MARTIN WIERER
Tam za hranicí leží domov
Téměř každým rokem trávívám několik dnů léta při hranici, za níž leží náš domov. Co jsem tam mohl spatřit a pozorovat, sdělil bych rád našim lidem, zejména pak těm z nich, kdo se sem k hraniční čáře nemohou dobře dostat.
Čím blíže se vlak blíží k hranici s naším domovským krajem, tím hojněji je slyšet bavorské nářečí, které se tak podobá tomu našemu a vnuká člověku pocit radosti, jako bys snad opravdu jel tam k nám domů, ovšem zároveň i neodbytný pocit stesku, který ti říká: "Domů přece nesmíš, to nejsou přece naši lidé, kdo sedí vedle tebe ve vlaku." Když vlak vjede na hraniční nádraží a ty zamíříš k východu, pak snad i můžeš spatřit nějakou známou tvář, ale musíš se podívat, zda ses třeba jen nezmýlil; poněvadž ti lidé zestárli, mnozí jsou už docela stříbrovlasí a ty mladé už neznáš.
K hranici jsem, byť to bylo někdy dost daleko, šel vždycky pěšky, abych měl víc rozhledu po horách a vrších domoviny. Je to divné, ale člověku najednou připadají trochu cizí: nezměnily se sice, jakkoli na některé výšině mohlo dojít k polomu nebo les zničil kůrovec, někde mohly zase mladé stromy za těch jedenáct let od našeho vyhnání (psáno v roce 1957 - pozn. překl.) pěkně vyrazit nahoru, hory samy zůstaly přece ty samé. Ten pocit cizoty může mít svou příčinu v tom, že se na ně díváme z jiné, z té bavorské strany, a ještě více ovšem v tom, že nemohou být cílem našeho putování, poněvadž se k nim nesmí, poněvadž se jich zmocnili cizí.
Něco je však přece nového na našich horách. Už zdaleka je vidět na všech horských vrcholech a větších vrších vůbec věže sbité ze silných kmenů. Ty špičaté věže jsou mnohdy velice vysoké, někdy zas docela nízké, táhnou se však po celé délce hranice, někdy dost daleko do českého vnitrozemí. Zpočátku jich bylo málo, postupně jejich počet ovšem stále rostl. Jaký účel ty věže mají, není úplně jasné. Strážní nebo pozorovací věže to nejsou, poněvadž nahoře není na nich nikdo k zahlédnutí. Nebyly asi ani k tomu účelu určeny, vždyť nemají nijakou ochranu proti větru a nečasu a sestávají opravdu jen z odvětvených kmenů. - Bavorský celní úředník mi řekl, že to jsou orientační věže pro letadla. Pak se podél celé hranice táhne vedle pásu zábran z ostnatého drátu řada strážních a pozorovacích stanovišť, věží nahoře opatřených strážní budkou. V prvních letech vyhlížely docela jednoduše, když ale přišly tuhé zimy, byly kolem budky zřízeny tam ve výšce i zastřešené ochozy, opatřené okny. I tyto strážní pozorovatelny jsou sbity ze silných kmenů, kde ale musejí značně převyšovat kvůli dobrému výhledu nějaký terénní úval či vysoký les, jsou sestaveny z kovových dílců. Obsazeny jsou dnem i nocí vojenskými hlídkami; při výměně stráží je vidět dva muže přicházet k věži a dva od ní zase odcházet. Jakmile se na bavorské straně něco pohne, už jsou se svými polními dalekohledy vidět u oken. Na otázku, co tam celý den na svém vyvýšeném strážním stanovišti dělají, vypověděl jeden z vojáků, že musejí zapisovat všechno, co přes hranici spatří: každého jednotlivého člověka, který třeba jen žene krávu nebo tlačí ruční vozík, každou skupinu lidí a každé auto, které se blíží hranici. Více však než tu bavorskou stranu musejí pozorovat území na vlastní "své" straně, aby jim tudy nemohl přece nikdo uniknout z komunistického dělnického ráje.
