ALFRED ZU WINDISCH-GRÄTZ

Des Waldes Grenz...

Des Waldes Grenz bewacht
Das weiß und blau Panier,
Des Böhmerwaldes Riesenpracht
Ist Schwarzenberg's Revier.

Wo manch bemoosten Tannengreis
Brach Sturm und Käferplag,
Da schafft der Jäger Müh und Fleiß
Nun neuen Wald zu Tag.

Doch diess zum Trost gelehrten Herrn:
Es gibt auch Bäume da
So riesengroß und frisch im Kern
Im Urwald Schattawa.

Und was zumeist in meinem Aug'
Des Waldes Wert erhebt,
Ich sag' es aus Erfahrung auch:
Der Wald, er ist belebt!

Im Frühjahr balzt der Auerhahn
Auf wald'ger rauher Höh
Und kommt die warme Zeit heran
So gilt's dem flinken Reh.

Und wenn einst hier wie frühere Zeit
Des Hirsches Brunftschrei schallt,
Dann blüht in aller Herrlichkeit
Vom Neu'n der Böhmerwald.

Verzeihet nun, dass ich mich getraut,
Mit Versen Euch zu nah'n,
Es focht bei Ronn' und Farrenkraut
Waldpoesie mich an.

Hranici lesa...

Hranici lesa znamená
sloup bělomodravý,
toť švarcenberská doména,
toť hvozdy Šumavy.

Kde ční snad jedle omšelá
zlomena do nebes,
lesnická píle uměla
vykouzlit nový les.

Že původní byl zachován
v celé své noblese,
nám svědčí mnohý velikán
v zátoňském pralese.

Co však je pro mne mnohem víc
těch hvozdů hodnota,
tu upřímně teď mohu říct:
Jsouť plny života!

Zjara tokají tetřevi,
kde šumí horská stráň,
a ve skoku se objeví
srna i plachá laň.

A když pak zazní do šera
jelení říje hlas,
všechna šumavská nádhera
má teprve svůj čas.

Odpusťte tomu skládání,
co svěřuju teď vám:
to kapradí a kořání
básní - a ne já sám.

1878

To čtverácké veršování šlechtického nimroda, jehož titul zní v Čechách tak rakousky povědomě, otiskl Leopold Zeithammer ve své brožuře Land und Leute des Böhmerwaldes z roku 1896 (existuje i její česká verze, kde Windischgrätzovy básně měl být vlastencův zrak ušetřen), uvedené ostatně také jen v té nečeské verzi pozoruhodnou předmluvou tehdy ještě německou mateřštinou píšícího Karla Klostermanna. Ve sborníku Znovuobjevená Šumava (1995) je zajímavý příspěvek o jednom básníkovi z rodu Windischgrätzů, který si v 17. století, kdy byli nuceni jako mnoho jiných pro víru opustit vlast, dopisoval se snad nejvýznamnějším německým autorem své doby Sigmundem von Birken. Tolik jen z dávnější minulosti. Sám kníže, poněvadž jde opravdu o Alfreda Augusta Karla Mariu Wolganga Erwina knížete zu Windisch-Grätz, rytíře Zlatého rouna, se narodil 31. října 1851 v Praze, jejíž povstání tři roky předtím zpacifikoval jeho děd polní maršál Alfred I. Candid Windischgrätz. Byl jediným synem dědičného prince Alfreda Josefa Nicolause Guntrama Windischgrätze a Marie Hedviky rozené Lobkovicové, jimž patřilo mimo jiné i rodové panství Štěkeň ve strakonickém Pošumaví, kde už zmíněný Karel Klostermann jistě nikoli jen náhodou roku 1923 skonal. Dodnes nad obcí stojí kostel a zámek, na jehož tympanonu směrem do krásné zahrady svítí rodová iniciála W. Odtud zřejmě mladý kníže, ta báseň je datována rokem 27 let jeho věku, znal také knížecí revíry schwarzenberské. Stal se konzervativním politikem velkého formátu, zastával v habsburské monarchii nejen post předsedy vlády v letech 1893-1895, ale byl celých jednadvacet let (1897-1918) i předsedou panské sněmovny. Zemřel 23. listopadu 1927 v západočeském Tachově (to téměř šumavské místo alespoň uvádí stále aktualizovaný Österreich-Lexikon, jiné prameny zmiňují Vídeň) a jeho opravdově šumavská báseň zůstane kuriozitou asi už nepřekonatelnou.

- - - - -
* Praha / Štěkeň / † Tachov / † † Kladruby