FRANKA WORACZOVÁ

Busfahrt durch den südöstlichen Böhmerwald Gelbe Iris, Fingerhut - weiß und rosig angehaucht - grüßen, eh wir in den nächsten Märchenhochwald eingetaucht. Wälder, Wälder, nichts als Wälder! Nicht wie in der Heimat krank, sondern prächtig anzusehen; Säulenhallen, hoch und schlank Violette Disteln bannen meinen Blick am Wiesengrund, Margeritenvölker leuchten weiß und gelb in vollen Rund. Brücken über Bächlein führen, hohe Gräser wirken zart und von alten Fichtenästen weht so mancher Flechtenbart. Heidelbeeren wird 's hier geben! Wann zuletzt war blau mein Mund! Alles ist so unberührt da, "pur natur" und kerngesund. Lieblich schlängelt sich die Straße, neuer Ausblick immer wieder! "Hier zu wandern müsste schön sein!" Zuckt es mir durch Herz und Glieder. Riesenhaufen Heu verrotten auf den Wiesen, gelb wie Stroh! Dieser Anblick stimmt mich traurig. Wo sind denn die Mäher, wo? Keine Siedlung, keine Stallung! Lang dem Boden gleichgemacht Sind die deutschen Bauernhöfe. Selten hält ein Flieder Wacht. Weidenröschen -- Waldeskerzen! - sind erblüht schon schon, schlank und zahm. Ob am Waldrand, ob auf Blößen: Fröhlich leuchtet's in zyklam. Heimatkirchen, die der Mutter des Erlösergotts geweiht: Heute haben wir besucht euch - nach der langen, bösen Zeit! Teils im neuen Glanz erstanden, teils verfallen, noch Ruinen! Viele aus der alten Heimat, woll'n den Heiligtümern dienen: Die Vertrieb'nen, denen einstmals all' ihr Hab und Gut geraubt, bauen auf! Der Böhmerwäldler immer an die Zukunft glaubt! Bad Leonfelden, unterwegs, 3. Juli 1992	Cestou autobusem po jihovýchodní Šumavě Kosatce a náprstníky září tak barvami dnes -- než nás pohltí svým stínem další pohádkový les. Lesy, lesy, nic než lesy! Ne jak u nás churavy, nýbrž nádherné a zdravé, vznosných hvozdů dálavy! Fialové pcháče pohled vábí i daleko zpět a co něžných kopretin se všude vidím v slunci skvět! Staré mosty přes potoky houštinou trav zarůstají, z větví věkovitých smrků vousy lišejníků vlají. Borůvčí se modrá v šeři, kdysi kořist i mých úst! Nedotčeno všechno tady v čistém vzduchu vidím růst. Výhled s výhledem se střídá, krása a hned jiná za ní. Do kraje se cesta vine, to by bylo putování! Smutně kupy sena hnijí ovšem v lukách, žlutých do hněda. Kamže zašli dávní hospodáři, běda, přeběda! Nikde stavení či stáje, pusto po nich napořád. Z někdejších německých selských dvorců zbyl keř bezu vzácně snad. Porost vrbovek jak lesní svíce hasne v bílém chmýří doslova tam, kde ještě donedávna vládla něžná barva cyklamenová. Kostely Matky Spasitele vysvěceny, zas v dávné kráse ožívají zato -- my se při nich scházíme jak doma, po zlém čase. Některé už ze zkázy se zvedly, jiné v ruinách až doposud tkvějí. Ti, co starý domov v srdci mají, snahou pomoci neotálejí: vyhnanci z rodných míst, kteří o všechno zde byli oloupeni, obnovují, co na Šumavě si pro budoucnost nejvíc cení! Bad Leonfelden, psáno cestou, 3. července 1992