Tyto strážní věže jsou spolu navzájem a s příslušným služebním velitelstvím telefonicky spojeny a často lze dalekohledem rozeznat kulometné zbraně. Jakmile se totiž nějaký člověk pokusí z vnitrozemí nějak přiblížit zapovězené hraniční zóně, je z věže okamžitě vyrozuměno velitelství toho kterého úseku Pohraniční stráže, které zahájí pronásledování uprchlíka terénními auty či motocykly. Pokud pronásledovaný unikne do oblasti slatí či hustého lesa, jsou na jeho stopu navedeni honicí psi. Takových služebních psů mají čeští pohraničníci na hranici velký počet. Mají pro tato zvířata vlastní zděné budovy, nízké a protáhlé kotce, které směrem ke hranici obykle nemají žádná okna. Vytí pohraničnických psů je přes hranice slyšet v některých místech takřka bez ustání. Dříve, když hranice nebyly ještě tak silně střeženy - nyní jsou zabezpečeny tak dokonale, že tudy žádný člověk neprojde - pokoušeli se Češi docela často uprchnout přes hranice a brali s sebou proti těmto cvičeným honicím psům kočky nebo hárající feny. Jakmile se pes přiblížil takovému uprchlíkovi, ten kočku či fenu prostě vypustil a pes je bez sebe z kočky, která se obvykle zachrání úprkem na strom, který pes střeží, nebo se v druhém případě zabývá fenou a pronásledovaný může unikat dál, pokud ho ovšem před nebo i za hranicí nestihne kulka. Pokud je dopaden živý, je ovšem vystaven obvykle strašlivému tělesnému nakládání a vydán zcela napospas krutému osudu.
Na cestě k hranici jsem byl v určitých oblastech pravidelně zastavován německými celníky a musel se vykazovat civilním dokladem (v originále "durch Kennkarte" - pozn. překl.) nebo pasem a vysvětlovat, cože tu při hranici pohledávám. Tato opatření by snad mohla svědčit o nebezpečí špionáže. Jenže na jiných úsecích jsem po celou cestu k hranici nenarazil ani na jednoho jediného příslušníka pohraniční policie nebo celní správy. Tyto německé bezpečnostní útvary by měly sledovat i to, co se děje na druhé straně hranice. A že se tam děje věru mnohé: téměř každým rokem jsem i já mohl zaznamenat, že vznikly nové hraniční příkopy, nataženy nové kabely a zbudovány a zamaskovány nové bunkry.
Až k hranici se dá dojít bez starosti a obav, že by Češi mohli něco provést (v originále "ohne Sorge vot den Tschechen" - pozn. překl.). Často jde hraniční čára lesy. Je to vlastně mezinárodní půda a může být užívána Němci i Čechy. Není ovšem zrovna radno, chodit tudy sám, poněvadž mnohdy se nečekaně vynoří česká hraniční patrola. Jednou mě na čáře potkali dva čeští vojáci na koních, jeden z nich ztratil dvě české koruny; mince jsou reliéfem i nápisem na nich vyraženým vlastně takřka totožné s korunami z dob první republiky, jsou ale menší, nesou letopočet 1950 a dělají se z hliníku (nejspíš nešlo ani o ztrátu, nýbrž o odhození neplatných kovových platidel - zločinná komunistická měnová reforma z roku 1953 zavedla totiž do oběhu korunu papírovou /byť právě roku 1957, kdy byl tento text publikován, byla z praktických důvodů znovuprosazena korunová mince vedle dosti obludné malé hnědé bankovky, platící mimochodem od "reformy" až do roku 1960/, jejímž autorem byl stejně jako u všech bankovek "reformní" emise, vytištěných navíc v Moskvě státním podnikem Goznak, ruský výtvarník Pomanskij - pozn. překl.). Tam, kde dříve vedla hranice přes luka a pole téměř neznatelná, je dnes i na bezlesé ploše k vidění už zdaleka. Zatímco na bavorské straně jsou louky sytě zelené a