GOTTFRIED VIELHABER
Domovsky původní lidová vánoční hra*
Příznivci křesťanského německého lidového umění a literární labužníci (v originále "und literarische Feinschmecker" - pozn. překl.) si bezpochyby přijdou na své, shlédnou-li mühlviertelskou vánoční hru, kterou "na Štěpána" tohoto roku uvede katolický dělnický spolek v Aigenu. Bylo mi uloženo, abych několika úvodními slovy prezentoval tuto "Christkindel-Kummedi", jak zní výraz lidové řeči pro takovou inscenaci.
Mezi mnoha záslužnými činy katolické církve zaujímá neposlední místo skutečnost, že divadlo všech západní civilizaci podřízených národů vzniklo a vyvíjelo se v okruhu a ve stínu (v originále "im Schoße und im Schatten" - pozn. překl.) aktivit církve. Z trojnásobného pramene Bible, církevních hodinek a slavení mše se nejprve vyvinula duchovní divadelní představení. V 10. a 11. století setkáváme se nejprve v severní Francii s velikonočními a vánočními slavnostmi, při nichž duchovní v kostele a v církevním odění zpěvní formou inscenovali biblické výjevy s odkazem na názorné metaforické tropy, za jejichž vynálezce je považován mnich Tutilo z kláštera Sankt Gallen někdy koncem 9. a počátkem 10. století (blíže viz Wikipedia a také třeba bohemistická disertace Martina Kuby pod titulem "Dialogická forma v textech starší české literatury do roku 1400 (se zvláštním zřetelem k dramatu)", obhájená na Západočeské univerzitě v Plzni roku 2020 - pozn. překl.). Pod pojmem "tropus" se rozumí zapojení hudby do (počínaje koncem 6. století) fixovaných textů misálu a breviáře. Jednotlivé takové tropy obsahují otázku a odpověď jako například tropus velikonočního introitu (český text převzat ze zmíněné disertace - pozn. překl.):
"Koho hledáte v hrobě, ó křesťanky?"
"Ježíše Nazaretského, ukřižovaného, ó nebešťanky."
(v originále I - pozn. překl.)
Z takových prostých počátků vyvinuly se ve stále bohatší plnosti kostelními zpěvy doprovázené slavnosti zejména o Velikonocích a o Vánocích. Daly by se, jelikož se v nich toliko zpívalo, přirovnat nespíše k našim současmým oratoriím a operám. Ze severní Francie a sousedících s ní území pronikly do Německa, postupně však zesvětštěly tím, že účinkující odložili církevní odění, přestrojili se za válečníky, ženy, satanáše a provozovali rozličné žerty a frašky. Proto už v polovině 12. století lze zaznamenat mravokárná vystoupení probošta Gerhoha z Reichersbergu (viz Wikipedia - pozn. překl.) a alsaské abatyše Herrad z Hohenburgu (také Herradis Landsbergensis, latinsky psaným dílem "Hortus deliciarum” se stala první ženskou autorkou encyklopedie vědění, viz o ní blíže https://de.wikipedia.org/wiki/Herrad_von_Landsberg - pozn. překl.), ostrými slovy se obracející proti podobným slavnostem, které víc a víc nacházely namísto kostela svou scénu venku na tržištích či naopak v klášterním ústraní (v originále "auf den Marktplatz oder in das Innern der Klöster gedrängt wurden" - pozn. překl.).
