KARLHANS WAGNER

Dva budějovické německé osudy

Eduard Kneissl
Náš milý přítel Eduard Kneissl, dlouholetý pověřenec Rodáckého kruhu pro Budějovice (Heimatkreisbetreuer für Budweis), zemřel 24. dubna 2001 na klinice Argiroff u Starnberského jezera po delší chorobě, kterou trpělivě snášel. Narodil se 30. září 1926 v Českých Budějovicích, kde navštěvoval obecnou školu a vyšší reálné gymnázium, načež ho přímo ze školních lavic vytrhla válka. Byl nasazen do bojů na různých územích Evropy, než padl do britského zajetí a vrátil se z něho až roku 1947.
Začal pak působit v Mnichově. Dosáhl nakonec významného postavení ve finančním úřadě, zabývajícím se vyřizováním náhrad (Lastenausgleichsamt), které podle zákona (tzv. Lastenausgleichsgesetz, přijatý roku 1952 a umožňující náhradu škod vzniklých válkou a jejími následky) příslušely i vysídlencům a vyhnancům z bývalých německých území a mohl tak účinně pomoci mnoha krajanům při uplatňování jejich právních nároků. Byl po dlouhá léta aktivně činný ve spolku Deutscher Böhmerwaldbund a stal se pověřencem Rodáckého kruhu pro Budějovice v rámci Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kde byl v této funkci nástupcem Josefa Kanglera.
30. dubna jsme se po boku jeho rodiny a nejbližších, v zástupu mnoha smutečních hostů rozloučili s naším Edim. Pěvecký sbor pod vedením Renate Slawikové mu zazpíval na rozchodnou šumavskou hymnu Dort tief im Böhmerwald a také Wallnerovu Wuldalied. Jeho následovník v roli rodáckého pověřence Josef Sailer a Robert Tausch, čestný předseda DBB pro Bavorsko, pronesli smuteční projevy, v nichž zdůraznili veliké zásluhy zesnulého o uchování paměti na domov.
Tvé paní Harriet a synovi Rüdigerovi chceme vyslovit svou upřímnou účast. My víme, co nejen oni v Tobě ztratili.

Hoam, 2001, č. 6, s. 18

P.S. Rod Kneisslů se dá v Budějovicích doložit někdy od čtrnáctého století. Právě Eduard Kneissl vedl roku 1991 delegaci kruhu rodáků, který se přičinil v následujících letech hlavně zase jeho zásluhou o důstojný památník německým Budějovičanům na hřbitově svaté Otylie, při jehož odhalení také stačil promluvit.

Hans Stepan
Dne 26. května 2001 slaví v Mnichově diplomovaný stavební inženýr Hans Stepan z Budějovic své 85. narozeniny. Pochází ze starobylé a vážené budějovické rodiny. Jeho otec byl stavitelem, matka byla dcerou starosty města a zakladatele Böhmerwaldbundu Josef Taschek. Maturoval na státním vyšším reálném gymnáziu v Budějovicích, inženýrská studia absolvoval v Praze. Za druhé světové války byl těžce zraněn do hlavy a prožil konec války spolu se svou prvou manželkou Oly rozenou Banachovou na statku svého tchána Tascheka v Mokré (Mugrau) na Šumavě. Nový domov našla rodina v Mnichově, kde Hans ve vlastním domě také dodnes žije. Oba jeho synové jsou lékaři a on sám je jako stavební inženýr dosud profesně činný. My Budějovičtí, zejména naše stálá mnichovská stolní společnost, bychom mu chtěli co nejsrdečněji gratulovat a popřát mu zároveň ještě mnoho let ve zdraví v rodinném kruhu.

Hoam, 2001, č. 8, s. 82

P.S. "Honza Štěpán", jak ho důvěrně jmenuje můj starší přítel Ing. Antonín Nikendey, pochází z rodu oněch dědičných schwarzenberských myslivců na Kleti (Schöninger), píšících se po generace i česky a dokládajícího přesvědčivě niterné šumavské vazby regionu. Zemřel v Mnichově 3. dubna 2003.

Není obvyklé uvádět osobní nekrology a blahopřání v souboru jako je tento. Budiž učiněna výjimka z pravidla, aby dotvrdila pevnou vazbu "ztracené generace" přes rodné Budějovice na Šumavu a připomněla osudovou katastrofu, která jediná ji mohla odloučit od rodné končiny. Poněvadž, jak mohu dosvědčit, právě autor obou uvedených textů na jednom budějovickém setkání v Sudetoněmeckém informačním středisku, v onom tak krátce jen činném Domě Adalberta Lanny v Kněžské ulici, prohlásil o sobě a svých vrstevnících, že oni vlastně nikdy nebyli nějací sudetští Němci, nýbrž Šumavani, "Böhmerwäldler" a ovšem v tomto případě i "Budweiser". Karlhans Wagner, přáteli důvěrně přezdívaný "Bubi", se opravdu narodil 31. října 1926 v šumavských Volarech (Wallern), mládí strávil však v Českých Budějovicích, kde navštěvoval cvičnou školu a po ní reálné gymnázium a odkud také odešel do druhé světové války, na jejímž konci upadl do francouzského zajetí a z něho už místo domů odešel na šest let do Rakouska a poté do do Německa. Zemřel 5. dubna roku 2011 v bavorském Mnichově, kde byl kdysi u zrodu tamního "štamtiše" budějovických spolurodáků. Vidím ho na snímku, jak hovoří na podzim roku 1993 za vysídlené Budějovičany při slavnostním znovuodhalení sochy Adalberta Lanny na kraji městských Sadů. Tenkrát pro ně i pro nás jakoby teprve končila ta nekonečně dlouhá krutá válka, jak jsem si troufl napsat do Česko-bavorských výhledů v několika řádcích k té příležitosti. Šance se neopakují, jsme však za jejich naplnění zavázáni i mrtvým předkům města a kraje, kteří tu chtěli žít stejným právem jako my dosud živí.

- - - - -
* Volary / České Budějovice / † † † Mnichov (BY)