AUGUST WILHELM ZEUNER
Silvestr na Rukowitzschachten*
Potřetí jsme sundali lyže a přivázali si sněžnice. Už pět hodin jsme honili kunu (v originále "waren wir hinter dem Edelmarder her" - pozn. překl.). Lesem a houštím, přes potoky a slatě, nahoru a dolů - v kyprém čerstvě napadaném sněhu. "Der Teifl sprengt uns sauber umanand'!" (tj. "Ten čert si skáče pěkně kolem nás!" - pozn. překl.) vrčel starý hajný (v originále "Forstwart" - pozn. překl.) Scharpf. Pokaždé když stopa mířila k nějakému starému pařezu, k nějakému vykotlanému stromu, zasupěli jsme - tam teď má úkryt! Nikdy tam ale nesetrvala, vždycky znovu prchala před námi dál. Nahoře na Javoru (Arber) se už odpolední slunko pomalu hodlalo schovat za vrchol a my se blížili české hranici. Vedla k ní cesta značená řadou tyčí, ponořených teď v hlubokém sněhu. Na širokém pásu čáry mířící k Plesné hoře (v originále "Lackaberg" - pozn. překl.) jsme se na okamžik zastavili. Právo lovu tu pro nás končilo. Tam na druhé straně byl hohenzollernský les (některé majetky rodu Hohenzollern-Sigmaringen zůstaly z rakouských dob zachovány i v Československé republice až do roku 1945 už proto, že jeho příslušníci vládli ve spřáteleném s ní Rumunsku, než je i tam svrhl komunistický režim - pozn. překl.). Stopa vedla do něj. Hajný zaklel něco chorvatsky (v originále "Fluchte wie ein Kroat" - pozn. překl.) a šilhal přes hraniční čáru. To, že musel vybojovat malý vnitřní zápas mezi loveckou vášní a smyslem pro dodržování pravidel, nedal na sobě nijak znát. Rezignovaně jen zamručel: "Geh'n ma hoam..." (tj. "Jdem domů..." - pozn. překl.)
Zatímco jsme se shýbli, abychom si znovu připnuli lyže, přicházeli zdola směrem k nám dva muži. Rakouští financové! V tmavých blůzách se zelenými výložkami a stříbrnými rozetami na límcích, na hlavách vysoké stříbrem oprýmkované čepice - fešní hoši! "Ah - grüaß Eahna Gott, Herr Reschpizient," (tj. "Á, pozdrav Bůh, pane respiciente," - pozn. překl.) zahájil Scharpf hovor. "wo aus denn heit no..." (t. "kde se tu ještě dneska..." - pozn. překl.) Oba financové nedůvěřivě přistoupili blíž. Nijaký div - vypadali jsme opravdu jako nějací pytláci! Potom ale poznali udiveni mluvčího a zasmáli se s pocitem převahy svých stejnokrojů našemu odění. Dotkli se šikmo posazených čepic a neodpustili si dotaz: "Aber - verzeihen S' die Frage - wo kommen die Herren her - in solchenem Aufzug..." (tj. Ale - prominete tu otázku - odkudže se páni berou - v takovém ustrojení..." pozn. překl.) Hajný se rozpovídal o kuně, která odtud zrovna zmizela na českou stranu. Pan respicient nás utěšoval: prý narazil u hraničního kamene 37 na čerstvou stopu kuny, nejspíš té naší, mířící zpátky do Bavor. Scharpf mu potěšen nabídl šňupec ze své skleničky s tabákem (v originále "Schmalzlerglasl" - pozn. překl.), ale pánové s díky odmítli. Potom se zeptal, kam vlastně tak pozdě ještě chtějí, má přece být dnes večer v Železné Rudě (Eisenstein) velká silvestrovská slavnost. Pan respicient odpověděl trochu tajemně, že se měli s určitostí dovědět o pašerácích tabáku, kteří dnes večer chtějí překročit hranici. Rozhodli se číhat na ně při místě zvaném Rubenhüttenplatzl: tam museli jít kolem. Potom si celý prostydlý protáhl trochu paže - ne, kostem už nechtěl dál dát mrznout, déle než dvě hodiny se to při té zimě nedalo vydržet. "Da wünsch' ich Eahna halt nachs viel Glück zu die Pascher und zum neus Jahr!" (tj. "Inu, tak vám přeju hodně štěstí na ty pašeráky a taky k novýmu roku!" - pozn. překl.), povídá Scharpf ještě zdvořile na rozchodnou.
