logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WEBER

Flüchtlingslos


Wird dir die Heimat genommen,
So bist Du der Ärmste der Welt,
Du ziehst durch Dörfer und Städte,
Du siehst sie in Wald und Feld;
Doch nirgends findest Du Ruh'
Und suchst eine Heimat immerzu.
Wir wandern durch fremde Länder
Und bleiben auch manchmal zur Last;
Doch niemand heißt uns willkommen
Und keinem sind wir ein Gast.
Herr, o gib uns sie wieder
Schenk uns die Heimat zurück!
Dann steigt der Friede hernieder
Und wir danken dir innigst das Glück.

28. 5. 1948

Uprchlický los


Pokud ti sebrali domov,
ne, víc snad už nelze ti vzít,
jdeš městy a vesnicemi,
nikde už nenajdeš klid;
byť končina povědomá,
vše marno, nic není jak doma..
Putujem cizími kraji
a jsme spíš mnohde jen pro zlost;
nikdo nás nechce, tady
jsme nevítaný všem host.
Rodný kout vrať nám, Pane,
dej domov a štěstí nám,
pak v radosti nevídané
dík vroucí zvedne se k výšinám.

Böhmerwäldler Heimatbrief, č. 1 (1948), s. (8)

P.S. Verše jistě ještě s nadějí na návrat ozdobily vůbec prvé číslo krajanského časopisu.

