ERWIN WIERER
70 let od vyhnání
Toto je krátké shrnutí toho, co jsem slyšel vyprávět mé rodiče Marii a Josefa Wiererovy z "předního" Veitlovského Dvorce (v originále "Vorder Veitlhof" - pozn. překl.). Pro mnoho Hamerských je to takříkajíc příklad jejich vlastního osudu. Po druhé světové válce prosadil Edvard Beneš, prezident státu, z něhož odešel do exilu, dekrety, odporující lidským právům. Po vyvlastnění majetku se stále více hovořilo o vyhnání. Jeden Čech, který na Veitlovském Dvorci pracoval (všechny zdejší objekty patřily rodině Wiererových - pozn. překl.), řekl sedláku Josefu Wiererovi, že Němci budou muset ze země odejít a že on osobně si neumí představit, jak to má jít dál.
V červenci 1945 už ohlašoval "odsun" Němců i rozhlas. Mnozí sedláci vyhnali svůj dobytek na pastviny, aby se o sebe postaral sám. Starosta bavorské obce Frahels (náleží k městysi Lam - pozn. překl.) vyhlásil konec všemu poplachu a řekl, že život jde dál.
Na podzim 1945 byli v hamerské hospodě (v originále "im Hammerwitshaus" - pozn. překl.) ubytováni osvobození čeští vězňové. Způsobovali neklid, obtěžovali a bili Němce, aby šířili strach. První Hamerští byli přepraveni do vězení v Klatovech.
Mnoho zdejších lidí mělo v Lamském koutě (v originále "im Lamer-Winkl" - pozn. překl.) přátele a obchodní partnery, u kterých se dalo odstavit zejména v zimě přes hranice propašované domácí nářadí a cennosti, dokonce i zvířectvo a zemědělské stroje. Pomáhali přitom i mnohý bavorský převaděč a podloudník (v originále "mancher bayerischer Grenzgänger /Schwirzer/" - pozn. překl.).
V lednu 1946 byly zabrány první dvorce a obsazeny českými správci. Selské rodiny se musely většinou odklidit na výminek (v originále "in das I-Häusl - Austraghaus" - pozn. překl.) a jejich příslušníci museli na vlastním statku pracovat pro Čechy. Aby ušli zatčení nebo zavlečení do vnitrozemí českými ozbrojenci (v originále "von den tschechischen Soldaten" - pozn. překl.), uprchli mnozí Hamerští přes horu Ostrý (v originále "über den Osser" - pozn. překl.) do Lamského kouta.
Na Hromnice v noci byli čeští ozbrojenci znovu na cestě, aby odvezli sedláky. Obyvatelstvo bylo už velice opatrné a dorozumívalo se navzájem, když se kdo co dověděl o plánovaných aksích Čechů. Tak se mohl Josef Wierer (otec pisatele německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) z Veitlovského Dvorce včas ukrýt, když pohraničníci (tehdy to byla ještě tzv. finanční stráž proložená tzv. pohotovostními pluky národní bezpečnosti, v září 1946 přejmenovanými na pohraniční pluky SNB /krycí název útvar 9600/, až roku 1951 byla zřízena tzv. Pohraniční stráž - pozn. překl.) zabušili na vrata a na dveře. Když se situace uklidnila, uprchl přes Ostrý do Lamu, kde si už měsíce předtím pronajal pokoj v hotelu Zur Post. Vždycky říkal: "Wenn ich fort muss, will ich wissen, wo ich schlafe." (tj. "když už musím pryč, chci vědět, kde budu spát." - pozn. překl.). Místem setkání pro hovory o situaci v Hamrech byl Ostrý. Když bylo v údolí trochu volněji, bylo využito času k tomu, aby bylo leccos věcí znovu a znovu přepraveno přes hranice do bezpečí. O velikonočním týdnu (v originále "in der Karwoche" - pozn. překl.) uprchla do Lamu i Josefova žena Maria (matka pisatele německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) s malým dva a čtvrt roku starým Seppem, zabaleným do vlněné deky (armádní deka Holl).