Už to nebyla církevní slavnost, nýbrž světská hra. Počátkem 13. století se tato proměna v podstatě plně realizovala. Latina byla stále jediným jazykem těchto her, ještě stále to byli duchovní, kdo hry uváděli, ale namísto výlučně zpěvní podoby se objevovaly části jen prostě mluvené, na scénu vstupovala jiná témata a herecký kostým se stal pravidlem. Doba rozkvětu těchto klérem uváděných her stále ještě duchovního obsahu trvala sotva jedno století. Už ve velké hře o utrpení Kristově (v originále "in großen Passionsspiel" - pozn. překl.) z Benediktbeuern (zde má původ i proslulá skladba Carla Orffa "Carmina burana" - pozn. překl.) ze 13. století nacházíme pasáže v německé řeči. Latina musela ustoupit, do hry se vmísili obyvatelé měst a městeček, začíná třetí perioda: měšťanská, lidová duchovní hra, která doznala koncem 15. a počátkem 16. století svého největšího rozkvětu (tady nelze opomenout skutečnost, že právě ve Schläglu, kde byl psán tento text Gottfrieda Vielhabera, se uchoval tzv. "drkolenský zlomek" /Drkolná bylo české označení pro schläglský klášter/ nejstarší české divadelní hry "Mastičkář" z 15. století /objevil ho tam roku 1887 Adolf Patera/, i on byl však součástí náboženských her, v tomto případě komicky laděnou součástí hry pašijové či hry o vzkříšení a nanebevstoupení Páně /!/, poněvadž původně šlo o masti, které nakoupily "tři Marie", jdoucí pomazat Krista, jakkoli i v tom případě existují doklady, že se hry o třech Mariích hrávaly v burleskní a místy oplzlé podobě/!!/, aby získaly pozornost a oblibu středověkého publika, o jehož cítění a vkusu stále ještě mnoho nevíme, viz bakalářská práce Lucie Froňkové na ústavu bohemistiky filosofické fakulty Jihočeské univerzity v roce 2012 - pozn. překl.). Nebylo nijakou vzácností, že takovéto inscenace trvaly i několik dnů a byly skutečnými slavnostmi lidového rázu (v originále "solche Spieltage waren wahre Volksfeste" - pozn. překl.).
Toto obecné potěšení měšťanského stavu z duchovních her vzalo však náhlý konec za časů tak řečené reformace. Staletí církevních rozkolů a tureckých válek nebyla lidovým hrám nijak příznivá.
Namísto měšťanských nastupují školní hry, a to jak u katolíků, tak u protestantů. Teprve za protireformace přichází ke cti lidová duchovní hra, navazující na dobu rozkvětu měšťanského divadla, a sice nyní mezi selským publikem (v originále "und zwar jetzt unter den Bauern" - pozn. překl.). S radostí se chápe tak řečený prostý člověk látky přišlé od těch z města a přetváří ji podle vlastního vkusu. Čím více je místo vzdáleno velkých dopravních tras, určených často přesunům vojsk, jakož kulturních center (v originále "von den großen Heerstraße des Verkehrs und Kultur" - pozn. překl.), tím spíše a častěji se tam uchovávají před staletími z lidu samého vzešlé, prostomyslně dětinské a mnohdy dokonce drsně komické, ryze původní náboženské hry. Teprve v nejnovější době jim přehnaná a začasté zkázonosná horlivost mnoha světských i duchovenských úřadů netušících ani, jaký poklad tu lid chová ve vlastnictví, zasazuje smrtelný úder.
Začínám v tom duchu tím, že podle článku penzionovaného odborného učitele Franze Brosche v zábavné příloze lineckého listu "Tages-Post" z 25. prosince 1908 ještě před 40 lety v Hofkirchen a v Pfarrkirchen byla měšťany a jejich syny, selskými čeledíny, řemeslnickými tovaryši a stejně tak různorodou ženskou společností inscenována jako úvod nějakého prorockého kusu (v originále "als Einleitung eine Art Prophetenspiel" - pozn. překl.) uváděna vánoční hra, odkazující na latinský text z Benediktbeuern ze 13. století a na německou už hru ze Sankt Gallen o sto let mladší. Snad mi může někdo ze čtenářů těchto řádek obstarat tento hofkirchenský text, za což bych mu byl v zájmu vědy vysoce vděčen.
Ze čtyř zachovaných her je nejstarší "Christkindel-Kummedi" z Bavorského lesa, která odkazuje původem až do 16. století, kolem roku 1870 pak byla na západ od Třístoličníku (v originále "um 1870 westlich von Dreisesselberg" - pozn. překl.) ve farnostech Hohenau, Freyung, Mauth, Röhrnbach a Grainet obzvláště v místech odlehlých těm hlavním v osamělých osadách s velkou oblibou hrávána místními lidmi v selských světnicích a spolu s melodiemi i publikována v krásné knize Augusta Hartmanna (bavorský knihovník a folklorista, žil v letech 1846-1917 - pozn. překl.) "Volksschauspiele, in Bayern und Oesterreich gesammelt. Leipzig 1880" na stranách 474-527. Je ve své proměnlivosti jazyka i zpěvu, ve svém prosté a přirozeném projevu, který nikde neupadá do vulgarity, je však plný drsného plebejského humoru, skutečným drahokamem mezi lidovými vánočními hrami.