Vánoční zvyky na střední Šumavě*

V čas adventu nám babička i maminka vyprávěly vždycky tak krásně o Jezulátku. Modlitbička k Ježíškovi a psaníčko do nebe (v originále "das 'Chriskindlbeten' und das Schreiben der 'Christkindlbriefe'" - pozn. překl.) byly už proto jedněmi z našich nejmilejších zaměstnání v roce. Naše napětí rostlo, když dospělí po návštěvě rorátů přinášeli mnohdy sladkosti, které "Ježíšek poztrácel" (v originále "die 'das Christkind verloren'" - pozn. překl.) a které oni po cestě "našli".
Konečně nadešel Štědrý den. To byl předepsán přísný půst bez jakékoli snídaně. Proto byla podávána k obědu dobrá houbová omáčka (v originále "eine gute Schwammerlwoika /=Soße/" - pozn. překl.) s bramborovými knedlíky (v originále "mit Reiberknödeln" - pozn. překl.) nebo hrachem (v originále "oder Oarbes /Erbsen/" - pozn. překl.) se zelím. V chudších rodinách přicházela na stůl dobrá chlebová polévka s jedním jediným mastným okem. Ženy drhly a zametaly po celém domě, smažily a klábosily (v originále "schmorten und schnorrten" - pozn. překl.), vařily, pekly a dusily (v originále "buken und brieten" - pozn. překl.) - bylo to jako v nějakém mraveništi, než se mohlo zavolat ke štědrovečerní hostině (v originále "am Abend zum Festschmause" - pozn. překl.). Kolem prostřeného stolu seděli pak všichni členové rodiny společně se služebnými silami. Po společné modlitbě se objevila jako první chod studená a pocukrovaná švestková omáčka (v originále "gezuckerte Zwetschenwoika /Powideltunke/" - pozn. překl.) ze sušených hrušek (v originále "aus getrockenen Birnan /Kletzen/" - pozn. překl.) a švestek s nadrobenou vánočkou. Než otec velkou mákem posypanou a rozinkami plněnou pletýnku nakrojil, udělal na ni nožem tři křížky. Dobře býval opatrován skrojek (v originále "das Scherzel" - pozn. překl.). Při mnoha nemocech se jeho díl nastrouhával a vařil v mléce. Ta kaše pak platila za zaručený léčebný prostředek na všechny rány a vředy, užívaný i při bolení zubů a hučení v uších. Každé domácí zvíře, psa i kočku v to počítaje, dostalo kus vánočky. Větší kusy se házely do studen a do kravských kotců, aby se zabránilo vysychání vody a mléka. Drobty se sytil i oheň v kamnech, aby neškodil a pomáhalo se duším v očistci (v originále "damit wollte man das Feuer und die armen Seelen sättigen", v "Babičce" Boženy Němcové /ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže/ stojí psáno: "Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou." - pozn. překl.). Po švestkové omáčce následovala káva s vánočkou, lahodným štrůdlem a pečivem, poté s nadobyčej bohatě omaštěnými a skořicí a cukrem posypanými lívanci (v originále "Liwanzen /Gußdalken/" - pozn. překl.). Ve městech a městečkách jedli už mnozí oblíbenou vánoční rybu, tj. kapra. Mnohé hospodyňky podávaly i čaj s křížalovým ovocným chlebíčkem a jemným pečivem. Tomu, kdo se najedl švestkové omáčky, která silně nadýmala, nedělala později požitá chutná strava zrovna dobře. U sváteční tabule pozorovaly babička i matka nenápadně stíny každého z domácích lidí. Když u nějaké osoby nebyl nijaký stín k vidění, pak dotyčnému hrozily v příštím roce různé nečekané nesnáze, neštěstí, nemoc, ba dokonce i smrt. K posledku se na stole objevily jablka a ořechy. Ten, kdo se zavřenýma očima při rozkrojení prvního jablka porušil některé z jader nebo u prvního z ořechů narazil při rozlousknutí skořápky na zčernalé jádro, nemohl rovněž počítat s tím, že by mu byl následující rok příznivý. Z půlí ořechových skořápek zhotovovaly děti tak řečené "klapačky" (v originále "Klapperln" - pozn. překl.).
