HERWIG ZAHORKA

"Koňský broky" a altán

Klukovská historie ve volarském nářečí

"U cukráře mají koňský broky," křičel na mě můj bratranec Otto Zenz (Otto Pinsker) a ukazoval mi pětadvacet halířů (to byla v roce 1937 platná "československá mince), které mu dala jeho matka. Byl o rok starší než já a začal zrovna chodit do první třídy (tenkrát školní rok začínal prvního září). A já si musel právě hrát na ulici, poněvadž doma přinesl čáp zrovna na svět mou sestřičku Riu (česky se řekne "přinesla vrána", jde-li o děvče - pozn. překl.). Letěl jsem rychle do krámu za svou "Maljohann" babičkou a prosil jí: "Dej mně pětadvacet halířů k cukráři na koňský broky!" Na krámském pultě stály dva otevřené balíčky cigaret "Vlasta" a "Zora". Byly to ty nejlacinější cigarety, které se daly kupovat jen po kuse jednotlivě. Babička vytáhla zásuvku a dala mi pětadvacet halířů.
Potom jsme běželi po mostě přes potok tam k cukráři, ukázali mu svoje peníze a řekli, že chceme "koňský broky". "Pár jich ještě mám," pravil, "jeden stojí deset halířů." Hned jsem si pomyslel, že to nevychází. Cukrář nám dal pět "koňských broků" do kornoutu a dal kornout Ottovi, poněvadž ten byl větší. Přede dveřmi do cukrářství jsme hned každý strčili jeden do pusy. "Brok" ji docela zalepil.
Vyšli jsme pak ven na náměstí kolem našeho domu a Zenzů domem skrz přes dvůr a stájí do zahrady. Tam v zahradním altáně jsme roztrhli slepený kornout a každý z nás snědl dva "koňský broky". Altán byl uvnitř zařízen jako útulná, do všech stran otevřená světnička s dřevěnou lavicí na sezení kolem dokola stolu. Rádi jsme si v tom zahradním domku hrávali nebo jen tak seděli, když pršelo. Odtud jsme přes "Lašická luka" a přes Schreinerský (Bobícký) potok viděli až k Lesním Domkům (Wuldhaiser) a k Plechému (Plöckenstein).
Pak Otto řekl: "Ten poslední si schováme. Strčíme si ho tady v altánu pod střechu. Pomyslel jsem si pro sebe, že Otto asi ten zbylý "brok" chce sníst sám a mně pak poví, že ho sežrala kočka. Anebo doufá, že na to zapomenu a ten "brok" pak bude patřit jemu samotnému.
Já ale nezapomněl. Hned příštího dne jsem kolem desáté přišel ze školy a hned jsem mu to připomenul. Vzal z kuchyně nůž na rozkrojení posledního "broku" a šli jsme hned k altánu. V zahradě u sousedů si právě hrál malý kluk "Gaynů" (Franz Karl Walter) se svou starší sestrou Traudl, která byla tak stará jako já.
Ale hned jak jsme vešli do altánu, byli jsme přivítáni skutečně nepřátelsky: všechno bylo plné rozběsněných vos. "Koňský brok" a papír z kornoutu nebylo ani vidět, poněvadž na nich sedělo plno vos. A ty vosy nám vyhlásily nepřátelství a napadly nás. "Koňský brok" byl pro nás ztracen, vosy nám ho zabraly. A my prchali ven, hnáni vosami, které nám byly v zádech jako čert ubohé duši. Měli jsme štěstí, že nás nepobodaly.
(Ani ne devět let nato nám byl uloupen i onen náš zahradní altán.)

Poznámka: "Rousspraker" byl vlastnoručně cukrářem vyrobený, přibližně tři centimetry velký, měkký, z medu uhnětený bonbon kvadratického tvaru v podobě nadýchaného hnědého čtyřcípého polštářku. To ulepené "cukrle" bylo nám velkou vzácností. Odkud pochází jeho německé nářeční označení, není mi známo.