Glaube und Heimat, 1997, č. 11, s. 11
Krummau Immer wieder Heimat, je und je geliebt: Wunderbares Krummau, das Erinn'rung gibt an so vieles Schöne, an die Jugendzeit und die junge Ehe. Auch an Traurigkeit. da den Mann und Vater in das Grauen trat, grade als das Kindchen erste Schritte tat. Ängste und Vertreibung, Freundeshand als Stab, die sich um uns sorgte und ums Gut und Hab'. Traurig auch der Anblick meiner Mutter Haus: Nur Verfall und Scherben seit man trieb hinaus! Aber dennoch: Freude über 's Wiederseh'n! Heimatlüfte atmen, vor Geliebtem stehn, das trotz aller Stürme unverändert ist, durch sein stummes Dasein mir das Herz aufschließt... Dreimal war in Krummau ich in kurzer Frist! Weil mein Herz in Liebe immer sein noch ist.	Krumlov Stále znovu domov v lásce, zas a zas divukrásný Krumlov někde trvá v nás, vzpomínka na mládí, na pár krásných let, těch po sňatku prvých i na krutý svět, v němž muž, čerstvý otec, do hrůz pryč má jít, prvé krůčky děcka svého neuzřít. Vyhnanství hned poté, díky buďtež všem, kdo podali ruku spjati osudem. Vidím teď po letech zas maminčin dům, jen zkáza, suť trosek, co vzkaz vyhnancům. Ale přece: radost, že dýchat dnes smím jeden vzduch s tím městem, že se navracím i po všech těch bouřích, že ho vidím stát, že i němým bytím vnuká srdci řád... Třikrát jsem tu byla. Vlastně na pár chvil v životě, cit lásky ale neslevil.
Glaube und Heimat,1995, č. 2, s. 13
P.S. Tato báseň je provázena i datací: "Eberschwang, 4. Juli 1992". Eberschwang je hornorakouská obec v okrese Ried im Innkreis.
Krummau vom Kreuzberg Nach drei vollen Sonnentagen ziehen heute Wolken an. Treiben hier wie weiße Segler ballen dort sich grau zuhauf. Wolkenwinde kühlen wohlig den vom Steigen heißen Leib, und voll nie gestilltem Staunen dann und wann ich stehen bleib'. Wunderbares altes Städtchen, heiß geliebt und hart entbehrt: Von den Höh'n, die dich umkränzen, scheinst du völlig unversehrt! Und ich präg' den holden Anblick tief in meine Seele ein: Felsenschloss und hohe Kirche werden mir Begleiter sein, wenn ich wieder fortgezogen. Niemals kommt mir aus dem Sinn, wo am Kreuzberg ich gestanden, da ich jung gewesen sein. Bitt'res Leid war dann geschehen meinen Freunden wie auch mir. ER hat uns hindurchbegleitet. Guter Gott, wir danken Dir!	Krumlov z Křížového vrchu Je po třech dnech plných slunce náhle podmračeno dnes. Táhnou jako šedé vlny houfy mraků zpod nebes. Dech větru mne shůry chladí do lehce uhřátých zad, když jak divem zasažena tu zůstanu chvíli stát. To nádherné staré město, drahé mi už pro své jméno, dole v klínu modrých vrchů spí jak časem nedotčeno. Vím, ten pohled utěšený chci navždy už s sebou vzít: ten štíhlý kostel a zámek, ta řeka a skalní štít mne provázet navždy budou, já od mládí už je znám tady z Křížového vrchu, dnes vracím se právě tam. Ze všech hrůz, co se pak staly mým blízkým i mně samé, nás, Bože, k volnosti vedls: proto Tě vyznáváme!