Budoucnost se dala hádat i při plavení světýlek (v originále "beim 'Lichtleinschwimmen'" - pozn. překl.). Ve větší nádobě s vodou jsme nechali plavat dřívko (také to bývaly skořápky ořechů - pozn. překl.), na které jsme pro každého z členů rodiny přilepili hořící svíčičku. Ten, komu zhasla jako prvnímu, mohl se v příštím roce stejně tak obávat něčeho zlého. Také lití olova bylo horlivě provozováno. Lili jsme roztavené olovo do nějaké nádoby s vodou, sáhli jsme pak do vody se zavřenýma očima a lovili z ní podivné olověné figury, obrazy a symboly budoucnosti. Nějakou umrlčí lebku bychom v nich spatřovali neradi.
Mladá chasa se cvičila v házení pantoflem. Člověk se posadil zády proti dveřím místnosti a hodil oba pantofle přes hlavu. Pokud ukazovaly špičkami u dveří ven z nich, pak bylo tomu, kdo je hodil, souzeno odejít z domu, ať už následkem manželského svazku, nějaké naléhavé cesty, vojenské služby atd.; pokud mířily špičkami dovnitř, pak směl zůstat doma.
Rolníci by samozřejmě rádi věděli, jak dopadnou v příštím roce žně, zejména ohledně úrody žita a pšenice; to bylo snadné zjistit. Stačilo vzít nůž, dát na jednu stranu čepele kus chleba, na druhou kus vánočky, omotat kolem nit a postavit to přes noc do okna. Byla-li následujícího jitra zrezlá chlebová strana, dala se očekávat špatná úroda žita. Rez na straně pletýnky věstil špatný rok pro pšenici. Obě strany čepele zůstaly bez rezu? Juchej!
K určení deštivých měsíců v následujícím roce bylo dvanáct cibulových slupek naplní solí a přes noc vystaví v okně. Ty slupky, ve kterých se ráno nachází voda, označují měsíce s hojností srážek.
Ten, kde se po celý Štědrýden i v noci do 24 hodin postí, může kolem půlnoci načerpat ze studnyto nejlepší víno. Pokud v tom čase kousne do rohu stolu, má poté v ústech chuť nejjemnějšího perníku či marcipánu (v originále "wie von dem feeinsten Lebzelten, Lebkuchen oder Marzipan" - pozn. překl.).
Štědrovečerní noc byla ta první z dvanácti "čaronocí" (v originále "erste von den zwölf Rauh- oder Losnachten" - pozn. překl.). Všechny prostory rozlehlého selského dvorce byly odspoda až nahoru "vykouřeny" (v originále "von unten bis oben 'eingeräuchert'" - pozn. překl.) a vykropeny navíc svěcenou vodou (v originále "und mit Weihwasser 'eingesprengt'" - pozn. překl.); neboť toho se ďábel velice obával a všechněm čarodějkám byla tím odňata nad domem veškerá moc. "Hexenschießen", tj. střelba na čarodějnice, je měla definitivně zapudit. Sedlák střelil jednou do komína, "bums"! Tu spadla dolů jedna koňská noha (v originále "fiel ein Roßhaxen herunter" - pozn. překl.), "plumps"! (česky by se asi řeklo "mlask"! - pozn. překl.)
Děti byly mezitím v tom nejvyšším napětí. Ježíšek už se ohlašoval. Tu to zvonilo přede dveřmi, tu za oknem, tu před vraty do stavení. Ti malí se modlili značně nahlas a tak chvatně, že jim zuby drnčely (v originále "die Zähne schepperten" - pozn. překl.). V mnoha domech přišel Ježíšek hned po sváteční večeři, v jiných rodinách musely jít děti nejprve na kutě a mohly si ještě nechat zdát o blažené nadílce, poněvadž Ježíšek nemohl být přece všude zároveň. Když to ale v předsíni zazvonilo a na dveře bylo slyšet čísi klepání, pak planoucí nádhera vánočního stromu a jeho pryskyřičná vůně zbavila všechny obyvatele domu na chvíli řeči i rovnováhy (v originále "sprach- und fassungslos" - pozn. překl.). O to mocněji pak propukl dětský jásot. Těch krásných věcí, ležících pod jedličkou a vedle ní (v originále "unter und neben dem Tannenbaum" - pozn. překl.)