JULIUS WINTER

Sídliště "Neue Heimat" ve Schrobenhausen

Posvícenská neděle roku 1959 se stala pro 37 rodin vyhnanců z domova ve Schrobenhausen obzvláště slavnostním dnem: byl to den vysvěcení sídliště "Neue Heimat".
Projekt za 1,3 miliony marek byl v Bavorsku vůbec prvním zemědělským sídlištěm, sestávajícím z dvoupatrových domů a poskytujícím možnost vedlejší výdělečné činnosti. Obytné domy jsou 12 metrů dlouhé a 10,5 metru široké, resp. 11krát 9,8 metru, stáje (prostory pro vedlejší výdělečnou činnost) mají rozlohu 7krát 4,5 metru. Vedle vlastního sídelního místa kolem 1000 m² má každý jeho vlastník ještě zemědělský pozemek o ploše asi 1500 m². To postačuje k tomu, aby mohl provozovat malé hospodářství jako vedlejší výdělečnou činnost. Čtvrtina osídlenců přišla ze Schrobenhausen, zbylí z blízkého okolí, jednotlivé rodiny ze Starnbergu a z Heidelbergu. Ten, kdo by chtěl sepsat historii tohoto sídliště, musel by začít osobností muže, který nesl hlavní zátěž celé akce, totiž osobností Johanna Jodla (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Bylo to uprostřed měsíce června roku 1957, když se v něm, důvěrníkovi z domova vyhnaných rolníků, poprvé pevně usadila idea takového sídliště. Ten myšlenkový pochod byl vyvolán dotazy jeho krajanů po vhodném a dostupném stavebním pozemku k pokusu znovu založit alespoň nějakou malou zemědělskou usedlost. Jodl znal těžkosti s plochami pro případnou výstavbu tady ve Schrobenhausen až příliš dobře. Ve městě samém bylo buď vůbec nemožno získat nějaký stavební pozemek, anebo pokud nějakou šťastnou souhrou náhod přece jen ano, pak toliko za horentní sumu. Mimo zastavěné území byly s ohledem na předchozí zkušenost opravdové těžkosti s udělením nezbytné výjimky pro další výstavbu.
Jodl se přesto poté, co se uprostřed roku 1957 dověděl, že by byl příhodný pozemek k mání, pustil pln optimismu do díla. Ten optimismus měl být ovšem v následující době mnohokrát utlumen. Stalo se tak hned poté, kdy Jodlova žádost z července 1957 o zahrnutí dotyčného místa do územního plánu další zástavby byla sice městskou radou postoupena vládnímu úřadu místního rozvoje, tam se však musela stát obětí obvyklé klidové pauzy (v originále "die übliche Ruhepause" - pozn. překl.). Činné podpory se mu přitom dostávalo od zemského rady Dr. Gunderlacha a od starosty Stockera.
V listopadu 1957 mohli už uchazeči obdržet alespoň tiskopisy žádostí. Následně se projevila nezbytnými jednání se všemi myslitelnými místy a osobami, která si vyžadovala nesčetné výjezdy do Mnichova. Akta čekatelů na místo v sídlišti, která Jodl hromadně vedl, se vzdouvala do výše a obnášela v každém jednotlivém případě více než 50 stran.

Zeit des Aufbruchs in der neuen Heimat - Die Integration der Heimatvertriebenen im Landkreis Neuburg-Schrobenhausen (1995), s. 90-92