sečené, pole pak stojí v plné úrodě plodin či po sklizni s řadami panáků (mandelů) obilí či kukuřice (v originále "mit Korn- und Weizenmanndl" - pozn. překl.), na české straně už nerozeznáš kdysi udržované plochy polí a luk od sebe navzájem, jak je všechno bez rozdílu zarostlé šedohnědou travou, rákosím a náletovými křovinami. Aby ale přesto nějaký Němec nemohl překročit hranici do Čech a být chycen či zastřelen českými strážními hlídkami, jsou na všech cestách, které vedou tím směrem, umístěny varovné tabule s nápisy "Nach 200 Meter Landesgrenze" (tj. "Po 200 metrech zemská hranice" - pozn. překl.). Na hranici samé jsou pak při cestě všude nápisy "Halt! Landesgrenze" (tj. "Stůj! Zemská hranice" - ještě po roce 1989 se objevily české výtky, že ta hranice není "zemská", nýbrž "státní", ovšem pro německou stranu to byla opravdu hranice spolkové země - pozn. překl.). Češi na mnoha místech při cestách u hranice instalovali sloupy s bílými tabulemi a červenými nápisy německého znění: "Grenzübertritt verboten! Wer die ČSR betritt, wird mit der Feuerwaffe bedroht" (tj. "Překročit hranici zakázáno! Kdo vstupuje na území Československa, je ohrožen palnou zbraní" - pozn. překl.). Leckde ovšem už došlo k tomu, že nějaký Němec zbloudil a hranici omylem přestoupil. Mladší lidé pak obvykle skončili na pár týdnů či měsíců v nějakém československém táboře nucených prací, ti starší, s nimiž se nedalo mnoho co počít, byli po výslechu většinou vráceni přes hranici do Bavor. Setrváme-li na některé z cest, vedoucích k hranici je ovšem nějaké nedopatření sotva možné, neboť ty cesty, a to i takové, jež byly kdysi hojně frekventované, jsou hned za čarou zcela zarostlé, takže průchod jimi by byl mnohde prostě nemožný. Jiné cesty jsou na hranici navíc opatřeny závorami. Z velkých kmenů jsou zbudovány po stranách cesty dvě vysoké stěny, zasypané vnitř zeminou, v níž tkvějí kmeny přehrazující cestu napříč. I kolem závory v lese jsou lesní pařezy záměrně natolik vysoké, že mají znemožnit průjezd jakémukoli vozidlu.
Podél celé hranice, ne ovšem přímo na ní, táhne se takřka rovnou linií zábrana z ostnatého drátu (tady je popsána její podoba před mnohočetným jejím zdokonalením v letech následujících - pozn. překl.). Mnohde se přibližuje až těsně k samotné hraniční čáře, jinde se jí naopak značně vzdaluje. Tam, kde stěna z ostnatého drátu nějak odbočuje, stojí obyčejně strážní nebo pozorovací věž. Výška stěny činí přibližně dva metry a táhne se čtyřmi pásy, jejichž šíře může být asi třímetrová. Ostnatý drát je nabit elektrickým proudem, což lze lehce poznat podle izolátorů na kůlech. Vně pásu zábran probíhá asi pět metrů široký pruh ornice, stále znovu v krátkých časových rozmezích vláčené. S vysokou pravděpodobností chtějí tak Češi rozpoznat, zda na ni z německé strany někdo nevstoupil. Vnitřní pás ostnatého drátu je spojen se světlicemi, zahrabanými v zemi, které jsou odpáleny do vzduchu, jakmile se jen s drátem silněji pohne. Jednou nějaký z koní české hlídky shodil jezdce a ten padl na ostnatý drát plnou vahou, což způsobilo vzápětí odpálení celé řady světlic. Země mezi čtverým pásem zábran má být údajně podminována. Pokud procházejí pásy zábran lesem, je ovšem jejich blízké okolí zcela vykáceno. Na mnoha místech jsou za údajně podminovanou řadou pásů ještě jednoduché a kratší zábrany rovněž z ostnatého drátu, které probíhají jedna na druhou kolmo a poskytují široké průchody.
