ERNST WOHLSCHLÄGER
Jak to v žumberském kostele započalo s dílem jeho obnovy
Beztoho to byl zvláštní den onoho 15. září roku 2004, kdy kolem desáté hodiny dopolední kastelán Roman Josefík odemkl dveře kostela v Žumberku (Sonnberg) a vpustil dovnitř malou skupinu českých a německých občanů (byli to P. Ondřej Huječek, administrátor a farář v Trhových Svinech /zemřel 22. dubna 2015 ve věku 60 let v českobudějovickém Kněžském domově - pozn. překl./, Ing. Miloš Pecháček, starosta obce Žár, Ing. Rudolf Šindelář ze Žumberka čp. 5 /byl před lety českobudějovickým sousedem překladatele těchto řádek ve věžovém paneláku, odkud se do Žumberka přestěhoval poté, co tam postavil chalupu na místě zaniklé původní a syn Luděk Šindelář vlastní chatku čp. 33 na kraji Žumberka směrem na Božejov, to od syna jsem se v říjnu 2020 při náhodném setkání dověděl, že Ruda v klidu zemřel v noci z 8. na 9. srpna téhož roku na Žumberku snad dokonce v blaženém spánku - 10. srpna byl podle jednořádkového novinového oznámení zpopelněn v českobudějovickém krematoriu - a nedožil se tedy osmdesátin - pozn. překl./, Roman Josefík, kastelán tvrze /v originále "Herrenhaus" - pozn. překl./ v Žumberku z Čech, z Německa Franziska a Franz Prinzovi z Marktoberdorfu, kdysi z Pěčína /Haid/, Anni a Hugo Schmidovi z Lengenwangu, kdysi z Pěčína, Maria a Siegfried z Leuterschachu, kdysi z Pěčína, Ingrid a Ernst Wohlschlägerovi z Osnabrücku, kdysi ze Žumberka, tlumočnice Marie Vychodilová z Trhových Svinů), někdejších a dnešních obyvatel osad Žumberk a Pěčín (byly kdysi samostatnými obcemi - pozn. překl.), kteří se tu sešli k poradě o tom, jak zachránit starou gotickou památku, od konce války osiřelou a ponechanou mezitím v politováníhodném stavu, před definitivním zánikem.
Farář Ondřej Huječek z farnosti Trhové Sviny, pod jejíž administraturu (jde o administraturu "excurrendo", tj. s dojíždějícím duchovním správcem - pozn. překl.) od roku 1945 stará farní obec Žumberk a její kostel náleží, byl k setkání přizván. Spolu s Ing. Rudolfem Šindelářem ze Žumberka, s Ing. Milošem Pecháčkem ze Žáru a s také už zmíněným správcem žumberské tvrze (nyní součásti Jihočeského muzea) Romanem Josefíkem, patřil totiž k jádru skupiny českých občanů z okolí, jež hrozící rozpad starého historického kostela nezanechal lhostejnými.
Prostřednictvím Marie Vychodilové z Trhových Svinů byl navázán první kontakt se skupinou někdejších obyvatel osad Pěčín a Žumberk, o nichž se vědělo, že si i po desetiletích uchovali staré osobní vazby ke ztracenému domovu a pro které byl starý žumberský kostel jako středobod místních a rodových dějin stále ještě čímsi výjimečným.
Dávná školní kamarádka Marie Vychodilové z předválečných časů Anni Schmidová, narozená v Pěčíně a žijící nyní v obci Lengenwang ve švábském zemském okrese Východní Allgäu, byla prvou kontaktní osobou, která zase informovala stejně smýšlející příbuzné a známé v Německu, a tak se daly události do pohybu: byl dohodnut všem vyhovující termín srazu na místě v Žumberku a přes různé nepříznivé okolnosti - účastníci museli přicestovat ze severu i z jihu Německa - došlo ve středu 15. září 2004 v žumberském kostele k prvému a později k tradičně už na této historické půdě konanému setkání, námi z Německa vznešeně nazývanému "Deutsch-tschechische Begegnung", o němž ovšem zprvu málokdo tušil, jaké bude mít konkrétní výsledky.