Glaube und Heimat, 1997, č. 9-10, s.14
Heckenrosen An der Mauer, dort beim Kloster, steht ein Heckenrosenstrauch; blühn im Juni andre Sträucher, blüht die Heckenrose auch. Keiner gleicht der wilden Rose! wie ein Märchen, in Kaskaden fallen ihre Blütenzweige, um im Morgenlicht zu baden. Zu fünf Blättern wie fünf Herzen öffnen ihre Knospen sich, und wie Eos, rosenfingrig, grüßen sie jungfräulich mich. Denn ich geh' zur Morgenmesse dicht am Rosenstrauch vorbei, brech' mir später ab ein Zweiglein, das mir zuspricht mancherlei: Meine Stadt im Böhmerwalde, Krummau, zeigt an vielen Orten, hoch am Schloss und an den Häusern Fünfblattrose statt viel Worten: Jeder weiß, die Rosenberger haben hier geherrscht, gebaut und vom Turm und von den Mauern hin ins Moldautal geschaut. Seh' ich eine Heckenrose - aus fünf Herzen gold vereint - denk' ich stets an meine Heimat die 's so gut mit mir gemeint.	Plané růže Hleď, při zdi tam u kláštera keř plané růže stojí; v červnu jako jiné keře kvete, až dech se tají. Nic plané růži není rovno. V kaskádách tak splývá každá větev pohádková, jak se s jitrem rozednívá. Pět lístků jako pět srdcí z poupat slunci otvírá se, jak Aurora růžoprstá v celé své panenské kráse. Když na jitřní mši tak chodím blízko šípkovému keři, snítka, co jsem cestou vzala, leccos ke mně zahovoří: Krumlov, město na Šumavě, pětilistou růží slyne, na zámku i starých domech září tam a nepomine. Každý ví, že páni z Růže vládli tu a v erb ji vzali, z hradní věže dolů shlíží k Vltavě od strmé skály. Spatřím-li kdy růži planou, pět srdcí jež v sobě spíná, domov jak by pohladil mne vším, co se nezapomíná.
Glaube und Heimat, 1995, č. 7, s. 19
P.S. Řecké Eos je v překladu nahrazeno významově v podstatě totožným a pro Čecha sdělnějším římským výrazem Aurora, tj. Jitřenka.
Der freudenreiche Rosenkranz* Wir nennen ihn den "freudenreicher", weil er Erlösung uns verheißt, doch für Maria war'n es Zeichen, dass Gott sie schwere Wege weist. Des Engels Botschaft schenkte Freude und doch auch Angst vor Steinigung: Noch war sie nicht vermählt mit Joseph; das brachte ihr Verdächtigung. Darum auch ging Maria eilig zu ihrer Base übern Berg, zu sehen, ob die Mutter würde und ob der Heil'ge Geist am Werk. Dann kam die Niederkunft im Stalle: Des Höchsten Sohn an solchem Ort! Maria aber glaubte dennoch An Gottes Geist und Gottes Wort. Im Tempel nahm der greise Simon auf seinen Arm das Kindelein. Der Mutter aber prophezeit er ein Schwert durch ihre Seele rein. Und nach Jerusalem zum Feste zog Jesus mit zum erstenmal. Er ging verloren für drei Tage! Die Eltern suchte ihn in Qual. So war in Jesu Kindertagen der Mutter nicht nur Freud' geschenkt; und wer den "freudenreichen" betet, den Blick auch auf die "Schmerzen" lenkt.	Růženec radostný Že spásou smyta naše vina, on radostným je nazýván. Ke kříži Mariina syna vedla však cesta plná ran. Jas andělského zvěstování a přece tajuplný strach: s Josefem byli nesezdáni; spěšně se octla na cestách, za Alžbětou šla přese hory zvědět, cože s ní má se stát, že není slib ten bez opory a Duch Svatý zná rozsévat. Zavoní sláma v chudé stáji Marie tkne se světla kruh, než v její náruč Syna dají, jak Slovo Tělem činí Bůh. Když Simeon zvedl pak v chrámě to Dítě, prorockou měl řeč k Marii. Pravil: Sen se zdál mně, že duši tvou má protít meč. Na svátky do Jeruzaléma šel Ježíš prvně z domu ven s rodiči. Těch dvou bolest němá, po tři dny, než byl nalezen! Radost se matce snoubí s žalem a úzkostí oň od dětství; kdo modlíváš se vytrvale růženec, znáš to svědectví.
