OTTO VEITH

Obří jedle z Boubínského pralesa pro 1. máj v Berlíně 1939

O májce ze Šumavy pro Berlín bylo už několikrát psáno (byla určena pro okázalé národně socialistické oslavy Svátku práce, kde k dělníkům, "čelu a pěsti velkého Německa", promluvil sám "Vůdce" Adolf Hitler - pozn. překl.). Nyní přináší Heimatbrief i snímek šumavského velikána, jak stanul slavnostně přizdoben v berlínské Lustgarten (park na berlínském "Muzejním ostrově", někdejší součást Královského zámku - pozn. překl.). Pod vedením tehdejšího knížecího schwarzenberského lesního asistenta Dipl.-Ing. Walthera Niedla (je jedním ze šumavských autorů, prezentovaných na těchto internetových stranách - pozn. překl.), žijícího dnes v bavorském Wörthsee, byl obrovitý strom poražen za přispění 50 dřevorubců, 5 párů koní a 5 párů volů. K drážnímu tělesu musel být zvláště vykácen průsek, aby pak mohlo dojít na otevřené trati v jednom úvozovém jejím úseku k naložení kmene, a to za noci. Podle záznamů Ing. Niedla bylo k další přepravě zapotřebí sedm plošinových vagonů.
Jedle byla poražena v Boubínském pralese (Kubany-Urwald), revír Zátoň (Schattawa), na jednom jelením kališti (Hirschsuhl) a měla následující rozměry: délka stromu 54 metrů, délka kmene 44 metrů, objem 23 metrů krychlových (plnometrů), stáří 370 let, váha 360 metrických centů.
Několik dřevorubců ze Zátoně bylo tehdy hosty "říšského hlavního města" a směli strom na jeho pouti tam doprovázet. Po návratu domů se ovšem stali středem zájmu společnosti u hospodského stolu ("Ejssn und Bier hots gebn, dass mas nit dapocka houm kina, und dej Waiba! - - - Kam dass uns nou hoamloussn houmt!" - tj. "Jídla a piva tam bylo,že se to nedalo ani pobrat, a těch ženských! - - - Ještě že sme ty naše nechali doma!" - pozn. překl.).
Pan Friedrich Quentin z Rosenheimu, kterému patří dík za poskytnutý snímek (působící spíše jako noční - pozn. překl.), si vzpomíná: "Májka byla vztyčena v dubnu 1939 1. rotou železničního výukového praporu 2 (1. Kompanie des Eisenbahn-Pionier-Lehrbataillons 2) z Fürstwalde an der Spree v berlínské Lustgarten. Byl jsem příslušníkem té roty a účastnil jsem se i zmíněného vztyčování, které za pomoci tří jeřábů trvalo celých několik dnů. Už na svátek Nanebevstoupení Páně /tehdy roku 1939 připadl na 18. května - pozn. překl.) byla však májka odstraněna, poněvadž do Berlína přijel Mussolini, na jehož počest se v Lustgarten konala manifestace a on tam měl promluvit. Za práci na odstranění májky jsme dostali pohoštění od Goebbelse (mám na mysli to přiznávané za práci o nedělích či svátcích)."
Kdo si ještě dokáže připomenout jména dřevorubců ze Zátoně? Prosíme o podání zprávy do redakce.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1989, s. 203-204

P.S. Článek (podepsaný jen šifrou O.V.) se objevil v květnovém čísle časopisu, který autor redigoval, k padesátému výročí bizarní události, připomínající prvomájová šílenství totalitních režimů, stále ještě v naší dobré paměti. Snímek v textu zmiňovaný připojujeme s další dokumentací v obrazové příloze. A kde byl asi po půl století konec někdejších "schattawských" drvoštěpů?