Předcházejícího pondělí, dne 13. září 2004 se hosté z Německa ubytovali v novohradském klášteře (v originále "im Kloster Gratzen" - pozn. překl.) řádu servitů (služebníků Mariiných), kde je přijal tamní převor páter Bonfilius Wagner (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, zemřel v roce 2005 a komunita servitů po jeho smrti Nové Hrady opustila - pozn. překl.). Mohli vyslechnout jeho rady a pokusit se nabýt prospěchu z jeho zkušeností z realizace srovnatelných záměrů. Páter Bonfilius sice přivítal angažovaný přístup skupiny, reagoval však s určitou skepsí na podle jeho názoru málo podloženou představu, že se tu dá s něčím rychle pohnout. Doporučil nám každou další akci konzultovat s českobudějovickým biskupským ordinariátem (vlastníkem pozenku s kostelem) a vyjasnit si, jak se dá německo-česká iniciativa ve prospěch kostela v Žumberku přednést a také reálně a smysluplně uskutečnit. Páter Bonfilius doporučil bezodkladně se spojit s příslušným trhovosvinenským farářem, pod jehož kuratelu "stará" farní obec Žumberk spadá, a informovat ho i o všech dalších našich krocích. Z jeho zkušenosti nám vůbec zejména vyplynulo, že biskupství bude v Žumberku postrádat věřící a tím i živé křesťanské společenství, navíc je instituci známo, že od podobných "záchran kostelů" hrozí jen nadbytečné náklady, zatěžující její rozpočet. Jinak řečeno: celkem nelze od odpovědného místa mnoho očekávat.
Zpátky ještě k prvému setkání v žumberském kostele následující středy 15. září 2004. Pamětihodný okamžik. když se po úvodním pozdravu rozhostilo ticho, plné rozpaků. Kdo se ujme slova? Proč jsme tu vůbec? Co chtějí ti druzí? Pisatel těchto řádků se nakonec chopí iniciativy, poděkuje jménem německé skupiny za pozvání do Žumberka a nabízí jejím jménem, v rámci ještě na založení čekající německo-české iniciativy propagovat stavební obnovu a záchranu starého farního kostela v Žumberku a osobně se o tyto konkrétní cíle v rámci vlastních možností aktivně zasazovat.
Také díky znamenitému tlumočení Marie Vychodilové byly prolomeny ledy a rychle se rozvinul živý dialog, vyznívající v ochotný souhlas české skupiny s nabídkou spolupráce a v jasně projevenou vůli zapojit se do ní rovněž svými vlastními silami. Bylo dohodnuto, že pisatel těchto řádků v této fázi až do formálního založení iniciativního sdružení přebírá odpovědnost za vedení akce. Ten jako mluvčí německé skupiny zdůraznil, že se toho úkolu ujímá jen pod podmínkou, že Němci a Češi budou pracovat na realizaci záměru společně a cíle iniciativy budou oběma stranami akceptovány a také dokumentovány, resp. zveřejňovány. Cílem není jen zachování stavební památky, domu Božího, nýbrž po desetiletích němoty a nedůvěry by se mělo dospět znovu k nějaké podobě vzájemnosti... Ke všeobecnému překvapení a ohromení německých účastníků otevřel farář Huječek na závěr setkání, než se všichni rozešli, svou aktovku a ukázal přítomným pořadač o přibližně 100 stranách - kopii staré žumberské farní kroniky (1758-1946) a předal ji mluvčímu německé skupiny. Kronika po konci války zmizela a teprve před několika lety při pracích restaurátorů ve farním kostele v Trhových Svinech byla objevena ve skrytém výklenku hlavního oltáře. Závěr prvního setkání tedy proběhl v duchu smíření, jež dává doufat v budoucí vývoj.
Našemu milému Hugo Schmidovi - také muži žumberské "první hodiny" - budiž tu na památku uchována jedna anekdota. Náš "praktik" následně nechtěl promeškat příležitost podrobit kostel vně i uvnitř prohlídce na vlastní oči. Došel k názoru, že nejpodstatnějším a prvořadým opatřením je zjistit funkci okapní roury. Ta na severní straně hlavní lodi se mu jevila opotřebovaná a bude nutné ji neodkladně nahradit... ! Kdybychom tenkrát všichni tušili, že obnova kostela potrvá téměř devět let a bude stát přes 400 tisíc eur... ! "Našemu" Hugovi bohužel ukončení prací na žumberském kostele nebylo přáno se dožít - zemřel počátkem roku 2013 (bylo to dne 30. ledna).