Znovu jsme šťastně našli svou kuní stopu a ještě než padl soumrak docela, zjistili jsme, že vede do jednoho dutého kmene a ven už ne. Prohledali jsme strom i okolí, ne, jinde kuna opravdu nemohla odtud. Scharpf se na mě vítězoslavně zahleděl: "Der g'hört uns! Hat uns eh' net schlecht sezziert - der Kampl!" (tj. "Ta patří nám! Pěkně nás provětrala, čipera!" - pozn. překl.) A ucpal díru novinami. Rozhodli jsme se pro nastalou tmu nevracet se domů, ale přenocovat v chajdě na Rukowitzschachten, která byla jen hodinu cesty odtud, a co nejčasněji ráno dostat se kuně na tělo.
Ta hodina cesty k noclehu byla ještě zlá. Pomalu jsme klopýtali úzkou stezkou, přes větve obtížené sněhem až k zemi a přes padlé kmeny. Jehličí bodalo a větve nás bičovaly do tváří. Sníh se prášil a padal do očí i za krk. To bylo ale všechno rázem zapomenuto, když jsme celí šťastní seděli už uvnitř přístřeší, rozdělali oheň a zapálili světlo. Voda na čaj začínala bublat na kamínkách, každý měl v batohu ještě něco proviantu a v kapse trochu suchého tabáku. A zatímco modrý opar kladl matný závoj na jasné světlo petrolejky, vyprávěl mi starý hajný pozoruhodné lovecké zážitky z časů dávno minulých, pomalu a zeširoka, jen tu a tam přerušován mými dotazy. Bylo tu tak krásně teplo a já byl tak unaven, když vyprávění doléhalo jako pomalé kapky ze střechy k mému sluchu.
Zda jsem ještě naslouchal, nebo zda už mým očím klesla víčka, nevím - náhle jsme ale oba vyskočili, jako by nás něco bodlo. Na okenice bylo slyšet zaklepání - zřetelné zaklepání. Nato i kroky ve sněhu - polohlasný hovor - byli to lidé! Byl jsem první v botech a šel ke dveřím. Venku stáli dva muži, nesli skromně planoucí lucernu a zdráhavě pokročili blíž. Tu přišel i Scharpf a příkře se zeptal: "Was is mit Enk - wollt's da eina..." (tj. "Co je s vámi - chtěli byste něco..." - pozn. překl.). A posvítil jim lampou do obličeje. Jeden z nich začal mluvit. "Derft'n ma net a weng ausrast'n - mei Kamrad hat sie an Fuß aufganga mit die Schneeroaf! - er ko nimma weita!" (tj. "Směli bysme si tu trochu vodpočinout - mýmu kamarádovi se votevřela vod sněžnice rána na noze a nemůže dál!" - pozn. překl.) Scharf poslouchá a povídá najednou: "Ah - das ist ja der Naz! Ja mei - Naz - wo kimmst du denn du her mitt'n in der Nacht!" (tj. "Ale to je přeci Nác - jářku Náci, kde se tu bereš prostřed noci!" - /Nác rozuměj Ignác, odpovídá českému křestnímu jménu Hynek/ pozn. překl.) Nác mu zůstal odpověď dlužen a postrčil dopředu kulhajícího přítele. Scharpf na mě po očku mrknul a zavětřil trochu do vzduchu. Já ty dva naráz poznal! Potkal jsem je už několikrát ve Zwiesler Waldhausu (v originále jen "im Waldhaus" - pozn. překl.). Seděli tam s plachými pohledy na lavici u kamen, měřili si každého příchozího vystrašenýma očima a teprve, když venku nastala tma, šli dál. Nápadně sladký, pronikavý pach z nich vycházel. Pašeráci s tabákem!