Pramenná oblast Teplé Vltavy

Nedaleko Bučiny (Buchwald), prostřed rozlehlého lesa spíše pralesu podobného, vyvěrá bystrý a průzračný pramen. Z malé dřevěné roury vedle mohutného smrku zahajuje tu v nadmořské výšce 1172 na svahu Černé hory (Schwarzberg) Černý potok (Schwarzbach) svou dalekou cestu. To půvabné místo je odedávna považováno za "pramen Vltavy" (v originále "gilt als der 'Moldauursprung' - pozn. překl.). Dřevorubci vždycky dbali o to, aby byl dřevěný vývod včas obnovován. Důvěrně známý idylický obrázek byl však několik let před rokem 1938 porušen jedním českým spolkem k hrůze mnoha přátel přírody spoutáním vltavského pramene odpuzující betonovou skruží o cca 1 metr a půl v průměru. Starší, polorozpadlá útulna při prameni byla roku 1918 odstraněna a nově zřízená chata opodál sloužila v letech druhé světové války jako barák válečných zajatců, převezených sem na nucené lesní práce.
Živen lučními stružkami a jinými drobnými přítoky, např. potokem zvaným Goldmühlbach (české jméno asi neměl - pozn. překl.), který hned brzy po svém zrodu musil pohánět jeden šumavský hamr, nabral Černý potok síly natolik, že ji mohl propůjčit už u Kvildy (Außergefild) několika tak řečeným "ovesným" stoupám (v originále "Haferstampfen" - pozn. překl.) a pilám.
Když pak u Kvildy zleva přibyl tak řečený Seebach (dnes na mapách Kvildský potok - pozn. překl.) a také Kaltenbach (dnes na mapách Vydří potok /Thierbach/, do něhož Studený potok ústí už v lokalitě Pod Šindlovem - pozn. překl.), pramenící na vysoké náhorní plošině Plání (Planie), je vodní síla Černého potoka už opravdu enormní a je také náležitě využívána. Kvildský potok pramení v malém jezírku uprostřed rozlehlé slati (dnes na mapách Jezerní slať - pozn. překl.). Poblíž "Pivního hrnce" ("Biertopf") se s Černým potokem spojuje i Olšinka (v originále Steinriegelbachl, na starých mapách i německy Erlaubach - pozn. překl.). Při "Pivním hrnci" bývala ve Františkově (Franzensthal) papírna, předtím ovšem sklářská huť. Poněvadž Černý potok byl pro dodávky elektrického proudu k papírně přece jen slabý, bylo sem propojeno elektrické vedení, vyráběné vodní silou Teplé Vltavy až elektrárnou při Polce (Elendbachl) u Horní Vltavice (Obermoldau).
Mnohde je už soutok Černého a Kvildského potoka označován jako počátek Teplé Vltavy. Jiné popisy dávají do Černému potoka vústit ještě další jeho přítoky jako už zmíněný Thierbach (Dürrbach), pramenící mezi Kaltenbachem (dnes Nové Hutě - pozn. překl.) a Pasekou (Passeken) v lokalitě řečené "Froschau" (tj. doslova "žabí luh" - pozn. překl.). Mokřiny a slatě ho živí na jeho počátku a on jim zůstává věrný od Pasecké až k Chalupské slati (Kleiner Königsfilz a Großer Königsfilz), kde se celá léta těžívala rašelina při jezírku opředeném pověstmi a zvaném tu nářečně "Seeloukka" či "Seelokka" (dnes je při něm informační středisko Národního parku Šumava - pozn. překl.), přístupném po naučné stezce.