! Babička a matka musela děti nabádat, aby poděkovaly modlitbou. Ta zazněla tak dojemně a tak nahlas, že to musel Ježíšek a všichni andělé nebeští jistě slyšet. Nakonec zaznělo i několik domácích koled (v originále "auch einige heimatliche Weihnachtslieder" - pozn. překl.).
Teď se začali dospělí strojit na půlnoční (v originále "zum Mettengange" - pozn. překl.). Na té cestě ke kostelu se nespěchalo. S otevřeným srdcem naslouchali všichni nádherným pastýřským nápěvům, znějícím zblízka i zdáli a navozujícím tu pravou vánoční náladu. Sedláky těšilo, když byla noc za cesty na půlnoční plná měsíčního jasu. Přísloví pravilo: "Lichte Metten, finstere Stadel. Finstere Metten, lichte Stadel (světlými stodolami /následkem zatažené "půlnoční" oblohy - pozn. překl./ rozuměj prázdné stodoly na jaře).
Na Štědrý večer a kolem půlnoci měla domácí zvířata mluvit. Prastarý držitel selského dvorce "Flußhaus" (rozuměj v zaniklé dnes osadě Flusárna - pozn. překl.) mezi Kašperskými Horami a Kvildskem (v originále "zwischen dem Reichensteiner Mettengange" - pozn. překl.) se tomu smál a mínil: "Lauter dummes Schmatz für die alten Weiber! Dass muss ich einmal ausprobieren." (tj. "Jen hloupý žvásty pro starý báby! To musím jednou vyzkoušet." - pozn. překl.) Když se všichni dospěli z domu vydali na půlnoční, šel do stáje a položil se mezi volská stání (v originále "unter den Ochsenbarn" - pozn. překl.). Dlouho se nic ani nepohnulo. "Lauter Unsinn!" (tj. "Holý nesmysl!" - pozn. překl.) pomyslel si už. Najednou ale - je to možné? - slyší docela zřetelně hovořit spolu oba velké voly. Jeden povídá: "Hott, Schimmel, heuer werden wir noch eine schwere Fuhre machen." (tj. "Hot, šimle, letos budeme tahat ještě jednu pořádnou fůru." - pozn. překl.) Šiml nato: "Hüh, Scheck, was für eine Fuhre wird denn das sein?" (tj. "Hý, strakáči, a cože to má bejt za fůru?" - pozn. překl.) Strakáč opáčí: "Noch heuer werden wir unseren Bauer auf den Friedhof fahren." (tj. "Eště letos povezeme na krchov našeho sedláka." - pozn. překl.) Tu sedlák vyskočil, utekl odtud a zalezl do postele. Když se domácí vrátili z půlnoční, celý třesoucí se a pokrytý potem ležel pod peřinou. Onemocněl na smrt. Všechno lékařské umění selhalo - po několika dnech z něho zbylo jen mrtvé tělo. Na Silvestra byl pohřeb. V noci předtím silně nasněžilo, takže koně se do saní nedali zapřáhnout a na krchov se musel použít volský potah. Tak se vyplnilo, co ti voli o štědrovečerní půlnoci pověděli.
To všechno a ještě mnoho jiného znal dědeček a babička vyprávět.
Tyto příběhy jsou částí našeho národního jmění, které nesmí být ztraceno. Jednou přece se opět nutně půjde domů (v originále "es ja wieder heimzu gehen" - pozn. překl.). Proto chceme dál pečovat o obyčeje našeho domova a všechny ty ságy, legendy a příběhy odtud vštípit našim dětem. Nadto chceme dbát o to, abychom zůstali v trvalém spojení se všemi našimi krajany. Pak si nebudeme při našem návratu domů navzájem cizí a vkořenění do domácí půdy a společný život tam doma se bude vyvíjet snadněji a rychleji.