U mnoha obyvatel Hamrů to bylo s útěkem podobné. Asi 500 jich bylo vysídleno transportem "odsunu". Museli se shromáždit se zavazadly s osobními věcmi o přípustné váze nejvýš 50 kg ma určeném místě, odkud byli nákladními auty přepravováni do sběrného lágru v Alžbětíně (v originále "in das Lager Elisenthal" - pozn. překl.). Následoval vlakové transporty v dobytčích vagonech v časovém rozmezí od 20. dubna do 4. září roku 1946 do tranzitního lágru (česky by se dal označit jako "průchozí tábor" - pozn. překl.) ve Furth im Wald. Některé jednotlivé rodiny byly vysídleny až v roce 1948.
Mnozí uprchlíci nebyli ve zničeném Německu právě vítáni. Obce, kam přišli, jim většinou vykazovaly prázdné byty nebo baráky, zřízené na jejich okraji. Často tak nouzově bydlili i po několik let, než sehnali práci a vlastní obydlí nebo než odcestovali k příbuzným.
Poněvadž majitel usedlosti Sperlhammer u města Bad Kötzting potřeboval zemědělské dělníky, měla Wiererova rodina štěstí, že tak sehnala práci i ubytování. Když se uvolnil v místě starý hostinec, mohli si tam pronajmout dvě místnosti a pracovat i na pile, která k majetku patřila. Matka dostala práci v městské továrně na konzervy (dnes Autohaus Silberbauer na Lehmgasse čp. 14 v Bad Kötzting - pozn. překl.). Už tenkrát ovšem firmy, tak i zmíněná pila, své provozy zavíraly. Otec pak pracoval v hotelu Amberger Hof, kde vedl zemědělské hospodářství, jako dělník na Gschaiderově pile (v originále "als Sägewerkarbeiter im Sägewerk Gschaider" - pozn. překl.) i jako skladník v někdejším podniku pro zařizování stájí Aschnebrenner (v originále "im damaligen Stalleinrichtungsbetrieb Aschenbrenner" - pozn. překl.). Franz Aschenbrenner měl už v Nýrsku (Neuern) instalační závod, kde vyráběl kravská napajedla. V jedné kolně u Bad Kötztingu založil staronovou firmu se stejným výrobním zaměřením, která si zjednala široký ohlas (dnes Aschenbrenner Stahlbau GmbH Bad Kötzting - pozn. překl.). Její nově zbudované provozy zaměstnaly množství pracovníků, mezi nimiž zaujímali čelnou složku právě vyhnanci.
Poněvadž návrat do staré vlasti se zdál bezvýhledným, koupili mí rodiče roku 1957 v Grub u Bad Kötztingu malé hospodářství o dvou hektarech. O tom, zda mohl být můj otec, který musel jako královácký svobodný sedlák (v originále "als Künischer Freibauer" - pozn. překl.) opustit svůj dvorec o 65 hektarech pozemků a lesa a kolem 82 hektarů Gerlova lesa (Gerlwald), touto rozlohou nějak nadšen, si dovolím pochybovat. Zemědělská práce však patřila k jeho životu a byla mu, jak říkal, i zábavou (v originále "als Hobby" - pozn. překl.).
Přes vlastní starosti pomohl znovu začít i mnoha jiným vyhnancům z domova. Radil jim až do
sedmdesátých let a sestavoval pro ně žádosti o prostředky ze zákonem prosazeného vyrovnání majetkových škod (v originále "aus dem Lastenausgleich" - pozn. překl.). Naplňovalo ho jistým zadostiučiněním, když někomu pomohl nově odstartovat profesní život. Svou pevnou vírou, svým životem v míru a ve svobodě, zajištěním synů a bezpečí rodiny a vnuků naplnili Maria a Josef Wiererovi svou představu spokojenosti a štěstí.
Glaube und Heimat, 2016, č. 2, s. 63-64
Výročí konce války
Množství oslav ze strany vlád, jednotlivých politiků i organizací proběhlo v květnu u příležitosti výročí konce války 8. května v roce 1945 před 60 lety. Slova lítosti, omluvy, smíření i vzájemného sblížení bylo možno zaregistrovat v mnoha projevech.