Glaube und Heimat, 2003, č. 12, s. 1-2
Wiedersehen mit Krummau Krummau, liebliche Stadt, umarmt von der Fluten der Moldau, die dich in mehrfacher Windung ans liebevoll schäumende Herz drückt, Perle des Böhmerwalds, von deutschen Geschlechten erbaut und durch die Zeiten hindurch gestaltet im Zeichen der Rose, die, fünfblättrig geteilt, uns allerorten begegnet: Bleibst mir ein Lied und ein Kleinod bis an den Rand meiner Tage. Keiner, der hier gelebt, kann je aus dem Herzen dich reißen, noch viel weniger der, dessen Wiege in einem der Gässchen unter steil-hellrotem Dach eines schmucken Hauses gestanden, dem das Rauschen der Moldau das erste Wiegenlied war. Krummau, was hast du erlebt: Das Kommen und Geh'n der Geschlechter, herrschender, bauender Herrn und fleißigen, fröhlichen Volkes, das Kriege und Brände bestand und immer von neuem begonnen. Hart war der Alltag von einst und ärmlich die meisten der Stuben, deren fast einziger Reichtum die fröhliche Kinderschar war. Dennoch verstand man, die Feste zu feiern, so wie sie fielen, und den Kreuzer fest in der Faust erwählten die Kinder der Armen türkischen Honig und Feigen beim Kirtagstand auf dem "Tramin". Flößer befuhren die Moldau und brachten Holz in die Ferne, das in den Böhmerwaldgauen unerschöpflich bereitstand. Buben riefen sie an mit Übermut - heiterem Spottvers, ließen sich wohl nicht verjagen durchs weithin schallende "pryč". Zu Johannes Nepomuks Fest aber trugst du, Moldau, ganz sacht, eine Unzahl von Kerzen, auf Brettchen dir gerne vertraut, auf deinem Rücken dahin. Denn in deinen Wassern ertränkt ward jener Priester in Prag, der das Beichtgeheimnis gehütet. Vierzig Jahre und mehr sind seither ins Dunkel gesunken, du aber, liebliches Krummau, bist licht mir im Herzen geblieben, denn der Erinnerung Kraft kann keine Grenze zerstören! Und so kam ich zu dir, der Stadt meiner Väter und Mütter, die ich auch selber bewohnt in den schweren Jahren des Kriegs. Niemals werd' ich vergessen die Freude des Wiedersehns, niemals die drückende Wehmut, die mir das Herz fast zerpresste, da ich das Bettlerkleid sah, in das dich die Jahre gehüllt! Fremde Zungen erfüllten die Gassen, und braune Zigeuner, die man anstelle der Deutschen in manchen Stadtteil gesiedelt, gaben ein fremdes Gepräge den Straßen und Plätzen der Heimat. Dennoch warst du mir lieb und blicktest mich wehmütig-freundlich an mit den kranken Fassaden,mit Brücken und traulichen Winkeln und deinem schäumenden Fluss mit den wuchernden Brennnesselufern. Groß war die Freude, zu sehn, dass die schöne, hochragende Kirche, von einem tüchtigen Pfarrherrn betreut, wie in früheren Tagen Schmuckstück der Stadt; und im Innern auch strebt zur Vollendung, dank vieler fleißiger Hände auf schwindelnd hohem Gerüst. Schlossturm und ragende Burg mit ihren felsigen Mauern sahen trotz armen Gewand königlich-würdig herab, ließen das Feuer der Liebe hoch aufflammen in mir. Liebt man ein krankes Kind nicht inniger noch als die andern? Und ich schwor es mir zu: Erhält mir der Herr noch das Leben dieses und's andere Jahr, dann komm' ich gewisslich noch einmal wieder zurück in die Stadt, in mein moldaugeborgnes Krummau!	