Z této hry původem z Bavorského lesa rozšířením vzešla šumavská vánoční hra (v originále "das Böhmerwaldspiel" - pozn. překl.) s mnoha příhodně i nepříhodně vřazenými kostelními a pastýřskými písněmi (v originále "viele Kirchen- und Hirtenlieder" - pozn. překl.), se žerty mnohdy drsnějšími a obhroublejšími (v originále "derber und roher" - pozn. překl.). Je rozšířena po celé německy hovořící Šumavě, její vydavatel J. J. Ammann (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na straně 33-80 své knihy "Volksschauspiele aus dem Böhmerwalde, vydané v Praze roku 1898, připomíná textové knihy (v originále "Spielbücher" - pozn. překl.) z Kovářova u Chvalšin, Hořic na Šumavě, Nové Víska u Svérazu (v originále "aus Schmidhäuser bei Kalsching, Höritz, Neudörfel bei Tweras" - pozn. překl.), ba, podle údajů jednoho starého účinkujícího nachází se ve Ktiši, obci na půl cesty mezi Chvalšinami a Prachaticemi (v originále "in Tisch /auf halben Wege zwischen Kalsching und Prachatitz" - pozn. překl.), psaná textová kniha vánoční hry (v originále "ein geschriebenes Christkindlspielbuch" - pozn. překl.) z roku 1605, která se v podstatě shoduje s našimi dnešními verzemi (v originále "mit unseren heutigen Fassungen" - pozn. překl.), což není veskrze nemožné (v originále "was durchaus nicht unmöglich ist" - pozn. překl.). Na tuto šumavskou vánoční hru se odvolávají dva záznamy tržní účetní knihy z Rohrbachu (v originále "in der Rohrbacher Marktrechnung" - pozn. překl.) z roku 1667, podle nichž "Weihnachtskomödie", pocházející z Aigenu, byla zaplacena městem částkou 2 šilinků (tj. ¼ zlatého) a dvě "Parteien", které s vánoční hrou zavítaly do Rohrbachu z Horní Plané a z Hořic na Šumavě (v originále "aus Oberplan und Höritz" - pozn. překl.), rovněž částkou něco přes zlatý 1/24 tolaru (v originále "1 fl. 24 δ." - pozn. překl.). Třetí podoba vánoční hry, tzv. "St. Oswalder Spiel", vydaná v hodnosti farního vikáře v Sankt Peter am Wimberg dne 17. března 1895 zesnulého Wilhelma Paillera na stranách 225-281 druhého svazku jeho knihy "Weihnachtslieder und Krippenspiele aud Oesterreich und Tirol/, vydané v Innsbrucku roku 1883, není nic jiného, než "rychnůvecká verze" (v originále "Deutsch-Reichenauer Fassung" - pozn. překl.) šumavské vánoční hry, uváděné v osadách Obermarkschlag, Untermarkschlag, Asang, Ottenschlag (zanikly pod českými jmény Horní a Dolní Hraničná, Jasánky a Otov a patřily k někdejší svatováclavské farnosti rovněž dnes zcela zaniklého Rychnůvku /Deutsch Reichenau bei Friedberg, v letech 1938-1945 Deutsch Reichenau bei Haslach/ - pozn. překl.) a kolem Haslachu, v Sankt Oswaldu a v Baureith blízko Schläglu. K poslednímu uvedení došlo roku 1897.