Děti ze Seehaid (dnes Svinná Lada - pozn. překl.) lákalo to jezírko vždy čímsi tajemným, přes záludnost okolní slatě bylo ovšem i oblíbeným místem jejich her. Vyprávělo se, že má být jezírko vypuštěno (v originále "daß man den See 'auslaufen lassen' wollte" - pozn. překl.) a kolem roku 1890 byl proto za domácí loukou stavení řečeného "Fritzen-Schuster" založen vodní příkop. Jezírko však se odvodnit nepodařilo (v originále "der See lief nicht leer" - pozn. překl.). Mlýnským náhonem však, rovnoběžným s Vydřím potokem, bylo však poháněno kolo obilného mlýna. Náhonu musel Vydří potok odevzdat tolik vody, že jí neměl v létě sám dostatek a dětem to často pokazilo radost z koupání v něm.
Cíleně mířil teď už docela široký Černý potok ke vsi Ferchenhaid (dnes Borová Lada - pozn. překl.). Nikoli neprávem se jí také říkalo "Drei-Bäche-Dorf" (tj. "ves tří potoků" - pozn. překl.) s odvoláním na "Drei-Flusse-Stadt Passau" (tj. "Pasov, město tří řek" - pozn. překl.). Napravo ponechávaje Tafelberg (dnes na mapách Vysoký Stolec /1252 m/ a Stolová hora /1254m/ - pozn. překl.), nalevo pak Martin-Luther-Berg (dnes na mapách Janská hora /1112 m/ - pozn. překl.), protáhne se potok pod mostem, zvaným tu německy "Fürschtenbruck" (tj. "Knížecí most" - pozn. překl.). Smetanova symfonická báseň Vltava (v originále "Smetanas Tondichtung 'Die Moldau'" - pozn. překl.) nám v paměti vyvolává ten vodní tok s jeho něžným perlivým hlasem v teskné vzpomínce na ztracený domov.
A zase si musil Černý potok nechat líbit, že tu býval donucen stranou svého přirozeného běhu donucen proudit umělým korytem. Povícero pil, ferchenhaidská sirkárna a několik mlýnů potřebovaly jeho sílu a energii, přetvářenou i z té vodní na elektrickou.
Aby byla "ves tří potoků" práva svému označení, nesmíme zapomenout na po dvou už zmíněných ten třetí z nich jménem Moldaubachl či také nářečně d' Wuida, jinak i Kleine Moldau (na mapách Vltavský potok, česky i Malá Vltava či Vltávka - pozn. překl.). Vyvěrá na úbočí Tafelbergu (od Vysokého stolce a Stolové hory na novějších mapách nejprve jako Vysoký potok - pozn. překl.) v tak řečené "Židovské nivě" (v originále "Judenau", na starých i novějších mapách v týchž končinách i "Juden Weg", resp. "Židovská cesta", ne vždy souhlasného průběhu - pozn. překl.) a odvodňuje část Bučiny a Knížecích Plání (Fürstenhut). Už v horním toku byla přehrazena malou zdrží, aby se na jaře dala využít při plavení dřeva. Moldaubachl se ubírá svou vodní cestou mezi vrchy Buskerberg a Rehhübel (dnes na mapách Vyhlídka /1068 m/ a Homole /1044 m/ - pozn. překl.), aby pak vústila do Černého potoka u stavení řečeného kdysi Hanserl-Adolf (kus dál na protějším břehu je Kalvárie s křížovou cestou při obnovené kapli sv. Anny u Borových Lad - pozn. překl.).
Teprve teď, když spojil všechny zmíněné potoky pramenné oblasti, ztrácí Černý potok definitivně své jméno a stává se říčním tokem, je z něho "Warme Moldau" (Teplá Vltava) plynoucí dál ke svým sesterským řekám (i Labe /Elbe/ je v němčině ženského rodu - pozn. překl.).
Dík vyslovuji krajanům Aloisi Fritzovi a Marii Siegertové, kteří se mi ochotně svěřili se svými vědomostmi, stejně jako Franzi Häuslovi, který mi dal k dispozici cenné výpisky z příručky Johanna Gottfrieda Sommera (vl.jm. Johann Gottfried Volte /1782-1848/, rodák z Leuben u Drážďan /Dresden/, zemřel v pražském dnes Karlíně /Karolinenthal/ - pozn. překl.), vydané v Praze roku 1840.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 419-420