Shledání s Krumlovem Krumlove, líbezné město v náruči řeky Vltavy, která tě v několikerém zákrutu znovu a znovu tiskne na své láskyplně šumící srdce, šumavská perlo, stvořená řadou pokolení naší řeči, která tě zbudovala k podobě znamení slavného erbu Růže, té pětilisté, s níž se tu potkáváme všude: zůstaň mi jako píseň a klenot až do konce mých dnů. Nikomu z těch, kdo tu žili, nelze tě ze srdce vyrvat, ještě méně pak tomu, jehož kolébka stála v jedné z tvých uliček pod strmou jasně červenou střechou jednoho ze skvostných domů a jehož prvou ukolébavkou byl šum té nádherné řeky. Krumlove, co už jen jsi zažil: vzestup i pád mocných rodů, pány, jimž patřilo všechno, i pilné, veselé zástupy těch, co přestáli bídu, požáry válek a věčně vždy začali znova. Těžký byl den chudých lidí a skrovný příbytek stačil jim, jejichž jediným jměním často byl houf vlastních dětí. A přece, jak uměli světit sváteční den, když k nim přišel, jak stačil ke štěstí krejcar v usmolené dětské pěsti a za něj pak turecký med či fíky o pouti na "Tramíně". Vory pluly tou řekou a nesly do dálky kmeny, které vyrostly v nekonečných lesích té šumavské země. Kluci ze břehu volávali rozpustilé rýmovačky a plavci se marně snažili zahnat je halasným českým "pryč". Na svátek Jana z Nepomuka byla jsi, Vltavo, plná nesčetných tichých světel, na loďkách i pouhých latích neslas je nocí. Neboť právě v tvé vodě byl utopen v Praze ten kněz, že zpovědní tajemství střežil. Už je to čtyřicet let a víc, co zapadly do tmy, ty však, líbezné město, svítíš dál alespoň v srdcích a sílu vzpomínky nezná nijaká hranice zdolat! Tak jsem za tebou přišla zas, město otce i matky, kde i já sama prožila ta obtížná léta války. Nikdy nezapomenu tu radost ze shledání, ani ten tísnivý stesk, co málem zdrtil mi srdce, když jsem spatřila zkázu přešlých let, žebrácké odění tvoje! Cizí řeč zní tu teď všude, snědá přesila Romů leckde namísto vyhnaných Němců ovládla město, dala mu ráz, starý vzala mnohým domovským koutům. Přesto jsi dál mi tak blízké, tuším tvou trpící tvář v puklinách fasád, mostech přes řeku, v houštinách kopřiv které lemují břehy a šumí podél nich jako ten proud. Vidím šťastna vysokou, štíhlou věž svatého Víta, v péči dobrého kněze dál tyčit se nad tebou jak dřív, podobně pak i uvnitř spěje ke svému dokončení díky píli mnoha rukou na závratném lešení dílo obnovy chrámu. Zámecká věž strmí spolu s mohutným hradem na skále a shlížejí odtud navzdory časům s důstojností vpravdě královskou, která ve mně dá vysoko vyšlehnout plameni lásky. Což nemocné dítě nemilujeme více a vroucněji než ty ostatní? A tak si slibuji: dopřeje-li mi Pán ještě žít rok nebo dva, pak přijdu sem určitě znovu zpátky do tohoto města, do Krumlova nad Vltavou!
P.S. "Moldaugeborgnes" je opravdu do češtiny těžko převoditelné, navíc německý název toho města, kde autorka za války žila, byl opravdu Krummau an der Moldau!
