KARL WINTER

Ins Herz eini Wer bringt die Stern, die himmelblaun, af Oustern scho daher? Wer sorg, dass die Herzbladerla gor bleibnd in Winter grea? A Leberbleamerl, so wos Zorts, woaß, wer die Wunder tuat. Drum stad, mei Herz! Dei Voder moats ah mit uns Menschn guat!	Do srdce Kdo modro hvězd ti z nebe dal, jas, co jen jaro zná? Kdo srdčitý list, v zimě dál co vždy se zelená? Jaterníků je plný luh, svět znova jeden div. Pookřej, srdce! Dobrý Bůh je s námi dnes jak dřív!
100 Jahre Deutscher Böhmerwaldbund (1984), s. 31
A guats Wort Dies warmt wia a Sunn, dies küahlt wia a Brunn, dies streichelt so lind wia von Mittog a Wind. Dies schlogt dir i 's Bluat, dies mocht wieder Muat, dies locht dir 's Gmüat, dass 's Herzbleamert blüaht. Dies treibt dih, wirst müad, wieder auf wia a Liad. dies hölft dir, bist orm, wia a Staderl voll Gorbn. Dies wia a Regn, wia von Himml a Gscheng. - Wos kannt oft alloa a guats Warterl dertoa?!	Dobrý slovo Jako slunko zná hřát, jako studna dá chlad, pohlazení je v něm, co vánek nad polednem. Tepat cítíš v něm krev, bušit vzdor bez prodlev, smát se budeš s ním smět, je jak srdíčka květ. Jako píseň ti zní - co jen síly je v ní! Vstát ti pomůže zas, je jak plničkej klas. Je jak nebeskej dar, jak dešť všech našich jar. - Dobrý slovo znej říct, máločim zmůžeš víc.
100 Jahre Deutscher Böhmerwaldbund (1984), s. 31
Geh außi afs Wöld Do sitz ich am Weg af an Summerfrüahmorgn herausst zwischn Földern bon Woiz und bon Korn am Roa voller Sträußerla, blau, gölb und rout, am Bauern sein Grund: Und do wochst unser Brout. A Lercherl singt über mir s Morgengebet, do muass ma grod schau, wia dies Schnaberl ehm geht. A Heirösserl geigt mir in Gros drin epps vür und gor net weit manderlt a Haserl vor mir. Und d Immbn toand summa stad umer um mih, a Käferl kruicht über a Kleebladerl hi a Weitfolterl hutscht sih am Bleamerla duat: So sunni is s do und so friedla, so guat. Do tuat ma gern rastn am Bauern sein Grund, do schaut ma, do lust ma, do gfreit ma(r am gsund.- Und suachst wo a Platzl voll Segn af der Wölt, wöllst Wunder derlebn, aft geh außi afs Föld!	Jdi do polí ven Sedím u cesty za časného letního rána tu na venku v polích u pšenic a žit na mezi plné kvítí, modř, červeň a žluť, tu na našem, na svém: zrno zraj, chlebem buď! Nade mnou skřivan zpívá modlitbu ranní, ani nestačíš koukat, jak mu zobáček jde. Luční kobylku slyš fidlat pro tebe teď, panáčkovat poblíž zajíčka hleď. A včelky jak bzučí všude dokola mně, a ten brouček jak krouží tam v jetelině, motýlek jak se vznáší nad kvítečkem tam: tak slunečno je tu, dobře, pokojně nám. Tak rádo se sedí tu na našem, na svém, jen těší a veselí se, hledí kolkolem. Jestli hledáš místo, kde je požehnán svět, jdi do polí ven sem, zázrak uvidět!
Böhmerwäldler Jahrbuch 2008, s. 136
Unser Berg Du Landerl, du liabs, hintern Rachlberg drin, du Stadterl, du olts, kimmst ma net ausn Sinn. Do homs dih so traut afn Hübl hibaut, durt tramst wia 'r a Docka, a liabliche Braut. Und rundum in Kroas toand die Berg oberschau wia d Ritter voll Stolz af die herrliche Frau. Oft wieder, do tuast wia 'r a guldener Ring, wia 'r a Kron af an greaseidan Pölsterla liegn. Und ringsum die Kron, um die sunnigna Glonz, die Wald und die Dörfla: a wunniger Kronz. A so host uns ghört - und so liab bist uns bliebn; so schö bleibst uns ewi ins Herz einigschriebn.	Náš Kašperk Znejmilejší koute, tam dál za Roklanem, městečko staré v paměti tane, srdci tak drahá má hornatina, nevěsta vzácná, panna nevinná. Tam vévodí kraji na vrchu náš hrad, jak rytíř si střeží kolem, co má rád. Jako snubní prsten, jako zlatohlav, jak koruna krále prostřed sametu trav. Ta koruna září, sám slunečný jas, věnec vsí a lesů, je v každičkém z nás. Dál máme tě v sobě, tvá vůně je tam: už navěky v srdci i já tě tak mám.