Pás země mezi zábranami a zemskou hranicí je mrtvou zónou, do níž může zřídkakdy kdo vstoupit, a to jen pod silným vojenským dozorem. Když jednoho léta rostlo hodně hub, museli vojáci v lesích při pásu zábran, střeženi jinými vojáky, zajistit jejich sběr. V letech, kdy mělo Československo problémy s krmivem pro dobytek, byly i louky a pole při hraniční čáře sečeny a sklízeny, opět jen za přísného vojenského dozoru. I tak se několik jednotlivců, mezi nimi i samotných vojáků, pokusilo o útěk do Bavorska, který se ovšem málokdy zdařil. Výjimkou byl muž, který hlásil údajně jednoho dne při práci, že má "tak velikou žízeň", že si musí dojít k blízkému prameni. Poněvadž ho doprovázel jeden z vojáků, k pokusu uprchnout ještě nedošlo. Druhého dne musel do lesa "na stranu". Poněvadž lidé pracovali ve velikém rozptylu, nemohla stráž s ním, jinak by mohl prchnout někdo z ostatních. Tak se muž k útěku přece jen odhodlal. Když sešel ostatním z dohledu, začal utíkat lesem, co jen stačil, nahoru svahem k hraniční čáře a padl tam za ní do bramborového pole. Ležel tam dlouho, poněvadž kdyby se zvedl, pálili by na něho i přes hranici. Když se k obracení sena nevrátil, museli všichni nechat práce a vydali se ho hledat; každého vojáka totiž, kterému někdo "prošel", čekalo nejméně půl roku vězení. Po drahném čase se uprchlík po čtyřech doplazil brázdami brambor k nejbližšímu bavorskému stavení, jehož obyvatelé vyrozuměli německou pohraniční policii (Grenzpolizei), která ho odvezla a poslala dál.
Přes železniční most trati Furth im Wald - Domažlice (Taus) nemohl být pás ostnatého drátu natažen už proto, že hned v prvých letech po našem vyhnání byl ke každému osobnímu vlaku či rychlíku, který dorazil do Furthu, přistaven v České Kubici (v originále "Kubitzen" - pozn. překl.), tj. v poslední železniční stanici na československém území, na konci elektrický vagon, téměř bez výjimky vždy ovšem prázdný. Od vyhnání Němců funguje na této trati i čilá nákladní přeprava a v poslední době, kdy Němci už smějí navštěvovat své příbuzné v Československu a ti z Němců, kdo v Československu zůstali, naopak své příbuzné v Německu, byla namísto přerušeného zátarasu zřízena nad kolejemi vysoká dřevěná nástavba, z níž se dají vagony sledovat a kontrolovat. Tento úsek trati je od hranice až do Furth im Wald ještě český (dříve rakouský) a vlak je tudíž procházen a kontrolován českým železničním perzonálem, vždy ovšem za vojenského doprovodu. Poněvadž však týž úsek trati od hranice až do Furth im Wald vede zároveň už územím Bavorska, nekonají Češi na trati už po léta nijaké opravy ani nutnou údržbu a přes veškerou ostrahu jim tady prošlo příliš mnoho lidí. Nyní udržují úsek v pořádku němečtí pracovníci, placení ovšem za svou práci Československou republikou.
Tato země nikoho mezi zátarasy z ostnatého drátu a hraniční čarou se stala vhodným místem pobytu zvěře, zejména té černé, která nejeví nijakou plachost. Divoké svině přivádějí tu ve vysoké trávě a rákosí na svět své mladé a drží je z opatrnosti ve skrytu. Pro mnoho bavorských příhraničních obcí se stala ta divoká prasata značnou pohromou, poněvadž prohrabávají a ničí obilná i bramborová pole. Zdejším myslivcům se zato stávají vítanou kořistí, zejména když stáda spolu přivedou nějakého pořádného kance.
V prvých letech po vyhnání byly domy po Němcích, ležící blízko hranice vně i uvnitř dnešního pásu zátarasů, prodávány Čechům za značně nízkou cenu. Ti kupci potom, pokud byla střecha, ať už tašková či eternitová, dosud v pořádku, krytinu rozebrali a dopravili někam do vnitrozemí, strhli nato krovy, dveře, okna, podlahy, schodistě a všechno, co bylo ze dřeva, rozřezali a odvezli pryč jako stavební materiál či otop. Vyrabované trosky domovních zdí zůstaly ponechány zkáze. Mnohé z domů, které koupeny nebyly, zůstaly stát po léta, většinou jen zbaveny dveří a oken, jinak nedotčeny. V posledních letech byly však všechny domy blízko hranice bez rozdílu, ať už dobře zachovalé či v troskách, vyhozeny do povětří a zcela srovnány se zemí velkými buldozery. Tak úplně zmizela z povrchu zemského, jak už o tom krajanský časopis "Glaube und Heimat" referoval, celá řada kdysi zalidněných míst naší německy hovořící Šumavy, o kterých platí teď jen ono pohádkové: "Es war einmal." (tj. "Bylo jednou jedno..." - pozn. překl.)