Hoam!, 1988, s. 249-250
An Rehberg im Böhmerwald Ein solches Dorf hab ich noch nie gesehn! Es liegt am Waldesrand als kleiner Flecken, und vor Jahrzehnten spielten viele Bäumchen, dem Wald entlaufen, mittendrin Verstecken. Zu lange blieben sie im Spiele stehen! Sie schlugen Wurzeln dort, wo sie grad standen und konnten nicht mehr heim in Waldes Schoß; das Dörfchen hielt sie fest in Liebesbanden. Inzwischen sind sie mächtig groß geworden; ja, kirchturmhoch ist schon der eine Baum! Der Mutterwald kommt nah, sie heimzuholen. Das ist nicht möglich mehr. Der ganze Raum, den dieses schöne Dörfchen heut' besiedelt, er ist durchwoben von den schönen Tannen, die sich entwickelt, stattlich sind geworden: Jahrzehnte ja seit ihrem Spiel verrannen. Du schönes Dorf! Nebst deinem Zwiebelturm hast du an dreißig gotisch-spitze Türme, die dich beschatten, breit und mächtig strebend und kerzengrad trotz aller harten Stürme. Vielleicht, so denk ich, tritt aus tiefen Wäldern als Wintergast so manchesmal ein Reh: Der Name Rehberg lässt mich dies vermuten. Mit Märchenaugen ich vorm Dörfchen steh!	Srní na Šumavě Takovou ves snad oko nevidělo! Malé místo, kde zapadlý je svět, pár stromků z lesa do vsi zabloudilo před časem - teď tu rostou uprostřed. Jako by ve hře se snad zapomněly, kořeny zapustily tam, kde právě stály a nemohly se vrátit zpátky domů odtud do těch svých lesů neskonalých. Mezitím vyrostly a zmohutněly, mnohý je velký jak kostelní věž. Stýská se lesu, chtěl by vzít je nazpět: nejde to už a když se rozhlédneš, jak by celá ta ves jich plná byla, těch krásných jedlí ve svém tichém středu. Voní a rostou dál a jejich síla časem až mámí - odolat nedovedu. Ty kráso krás! Cibulovitá báně je třiceti špicemi obklopena vrcholků vašich, goticky sepjatých, jak svíce přímých, aťsi bouře sténá, když v zimě z lesů někdy, napadá mi, sem srny dojdou, u lidí se hřát: Tvé jméno, Srní, tvou tvář pohádkovou, chci před očima mít už napořád!
Glaube und Heimat, 1997, č. 5, s. 30
Autorka těchto veršů, které připisují šumavské obci ve vzpomínce rysy tak romantické, že se snad se skutečností až míjejí, žije v rakouském Riedu im Innkreis a je zřejmě totožná i s autorem básně následující, ačkoli byl v témže časopise označen jako Franz Woracz.
Auferstehung Der Tag, an dem der Lenz begann war lau und voller Hoffen! Bald aber war für Schnee und Sturm der Himmel wieder offen. Rasch hob sich silbern aus dem Land der hohe Kamm der Wälder und schon war feierlich gedeckt der Tisch der weiten Felder. Doch eines Föhntags warmer Mund schmolz alles wieder hin. Der Himmel blaut, die Sonne lacht, und Wolken blühn in weißer Pracht. Was Wunder, dass nach trüber Nacht ich wieder fröhlich bin. Ich werf ' die Freude hin ins Blau. Breit du nur deine Schwingen. Dem, der am Kreuz gemordet ward und der erstand aus Felsen hart, kann heut ' in froher Gegenwart ich Alleluja singen.	Vzkříšení Den, kterým vesna přišla k nám, vlahý, nadějeplný, zhasl v sněhu a bouře šla nebem jak temné vlny. Lesnaté horské hřebeny zastříbřily se ostře a bíle jako ve svátek stůl polí v dál se prostřel. Fén potom políbil ten kraj a ten jak láskou tál. Slunce, nebeský modrojas a oblaka v ten zářný čas, jak po noci by kdosi vráz mi zázrak shůry dal. Radost mi nese širá modř, jak křídla opět živá. Tomu, jemuž by souzen kříž, kdo kámen odvalil a mříž a zmrtvýchvstal a jde mi blíž své aleluja zpívám.
