FRANZ ZAHORKA
Mnichovská dohoda "vynucena"?
Někdejší komunista a spolubojovník stalinisty Ulbrichta (Walter Ulbricht /1893-1973/, generální tajemník tzv. Jednotné socialistické strany Německa v letech 1950-1971 se zásadním podílem na stavbě "berlínské zdi" v roce 1961 a na srpnové invazi vojsk "Varšavské smlouvy" do ČSSR roku 1968 - pozn. překl.) Herbert Wehner (žil v letech 1906-1990, podrobněji o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) nyní zastupující předseda Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), se cítil být zavázán k tomu, aby poskytl interview československému rozhlasu a aby v něm mj. uvedl, že "unter Androhung von Gewalt zustandegekommene, d.h. erpresste Abkommen von 1938 sei ungültig." (tj. "pod hrozbou násilí realizovaná, tj. vynucená dohoda z roku 1938 by měla být prohlášena za neplatnou" - pozn. překl.) Zřejmě neví, že sudetští Němci byli proti jejich vůli a za použití brutálního násilí (viz např. 4. březen 1919 /"československé" stanovisko občanského sdružení Svornost zdůrazňující komunistický podíl na armádou potlačené sociálně-demokratické demonstraci v Kadani s desítkami mrtvých viz web Svornost.com, opačné stanovisko, považující tento výklad za "Benešovu lež", lze ovšem na webu najít rovněž/ - pozn. překl.) donuceni bez jakéhokoli respektu k právu na sebeurčení vejít ve svazek ČSR, ačkoli svou domovinu prohlásili za součást "Německého Rakouska" (v originále "als Bestandsteil Deutsch-Österreichs" - pozn. překl.). Smlouva ze Saint Germain - stejně jako ta z Versailles - byl pod hrozbou násilí realizovaný, tj. vynucený škvár (v originále "Machwerk" - pozn. překl.), diktát nejhoršího druhu, který by měl být od samého počátku prohlášen za neplatný. V tom případě by byli sudetští Němci nadále Rakušany a nikdy by se nestali československými občany. V tom případě by i mnichovská dohoda byla vůbec čímsi iluzorním. Poněvadž se však dnes právem rozumí to, co vyhovuje silnějšímu, tedy "justice vítězů", jsou pro pana Wehnera hodny prokletí nikoli diktáty z roku 1919, nýbrž mnichovská dohoda z roku 1938. Pokud pan Wehner vidí v prosazování práva sudetských Němců na sebeurčení (roku 1938 je ovšem za sudetské Němce neprosazoval nikdo jiný než "státník" jménem Adolf Hitler - pozn. překl.) "Gewaltandrohung und Erpressung" (tj. "hrozbu násilím a nátlak" - pozn. překl.) vůči Čechům, jde o nepřátelský akt vůči všem sudetským Němcům. Sudetoněmeckým Wehnerovým frakčním kolegům ovšem, především poslancům, je nutno naléhavě poradit, aby svého stranického šéfa poučili o dějinách sudetských Němců, aby k takovým za vlasy přitaženým výpovědím nemohlo v budoucnu dojít. Pokud by to ovšem snad měla být oficielní stranická linie, pak by byl nejvyšší čas, aby z toho sudetoněmečtí mandatáři a funkcionáři vyvodili patřičné závěry a "den Hut nehmen" (tj. "složili funkce", "odstoupili" - pozn. překl.). Na dvou klavírech, které vyluzují zcela rozličné melodie, nelze současně hrát. Ať se vytvoří jasné fronty a nemluví se jiným jazykem na stranických manifestacích a jiným v krajanských organizacích. Jen více odvahy k pravdě bez postranních myšlenek na zisk či ztrátu hlasů.
Právo na domov a na sebeurčení musí stát nade všemi stranickopolitickými ohledy a postranními myšlenkami.
Sudetenpost, 1968, č. 23, s. 10
Obdiv a sympatie k vyhaněčům?