Po návratu zpátky do Nových Hradů jsme následujícího dne ještě před cestou domů spolu s páterem Bonfiliem - naším mentorem - hodnotili výsledek našeho prvního setkání. Páter Bonfilius je viditelně překvapen a doporučuje první kontakty s českobudějovickým biskupstvím navázat přes monsignora biskupského vikáře Václava Dvořáka (ten oddával mého ovdovělého otce s jeho druhou ženou, předtím kuchařkou na faře v Domažlicích, kde Dvořák jako mladý kněz působil, než faru komunisté rozehnali pro údajnou účast duchovních při přecházení hranic na Západ - pozn. překl.), který takové iniciativy někdejších obyvatel ze zásady vítá.
Byla to velmi dobrá rada: už po několika málo kontaktech se Msgre Dvořák projevuje jako angažovaný přímluvce a dobrý přítel iniciativy, pozdějšího sdružení Förderverein Pfarrkirche Sonnberg (dále jen FVPKS, česky Občanské sdružení za záchranu kostela v Žumberku - pozn. překl.): v následujících letech až do své smrti v roce 2008 provází radou i skutkem dění v Žumberku, stává se členem předsednictva FVPKS, navštěvuje výroční členské schůze a slouží spolu s farářem Riedem z Lengenwangu bohoslužby u příležitosti společných žumberských setkání. Jeho charismatická kázání a promluvy - také v perfektní němčině - zůstávají nezapomenutelnými nám všem. I lidsky však duchovní pastýř Václav Dvořák fascinuje: v osobních rozhovorech s ním se dovídá pisatel těchto řádků úžasné detaily jeho života v podmínkách dvou totalitních systémů, z časů pronásledování, mnohaletého pobytu v trestných lágrech, činnosti kněze v ilegalitě: Václav Dvořák, nepokořený a přímý, ale i plný porozumění pro starosti a strasti svých (a to i těch nevěřících) spolubližních. Po jeho smrti si FPSV nedal vzít i za pomoci Karmelitánského nakladatelství a dalších sponzorů realizovaný podnět k pořízení překladu jeho v Čechách vyšlé autobiografie do němčiny (česky vyšlo pod titulem "Čím to, že jste tak klidný?" (2008), německy "Eine tschechische Biographie" (2010) jako rozhovor s Janem Mazancem v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří - pozn. překl.). To už je však jiná historie.
Také páter Bonfilius však by tu neměl být rozhodně opomenut. Byl naším "mentorem prvé hodiny" a bez jeho suše pragmatické povahy... by mnohé jistě nemělo takový běh a vůbec... !
Nezapomenutelná je anekdota z večera před naším odjezdem z Nových Hradů. Hovořili jsme o nadcházejících úkolech a páter Bonfilius vpadl otázkou, určenou celému našemu kruhu: "Wann soll es denn nun losgehen, mit der Initiative?" (tj. "Kdy se to má tedy spustit s tou iniciativou?" - pozn. překl.) a pisatel těchto řádků vesele opáčil odpovědí ovšem vážně míněnou: "Na, nächste Woche!" (tj. "Nu příští týden!" - pozn. překl.) Zarazil se... dlouhá zámlka... a pak: "Na denn, mit Gottes Segen!" (tj. "Nu tedy, s požehnáním Božím!" - pozn. překl.)
Bohužel od nás páter Bonfilius až příliš brzy odešel. Jeho přání dobra a jeho požehnání naší práci jsem dostal v dopise od něho několik málo týdnů po naší návštěvě v Nových Hradech. Tak i odpověď na pozvání k naší první členské schůzi v Čechách v říjnu následujícího roku v Nových Hradech, které se už pro těžkou nemoc nemohl zúčastnit. Několik dnů nato také v Nových Hradech skonal.