(Tabákový monopol ve starém Rakousku neznal a nedovoloval nijaký "Schmalzler", jak ho znali v Bavorsku. Existoval tu jen "Kaiserlicher" - černý, mokrý a neoblíbený. Na bavorské straně se ale třel "Brasil" - to byl tabáček! Forman, drvoštěp, sedlák - jeden jako druhý pohrdali "císařským" a chtěli "Boarischer" (tj. "bavorský" - pozn. překl.)! A jejich potřeby kryli právě Naz a Verl. Pašovali šňupavý tabák za velkého osobního rizika z Bavor do Čech. To bylo jejich povolání, kterým se živili.)
Pozvali jsme oba vejít. Tady si mohli trochu oddechnout a Verl si mohl na odřenou nohu dát jelení mast, kterou měli pro takové účely při sobě. Složili dva pekelně těžké rance v prostoru za dveřmi a vešli dovnitř. Usadili se skromně na kraj lavice a hleděli na nás vděčnými zraky. Byli to dva staří, svým tvrdým nuzným řemeslem předčasně pokřivení a zešedlí muži. Naz byl vůdce a v drsné vyhublé tváři měl pod hustým obočím prohnaný výraz na rozdíl od toho Verlova, který hleděl na svět naivně a vystrašeně jako nějaký králíček. Pevně utažená šňůra sněžnice mu nohu sedřela do otevřené rány, se kterou nemohl ve vysokém sněhu dál. Tu uviděli padat škvírou okenice z chaty ven úzký proužek světla, sebrali odvahu a zaklepali. Když si Verl ovázal nohu a trochu si odpočali, chtěli jít zase dál, poněvadž museli pochodovat ještě čtyři hodiny, než dorazí domů.
"Geht 's da nacha übers Rubenhüttenplatzl...?" (tj. "Dál jdete přes Rubenhüttenplatzl...?" - pozn. překl.) optal se Scharpf nezáludně. Ano - to je teď v zimě jediná schůdná cesta, dali stejně prostou odpověď. Podívali jsme se s hajným na sebe. Tam na druhé straně čekají financové. "Da kommt 's ja grad ins neue Jahr eina," (tj. "Právě nadchází nový rok" - pozn. překl.) zasmál se hajný, "des fangt 's ja guat an - Ihr staubinga Brüader...!" (tj. to pěkně začíná - vy zaprášený braši...!" - pozn. překl.)
Ti dva muži přinesli trochu čerstvého zimního povětří a oživení pod naši dočasně zvolenou střechu. My sami jako bychom zase ožili. Předestřel jsem hajnému, jak by bylo pěkné, kdybychom tu nahoře měli trochu alkoholu, malý grog nebo punč se přece vypít na oslavu konce roku patří! Tak se žaludkem plným mdlého čaje leda půjdem do toho nového, opáčil a ušklíbl se pitvorně.
Verl přitom zřejmě našpicoval uši, poněvadž řekl skromně: "I hon a Flaschn Rum im Rucksack - wenn Sie 'n wolln...?" (tj. "Mám flašku rumu v ruksaku - jestli ho chcete...?" - pozn. překl.) "Bravo - Verl! Her mit der Flaschen! Sie darf kosten was sie will!" (tj. "Bravo, Verle! Sem s tím, ať to stojí, co to stojí!" - pozn. překl.) Verl se ohradil. "Eahna kost si nix - weil S' uns an Tee gebn ham! Und überhaupts vo Eahna nimm i nix!" (tj. "Vás to nebude stát nic - poněvadž ste nám dali napít čaje. A vůbec vod vás nevemu ani pfenik!" - pozn. překl.) "Das gibt 's net - Verl! Du hast sie auch kaufen müssen...!" (tj. "To nejde, Verle! Tys to musil taky za něco koupit!" - pozn. překl.) a sáhl jsem s velkorysým gestem do kapsy u kalhot. Ouvej, opravdu: ani pfenik - a Scharpf jakbysmet. "Macht nichts - Verl - wir treffen uns schon wieder! Dann kriegst du sie bezahlt! Da lassen wir uns nichts nachreden - nicht wahr - Herr Scharpf!" ("To nic, Verle! Však my se už jednou zase sejdeme a pak dostaneš zaplaceno, neuděláme si ostudu - není-liž pravda, pane Scharpf!" - pozn. překl.).