Konec války ze dne 8. května 1945 bylo pro mnoho lidí vykoupením z nacistického režimu, který přinesl obyvatelstvu (rozuměj obyvatelstvu zemí, které ovládal - pozn. překl.) nepopsatelnou míru utrpení. Pro německou menšinu někdejšího Československa šlo pak jen o krátké nadechnutí. Dekrety prezidenta Edvarda Beneše, které vedly od vyvlastnění k vyhnání, se pak pro generaci těch, kdo to všechno zažili, tedy pro generaci našich rodičů a prarodičů, rovnou zhroutil svět.
Uvedly do pohybu vyhnaneckou a uprchlickou vlnu 3,5 milionu lidí, z nichž 241 tisíc na její následky zemřelo. I pokud se tak totiž nestalo hned v jejím průběhu, čekala je nejistá budoucnost, spojená se strachem a nouzí. Integrace v novém domově však pílí a vzájemnou pomocí těch, kdo přežili a kdo se podjali historické iniciativy, vedla nakonec k úspěchu.
Pro vyhnance není ovšem pochopitelné, že se ještě dnes, v roce 2005, zřizují, a to i za činné účasti českých politiků, Edvardu Benešovi a tím i jeho porušení mezinárodního práva památníky, které ovšem jednoho dne padnou jako ty postavené kdysi Marxovi a Leninovi.
Po politickém obratu (rozuměj zřejmě tzv. "něžnou revoluci" z listopadu 1989 - pozn. překl.) jsme sem přišli, spolu s Čechy obnovili rozpadlý hamerský kostel (rozuměj kostel Panny Marie Bolestné v Hamrech - pozn. překl.), strávili hodiny společného úsilí o to, abychom obci dali pozitivní ráz a tím i znamení vzájemně žité budoucnosti (v originále "für ein Miteinander in die Zukunft" - pozn. překl.). Obec Hamry pokračuje dál v tom, co jsme začali a renovovala křížovou cestu, do výklenků pak dala instalovat skvostné keramické reliéfy sedmi bolestí Mariiných (rozuměj do výklenků osmi zbylých žulových kamenů někdejší křížové cesty - pozn. překl.). Také o německo-českých víkendech působí obec jako spolupořadatel. Přáli bychom si, aby za hojného účastenství z obou stran ztrouchnivěly a rozpadly se staré bariéry a mladá generace už měla cestu volnou.
Glaube und Heimat, 2005, č. 8, s. 81-82
Ve válečném roce 1942 si "Veitlbauer" Josef Wierer vzal za ženu Marii, roz. Braunovou, "po chalupě" řečenou "Bruckmarie" a na Štědrý den následujícího roku 1943 se jim narodil syn Josef (Sepp, také samostatně zastoupený na stránkách Kohoutího kříže), 29. května 1950 vysvěcený na kněze (když na Boží Hod vánoční 25. prosince 2007 skonal, připomněl jeden z řečníků při pohřebním obřadu, že se tu pochovává někdejší "Arberpfarrer", tj. kněz, sloužící kdysi na nejvyšší šumavském vrcholu Javor mši o tamním horském posvícení). Dne 14. února téhož roku 1950 se Seppovi narodil mladší bratr Erwin, pisatel německých originálů našich dvou textových ukázek. Už jako inženýr, pracující při Ardie-Werken ve Furth im Wald, oženil se 12. ledna 1974 se slečnou Franziskou Wenzelovou původem ze vsi Flammried, obec Zandt v bavorské Horní Falci, kde měli její rodiče malou usedlost s asi 35 jitry (jitro= 0, 57 hektaru) pozemků. Nevěsta působila před svatbou jako pomocnice v domácnosti ve městě Cham. Svatba se konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bad Kötzting, kde pár oddával ženichův bratr. Erwinův otec Josef skonal v už zmíněné zdejší městské části Grub 21. září roku 1989, jeho žena a Erwinova matka Maria oslavila tamtéž na adrese Grubmühle 3 své pětaosmdesátiny. Jinak vlastně řekl o sobě Wierer vše podstatné sám. Na konci jednoho z jeho příspěvků v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat najdeme i adresu pro dárce, nadepsanou: Spendenkonto "Künische Gemeinde Hammern". Ano, to je ono, co potomku králováckých svobodných sedláků leží na srdci nejvíc: aby kvetl jejich a náš Královský Hvozd.
- - - - -
* Bad Kötzting (BY) / Veitlovský Dvorec, Hamry / Hamry