Zpátky k počátkům naší iniciativy. Abychom byli také formálně schopni jednání po právní i finanční stránce (v originále "um auch formal handlunsfähig /rechtsfähig/ und 'spendenfähig' zu sein" - pozn. překl.), existovala jen jediná možnost, totiž dát tomuto volnému uskupení několika idealistů "prvé hodiny" juristicky bezpečnou formu. Museli jsme založit řádký spolek (v originále "einen Verein gründen" - pozn. překl.). K tomu patřilo sepsání řádných stanov, ustavující schůze a volba usnášeníschopného představenstva. Přípravy si vyžádaly nějaký čas, ale počátkem roku 2005 bylo už možno na 27. únor sezvat do Lengenwangu ustavující shromáždění. Čtrnáct zakládajících členů (Rupert Filser, Geisenried; Rosemarie Filserová, Geisenried; Georg Geiger, Lengenwang; Maria Geigerová, Lengenwang; Daniel Hipp, Lengenwang; Franziska Prinzová, Marktoberdorf; Franz Prinz, Marktoberdorf; farář Stefan Ried, Lengenwang; Anni Schmidová, Lengenwang; Hugo Schmid, Lengenwang; Maria Walková, Leuterschach; Siegfried Walk, Leutersschach; Ingrid Wohlschlägerová, Osnabrück, Ernst Wohlschläger, Osnabrück) schválilo jednohlasně stanovy (preambuli a paragraf 1 v doložce) a zvolilo představenstvo sdružení (předseda Ernst Wohlschläger, zastupující předseda: Anni Schmidová, 1. přísedící: Rupert Filser, jednatel: Daniel Hipp, pokladní: Hugo Schmid. Franz Prinz). Dne 16. května bylo nově založené sdružení (v originále "der neugegründete Förderverein" - pozn. překl.) zapsáno na rejstříkovém soudu v Osnabrücku a 23. května tamním finančním úřadem uznáno obecně prospěšným.
Tím byla formálně uzavřena ustavující procedura a nové předsednictvo a členové se mohli nyní soustředit na úkoly určené stanovami. Především mělo být co možno nejdříve dosaženo přijatelné dohody s českobudějovickým biskupstvím o rozsahu a financování sanace kostela a o použití peněžních darů (v originále "Mittelverwendung /Spenden/" - pozn. překl.). Biskupství (zde generální vikariát) bylo po prvých telefonických a písemných kontaktech ochotno převzít stavební projekt v Žumberku ohledně plánování, vypsání veřejné soutěže a zadání zakázky a hrát v celé věci vůdčí roli, podle okolností se na všem i finančně podílet. Detaily měly být vyjasněny, eventuálně dohodnuty v rámci brzkých rozhovorů s Msgre biskupem Jiřím Paďourem, s generálním vikářem Janem Baxantem (pozdějším biskupem v Litoměřicích), s biskupským vikářem Václavem Dvořákem, s odpovědnými spolupracovníky oddělení správy majetku biskupství a představenstvem FVPKS přímo na místě v Českých Budějovicích.
Můj prvý pokus dne 1. března 2005 vyjet za tím účelem jako novopečený předseda FVPKS spolu se svou ženou do Českých Budějovic skončil už ráno a dálnici u Mnichova za husté mlhy v masovém karambolu. Nový pokus dne 4. dubna 2005 stál pod šťastnější hvězdou: bezproblémový příjezd do Českých Budějovic a při "kulatém stole" v biskupově kanceláři otevřený rozhovor s konkrétními výsledky. Poprvé jsme se osobně poznali, nebyly nijaké jazykové problémy - generální i biskupský vikář hovořili plynně německy - a všechny spojovalo úsilí o společnou věc. Biskup Jiří Paďour projevoval zpočátku určitou rezervovanost: biskupství má údajně jedenáct kostelů ve srovnatelně dezolátním stavu a nebylo by schopno poskytnout finanční pomoc, navíc v osadách k někdejší farnosti příslušejících chybí dostatečný počet věřících. Generální vikář Jan Baxant a biskupský vikář Václav Dvořák podporovali naše naléhání.
Sdružení FVPKS opětovně zdůraznilo charakter iniciativy jako společného záměru Němců a Čechů a skutečnost, že podle našich stanov nemá být cílem toliko záchrana nějaké stavební památky, resp. kostela, nýbrž také společné směřování a přeshraniční porozumění. FVPKS neočekává nijakou finanční podporu, nýbrž jen přijetí a morální podporu projektu ze strany biskupství a jako obzvláštní pomoc stavebně technické provedení a vyúčtování prací v Žumberku příslušnými spolupracovníky správy majetku biskupství. FVKPS bude naproti tomu intenzívně usilovat o získávání finančních darů a dotací státních a polostátních institucí doma i v zahraničí.