Čtvrtá podoba vánoční hry, nádherná, rozkošná "Peilsteiner Weihnachtsspiel" (v originále "prächtige, herzige Peilsteiner Weihnachtsspiel" - pozn. překl.), kterou chce probudit k novému životu katolický dělnický spolek v Aigenu, stanula ve velkém nebezpečí úplného zániku. Naposledy ji inscenovalo sdružení katolických tovaryšů v Peilsteinu roku 1896 (v originále "zuletzt vom katholischen Gesellenverein zu Peilstein 1896 angeführt" - pozn. překl.). Dva roky předtím získala klášterní knihovna ve Schläglu (právě autor těchto řádek v německém originále byl knihovníkem tamního kláštera - pozn. překl.) od jistého H. Hehenbergera z Peilsteinu jeden exemplář textové knihy (v originále "ein Exemplar des Textbuches" - pozn. překl.), v níž ale chybí jedna, poměrně ovšem nevýznamná scéna. Když se nyní pisatel těchto řádek obrátil roku 1909 na sdružení tovaryšů se žádostí chybějícího textu nabýt, dočkal se nemilé odpovědi, že při vyklízení nepotřebných věcí došlo ke ztrátě papírových rolí jím popsaných. Tak by byla peilsteinská hra jako celek ztracena, kdyby se naštěstí neuchoval její opis v klášterní knihovně, nesoucí označení "Cpl. 329". Tento opis neuchovává ovšem původní podobu hry, nýbrž její přepracovanou verzi (v originále "eine Ueberarbeitung desselben" - pozn. překl.). V letech 1869-1873 byl totiž kooperátorem v Peilsteinu náš vysoce nadaný mühlviertelský básník Norbert Hanrieder (rovněž on má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nynější děkan v Putzleinsdorfu. Jemu byla stará hra předložena a on ji přepracoval pro uvedení tovaryšským sdružením (stará hra je od té doby ztracena). Hanrieder však postupoval rukou tak šetrnou, že měnil jen to, co muselo být tak jako tak bezpodmínečně řečeno jinak. Nechal tak při svém taktu a jazykovém citu naštěstí mnoho starého a dobrého v neporušeném stavu. Jednou z nejvýznamnějších jeho zásahů byl ten, že pro nemožnost hereckého zastoupení žen v tovaryšském sdružení škrtl zcela slova Mariina a učinil z ní tak němou divadelní figuru, která mohla být hrána nějakým jinochem v ženském úboru. Že však původní, Hanriederem přepracovaná hra roli hovořící Marie obsahovala, vyplývá, jak mi sdělil důstojný pan duchovní rada a farář J. Poeschl v Peilsteině, z ústního podání tak řečené "Balbierer Seferl" (tj. Josefy Leitnerové, roz. Gumpenbergerové), která kolem roku 1848 sama ve staré hře představovala a dokázala si v roce 1909 ještě připomenout děkovné verše (v originále "die Dankverse" - pozn. překl.), jimiž se v té roli obracela k pastýřům a ke třem králům. To, co se tedy zachovalo a co bude v Aigenu uvedeno, je Hanriederova úprava staré peilsteinské hry, která roku 1870, tj. za svého prvého provedení, doznala nikoli méně nežli devět inscenací. Tato úprava je však provedena natolik konzervativně, že se z ní dá ještě vyvodit přibližná doba vzniku staré a původní hry, tedy půle 16. století. Nynější zpracování peilsteinské vánoční hry je mnohem kratší než tři ostatní "Christkindl-Kummedien" a kromě andělského "Gloria" neobsahuje nijakou zpěvní partii. Rozpadá se do 7 aktů s jedním závěrečným kusem a sestává z 606 veršů. Jedna scéna, v níž bolestmi zmučený Herodes vysílá posla k zázračnému egyptskému lékaři, je bohužel asi už nenávratně ztracena. Po úvodu s pozdravením andělským se publiku představuje krvežíznivý Herodes, následuje hledání noclehu v Betlémě, pastýřská hra ve dvou scénách: pastýři na pláni a před jeslemi, hra o třech králích a vraždění neviňátek a jako závěrečný kus zoufalství krále Herodese, jehož si posléze odnáší ďábel. Scény hledání noclehu a pastýřů na pláni jsou zpracovány zcela podle předloh ze Šumavy a z Bavorského lesa, zčásti je tomu tak i u scény pastýřů před jeslemi. Naproti tomu pro úvodní scény, jakož i pro ty o třech králích a o vraždění neviňátek byly určující dosud nedoložené vzory, alespoň v jednotlivých částech vysvítá jistá podobnost se hrou z Horního Gruntu (německy Obergrund, dnes Horní Údolí - pozn. překl.) u Zlatých Hor (v originále "bei Zuckmantel" - pozn. překl.) v rakouském Slezsku, v závěrečném kuse se zdají být souputníky staré peilsteinské hry lidová dramata ze Šumavy a Bavorského lesa, jež je přinejmenším nutno brát v úvahu. Tři verše pastýřské hry, které zřetelně odkazují na tak řečený reformační věk (v originále "auf das sogenannte Reformationszeitalter" - pozn. překl.), nacházejí se zase kupodivu v jedné hře ze Seebrucku v Horních Bavořích. Jsou to poučné doklady toho, že se jednotlivé texty v pozoruhodné proměnlivosti, ve vzájemné závislosti a vzájemném míšení dají nalézt křížem krážem po celém Německu (tady má autor na mysli spíše německou jazykovou oblast - pozn. překl.).