Hoam!, 2007, č. 4, s. 13-14

P.S. Autor tohoto textu v originále mě označil v elektronickém dopise z Indonésie za "jazykového kouzelníka", poněvadž volarské nářečí, v němž je vzpomínka, kterou jsem se snažil přeložit opravdu "doslova", psána, je opravdu obtížné k porozumění. Jenže i šumavští "Číňané", jak se německým Volarákům přezdívalo, byli s námi se všemi ve společné zemi dětství, kde jsme se kdysi potkali, aniž to možná víme. Vzal jsem to prostě za opožděný domácí úkol.

Příkladné otcovy snímky šumavských selských stavení

Můj otec, odborný učitel Franz Zahorka ve Volarech, po léta jezdil na svém motorce křížem krážem Šumavou a fotografoval stará selská stavení. Ze své jedinečné sbírky stačil při vyhnání zachránit jen jeden jediný. Na jeho rubu stojí psáno Sütterlinovým psacím písmem "Bauernhaus in Elendbachl" (tj. "Selský dům v Polce" - pozn. překl.).
Některé ze snímků selských stavení na Šumavě, které Franz Zahorka pořídil, přežily však v knize Josefa Bürgera "Die Entwicklung des Böhmerwaldbauernhauses" (1938). Všechny fotografie zachycující šumavské selské domy v této knize pocházejí od mého otce. Josef Bürger však jméno fotografa nepřipomíná.

Hoam!, 2009, č. 8, s. 21

P.S. Ludwig Sütterlin (1865-1917) byl německý grafik, jehož kurent (psaná forma fraktury, tj. lomeného gotického písma) byl v Prusku zaveden roku 1915 a poté, co se začal prosazovat i ve Výmarské republice a ještě 1935 se mírně pozměněn stal součástí učebního plánu škol, byl v roce1941 zakázán stejně jako "německé gotické písmo" vůbec, poněvadž se podle oběžníku Martina Bormanna skládá "ze švabašských židovských liter".

Heimweh Träume

Das Schönste in meiner Welt sind die Träume.
Sie wiegen mich wie damals -
In den Wipfeln der Bäume.
Vergangene Bilder tauchen wieder auf:
Grüne Fluren, der Moldau Lauf,
Schreinerbergs Schultern, Gneisfelsen darauf,
Holzhäuser und Gesichter, alle bekannt -
Und dann bin ich wieder daheim!
Wälderrauschen -- Sonnenschein ---
Die glückliche Kinderzeit zieht an mir vorbei -
Vorbei!

Sny stesku po domově

To nejkrásnější v mém světě jsou sny.
Kolébají mne jako tenkrát
stromy a jejich koruny.
Ten obraz paměť opět představí:
zelená luka s tokem Vltavy,
skalní hřbet hory Bobík, postavy
lidí, dřevěné domy městečka, co znám --
tak ve snu domov znova potkávám!
Šumění lesa -- slunce jas ---
Jak by čas dětství přešel kolem nás!
Pryč kolem nás --

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 1 s. 14

P.S. Sotva šestnáctiletý tenkrát Herwig Zahorka z Volar (Wallern) napsal tyto prosté verše právě dva roky po vyhnání z domova v dubnu 1948 v bádensko-württemberském Göppingen.