Stává se také, že zemskou hranici tvoří potok, hranice ovšem i pak vede přímou čarou od jednoho hraničního kamene ke druhému, takže často, pokud má potok množství zákrutů, kus země, který patří k Bavorsku, zůstává ležet na druhém břehu potoka a naopak jiný, který je český, leží na tomto při bavorské straně. Poněvadž pak k těmto malým kusům pozemku nevedou nijaké mosty, ponechávají Češi v platnosti ještě dávné ujednání mezi Rakouskem a Bavorskem, podle kterého ten malý kousek země na této jeho straně, jakkoli patří k Česku, je obhospodařován sousedním Bavorskem, a naopak mohou být malé kousky půdy na druhém břehu, i když náležejí k Bavorsku, obhospodařovány Čechy, což v tomto případě znamená jen tolik, že zůstanou ležet ladem. Padne-li strom, často následkem bouře, přes hraniční potok, pak může sousední hraničář část padlého stromu odříznout a odvézt, ovšem ten bavorský musí dát dřevo proclít, ačkoli třeba pochází z jeho někdejšího lesa. Také obyvatelům Bavorska byl totiž veškerý pozemkový majetek, který v Čechách měli, v roce 1945 Čechy vyvlastněn. V těchto hraničních potocích nemá nikdo právo rybolovu; Bavoři mohou to právo nabýt teprve, jsou-li oba potoční břehy bavorské. Také proto lze v těchto hraničních potocích často spatřit množství těch nejkrásnějších pstruhů. Jednou jsem viděl nějakého Bavoráka, jak loví ryby rukou; vytahoval jednoho obrovského pstruha za druhým, už pro značné stáří také pořádně těžkých. To mi připomnělo Mühlhiaslovo proroctví, kde je řeč o potocích s "černými pstruhy".
Nejraději hledívám přes hranici na místo, kde jsem se narodil. Jeho domy jsou od hranice vzdáleny tak na deset minut, maximálně půl hodiny cesty. S výjimkou několika málo jsou všechny osídleny Čechy. Často po celé hodiny jsem tam kolem domů, na cestách ani na polích nezahlédl ani jediného člověka. Teprve když amplion místního rozhlasu zavolá do práce, vyrazí lidé do luk a do polí. Obvykle pracují na jednom vymezeném úseku. Jako na všech někdejších německých územích, byly i tam zavedeny kolchozy. Pole bývalých sedláků byla scelena a meze rozorány. Často se pozemky obdělávají nejmodernějšími stroji, většinou ovšem bez valného úspěchu. Tak jsem viděl na jednom ovesném poli, z něhož byl požat teprve malý kousek, po celých deset dnů stát mlátičku, aniž by se s ní cokoli dělo. Snad tam stála ještě déle, musel jsem ale odjet pryč. Něco se na té mlátičce zřejmě porouchalo, pracovníci na tom nesměli nic seřizovat, nýbrž poté, co věc nahlásili obecnímu tajemníkovi, čekalo se, až továrna dodá požadovaný náhradní díl. Kosou se neposeklo ani stéblo ovsa, poněvadž k tomu nebyl přece vydán nijaký pokyn shora. Pokaždé se mne zmocnil zvláštní pocit, když jsem pozoroval ty lidi při práci; ty ženy v červených sukních mi připadaly cize jako v nějakém národním kroji na těch polích, cizí očím a cizí i srdci plnému stesku. Mnohdy jsem viděl i učitelku se školními dětmi při hře tam na Kravím vrchu; na stejném místě, kde jsem si už jako malé děcko a pak jako školák sám či se sousedovic Lojzou (v originále "mit des Nachbars Alois" - pozn. překl.) hrával, kde jsme pozorovali černé i rezavé mravence, vybírali čmeláčí hnízda a doma pak s nimi napodobovali chov včel, kde jsme sbírali hlemýždí ulity, věděli o všech koroptvích úkrytech a kradmo pozorovali zaječí mláďata ve vysoké trávě pod vlášením kořenů křovisek na mezích - dotknout jsme se jich nesměli, jinak by jim stará zaječice už nedala napít - kde jsme lovili luční koníky, chytali hady, znali místa, kde rostou jahody a považovali je za své stejně jako ostružiny ve skalách. Tam na Kravím vrchu si teď hrají jiné děti, děti jiného národa a ty malé děti tam už vyrostly nebo se třeba právě narodily, neznají žádné jiné místo na světě a budou nazývat to místo svým domovem. A děti i mladí lidé, kteří ho domovem nazývali předtím, jsou teď rozeseti po celém Německu, nevědí mnohdy ani o svém domově, po otcích v dědictví jim daném, nalezli nový domov a Šumava se jim stala cizinou. Budeme-li musit zůstat ve vyhnanství po dalších jedenáct let, pak se mnohým, poté co tolik starších už zemřelo, stane šumavský domov cizím docela a do země otců se už ani nebudou chtít vrátit.