Šumavské dřevěné intarzie jako umělecký projev

Patří k tomu notná dávka nadání a cit pro materiál, aby taková práce byla opravdovým uměním. Těch, kdo se dílu intarzie věnovali, bylo vždycky a stále víc pomálu (v originále "sie waren schon dünn gesät" - pozn. překl.) a jen vzácně se někdo takový podrobil nějaké speciální výuce či odbornému vzdělání. Jejich pracovní výsledky se odvíjely spíše na základě jejich talentu a to je dovádělo k dokonalosti. Jen a zcela pak to byl sám druh dřeva, jeho přirozená barva a struktura dýhy v nekonečných variantách žilkování, co dalo vzniknout takovému výsledku. Každý výřez musí dokonale padnout a zapojit se se do obrazového celku.
Když jsou na milimetr tenké dýhové díly sestaveny a slepeny, musí být celá intarzie naklížena na překližkovou desku. Po delším schnutí je pak povrch dále zpracován ostrým začišťovacím hoblíkem a jemně zbroušen, aby mohl být v konečném stádiu leštěn či matován. Často bývá vedle dřevěných dýh použita i perleťovina, slonovina nebo nějaký ušlechtilý kov. Nevznikají tak toliko obrazy, nýbrž i cenné ozdobné krabice, schránky na šperky, heraldické závěsné znaky, stolní desky, výplně nábytkových dveří, ozdoby povrchu hudebních nástrojů, obložení stěn a mnoho jiného.
Rozšířeným nějak řemeslným odvětvím se na Šumavě dřevěná intarzie nikdy nestala; o to cennější jsou dnes staré kusy, které se jako její exponáty podařilo přece jen zachránit. Některým vyhnaným Šumavanům toto umění dokázalo zajistit v nových začátcích alespoň skrovný výdělek za těžkých poválečných časů.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, s. 62

P.S. Při překladu jsem musel maně vzpomenout svého tchána Václava Vokroje, který svým výtvorům ve dřevě dokázal dát tolik pošumavsky cudné lásky a jistě i díky volyňské dřevařské škole si dokázal díla intarzie také patřičně cenit. Několik jeho prací zůstalo po něm jako dar nám i našim dětem.

Waldwinter

Da Schnee goaratzt hiatzt ba jedn Schritt.
Koa Vogerl traut si mehr zan pfeifa,
maisai stad is vor der Hütt'
und d' Föhran hängan vulla Reifa.

A Hos' ziagt d' Spur afs Wald hi',
im Gstaurat bleibt er sitzn.
D' Äst va die Fiachtnan duckan si
als tatn 's d' Sunn herbittn.

Kam is a Lebm im Wuld zan g'spürn,
da Schnee und d' Költn losst's nit zua.
Int' i da Dreat, do wou koa Firn
is herg'richt; nur Zeit brauchts hiatzt dazua.

Ull Graserl woartn af den Tog,
bis g'ruafa werdn im Lenz.
Und wounn der Herrgott wieda mog,
dounn blüahts und reifts am End'.

Zima v lese

Při každym kroku křupe sníh
a ptáček nevozve se.
Ticho je po všech vesnicích
a jíní po všom lese.

Zajíc peláší v závěji,
u lesa panáčkuje.
Smrky svý větve skláněji,
bez slunka krušno tu je.

Jako by všecken život zhas
v tý dlouhý krutý zimě.
Vnitř zemi ale nestisk mráz:
věřte nevěřte si mně.

Už kvítka čekaj na ten den,
až jaro zavolá je.
A že Pán Bůh chce, kejvne jen
- svět klíčí zas a zraje.