S rozhořčením a zklamáním je nutno konstatovat, že v poslední době se i v sudetoněmeckém tisku objevují texty, vyjadřující obdiv a sympatie k českým vyhaněčům, vyzvihující jejich hrdinství, zmužilost apod.. K tomu lze se vší jasností shledat, že sudetští Němci nemají ani ten nejmenší důvod vměšovat se do vnitřního konfliktu Varšavského paktu, poněvadž tu jde toliko o názorové odlišnosti uvnitř světového komunistického tábora. Sudetští Němci ztratili nelidským vyhnáním nejen veškerý svůj majetek, nýbrž čtvrt milionu jejich krajanů bylo přitom hrůzyplným způsobem zavražděno (česko-německá komise historiků roku 1996, tedy půl století po "odsunu" nabádá, aby se onoho vysokého čísla, v Německu častěji publikovaného, neužívalo "ani ve vědeckém diskurzu, ani v politických debatách, uvádí pak asi desetinu počtu jako vlastně uznanou i z české strany, včetně ovšem i sebevražd - pozn. překl.) a desetitisíce byly tzv. lidovými soudy odsouzeny k dlouholetým trestům ztráty svobody. Nakládání s Němci v českých koncentračních táborech si nezadalo s tím, co se dělo s heftlinky německých koncentráků. Také Dubček a jeho reformistická garda dodud neprojevili nijakou změnu smýšlení ohledně nějaké nápravy zločinů na sudetských Němcích spáchaných. Spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Dr. Böhm (Franz Böhm, narozený 31. května 1908 v Litoměřicích, zastával tuto funkci od roku 1959 až do své smrti v roce 1975 - pozn. překl.) by si měl ušetřit svůj obdiv k "hrdinskému národu" Čechů (v originále "seine Bewunderung des 'Heldenvolkes' der Tschechen" - pozn. překl.), jakož mluvčí sdružení Dr. Becher (Walter Becher působil v té funkci v letech 1968-1982 - pozn. překl.) své sympatie a spolkové předsednictvo krajanského sdružení v Německu své provolání, aby byli krajané nápomocni uprchlíkům z ČSSR. Právě těmto funkcionářům by mělo být konečně jasno, že ruku k usmíření nelze podávat stále znovu toliko z jedné strany, jak to sudetští Němci svým zřeknutím se pomsty a odplaty stálými pozdravnými telegramy v německé a české řeči při sudetoněmeckých sněmech nyní už do omrzení praktikují, aniž by docílili i toho nejmenšího ohlasu a vstřícnosti na české straně. Naopak: odpovědí je vždy jen pusté štvaní proti údajným "revanšistům", žádosti o uznání neplatnosti "mnichovské dohody" od samého počátku, dohody, která byla signatářskými mocnostmi nespravedlivého diktátu ze Saint Germain 20 let po jeho sjednání řádně a právoplatně vypracována a podepsána a tím reprezentuje byť i opožděnou nápravu zmíněným diktátem zaviněného bezpráví ve smyslu už v roce 1918 proklamovaného práva na sebeurčení. Sudetoněmeckým funkcionářům - stejně tak i sudetoněmeckému biskupovi Dr. Kindermannovi (Adolf Kindermann /1899-1974/, rodák ze Šluknova, teolog a titulární biskup, nositel Velkého záslužného kříže s hvězdou, vyznamenání uděleného mu Spolkovou republikou Německo v roce 1969 - pozn. překl.) - lze tak přát do budoucna jen více zdrženlivosti a zanechání podobných pokusů o sblížení, poněvadž se tím nejenže činí nevěrohodnými, nýbrž tímto ne zrovna diplomatickým chováním dodávají jen materiál ruské propagandě, zejména její obehrané písničce o souhře československých "kontrarevolucionářů" a sudetoněmeckých "revanšistů". Proslulé latinské rčení: "Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem" (v latině zní: "Si tacuisses, philosophus mancisses" a pochází ze spisu Útěcha z filosofie /Consolatio philosophiae/, jehož autorem je křesťanský už teolog a filosof Boëthius /asi 480-asi 525/ - pozn. překl.) by mělo být skutečně více bráno k srdci.