Otče i matko, učte své děti lásce ke starému domovu!
Glaube und Heimat, 1957, s. 282-288
Pod pseudonymem "Nitram" byla sepsána pro krajanský "diecézní" časopis tato zpráva, která jako by chtěla na pozadí studené, často však o to krutější války dovodit Kristova slova: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí". Ti, kdo "od nás" byli vyhnáni, ocitli se nakonec opravdu na svobodě. Kolik jen mladých lidí "u nás" naproti tomu teprve ve vojenské službě poznalo pravou podstatu režimu, který na jedné straně vyháněl nepohodlné ze země a na druhé straně je na hranicích střílel pro "pokus o opuštění a narušení hranic republiky". Ano, byla to stále táž Československá republika, která vyhnala po "osvobození" ze země i autora přeložené textové ukázky, kněze a lidového spisovatele Martina Wierera. Sotva skončila po strašlivé válce temná národně socialistická diktatura německá, nastolila ani ne po třech letech míru "lidová demokracie" na hranicích se Západem, vylidněných odsunem, ve jménu socialismu sovětského typu bezbožný teror proti obyvatelstvu vlastnímu. Martin Wierer se takřka na té hranici, tehdy ještě rakouské (ano, Čechy byly začátkem toho osudového dvacátého století zemí rakouské říše), 24. února roku 1900 v Novém Prenetu (Neu-Prennet, dnes Nový Spálenec, místní část České Kubice v okrese Domažlice) narodil Georgu Wiererovi a jeho ženě Theresii, roz. Roblové, poté, co jejich první dítě v nejranějším věku zemřelo. Byl tedy nejstarším z posléze jedenácti ratolestí selské rodiny, z nichž to jedenácté ostatně brzy potkal týž osud jako ono už zmíněné prvé. Podobně, co mnoho jiných mládenců ze Šumavy, jazykově tehdy převahou německé, kteří byli určeni kněžskému povolání, navštěvoval Martin jezuitské gymnázium v severočeském Bohosudově (Mariaschein), krátký čas to zkoušel v Praze s klasickou filologií a obrátil se pak ke studiu bohosloví v domovské diecézi budějovické. Dne 3. července 1927 přijal v Českých Budějovicích (Budweis) z rukou biskupa Šimona Bárty kněžské svěcení. Prvým působištěm mladého kněze se stal Český Krumlov (Böhmisch Krumau), kde byl ustanoven jako "starší kaplan" ("Seniorkaplan") po boku preláta Dvořáka. Druhé kaplanské místo zůstalo neobsazeno, takže mu vedle mnoha hodin náboženství ve školách připadlo i mnoho úkolů duchovní péče. Rád po letech vzpomínal na prvých pět roků kněžské služby v tom starobylém romantickém městě na Vltavě a román "Starke Liebe" z roku 1963 je toho i literárním výrazem. Roku 1932 byl Martin Wierer povolán jako kaplan do Železné Rudy (Markt Eisenstein). I v tomto případě se hloubka sympatií, které choval k tomu kraji a jeho lidem, dá jasně vyčíst z jiné z řady jeho knih lidové četby, totiž románu "Der Kreuzaltar von Eisenstein" (1962). Následovala po roce 1936 tři léta kněžství v Šitboři (Schüttwa) u Ronšperka (Ronsperg, dnes Poběžovice) a 1939 převzetí farnosti Červené Dřevo (Rothenbaum) s farními osadami Fleky (Flecken), Chudenín (Chudiwa), Liščí (Fuchsberg), Pleš (Plöß) a Sruby (Heuhof), to už na území tzv. Bavorské Východní marky (Bayerische Ostmark) po záboru československého pohraničí nacistickou armádou. V těžkých válečných letech bylo venkovskému faráři vedle duchovenských povinností útěchou včelaření na velké farské