Založení Riederwaldsiedlung ve Schrobenhausen

V červnu 1966 došlo k založení druhého zemědělského sídliště s možností vedlejší výdělečné činnosti tady ve Schrobenhausen. Jmenuje se "Riederwaldsiedlung" a zásluhy o ně příslušejí opět městskému a okresnímu radovi Johannu Jodlovi. Jde o 45 pěkných rodinných dvojdomků s obytným prostorem pro kolem 300 osob. Na podzim 1964 bylo započato s výstavbou. Kdo se směl účastnit? Výběr uchazečů se děl podle zákonného určení poměru 38:8 vyhnanců k domácím. Oprávnění k výhodné půjčce se předpokládalo u vyhnance, který ve staré vlasti buď ztratil nějakou selskou usedlost, anebo byl jejím dědicem, i když sám ani vyhnán nebyl.
Domácí uchazeč potřeboval potvrzení své domovské obce, že v jeho případě jde o ustupujícího spoludědice nějaké zemědělské usedlosti. Převážná část rodin uchazečů pocházela z obcí zemského okresu Schrobenhausen. Další rodiny pocházely z míst jako Aichach, Leonberg, Füssen, Erding, Freising, Pfaffenhofen an der Ilm a Neuburg an der Donau. Někdejšími domovinami vyhnanců byly Rumunsko, Jugoslávie, Maďarsko, Sudety a Slezsko. Ztratili dohromady 1500 jiter pozemkového jmění (tj. v přepočtu asi 551 hektarů - pozn. překl.).
Každý dům tohoto sídliště má dva byty, každý o 74 m² obytné plochy. Ke každé budově náleží vedlejší budova o 150 až 200 m². Celé sídliště zabírá celkem 9 hektarů, 33 arů a 54 m². V průměru stál jeden dům 65.000 až 70.000 německých marek, včetně nákladů na kultivaci a nákladů na převod nemovitostí (v originále "einschließlich Erschließungs- und Grunderwerbskosten" - pozn. překl.). Společné pořízení materiálu a především množství vlastní práce uchazečů náklady mnohokrát snížily. V průměru si mohli budoucí majitelé domů a bytů nárokovat půjčku 72.000 až 74.000 německých marek za velmi výhodných podmínek 1,5 % úroku a amortizace, 0,5 % správního poplatku.
Zbývá poukázat ještě na dvě zvláštnosti sídliště. Bylo na něm zřízeno dětské hřiště o rozloze 1800 m². Uprostřed sídliště stojí mnichovským sochařem Oppenheimerem opracovaný kámen s reliéfem tří jedlí a na výslovné přání nových obyvatel i s uvedením jména Johanna Jodla jako zakladatele Riederwaldsiedlung. To se i úspěšně účastnilo spolkové a zemské soutěže malých sídlišť. V roce 1972 se Riederwaldsiedlung umístilo na druhém místě ve spolkové zemi za sídlištěm Ballenberg při městysi Stockstadt am Main. Téhož roku dosáhlo sídliště při spolkové soutěži 5. místa v pořadí. Získalo přitom 92 bodů ze sta možných. Za 2. místo na úrovni spolkové země Bavorsko získalo Riederwaldsiedlung čestný diplom, stejně tak i za vynikající umístění na úrovni Spolkové republiky, vedle toho pak i peněžitou odměnu celkem 600 německých marek.

Zeit des Aufbruchs in der neuen Heimat - Die Integration der Heimatvertriebenen im Landkreis Neuburg-Schrobenhausen (1995), s. 92-94

Ze seznamu obyvatel někdejší obce Kaltenbach (dnes Nové Hutě) vysvítá, že tu Julius Winter spatřil světlo světa v místní části Pokovy Hutě (Bockhütte) čp. 12 dne 11. dubna roku 1934 jako jeden z pěti synů tesaře a rolníka Julia Wintera a jeho ženy Anny, roz. Woldrichové, kteří se tu v kaltenbašském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova brali 10. ledna roku 1921 a měli kromě mužských potomků i prvorozenou dceru Annu, provd. Sellnerovou (*6. dubna 1923, †27. února 1949). Ještě před Juliem se jim narodil syn Anton (*18. září 1924), pozdější kovář povoláním, po Juliovi pak přišli na řadu Adolf (*18. srpna 1940), pozdější policejní úředník, Franz (*30. července 1942), pozdější operatér (v originále "Operateur") a Helmut (*23. září 1944), pozdější technický kreslič. Otec Julius Winter "starší" byl synem Venanze Wintera (*19. dubna 1869 ve zcela dnes zaniklé nedaleké Pasece /Passeken/, kde kdysi hospodařili i Venanzovi rodiče Leopold Winter a jeho žena Anna, roz. Gerhardová), Venanzova manželka a Juliova matka Franziska (Venanz a Franziska se brali se v Novém Světě /Neugebäu/ 25. února roku 1895) byla pak dcerou Mathiase Pösla rovněž ze zaniklé Paseky a Anny, roz. Saiko ze Svinných Lad (Seehaid) při Chalupské slati blízko dnešních Borových Lad. Manželka Julia Wintera "staršího" a matka Julia Wintera "mladšího" Anna byla dcerou Johanna Woldricha z Pokových Hutí (byli odtud i jeho otec Ignatz a matka Eva, roz. Novotná /v matrice "Novotný"/) a jeho ženy Theresie, dcery Franze Hödla z Pokových Hutí a Margarety, roz. Schwammbergerové z Kaltenbachu. Na zmíněném už stavení č. 12 v Pokových Hutích bydlila právě i Theresia Woldrichová, roz. Hödlová, se svou sestrou Annou, provd. Pimiskernovou. Anna zemřela v roce 1943, Theresia 1. listopadu následujícího roku 1944. Nedožily se konce nejen jedné šumavské chalupy, nýbrž vysídlení celé obrovité komunity, která musela po válce hledat nový domov jinde. Julius Winter "mladší" se v bavorském městě Schrobenhausen, kde působil jako obchodník, stal nástupcem Johanna Jodla ve funkci předsedy místní skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a v neposlední řadě se stal předsedou místního výboru vyhnanců z Kaltenbachu, nad nimiž má patronát bavorský městys Röhrnbach. Společným jmenovatelem je však Šumava a její nezdolní rodáci.

- - - - -
* Pokovy Hutě, Nové Hutě