V každém případě je všem zmíněným podobám vánoční hry vlastní, podat nám alespoň přibližnou představu o domovsky původní lidové dramatické tvorbě, jak ji pěstovali a provozovali naši předkové. Pod znalým a zkušeným vedením pana Dopplera inscenované provedení v Aigenu skýtá oprávněnou naději, že si současnost přece jen uchovala ještě tolik ideálního smyslu, abychom se mohli ze srdce těšit z dědictví, jež nám zanechali naši otcové.
Mühlviertler Nachrichten, 1911, č. 51, s. 1-2
P.S. Třeba dodat, že na tento Vielhaberův poukaz na peilsteinskou vánoční hru navázal příspěvek Adalberta Jungbauera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) ve výroční zprávě německého prachatického gymnázia za školní rok 1911/1912 pod titulem "Das Peilsteiner Weihnachtssspiel", vydaný později jako separátní tisk o 28 stranách (recenze se objevila v literární příloze 51. ročníku /1913/ proslulé vědecké revue "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen").
Nesmírně cenný doklad, který nám text někdejšího knihovníka a archiváře "drkolenskho" kláštera, tak úzce spjatého s dějinami Šumavy poskytuje o kulturním dědictví této zapomenuté zemské končiny, nutně obrací naši pozornost k samotné osobnosti autorově. Narodil se v rakouském Salcburku (Salzburg) dne 11. srpna roku 1861 jako Johann Nepomuk Leopold Maria Vielhaber (Gottfied je jeho jméno řádové), syn svého času svými učenými pracemi proslulého c.k. gymnaziálního profesora latiny Leopolda Vielhabera a jeho ženy Johanny, dcery stejně tak kdysi proslulého školního rady Johanna Kurze (ten je jako kmotr podepsán na záznamu salcburské křestní matriky) a jeho manželky Anny, roz. Hoehlerssteinerové. Se skvělým prospěchem absolvoval c.k. Theresianum ve Vídni, stejně jako obě hornorakouská gymnázia v Kremsmünsteru a v Linci. V tom lineckém prý (podle dobového nekrologu) složil nejoslnivější maturitu, jakou ústav pamatoval. Tamní profesor Ozlberger nazval Vielhabera nejgeniálnějším žákem, jakého kdy měl. Mezi svými kolegy a učiteli se těšil svými místy šprýmovnými nápady velice příznivé pověsti. Na vídeňské univerzitě zvolil si jako studijní obory historii a filologii, ale poté, co se jim věnoval po dva a půl roku, přerušil vědeckou dráhu a vstoupil v březnu roku 1881 do premonstrátského kláštera Schlägl v rakouském Mühlviertelu doslova na úpatí šumavských hřebenů. Tam od svého vysvěcení dne 19. června 1885 zastával úřad knihovníka a archiváře. Ovládal nejen latinu a starořečtinu, francouzštinu a vlámštnu, nýbrž předsevzal si rok před začátkem první světové války, jehož se ovšem nedožil, osvojit si také angličtinu. Četl prý zběžně a plynně prastaré latinské, německé i starořecké rukopisy, které nikdo nedokázal rozluštit, jako by šlo o krasopisně vyvedenou spisovnou jeho mateřštinu. Soupis rukopisů schläglského kláštera ("Catalogus codicum Plagensium manuscriptorum", vyšlý roku 1918 pět let po jeho smrti) nestačil dokončit. Zůstává po něm spoluautorství (s farářem Johannem Siglem /1862-1944/) oblíbené přílohy listu "Mühlviertler Nachrichten" pod názvem "Landes- und Volkskunde des Mühlviertels" a bezpočet vědecky seriózních vědeckých příspěvků, kritických vůči jakékoli povrchnosti, jeho bohatá přednášková činnost bohužel nedoznala často textového zachycení. Žil v tichém ústraní, při veškeré skromnosti charakteru si však uchoval originální, bezelstný a místy až drsný temperament, jímž prý nezraňoval. Osudným se mu stalo zranění na nehtu palce u nohy, něhož vzešla rychlá otrava krve a úmrtí 17. března roku 1913 v nedožitých 52 letech věku. Byl pochován na klášterním hřbitově Maria Anger ve Schläglu, rakev doprovázela nebožtíkova matka pokročilého stáří. Ještě že alespoň ty prastaré vánoční příběhy nijak neztrácejí na své nekonečné síle.
- - - - -
* Salzburg (A) / † † † Schlägl (A)
