umučen Švédy za třicetileté války, poněvadž se odmítl vrátit k evangelickému vyznání). Andrea Smetáková se ve své diplomové práci na Západočeské univerzitě v Plzni z roku 2017, nazvané "Odsun německé menšiny z Prachaticka po druhé světové válce", zmiňuje o Unmüßigově pokusu převézt majetek pallottinského řádu přes Bavorsko do řádového sídla v Salzburgu, při kterém byl chycen finanční stráží a ta věci mu zabavené uložila na místní národní výbor v Prachaticích. V srpnu 1946 prý pallottini podali žádost o navrácení majetku, náležejícímu salcburskému klášteru. I Unmüßigova hospodyně údajně žádala, aby byl kněz propuštěn z písecké vazby a spolu s ní odsunut. Autorka diplomové práce na straně 46 svého textu píše, že v prachatickém archivu (fond ONVP- referát národní bezpečnosti, karton 103) nelze "bohužel" najít informaci o tom, zda bylo té žádosti vyhověno. To jen k doplnění problematiky, která se týká věru širšího okruhu, než jaký představuje několik šumavských farností..
- - - - -
* Freiburg im Breisgau (BW) / Kvilda / Horská Kvilda / Filipova Huť / Horní Vltavice / Kubova Huť / Lenora / Houžná / Prachatice / Volary / † † † Schloss Hersberg (BW)