Na tomto základě bylo dosaženo shody. biskupství neposkytne nijakou přímou finanční podporu, vítá však a podporuje aktivity FVPKS. Vedle účelového spojení a každoročního vyúčtování díky FVPKS získaných prostředků souhlasí biskupství také s průběžným slaďováním postupu prací na kostele s FVPKS.
Tím byly největší potíže odstraněny (v originále "war 'die Kuh vom Eis' gelegt worden" - pozn. překl.) a, jak se následně ukázalo, položen základ pro dlouholetou a na důvěře založenou spolupráci mezi biskupstvím a FVPKS.
Neměli bychom zapomenout na naši nově utvořenou českou sekci, jejíž "tvrdé jádro" (tj. P. Ondřej Huječek, Roman Josefík a Rudolf Šindelář) dodnes plní mnohostranné funkce a bez níž by se záležitosti FVPKS "na místě" v Žumberku jistě nedostaly do žádoucího běhu. Příkladnou roli tu plnil Roman Josefík, kastelán žumberské tvrze, který projekt od počátku na místě po stavební stránce na místě provázel a také dokumentoval: ten zná bezpochyby každou tašku na střeše! Nebo Rudolf Šindelář, který je dobrou duší "prvé hodiny" a pro něhož vždy byl a je žumberský kostel a FVPKS srdeční záležitostí.
Zvlášť tu musí být zmíněn i naši tlumočníci Dr. Tomáš Sterneck (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Franz Svoboda a sestry Jitka a Zuzana Skořepovy. Dr. Sterneck (Historický ústav Akademie věd České republiky) si zaslouží dík zejména za množství písemných překladů, které pro nás vyhotovil. Bez jeho účinné pomoci bychom nejen tehdy byli a zůstali v doslovném smyslu "němí" (v originále "im direkten Sinne 'sprachlos'" - pozn. překl.).
Nejdůležitější v těch prvých týdnech a měsících po založení FVPKS bylo vytvořit co nejpříhodnější struktury práce a dokázat serióznost a trvalou životnost našeho úsilí. Jen na tomto základě jsme mohli být věrohodní v médiích a hlavně v přímých výzvách a osloveních ve prospěch našeho žumberského projektu. Především šlo samozřejmě o to - podle předložených dobrozdání byl kostel pro záchranu takřka ztracen - co možno nejrychleji získat finanční dary a dotace pro jeho základní stavební zajištění.
"Abschubfinanzierung" (tj. "financování coby postrk" - pozn. překl.) bylo "slovem hodiny" a díky velkorysé dotaci sdružení GLAUBE UND HEIMAT (stejnojmenný krajanský časopis na svých stranách pravidelně informoval o postupu projektu - pozn. překl.) vedle dalších finančních darů našich krajanů a třetí strany, našich přátel a podporovatelů žumberského kostela, mohly už v půli roku 2005 započít zajišťovací práce v jeho sakristii. Začátek byl učiněn!
500 Jahre Pfarrkirche St. Johannes der Täufer Sonnberg - 1513-2013 - Jubiläum und Wiedereinweihung 5. Oktober 2013, s. 59-65
V originále má předchozí text titul "Anfangsjahre". Jeho autor Ernst Wohlschläger přišel na svět dne 8. dubna válečného roku 1943 v žumberském stavení čp. 41, řečeném "Kraln", hned vedle proslulé tvrze. Ernstův otec Karl Wohlschläger se narodil 1. listopadu 1911 rovněž na tomto stavení Johannu Wohlschlägerovi, rodem z blízkého Žáru (Sohors), a jeho ženě Theresii, roz. Sommerové, Ernstova matka Agnes, roz. Reifová (*10. ledna 1917) z Chvalkova /Chwalkahof/ čp. 8), byla dcerou Johanna Reifa, rodem z Cizkrajova (Sitzkreis) a jeho ženy Kathariny, rodem z Kondrače (Neudorf). Oba Ernstovi rodiče zemřeli po vyhnání z domova v dolnosaském Osnabrücku, kde dodnes žije jejich syn, a sice otec 4. října roku 1973, matka 3. dubna 1992. To snad na památku rodného domu, i se sousedními po válce a vyhnání strženého, podjal se někdejší chlapec ze Žumberka díla obnovy kostela, v němž byl kdysi pokřtěn.