Glaube und Heimat, 1997, č. 3, s. 5
Auf der Sternsteinwarte Zum erstenmal nach der "Wende" bin ich oben am Sternstein gestanden und habe mit streichelnden Augen rundum geblickt in den Landen. Die Heimat der Eltern, lieb' Böhmen, meine Heimat, mein Österreich und das Bayernland, das verwandte: All' drei mir im Blickbereich! Ich ging rundherum auf dem Turme, das Auge, es fand keine Grenzen... es reihen sich Hügel an Hügel, geschmückt mit der Wälder Kränze. O, wären die Menschen so einig in diesen drei Ländern wie sie, die Landschaften rings um Sternstein, Hass und Feindschaft gäbe es nie! Es hat zum Besuch des Turmes uns das schönste Wetter beglückt! Als "Wolkenfan" war ich vom Himmel, dem wallend bedeckten, entzückt. Denn riesige Wolkengebirge, sie türmen sich ringsherum auf! Sie stiegen wie Säulen nach oben Und nahmen in langsamen Lauf stets neue gerundete Formen und blendende Weiße an. Auf die Erde warfen sie Schatten, die zogen nur langsam voran. Ich wartete, bis Leonfelden in Sonnenhelle getaucht, Bis der letzte Schatten gewichen, hat es gar lange gebraucht. Ich habe die herrlichen Wolken immer wieder aufs Bild gebannt; denn so Schönes fällt ja nicht täglich aus Gottes liebender Hand. Auch der Stausee als heller Streifen war hinter den Hügeln zu sehn. Das "Moldauherz" ist drin versunken: Ich ließ einen Seufzer hinwehn! Der Planskerwald rückte uns nahe mit dem Schöninger und seinem Turm. Dorthinauf stieg mein Onkel täglich, bei Sonn, Regen und Sturm! Lieb' Krummau duckt sich ins Flusstal und lässt sich von hier nicht sehn. Doch konnt' in den letzten Wochen ich dreimal durchs Städtchen gehn! Ich sandte ihm Grüße hinüber und gute Wünsche zugleich. Es war ja für meine Eltern Ein glückliches Jugendreich. Ich konnte mich schwer von dir trennen, du Sternsteinturm mit deinen Zinnen. An diesem so klaren Tage warst du das rechte Beginnen. Hoch oben über den Wipfeln, im leisen, kühlenden Wind, da könnt' ich mich fröhlich erleben als Gottes gesegnetes Kind!	Z rozhledny na Sternsteinu Poprvé od chvíle, kdy se to "obrátilo", stojím na Sternsteinu, je vidět daleko, očima hladím kraj, co vidím kolem a jsem, přiznám se, trochu naměkko. Domov mých rodičů, mně blízké Čechy, Rakousko, moje milovaná vlast, spřízněné Bavorsko leží na dosah zraku, na všech třech pohledem se mohu pást. Stojím na plošině té bílé věže, a líbí se mi vnímat víc a víc, jak řadí se ty vrchy volným řadem ve věnci lesů, lesů bez hranic. Kéž by i lidé jednou spolu žili, jak umí země splynout v jeden dech, v zelené kraje kol té vlídné hory, jež neví nic o zášti v národech! Je dneska krásně zrovna, cítím tady, jaké štěstí je vnímat oblaka, na modrém nebi sněhobílé kupy jak oslovují duši diváka. Ty hory mraků, sloupy světla na nich, nemohou nikdy v běhu spočinout, pomalu rostou, vrší se a tyčí vznešeně jasný, nekonečný proud, břemeno tvarů v oslepivé běli, co dole v polích promění se v stín, jde ve hře světla zvolna po krajině z hřebene vrchů dolů do rovin. Čekám, až se pode mnou Leonfelden objeví v plném slunci, jasu chvil. Tu přede mnou, jak čekala jsem dlouze, se zčistajasna třpytně vynořil. A znovu se nádhera oblohy na jeden obraz jako kouzlem složí; ne každý den tak krásně může být z té milující štědré dlaně Boží. Lipenské jezero jak lesklý pás na obzoru je vidět za horami. Pod hladinou má srdce Vltavy: to mě i zdáli k vzdechu teskně zmámí. Blanský les blízko už je tu, Kleť se svou rozhlednou mne zdraví; můj strýc k ní kdysi den co den stoupával bez únavy. A Krumlov, schoulený v údolí u řeky, nevidím odsud, jakkoli třikrát letos už tam zavítat dopřál mi osud! Zdravím to město na dálku u srdce mě to hladí: vždyť mí rodiče kdysi tam prožili šťastné mládí. Je těžko s tebou loučit se, rozhledno tu na Sternsteině. Takových dnů je pomálu: nepočíná každý stejně. Vítr vysoko nad lesy jen šumem obklopí tě: tady jsem alespoň na chvíli jen vděčné Boží dítě!