Verl vytáhl láhev, my ohřáli vodu do varu - a byl to grog věru velejemný! Pili jsme ho z kávových hrnků. Samozřejmě ve čtyřech, jakkoli se ti dva pašíři proti tomu živě ohrazovali. "Na - na - das schickt sie net - mit die Herrn!" (tj. "Ne - ne - to se nehodí - s pány!" - pozn. překl.). Byli jsme ale stále veselejší a došli k poznání, že se to docela hodí, ostatně šnaps pocházel přece od nich. Ví Bůh - teklo to dolů do hrdla jako olej. Pořádně jsme ožili a vyzývali své hosty, aby něco zapěli nebo nám přinejmenším vypravovali "ze své profese" (v originále "etwas 'Berufliches'" - pozn. překl.). O zpívání nechtěli ani slyšet, ale vyprávět - byť s ohledy - se nakonec uvolili. Potom začali zdráhavě - povzbuzeni našimi dotazy - i s faktickými informacemi. Nejprve čistě "statisticky": jak málo se vlastně ohlížejí kolem, když se štěstím přepraví ranec plný tabáku na druhou stranu hranice, kolik činí ztráta, když ho musí odhodit, poněvadž financové jsou jim v patách. Jak dlouho musejí sedět, když nedokážou splatit nelidské peněžní tresty a kolik let svého života už tím hloupým způsobem navždy ztratili. Bylo to všechno vypovězeno s tak bezútěšnou otevřeností, jako by to bylo cosi nezměnitelného - nakonec jsme museli změnit téma my. Ne, něco veselejšího bychom prosili. Vyprávěli tedy trochu ztěžka malé, roztomilé historky, ve kterých byli financové napáleni, kterým se dalo smát už proto, že se při nich bezděky musilo pomyslet na pana respicienta, který už dobré dvě hodiny čeká tam dole na Rubenhüttenplatzl na oba naše milé hosty!
Hajný opět naplnil všechny čtyři hrnky a kradmo na mě mrkl. Pak jsme zpívali na počest našich hostí "An der böhmischen Grenz hat's an Fuhrmann verwaht... dulliöh" (tj. "Na český hranici formana zavál sníh... dulijó" - pozn. překl.) a ještě hajného oblíbenou "Übers Jahr - mein Schatz - übers Jahr..." (tj. "Za rok snad, miláčku, za rok snad..." - pozn. překl.) Pašíři jen natahovali uši. Časem ale začali rozpačitě poposedat na lavici a bylo patrno, že by rádi vyrazili na další cestu. Ne, to nemohl Scharpf strpět. Nejdřív byly hrnky znovu dolity. Já chtěl pomalu brzdit. "Aber - Herr Scharpf - die Leut mussen noch vier Stunden gehn..." (tj. "Ale pane Scharpf, ti lidičkové musejí ještě čtyři hodiny jít..." On jen přimhouřil levé oko a pobízel jen: "Trinks fei langsam - Manner - daß ihr an Weg net verlierts, wenns hoam gehts." (tj. "Pijte jen pěkně pomalu, muský, ať neztratíte cestu, když se vracíte domu." - pozn. překl.).