Hoam!, 1951, č. 12, s. 4-6

Ty oba předchozí texty spojuje výzva k návratu "domů". Ale kam v čase? Do onoho domova pod obnovenou českou správou, která ho vyhnancům rok po válce vzala "navždy"? Do oné Hitlerovy říše, která, byť poražena, překreslila duchovní obraz Evropy také už asi navždy? Nebo snad až do starého Rakouska? Školní kronika německé obecné školy chlapecké v Prachaticích (Prachatitz) svědčí o tom, že v roce 1937 převzal Josef Weber její vedení od provizorní řídící učitelky Marie Wlčekové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Rok nato zachycuje týž dokument "osvobození" Prachatic "Vůdcem" a přejmenování hlavního náměstí na Adolf-Hitler-Platz už v říjnu 1938 dlouhým textem, odlišujícím se od okolí červeným inkoustem (pasáž končí nadšeným pozdravem "Heil Hitler!") a psaným vlastnoručně Josefem Weberem, který školu vedl až do porážky nacizmu v roce 1945. Na neuvěřitelné dvojstraně 182-182 tu najdeme i výstřižky ze "šumavského" nacistického deníku "Wald-Zeitung", vydávaného župním vedením NSDAP (Gau Bayreuth) pro Prachatice, Vimperk a Volary, věnované bitvě u Stalingradu (i s básní Hanse Carossy, zastoupeného rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), kde zmizel jediný Weberův syn a jmenovec. Podtitul jednoho z článků hlásá, že vítězství prý unese každý slaboch, rány osudu dokážou snést jen "die Starke", tj. "ti silní". Co je proti ztrátě domova ztráta syna, dokáže asi posoudit jen Bible. Na archu sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 38 na Kozím Hřbetě (německy Ziegenruck, i česky tenkráte Cimruky, budova někdejší školy v šedesátých letech dvacátého století vyhořela a byla odstřelena) se dočítáme nejen datum synova narození v Nicově (Nitzau) 30. září roku 1900, nýbrž i data narození jeho rodičů. Josef Weber "starší" se podle nicovské křestní matriky 30. ledna roku 1882 ve stavení čp. 18 a křtil ho den nato v nicovském kostele sv. Martina šumavský "kněz svatého života", jak ho příjemce oné svátosti později v obsáhlém textu označil, tj. Johann Jungbauer (1815-1896), zesnulý na samotě Schenkenberg (dnes "Na Radosti") nad Vimperkem. Chlapcův otec, nicovský mistr krejčovský Jacob Weber, byl synem rolníka ve dnes zcela zaniklém Milově (Mühlau) čp. 8 Johanna Webera a Marie Anny, roz. Woldřichové ze Stach (Stachau) čp. 6 (tam je dnes "přečíslováno"), novorozencova matka Sophia byla dcerou Andrease Kramla, podruha ze Stach čp. 193, a jeho ženy Marie Anny, roz. Winterové ze Stach čp. 179. Kmotrem děcka se stal rolník ze Stach čp. 18 Adalbert Winter se svou manželkou Marií Annou. Dvacetiletý Josef Weber maturoval na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích (Budweis) 23. června roku 1902, působil nejprve v letech 1902-1904 na dvojtřídce v rodném Nicově (krátce před odchodem odtud koncem listopadu 1904 složil téhož roku v Českých Budějovicích i zkoušku učitelské způsobilosti pro výuku římskokatolického náboženství) s expoziturou na Popelné (Reckerberg), kterou pak tam pod Obřím hradem řídil až do června válečného roku 1918. V letech 1918-1926 ho zastihujeme jako řídícího učitele jednotřídky na Svojši (Zwoischen) s jednotřídní expoziturou v už zmíněném Kozím Hřbetě, v letech 1926-1937 se vrátil na Nicov a Popelnou, aby odtud až do vyhnání řediteloval na zmíněné také už chlapecké škole v Prachaticích. Nekrolog Karla Wintera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, začíná slovy, že zatímco tisíce krajanů hleděly 29. července roku 1962 z Hochsteinu (v nekrologu "Hohenstein", česky Vysoký kámen) na hřebeni Třístoličníku (Dreisesselberg) do "ztraceného ráje" domova, on v hesenském městě Schotten vydechl naposledy. Byl 1. srpna na tamním hřbitově pochován vedle své o čtyři roky dříve zesnulé ženy Anny Theresie, roz. Koizarové (*19. července 1880 v Nepomuku, † 20. června 1958 v Schotten), podle českého záznamu v nepomucké křestní matrice narozené ve zdejším čp. 143 (dům takto označený v Nepomuku dosud stojí) jako Anna Terezie Koisar dozorci nepomucké telegrafní stanice Josefu Koisarovi, synu "klíčníka z Žihobec" Matěje Koisara a Evy. roz. Svátkové (Svatek) rovněž "z Žihobec", a jeho ženě Františce, dceři rolníka z Kašperských Hor čp. 130 Antonína Tutschku a Terezie, roz. Šperlové z Kašperských Hor čp. 8 (na rozdíl od čp. 130 tento výrazně dozadu protáhlý dům na náměstí dosud nacházíme). V květnu 1946 byl čtyřiašedesátiletý Josef Weber se svou rodinou z prachatického domu čp. 136 (dodnes ho najdeme v tamní Horní ulici), kde bydlel i se svou sestrou, devětatřicetiletou Annou Binderovou, vysídlen do středohesenské vsi Nieder-Ohmen (od roku 1971 jen místní část obce Mücke), odkud v roce 1949 přesídlil ke své dceři Anně do Schotten. Tam je tento "ein christlicher, deutscher, heimattreuer Böhmerwäldler", jak je označen ve Winterově nekrologu, také pochován.

- - - - -
* Nicov /Milov / Stachy / České Budějovice / Popelná / Svojše / Nicov / Prachatice / † † † Schotten (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve svém prvním zápise ve školní kronice zaznamenal své jmenování řídícím učitelem
Od roku 1934 sídlila prachatická německá obecná škola v této budově někdejšího studentského domova
Dvojstrana ve školní kronice věnovaná bitvě u Stalingradu s výstřižky nacistického deníku "Wald-Zeitung"
Nekrolog do krajanského časopisu napsal Karl Winter

zobrazit všechny přílohy

TOPlist