Záchrana kaple Panny Marie Pomocné při Brantlově dvoře u Vimperka

Brantlův dvůr jižně od Vimperka na kopci nad městem byl založen pravděpodobně někdy kolem 16. století, dlouho před třicetiletou válkou. Své jméno dostal asi teprve po velkém požáru v 17. století, který je zaznamenán v městské kronice. Už od 18. století je zmiňována rodina Eiterova, která dvůr obhospodařovala (arch sčítání lidu z roku 1921 zaznamenává tu Franze Eitera /*22. července 1897 ve Vimperku/ se ženou Marií /15. ledna 1896 v Hrabicích/, dcerou Marií /*4. července 1920 ve Vimperku/, Franzovým bratrem Josefem /*11. března 1896 ve Vimperku/ a děvečkou Albine Hamatovou /*4. listopadu 1904 ve Vimperku/, přičemž Vimperkem jako rodištěm je tu míněn sám Brantlův dvůr jako součást vimperského předměstí /Vorstadt/). Poslední její příslušníci byli v roce 1946 vyhnáni. Kaple přežila (vedle ní stojí chráněná památná lípa - pozn. překl.).
Kamenné základy kaple mohou pocházet z raných časů založení dvora (v originále "aus der Zeit der frühen Gründung des Hofes" - pozn. překl.) a cihlová fasáda snad z doby, kdy byl vyhořelý dvůr znovu zbudován. Dosud patrné zbytky venkovní omítky s bílou a žlutou výmalbou byly typické v baroku nastávajícího tehdy 17. století (některé úvahy odvozují ostatně označení dvora od německého výrazu "Brand" pro "požár" - pozn. překl.). Poslední renovace proběhla počátkem 20. století. V roce 1933 byl ještě vsazen kamenný porftálek s iniciálami majitele Franze Eitera. Kaple je zakreslena na všech historických mapách. Její GPS data jsou 49.0524867N a 13.765244E.
Současný stav vykazuje celkovou nestabilitu objektu. Stropy jsou popraskané. Malá, předsíň oddělující klenba je poškozena. Venkovní omítka je ve zbytcích zachována, okenní otvory jsou už po desítky let nezakryty. Zvonička je zchátralá. Řídkou střešní krytinou pronikající dešťová voda smývá vnitřní výmalbu. Starší fotografie zachycují ještě smyté dnes světlemodré nástěnné malby, ale i mnoho hvězd na stěnách a na stropě zmizelo. Kaple má být nyní renovována a zachována. Už rok shromažďuje zájmové sdružení Vimpersko finanční dary na renovaci. Za tím účelem bylo zřízeno vlastní "transparentní" finanční konto, v němž jsou k nahlédnutí veřejně přístupné údaje o příspěvcích. Správou konta je pověřena paní Věra Vávra. Velkou podporu má sdružení u Městského úřadu ve Vimperku a u obyvatel města. I z Německa však už došly podstatné finanční příspěvky, zejména ze strany sdružení Winterberg-Verein ve Freyungu z iniciativy pana Stadlbauera. Náklady oprav jdou odhadovány na 50 tisíc euro. Té částce je ovšem konto ještě hodně vzdáleno.
Českobudějovické biskupství a fara ve Vimperku vyjádřily souhlas s tím, že zasvěcení kaple Panny Marie Pomocné (v originále "Mariahilf" - pozn. překl.) zůstane zachováno.
Poté, co v poválečných letech bylo zničeno množství sakrálních objektů, byla v období po politickém obratu společným česko-německým úsilím (v originále "in deutsch-tschechischer Gemeinschaftshilfe" - pozn. překl.) celá řada devastovaných kostelů, kaplí a památek lidové zbožnosti opravena a renovována. Těžce poškozená kaple při Brantlově dvoře je jedním z posledních sakrálních historických objektů, které ještě čekají na své znovuoživení. Veřejný zájem na tom je naštěstí velký.
Zvláštní zásluhy o vztahy Vimperka s německými krajany si získal plynně německy hovořící pan Hajník (Roman Hajník vydal významnou obrazovou publikaci "Vimperk v zrcadle času - im Spiegel der Zeit" /2013/, což je soubor starých pohlednic města s cennými dvojjazyčnými doprovodnými texty, na nichž jsem se mohl nepatrně podílet - pozn. překl.) a rovněž němčinu ovládající známá umělkyně a malířka paní Mgr. Mirka Fridrichová Kunešová (s níž mi bylo také dopřáno spolupracovat - pozn. překl.). Je dosažitelná na Facebooku. Paní Mirka v minulosti obnovila a restaurovala mnoho obrazů křížových cest a obrazů svatých. Jeden z nich visí dnes v kostele ve Volarech. Jde o repliku obrazu "Maria mit Kind" (tj. "Panna Maria s dítětem" - pozn. překl.) od akademického malíře a prvního šumavského fotografa Franze Veitse (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ze Stögerovy Huti u Volar. Těžce poškozený originál, který byl nalezen na půdě volarského domu čp. 5, zvaného "Leynai-Haus" (také "Lenai-Haus" - pozn. překl.), se už nedal restaurovat. Paní Mirka ho znovu namalovala podle starých fotografií a pohlednic z už neexistujících kostelů v Českých Žlebech, Cudrovicích a Jablonci (v originále "von Böhmisch-Röhren, Zuderschlag und Ogfolderhaid" - pozn. překl.). Před svým odchodem do důchodu přednášela dějiny umění na prachatické střední pedagogické škole a na tamním gymnáziu.
Finanční konto ve prospěch záchrany kaple Panny Marie Pomocné při Brantlově dvoře u Vimperka:
majitel konta: Vimpersko, Z.S.
IBAN: CZ1401000001156888500207
BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