zahradě, ovšem dobovým ranám ujít on ani jeho farní ovečky nedovedl. Hned po konci války, v nichž tolik místních padlo, bylo pět dalších už v míru zastřeleno při pokusu o nedovolené překročení obnovených hranic Československa. Po Všech svatých 1945 byl navíc ze všech vsí odehnán celý stav dobytka, aby všichni obyvatelé, určení předem k odsunu, pochopili, že tady je do budoucna konec s normálním životem a hospodařením. Jako mnozí z jeho farníků předešel i farář Wierer násilnému vysídlení útěkem přes blízkou hraniční čáru. Bylo to 10. března 1946. Krátce působil jako výpomocný duchovní ve Furth im Wald a už v létě 1946 se stal vikářem v Neuler u Ellwangen, kontakt s těmi, kdo ztratili šumavský domov jako on, však už nikdy neztratil (říkali mu také v němčině, která si potrpí na složeniny, "Heimatlosenseelsorger"). Když potom, zejména z podnětu nezapomenutelného Wenzela Houschky (je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), namísto příležitostných oběžníků, které zajišťovaly vzájemné spojení otců duchovních a jejich někdejších "farních dětí" ("Pfarrkinder"), vznikl krajanský časopis všech vyhnaných šumavských "diecézanů", a to pod někdejším "českobudějovickým" předválečným názvem "Glaube und Heimat", dal se Martin Wierer jeho redakční a jednatelské činnosti osobně k dispozici. Nakladatelství "Schwabenverlag" v Ellwangen poskytlo o Velikonocích 1949 nově zrozenému periodiku nezbytnou pomoc a to se mělo brzy čile k světu. Rostlo rozsahem i obsahově a od podzimu 1953 začalo vycházet po více než dvacet let dokonce dvakrát do měsíce. Wierer prý odmítal i sebenepatrnější honorář za svou práci, která mu zabírala všechen volný čas. "Dienst, nicht Verdienst" (tj. "Služba, nikoli zásluha a výsluha") bylo jeho heslem. Roku 1968 ho srdeční choroba donutila opustit farnost Heuchlingen, kde působil od roku 1955. Vrátil se do Neuler a pracoval dál pro "Glaube und Heimat", ačkoli obtíže s vydáváním časopisu spíše narůstaly. 16. října roku 1974 Martin Wierer v Neuler skonal a tři dny nato tam byl pochován do kněžského hrobu. Jeho čtyři žijící sourozenci, všichni s rodinami, byli u toho, když P. Richard Ackermann (i on figuruje samostatně na těchto webových stranách) sloužil se třemi koncelebrujícími kněžími mši za zesnulého a pronesl pak nad rakví dlouholetého přítele i smuteční projev. Za diecézi Rottenburg promluvil v ocenění Wiererovy práce kapitulní kanovník Johannes Barth, rovněž rodem Šumavan (má rovněž na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení). Díky literatuře a své práci redaktorské daleko překročil vymezené pole své duchovní činnosti, trvale zůstane zapsán řadou svých prozaických prací (jen "šumavských" románů, většinou "na pokračování" napsal sedm: kromě už zmíněných jsou to tituly "Das Geheimnis der Vätenwülflkapelle /1961/, "Die Rosl vom Modlhof und ihr Bruder Georg /1964/, "Daniele" /1966/, "Die verheimlichte Schuld" /1966/ a "Unheil durch Geld und Eifersucht" /1970/) i v prostých srdcích lidí, jejichž problémy tak dobře poznal a pomáhal řešit. Snad byl jenom jedním z těch opravdu věrných.
- - - - -
* Nový Spálenec, Česká Kubice / České Budějovice / Český Krumlov / Železná Ruda / Šitboř / Červené Dřevo / Furth im Wald (BY) /
† † † Neuler (BW)