Waldlerisch Do stengend Bam in Böhmerwold, hand über tausnd Johr scho olt; an söchan Stomm - dies is koa Gred - umsponnend oft vier Monner net. Und so a Bam, der is noh gsund mitsommt die Wurzn drin in Grund; sei Kron is weit ols wia 'r a Doch: Do schau! So olt is unser Sproch!	Po našem Ten strom tam u nás, na Šumavě, rovně si stojí v starý slávě; pět chlapů sotva ho vobejmou, snad tisíc let má za sebou.. A porád zdráv je, věřte mně, kořeny vbitej do země,. korunu v nebi, čím dál vyšší, dávnej jak řeč, na kterou slyšim.
Des Waldes Widerhall, s. 72
P.S. Originál téže básně jen s malými odchylkami a s titulem Böhmerwäldlerisch (Po šumavsku) byl otištěn v 1. čísle měsíčníku Hoam!, ročník 1986, na 2. straně obálky se jménem autora Adolf Schacherl!
's Houhzatsträußerl A Rosmarinenstöckerl muass 's Deanderl guat pflegn: Is grod mehr an Bröckerl der Brautnocht entgegn. A Rosmarinenkreanzerl am Deanderl sein Hoor: Mocht d' Braut ihra Tanzerl, is d' Jugendzeit gor. A Rosmarinenzweigerl am schneeweißn Gwond; do schimmernd die Äugerl voll Glück bis zun Rond. A Rosmarinenzweigerl am Bräutgum sein Huat is grod mehr on Steigerl von Ölternhaus furt. A Rosmarinenpflanzerl, a Rosmarinenstrauß - do geht, wia 'r in Kranzerl, die Liab nimmer aus.	Vínek svatební Ten rozmarýnovej keřík si, děvče, vopatruj, vim, drobátko že věříš, že je jak ženich tvuj. Rozmarýnovej věneček máš, děvče, ve vlasech, jak jeden taneček čas mládí vodnese. Rozmarýnová větvička, tvý šaty sněhobílý. Tvář třpytná celičká, v ní voči mojí milý. Rozmarýnová větvička ženichu na klobouce, teď svatebčani cestičkou z domu rodičů hnou se. Rozmarýnová kytička - vonička s rozmarýnem: svatební vínek, vonička, ne, láska nepomine.
Nářeční básník Karl Winter se narodil v Nicově blízko Kašperských Hor 17. října 1908. Byl po 13 let učitelem v německých jazykových ostrovech na Slovensku a po vyhnání pak v Bavorsku, kde se vlastně teprve vrátil k dialektu rodné Šumavy a začal psát. V obci Neumarkt-St. Veit v bavorském Rottalu, kde v poválečných letech pokračoval i ve svém učitelském povolání, pak 25. července 1977 také zemřel.

Šumavský básník Karl Winter

Adolf Webinger

Ještě nikdy nebylo německými Šumavany napsáno tolik básní jako v letech po vyhnání. To je také pochopitelné. Duševní otřesy byly strašlivé a naši lidé byli jimi hluboce rozjitřeni. Napětí v jejich mysli bylo tak silné, že bylo třeba úlevy (v originále "daß es sich Luft machen mußte" - pozn. překl.). Chtěli napsat něco z duše.
Mnohé z těchto básní jsou ovšem toliko zalykavou dětskou mluvou či artikulovaným výkřikem zmučeného lidského nitra. Mám jich na stole daleko přes stovku. Pečlivě je ukládám. Až budeme zase na svém, měly by dát našim potomkům znát, jak těžce nesli jejich rodiče ztrátu domova.
Mezi autory těch básní o něm vyniká jeden muž, který je skutečným básníkem a se vší pravděpodobností zaujme trvalé místo mezi šumavskými německými spisovateli. Mám na mysli krajana Karla Wintera.
