BONFILIUS WAGNER
Dějiny jednoho poutního místa
"Wir ziehen zur Mutter der Gnade, zu ihrem hochheiligen Bild, ... damit wir uns selber im Geiste erneuern ..." zpívá se v jedné německé poutní písni. Ano, to je pravým smyslem každé pouti, totiž obnovit sebe sama na duchu.
Jeden farář se vrátil plný nadšení a dobrých předsevzetí z poutě domů. Šel do zahrady, zasadil tam kříž a napsal na něj, že pod ním leží pochován "starý člověk" (rozuměj hříšník). Po třech dnech přibila farská hospodyně na kříž dodatečně jinou tabulku s čerstvým nápisem tohoto znění: "A dnes vstal znova z mrtvých."
Má to znamenat, že bychom snad měli zanechat poutí? Myslím, že bychom je naopak měli podnikat častěji, než nám duchovní obnova přinese skutečné plody.
Místo abych se tu rozepisoval o třech stech letech Dobré Vody u Nových Hradů, což si lze nakonec přečíst docela dobře i jinde, chci povědět něco o třech čtvrtích století, které jsem s ní sám spoluprožil. Už jako malého chlapce mě brali rodiče s sebou při pouti na "Brünnl" (německé označení Dobré Vody - pozn. překl.). Dvakrát do roka, na svatodušní svátky a na svátek Nanebevzetí Panny Marie jsme tam chodívali procesím. Když jsem se tam jednou vydal s babičkou za všedního dne v týdnu, potkal nás cestou přívětivý farář, který mnohdy při svých kázáních plakával a my s ním, a daroval mně svatý obrázek a prstýnek na památku. Dobrou Vodu mám zapsánu hluboko v srdci.
Od dětství jsem tu čerpal posilu a útěchu. Nezapomenutelná je pro mě jedna horká letní neděle z mých dětských let, za času senoseče. Zatímco se
kamarádi koupali v rybníce, musel jsem v potu tváře pomáhat našim. V jedné chvíli jsem plačky zahodil hrábě a chtěl utéci z louky. Maminka místo
napomenutí jen řekla: "Pojď zpátky, v neděli jdeme na Dobrou Vodu."
Obrátil jsem se v obojím smyslu slova a vytrval.
Když jsme se při nuceném vysídlení roku 1946 (autorovi originálu bylo tenkrát právě dvacet let - pozn. překl.) cestou do Kaplice v nářcích a modlitbách obraceli k Matce Utěšitelce, přivítala nás brzy nato ve své obnovené svatyni, "nové Dobré Vodě" v Sinsheimu u německého Stuttgartu, kam už po 50 let putujeme každé první srpnové neděle.
Jako kněz jsem byl třikrát za časů minulého režimu v Dobré Vodě. Roku 1954 v obci hořelo. Během požáru se rozpoutala bouře, která jako zázrakem odvrátila oheň od poutního kostela. Přesto byl vydán během doby stále zřetelnějšímu chátrání.
Dne 1. září 1991 jsem se vrátil do milovaného domova, do míst, kde jsem se narodil. Dobrá Voda mě přijala jako matka do své náruče a já směl bydlet u tamních dobrotivých sester až do chvíle, kdy se náš novohradský klášter servitů stal znovu obyvatelným. Jako kdysi v dětství přišel jsem nazpět k Matce Dobré rady pro útěchu a začal jsem se za pomoci sestry Ladislavy učit češtině, řeči pro mě vlastně zcela nové. Moje učitelka byla dobrá, na žáku bylo dobré jen jeho jméno Bonfilius (latinské jméno značící "dobrý syn"). Během hodin češtiny večer mezi devátou a desátou nejednou usínal, takže i nanejvýš trpělivá sestra jednou utrousila poznámku, že na ni osobně platím lépe než ten nejlepší prášek pro spaní.
Nový začátek si žádal mnohé oběti. Boží milost, Mariina ochrana a pomoc dobrých lidí však neberou nikdy konce. Úder blesku zničil mou kancelář a byt na dobrovodské faře, ale získal jsem nazpět všechno, co jsem kdy ztratil, a provázelo mě navíc pomyšlení, že to, čeho je mi třeba, vlastně mám - a to, co nemám, toho zase mi vlastně ani třeba není. Dvě automobilové nehody mi přinesly mikrobus, tolik užitečný při všelikých příležitostech, a pak i novou "felicii". Mnoha dalších ran jsem neměl být ještě ušetřen - všechno se ale vždycky nakonec v dobré obrátilo.
Nesmí se jen "přestat na novém začátku". Prosím jen Ježíše a Marii, jak se modlíme slovy žalmu: "Spiritu principali cofirma me" - Pane, posiluj mne oním duchem, zanícením a láskou, které stojí na počátku všeho, co se obnovuje vždy znovu a znovu.
Glaube und Heimat, 2001, s. 59
Když jsme na setkání knihovníků představili roku 2002 v novohradském klášteře náš Kohoutí kříž, mohli jsme ho zastihnout v chodbách stále přítomného všemu dění. Bonfilius Wagner je tu totiž doma hned v několikerém smyslu slova. Narodil se 27. července 1926 v té části novohradského Údolí, která nesla podle pramene vody s přilehlou kaplí německé označení Jetzkobrunn. Roku 1991, jak ve svém textu ostatně sám uvádí, se vrátil z Rakouska do Nových Hradů, aby tu zásadním způsobem pomohl při obnově řádové komunity servitů. Dne 11. října 2005 ho podle sdělení kláštera v Nových Hradech, kde je i pochován, povolal k sobě domů Nebeský Otec, Bůh Všemohoucí. Domov a nebe, nebe a domov, co více povědět?
- - - - -
* Údolí, Nové Hrady / Dobrá Voda u Nových Hradů / † † † Nové Hrady