Krátce před úderem dvanácté hodiny byl velký hrnec s grogem prázdný. Tu dal Scharpf těm dvěma sám znamení, aby se vydali do noci. Pašíři vzali své rance na záda, zažehli plamen lucerny a těžkopádně ze sebe vypravili: "Vergelt 's Gott!" (tj. "Pánbůh zaplať!" - pozn. překl.). Byli už mimo doslech, když Scharpf vytáhl hodinky. "Jetz is sauber am Rubenhüttenplatzl...!" (tj. "Teď je čisto na Rubenhüttenplatzl...!" - pozn. překl.)
Stáli jsme venku před chatkou a dívali se do šumavských dolin mezi vrchy, na něž lil světlo tenký, pomalu stoupající srpek luny. Z mlčelivé mrazivé noci zněl zřetelně a jasně hlahol kostelních zvonů - na jedné straně v Železné Rudě - na druhé ve Zwieselu. Jedenáct... dvanáct! Vešli jsme pak dovnitř a pomalu vypili poslední doušek na dobrý Nový rok.
Sudetendeutsche Zeitung, 1955, č. 1, s. 8
Je to taková šumavská povídka vánoční - Silvestr k těm svátkům taky patří. Jejího autora zaválo sem k bavorsko-české hranici lesnické povolání. Narodil se 6. ledna roku 1887 v bavorském Eschenau (osada je dnes částí obce Knetzgau v Dolních Frankách při severním okraji přírodního parku Steigerwald) jako třetí z devatenácti dětí bavorského kantora Augusta Zeunera a jeho ženy Emmy, roz. Bomhardové, která pocházela z prastarého rodu evangelických pastorů a byla tak i příbuznou spisovatele Augusta Sperla (samostatně rovněž zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže). Po měšťanské škole (tzv. progymnasiu, které našemu pojmu měšťanky nejspíš odpovídá) v Kitzingen odešel na lesnickou školu v Lohr am Main (Lohr nad Mohanem, mimochodem je to obec s největším lesním majetkem v Německu vůbec). Pět roků působil jako lesního aspirant a v letech 1908-1926 nastoupil při české hranici ve "Zwiesler Waldwinkel", tj. "zwieselském lesním koutě", místo na zdejším lesním úřadě. Poté, co se v roce 1920 oženil, dal se roku 1926 přeložit do rodných bavorských Frank, aby svým dvěma dětem ušetřil obtížnou cestu do školy, jaká by je ve Zwieselu očekávala. Jeho kniha "Schani - der Wilderer" s podtitulem "Vom Leben und Sterben eines Wildschützen im bayerisch-böhmischen Grenzgebirge" už od prvního vydání (1939) se ovšem stala velice čteným zpodobením nikoli snad jen jednoho pytláckého osudu, nýbrž i přírody a samorostlých lidí právě onoho "šumavského" koutu Německa a Čech. Není snad od věci dodat, že přes úspěch svého díla za válečných let byl Zeuner rozhodným odpůrcem národního socialismu a jeho rasového šílenství, pro které měl jen slova odporu. Po válce se Zeuner už v důchodu věnoval druhému dílu své knihy, kde se v nových vyprávěních znovu vrátil k zemitým typům česko-bavorského lesa a v přímé řeči postav i k jejich mnohdy tak osobitě znějícímu nářečí. Na cestě do Švýcar navštívil roku 1963 v Schenkenzell ve středním Schwarzwaldu žijícího bratra Ernsta Augusta a tam na západě spolkové země Bádensko-Württembersko náhle onemocněl a v den své operace na lůžku místní nemocnice i skonal. Je pochován na hřbitově bavorského městyse Obereisenheim (Dolní Franky) v hrobě dalšího ze svých bratří, spisovatele Dr. Heinricha Zeunera, a rovněž své matky Emmy, zesnulé už v roce 1931.
- - - - -
* Eschenau (BY) / hora Falkenstein / Železná Ruda / Zwiesel (BY) / Schenkenzell (BW) / † † Obereisenheim (BW)