Die neue Kapelle in Philippsreut, s. 99

Zkáza Táflovy Hutě

Samota zvaná Táflova Huť (Tafelhütten) pod severním svahem hory Boubín (Kubani) je poprvé zmiňována roku 1619 (české označení Huť pod Boubínem odkazují Profousova Místní jména v Čechách ke zmínkám ještě starším, totiž z roku 1552 a 1554 a citují je z díla Klimeschova, Tofel-Bettlhütten zato poprvé až k prvé zmínce 1687 - pozn. překl.). Prvým osadníkem byl prý Wölfl Plechinger a jeho dům byl později přebudován na sklářskou huť. Usedlost předal Plechinger svému synu Kryštofovi, podle jehož zdrobnělého křestního jména (Christoph se v němčině zdrobňovalo i na Töffel) se odtud huť nazývala, poněvadž pak vedle levného dutého skla se tu vyráběly i skleněné perly do růženců zvané nářečně "Beteln", máme tu i vysvětlení místního jména Tofel-Bettlhütten (viz i práce Josefa Blaua Die Glasmacher des Böhmerwaldes).
Aby byl ušetřen les, byla roku 1722 huť zrušena. Tehdejší huťmistr Lampert Plechinger provozoval nadále už jen zemědělské hospodářství, které pak přešlo do vlastnictví rodiny Korbischovy, jíž náleželo od té doby bez přerušení. Korbischovi navíc při křtu dávali chlapcům výhradně jméno Johann. Tak Johann Korbisch a jeho manželka Maria předali dvorec synu Johannovi, který se narodil 14. února 1802, a byl to opět Johann, narozený 1850 a po něm ještě jeden, ročník 1877, jimž později připadl. Pak přišel osudový zvrat, když další z Korbischových Johannů, tento s datem narození 13. března 1925, zmizel roku 1944 beze stopy kdesi na ruském bojišti za druhé světové války jako voják německého wehrmachtu. Na statku hospodařila za něho sestra Marianne, provdaná Graupeová, než nadešla další osudová rána v podobě násilného vysídlení. Korbisch-Hof osiřel. Jako případný dědic přicházel v úvahu tenkrát jedině, třeba poznamenat, Mariannin syn a doktor práv (Dr.jur.) Johannes Graupe (tedy opět Johann!).
Korbisch-Hof s 56 hektary polí, luk i lesa musel být tehdy počítán k největším selským usedlostem tady v okolí. Konečná hodina zkázy udeřila tomuto kdysi znamenitému statku v roce 1963, kdy český tank stavení nejprve rozstřílel a pak srovnal se zemí. Tak provždy zanikla někdejší huť pod Boubínem, zvaná Táflova (někdy se podle mylného výkladu toho přívlastku píše česky i Táflová, tj. "tabulová" Huť - pozn. překl.). Tam, kde kdysi kvetlo lidské dílo, zbyla jen mohutná lípa jako osamělý monument, připomínající život zašlé šumavské samoty.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 60

P.S. Otto Veith zpracoval pod šifrou Ve. v tomto textu záznamy, jež mu předala krajanka paní Maria Altenstrasser-Geicke, bytem v Heidelbergu, aniž by asi tušil, že právě někdejší Táflova Huť místo bude deset let nato zvolena místem tzv. Aleje smíření, která se má pokusit právě symbolikou lip a dubů zhojit rány, které umějí zasadit lidé a národy nejméně stejně zhusta jako ty stromy.

Narodil se 1. června 1922 ve Volarech (Wallern) jako nejstarší syn Otta a Elfriedy Veithových, v rodném městě navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a jako předtím jeho otec i děd také zdejší odbornou školu pro zpracování dřeva. Roku 1940 však musel do války a těžce zraněn se ocitl v zajetí, z něhož byl propuštěn až po několika letech. Ještě za války se však ve Volarech oženil s Lucií, roz. Gauglerovou z Ellwangenu, s níž žije dodnes ve šťastném manželství. Roku 1948 se jim narodil syn Werner a pět let nato dcera Brigitte, která po otci zdědila výtvarný talent a vedle práce v domácnosti se věnuje i malování. Otto Veith, který je už dědečkem pěti vnuků,pracoval po válce jako truhlář, aby zajistil rodině v těžkých časech obživu a domov. Roku 1956 nalezl povolání v řadách bundeswehru a z armády odešel až do důchodu poté, co právě ze služebních důvodů musel častokrát měnit místo bydliště, než se trvale usadil v v hornobavorském městě Landsberg am Lech, kde dne 20. února roku 2017 také zemřel a urna s jeho popelem byla uložena na zdejším lesním hřbitově. Teprve v důchodu se začal věnovat spolkové krajanské činnosti, uspořádal soukromý filmový archív a fotokartotéku domovského okresu Prachatice, překračující počtem 2000 položek. Od ledna 1989 až do června 1996 byl vedoucím redaktorem krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief, z něhož je tu převzata většina ukázek jeho textů.

- - - - -
* Volary / Huť pod Boubínem / † † † Landsberg am Lech (BY)