Winter pochází ze střední Šumavy. Narodil se 17. října roku 1908 jako čtvrté z dětí selských manželů Aloise Wintera a jeho ženy Marie, roz. Krücklové (z blízkého, dnes však zcela zaniklého Milova /Müllau, jak je psáno v oddací matrice/ - pozn. překl.), na statku zvaném "Wirtshof" v Nicově (Nitzau) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Vždycky mu rád naslouchám, když hovoří o členech své rodiny: o z gruntu dobrotivé babičce z otcovy strany (v originále "von der grundgütigen Großmutter väterlicherseits" - pozn. překl.) s jejím "okouzlujícím vlídným úsměvem", o svém činorodém otci, který značně rozšířil zděděné jmění, o své neúnavně pracující mamince. - Vedle rodičovského domu na něho hluboce zapůsobila i škola. Od roku 1914 do roku 1919 navštěvoval obecnou školu v rodném Nicově a pak v Dlouhé Vsi (Langendorf) u Sušice (Schüttenhofen). Poté nastoupil do vyšší státní reálky v Kašperských Horách, kde si osvojil důkladnou znalost matematiky a deskriptivní geometrie. Také v kreslení a krasopise měl obzvláštní zálibu. Na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích složil v červnu 1927 první zkoušku učitelské způsobilosti.
Zrušením tisíců německých školních třid českými úřady bylo tehdy v zemi i tisíce německých učitelů bez místa. Winter učinil totéž co stovky jiných: hledal umístění na německých školách na Slovensku. K 1. září roku 1929 nacházíme jej jako pomocného učitele v Hornej Štubni (Oberstuben), později v Píle (Paulisch) na středním Slovensku. V letech 1930-1932 sloužil u československé armády. Po složení druhé zkoušky učitelské způsobilosti se v roce 1933 oženil s jednou ženou ze Slovenska. V pohnutých dnech jara 1938 bylo proti němu kvůli jeho politické činnosti vedeno disciplinární šetření. Winter byl přeložen do Vrícka (Münnichwies) v okrese Svätý Martin. Rozpad československého státu v roce 1939 ho ušetřil dalšího pronásledování, přesto se však směl do Píly vrátit až k 1. září roku 1939.
V chudých vesnicích německého jazykového ostrova na středním Slovensku bylo jen málo možností kulturního vyžití. Aby mohl být přeložen do většího místa, složil Winter v dubnu roku 1942 v Bratislavě (Preßburg) odborné učitelské zkoušky pro měšťanské školy (III. skupina) a ještě téhož roku byl povolán na Státní německou chlapeckou školu měšťanskou v Bratislavě.
Také na něho i rodinu dolehla válka. V září roku 1944 byl odveden k wehrmachtu. Z jeho manželství vzešly čtyři děti: jedna dcera a tři synové. Z nich žijí jen dvě nejstarší ratolesti v Bavorsku. Dva mladší ze synů Adolf a Roland byli pohřešováni od dob útěku Němců ze Slovenska v roce 1944. Po několikaletém pátrání našel Winter syna Adolfa v jednom dětském domově na severu Německa, rodina se však ze znovunalezeného dítěte těšila sotva jeden rok. Přejel ho automobil a chlapec byl jeden z prvních, koho vůbec pochovali na uprchlickém hřbitově v hornobavorském městě Neumarkt-Sankt Veit. Po nejmladším synovi chybí dodnes (psáno koncem roku 1953 - pozn. překl.) jakákoli stopa. Stal se také on jednou z obětí války? Matka dětí zemřela už v létě 1945. Rok nato se pak Winter v Bavorsku oženil znovu s dcerou učitele jedné z někdejších bratislavských německých cvičných škol.
Po vysídlení se delší čas protloukal jako řezbář. Tehdy mohl sotva vyjít na ulici, poněvadž neměl co pořádného na sebe. Konečně byl 21. ledna roku 1947 v Neumarkt-Sankt Veit ustanoven znovu učitelem.
Já tu však chci hovořit zejména o básníku Winterovi. V lednovém čísle měsíčníku "Hoam!" z roku 1949 jsem vyzval mladé šumavské autory, aby posílali básně, povídky aj. a ohlásil zároveň, že spisovatelská komise vybere z nich texty vhodné k otištění. Mými spolupracovníky byly Winterem zaslané básně jednohlasně označeny za nejlepší. Skalitzky mi tenkrát v dubnu 1950 napsal: "Er erinnert in mancher Beziehung an Zephyrin Zettl, es ist aber doch etwas Eigenes darin (tj. "Připomíná v mnoha ohledech Zephyrina Zettla, má v sobě ale něco osobitě vlastního." - pozn. překl.)." Patřily k jeho prvním výtvorům a je obdivuhodné, že jejich tvar už dosáhl takového stupně dokonalosti.