Bad Leonfelden, 6. července 1992
Glaube und Heimat, 1994, č. 7, s. 67-68
Psalm 1946 Der Du alle Wunden heilst, die Welt und Sünde mir geschlagen, wie soll ich Dir danken für Deine Barmherzigkeit und Deine göttliche Liebe? Wo ist der Mensch, der mich so liebt, wie Du? Tröstende Worte und eine helfende Hand haben auch gütige Menschen. Aber ins Elend vorangegangen, in Nacht und Not, in Hunger, Erschöpfung, in Verfolgung und Verachtung, in Blut und Tod - nur Du! Weil Du schon dort sein wolltest, um mich zu erwarten, wenn ich hinein muss. Lass mich das nicht vergessen in den Nachtstunden meines Lebens, dass ich zu Dir gehe, wenn ich ins Leid hinein muss: In Deine ausgebreiteten Arme, an Dein geöffnetes Herz...	Žalm 1946 Tobě, který hojíš všechny rány, jež mi uštědřil svět i má vlastní prohřešení, jak jen mám poděkovat za Tvé nekonečné milosrdenství a Božskou lásku? Kde je člověk, který by mne miloval jako Ty? Útěšná slova a pomocnou ruku dokážou nabídnout i dobří lidé. Ty však nás předešels v bolesti, v noci a nouzi, v hladu, vyčerpání a pronásledování, v ponížení, v krvi i ve skonání - Ty a jen Ty! Poněvadž chceš být už tam, abys mne očekával, když je mi souzeno jít touž cestou. Nedej mi na to zapomenout v temné hodině života, že jdu za Tebou, když je mi dáno vstoupit do bolesti: do Tvé rozpřažené náruče, do Tvého otevřeného Srdce...
Glaube und Heimat, 1995, č. 12, s. 4

Až když jsem se v listopadovém čísle měsíčníku Glaube und Heimat z roku 1993 náhodou zastavil u fotografie ze setkání spolužáků z německého učitelského ústavu v Krumlově, setkal jsem se i já s tváří paní Franky Woraczové. Tenkrát osmdesátiletý profesor Dr. Bruno Woracz vzal totiž mezi své bývalé žáky i svou ženu, po obou rodičích navíc Krumlovanku, "Krummauerin", a ta četla večer všem ze svých vzpomínek a básní. Vynořilo se prý před nimi v těch vzácných okamžicích město se svými uličkami a mosty, kostely, řekou i mohutným hradem zašlé slávy Rožmberků. Ona sama, rozená Poneschová, spatřila světlo světa 16. července 1915 ve Vídni, ale v Krumlově později žila a později se sem alespoň letmo vracela ze svého tyrolského domova. Měsíčník Glaube und Heimat přinesl o "edle Jubilarin" roku 1995 delší medailon z pera budějovického básníka Aloise Františka Kratochvíla. Franka Woraczová, roz. Poneschová zemřela 12. března 2009 ve věku nedožitých 94 let v domově pro seniory v Mehrnbachu.

- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / Srní / † † † Mehrnbach (A)