Hoam!, 2019, č. 1, s. 15-17

P.S. Zřejmě poslední Herwigův text vyšel vlastně v době jeho skonu.

Zemřel Adalbert Stifter skutečně sebevraždou?

V pamětních spisech (v originále "Gedenkschriften" - pozn. překl.), které mají rekapitulovat běh Stifterova života, se opakovaně uvádí jako příčina jeho konce sebevražda. I v encyklopediích tomu tak bývá. Podle dobových výpovědí vykrvácel při holení. Nebezpečně ostré a dlouhé holicí břitvy našich praotců jsou nám mnohým až dosud v paměti. Prořízl si však Stifter opravdu hrdlo břitvou?
Při maturitě si každý z nás pro zkoušku z němčiny mohl vybrat spisovatele podle své vlastní volby. Autorem mého rozumu i srdce se stal právě Adalbert Stifter. Z hesenské Zemské knihovny v Darmstadtu a prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby (Bibliotheks-Fernleihe) jsem se tehdy zásobil všemi Stifterovými spisy včetně jeho korespondence, pracemi o něm i jeho literárním díle. Mezi otištěnými dokumenty jsem mohl zaregistrovat také protokol o lékařském ohledání spisovatelovy mrtvoly za účelem zjištění příčiny skonu.
Nestálo v něm nic o řezném poranění, natož pak o nějaké sebevraždě. Bylo potvrzeno a zaznamenáno toliko "Leberhärtung", tj. ztvrdnutí jater.
Toto těžké onemocnění vzniká, když odumíráním měkkých funkčních jaterních buněk dochází k jejich náhradě tvrdou a nefunkční vazivovou tkání. Dnes se užívá spíše označení jaterní cirhóza. Může být způsobena nedoléčenou hepatitidou, chorobami souvisejícími s látkovou výměnou, chronickým alkoholismem a jinými příčinami. Chronickým alkoholikem Stifter jistě nikdy nebyl.
Ztvrdnutí jater vede k rostoucímu zúžení vrátnicové žíly s následkem stavení průtoku krve v ní a městnání způsobujícímu vznik křečových žil na trávicí trubici (Osophagus). Při jejich protržení se krev dostává trávicí trubicí do dutiny ústní a krvácení z úst tím vyvolané je nejčastější příčunou smrti při jaterní cirhóze. Podle mého názoru je velmi pravděpodobné, že Stifter přišel o život právě tímto způsobem. Příznaky provázející dlouhý průběh jeho nemoci zesilují podezření na těžké onemocnění jater.
Aby se mu dostalo konečné spravedlnosti, měli by se stifterovští badatelé ve spolupráci s hepatology ještě jednou podrobně kriticky zabývat svědectvím, které poskytuje už zmíněný protokol o obdukci spisovatelova mrtvého těla a oponovat tak i s mediální účinností teorii o Stifterově sebevraždě.