Ptal jsem se Wintera, co z něho udělalo básníka. Odpověděl: "Ich war viel in der Fremde und habe dort vieles blebt und gesehen, was meinem Innersten wider stand, so daß das Heimweh manchmal unerträglich wurde. Damals schrieb ich meine ersten Mundartgedichte (tj. "Byl jsem dlouho v cizině a zažil tam a uviděl mnohé, co se natolik příčilo mému nejvnitřnějšímu Já, že se mi stesk po domově stal až nesnesitelným. Tehdy jsem napsal své první nářeční básně." - pozn. překl.)." Tedy stesk po domově mu rozvázal jazyk!
Brzy začal i životní poměry a obyčeje domova zachycovat nářečím. Dosáhl v tom jistého mistrovství. To, co je na jeho básních okamžitě nápadné, je skutečnost, že jsou skutečně v dialektu nejprve myšleny a teprve pak napsány. Jiní němečtí nářeční básníci své básně myslí ve spisovné němčině a pak je až do nářečí překládají. Látku pro své výtvory bere téměř bez výjimky z venkovského života.
Nešetří úsilím, aby zeširoka vylíčil uspořádání a předměty selského stavení. Spočívá v tom jisté nebezpečí; v mnoha z básní se tou šíří záběru ztrácí sevřenost tvaru. Příkladem může být jeho báseň "Der Schüsselkorb" (tj. "Misník" - pozn. překl.) v příloze "Der Wanderstecken" ze září roku 1952. Když pojednává mnohou látku z mnoha stran, hromadí přitom podle mého mínění nadbytek nářečních výrazů často jen proto, aby neupadly v zapomnění. Při úzkém vymezení životního okruhu, který popisuje, se nedá vyvarovat toho, že volí často i náměty, opěvané už jinými autory, jako např. posvícení či poutě. Dojemné tóny nachází tam, kde chce vyjádřit, jak těžce snášejí naši rolníci svůj nynější osud a jak se dostávají se svým selským myšlením do stále většího rozporu s moderní dobou. V červnovém čísle ročníku 1952 (jde opět o měsíčník "Hoam!", jehož byl Adolf Webinger zakladatelem a šéfredaktorem - pozn. překl.) vyšla báseň "Da olte Bauer" (tj. "Starej sedlák" - pozn. překl.) - to je dobrá lyrika. "A Kreiztrogerin" (tj. "Ta, co nese kříž" - pozn. překl.) stojí na téže úrovni. Velký je počet jeho humorných veršů. Jeho básně o zvířatech byly znalci označeny jako opravdu pěkné: příkladem je třeba ta s názvem "Peterlein will nicht hinaus" (tj. "Petříček nechce ven" - pozn. překl.) v zářijovém čísle 1953. Jak životně se dovede vyjádřit spisovnou němčinou, ukazuje krátká povídka "Haus Nummer 75" (tj. "Dům číslo 75" - pozn. překl.), otištěná v květnovém čísle "Hoam!" z roku 1950. Mnohdy ho nutí naléhavá starost o své krajany a celou národní skupinu vyjadřovat se rýmy ve spisovném jazyce.
Naše čtenáře bude zajímat, že některé své básně autor i zhudebnil. Winter umí hodně: básní, muzicíruje, vyřezává a kutí, kreslí a maluje - umí opravdu hodně, všechno ovšem neumí. Nedaří se mu vždycky snadno vyrovnat se s vlastním životem. Básníci to mají těžší než ostatní lidé, stupnice jejich citů je vyšší - dnes mohou jásat do nebes a zítra být zarmouceni k smrti. Když ovšem naleznou vnitřní rovnováhu, pak se vypíší z toho, co je po týdny tísnilo. Z bolesti básníků se zrodilo tolik hluboké radosti pro jiné lidi. Podle mého názoru zdědil Winter své básnické nadání po svém otci. Ten byl schopným řečníkem a měl i dobrý sloh.
Na jaře chce Karl Winter k otcovým narozeninám vydat knížku svých básní. Má nést titul "Böhmerwold, Hoamatlond" (tj. "Šumava, zem domovská" - pozn. překl.). Jeho blízcí krajané se už horlivě činí, aby pro ni získali odběratele. Jsem však přesvědčen o tom, že i zbylí Šumavané vědí, čím jsou povinováni svým básníkům. Nedáme žádnému krajanu padnout (v originále "Wir lassen keinen Landsmann im Stiche!" - pozn. překl.)! Čím více dobrých knih vydáme, tím větší bude naše vážnost v německém národě. Náš domov žije dodnes ze slávy našeho velkého básníka Adalberta Stiftera. Šumavané však musejí svou tvůrčí sílu prokazovat vždy poznovu. Winter tu tvůrčí sílu má a bude množit slávu domova.