Sudetenpost, 1968, č. 19, s. 6
Autorovi předcházejících řádků z roku 1968 bylo v době jejich sepsání 45 let. Třeba říci, že ani redakce listu "Sudetenpost" se s jeho zásadními názory asi zcela neztotožňovala a zařadila oba texty do diskusní rubriky "Tribüne der Meinungen", tj. "Názorová tribuna". Není nesnadné vystopovat v nich stanoviska sdružení Witikobund, vystupující tu pod tlakem doby zvláště zřetelně. Nás tu zajímá sama osoba pisatelova. Když 4. června 2015 v Linci málem dvaadevadesátiletý skonal, připomněl jeho úmrtí nejnápadněji tamní studentský pěvecký spolek Akademische Sängerschaft "Nibelungen zu Linz" asi proto, že už jen píseň uchovává "spolkové" mládí jejích interpretů. Písemně doložený životní příběh Franze Zahorky začíná dne 19. prosince roku 1922, kdy děkan Franz Schützner oddává v kaplickém kostele sv. Petra a Pavla 23 a půl roku starého daňového asistenta v Kaplici (Kaplitz) čp. 302 Franze Josefa Zahorku, narozeného v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) 19. března 1899, manželského syna Adalberta Zahorky, nižšího poštovního úředníka v Českém Krumlově čp. 169 (jeho otec Jakob Zahorka byl "Bahnconducteur", tj. železniční průvodčí v Českých Budějovicích, matka Kateřina byla roz. Kubíčková z Bavorova čp. 7 /v záznamu českokrumlovské křestní matriky o narození Franze Josefa Zahorky, jak byl Franz Zahorka "starší" pokřtěn, je psána "Katharina, geb. Kubíček aus Barau"/) a Marie, roz. Bayerové z Českého Krumlova (její otec Mathias Bayer by nádeníkem v Českém Krumlově, Steinwand /dnes Pod Kamenem/ čp. 169, matka Agnes byla roz. Bürgerová z Českého Krumlova čp. 30) se 17 a půl roku starou Marthou Pinekerovou, narozenou 28. července 1905 v Kaplici čp. 114 jako dcera zdejšího hamerského kováře Johanna Pinekera (podle záznamu o jejím narození v kaplické křestní matrice spatřil světlo světa ve Velešíně /Weleschin/), v době svatby bytem v Kaplici čp. 302 jako nevěsta i ženich, a jeho ženy Sofie, roz. Straussové z Kaplice čp. 341. Podepsáni jsou Franz Strauß z Kaplice čp. 33 jako svědek katolický a Maxl Resch, strojní zámečník z Pečkovského mlýna (Pötschmühle) jako svědek "mojžíšský" (v originále "mosäisch"), tj. židovský. Ze záznamu kaplické oddací matriky se dovídáme i to, že manželství Franze a Marthy Zahorkových bylo podle výnosu Zemského národního výboru v Praze ze dne 6. dubna 1948 na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21. února 1948 rozvedeno. Franz Zahorka "mladší" se z tohoto manželství narodil 4. září roku 1923. Maturoval na německém gymnáziu v Českém Krumlově (od svých 14 let byl členem tamního německého Turnvereinu) a byl tam pak daňovým inspektorem finančního úřadu. Roku 1942 byl povolán k wehrmachtu. Po válce a vyhnání byl už od roku 1947 členem Singrunde der Böhmerwäldler (tj. "Pěveckého kruhu Šumavanů"), později (1952) Sudetendeutsche Liedertafel, resp. Sudetendeutscher Singkreis, kde po 5 let působil jako předseda. Po 10 let byl tenorem lineckého dómského sboru, linecké Singakademie při Kolpingchoru a při sboru Landesinvalidenamt. Byl spoluzakladatelem a pak seniorem akademického sdružení Montecuccoli (během několika semestrů studia práv) a roku 1974 s Franzem Böhmem zakladatelem a pak předsedou, posléze i čestným předsedou lineckého sdružení lidových tanců Böhmerwald. Od roku 1957 byl členem předsednictva Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v letech 1957-1975 členem výboru sdružení Verband der Böhmerwäldler (po 16 let byl jeho tiskovým referentem). Od listopadu 1986 byl předsedou hornorakouského zemského svazu rakouského krajanského sdružení (SLÖ), v jehož vedení byl zastupujícím předsedou. Zároveň se stal předsedou rakouského Witikobundu (o něm viz česky a velmi kriticky Wikipedia). Byl i členem předsednictva sdružení Bruna. Franz Zahorka si 25. října roku 1953 vzal za ženu Ingeborg Pönnerovou (*15. října 1936) ze Steyreggu, s níž měl 3 děti, Reginu, Reinholda a Renate. S nimi všemi a se šesti vnuky Michaelem, Thomasem, Martinem, Christophem, Florianem a Lisou 13. října 2013 stačil ještě v Linci oslavit svou diamantovou svatbu. Zemřel v tom městě 4. června roku 2015 a byl pochován na městském hřbitově u sv. Martina.
- - - - -
* Kaplice / Český Krumlov / † † † Linec (A)