Hoam!, 2006, č. 10, s. 19

Lebensweg Ein ruheloser Marsch war mein Leben - Und wie des Windes Sausen heimatlos. Vertrieben durchkreuzte ich die wundervolle Welt. Und wäre gern an einem Ort geblieben.	Životní cesta Neklidné bylo to mé putování -- bez domova, tak jako vítr jde. Po vyhnání já zbrázdil křížem krážem divuplný svět. Přitom bych doma zůstal rád a bez váhání.
Hoam!, 2006, č. 10, s. 19

Narodil se ve Volarech 12. června 1932 v domě čp. 141 blízko kostela a ze všech, kdo to město museli opustit, a že jich byla až zničující většina, se dostal ve světě zřejmě nejdál, v geografickém a možná i profesním smyslu slova. V rodácké monografii města z roku 2004 je jako místo jeho tehdejšího pobytu uveden Bogor v Indonésii. Domov opustil ve 14 letech, maturoval už v hesenském Darmstadtu (gymnázium navštěvoval předtím ještě v Budějovicích v České ulici a bydlel tenkrát v domě svého dědečka Franze Zahorky staršího, až do penze ředitele školy v Hodějovicích /Hodowitz/)a v letech 1954-1958 studoval lesnickou vědu na slavné univerzitě v dolnosaských Göttingen (ještě v Ottově slovníku naučném je najdeme pod zčeštěnou podobou Gotinky), zahraniční semestry absolvoval ve Švédsku a Slovinsku. Po velké státní zkoušce přichází do významných funkcí v Lesním úřadě Spolkové země Hesensko v Lampertheimu a šest let nato se stává vedoucím Lesního úřadu Chausseehaus. V sedmdesátých letech minulého století působil pak už jako lesnický a ekologický poradce v Indonésii, také Thajsku a Malajsii. Od roku 1991 do roku 1994 vedl německo-pakistánský rozvojový lesnický projekt v západních Himalájích, spojený vedle zalesňování i s výstavbou silnic a mostů, lanových drah a školením pracovních sil, 1995-1996 nato byl poradcem v záležitostech životního prostředí v africké Etiopii. Od nástupu do penze věnoval se Zahorka plně už jen zachování dešťových pralesů jihovýchodní Asie a výzkumu archaických loveckých kultur odlehlých území Indonésie a magických praktik s nimi spojených. Jeho bohatá publikační činnost má ovšem počátek v té malé básni o ztraceném lesním domově na Šumavě. A ještě poznámku. V téže knize Die Stadt Wallern im Böhmerwald, kde o něm nacházíme zprávu, je v kapitole o volarských učitelích i zmínka o tom, že od konce dvacátých let dvacátého století působil na zdejší obecné škole Franz Zahorka původem se Stodůlek (Stadln), jehož lze vidět na snímku z roku 1938, kdy pořídil podle téhož textu také fotografie k drobné práci Josefa Bürgera Die Entwicklung des Bauernhauses im Böhmerwalde (tj. Vývoj šumavského selského domu), i mezi členy chrámového sboru děkanského kostela ve Volarech, blízko něhož, jak už řečeno, stál rodný dům Herwigův. Podoba těch dvou tváří je nápadná. Herwig Zahorka zemřel na klinice v Mohuči (Mainz), metropoli spolkové země Porýní-Falc, dne 23. února roku 2019. Často mi psal a zval k setkání: už to nenapravím, stejně Ti za mě, vzdálený příteli, dává dobrou noc ta lištička "bystrouška" z rodné Šumavy.

- - - - -
* Volary / České Budějovice / † † † Mainz (RP)