MARTIN ZIPPERER
Dopis z Červeného Dřeva až do Brazílie
Rothenbaum (někdejší Červené Dřevo - pozn. překl.), dne 20. července 1929
Milý otče, matko i sourozenci!
Jsem teď po pěkné cestě z Vídně přes Linec, kde jsem si v Kremstal - 120 km cesty autem z Lince - prohlédl továrnu na překližku, jel večer z Welsu do Pasova, tam přenocoval a potom ráno osmnáctého vyrazil přes Plattling postranní cestou na Deggendorf a Zwiesel do Železné Rudy (Eisenstein), kde jsem byl kolem deváté. Zůstal jsem v Železné Rudě do tří hodin, chtěl jsem se poptat po Altmannových (pivovar, ve kterém jsi Ty, milý otče, svého času pracoval).
Poptal jsem se, jsou ale všichni po smrti, i Konrád, který pivovar, existující dodnes, nedokázal udržet a umřel pak jako sládek v Litoměřicích (Leitmeritz).
Kolem čtvrté jsem potom na této nádherné cestě za nejkrásnějšího počasí dorazil do stanice Nýrsko (Neuern). Koupil jsem si novou mapu (turistickou), se kterou jsem schopen podrobně prozkoumat kraj. Důvěrně známá jména člověku vytanou: Frischwinkel (dnes Brčálník - pozn. překl.), Storner atd., na té mapě je vyznačen snad každý selský dvůr a potom dolů, do údolí Hamrů (Hammern), domova maminčina! Nádherná krajina opravdové krásy, ačkoli jsem den předtím byl až v předhůří Alp, ty temné, mohutné lesy dělají velký dojem a v zeleni luk leží vesnice a jednotlivé dvorce dole v údolí. Dál přišly Dešenice (Deschenitz) a Nýrsko.
Vzal jsem si auto a jel hned do Červeného Dřeva. Nedá se v jednom dopise vylíčit, co se ve mně odehrávalo, když mi šofér odříkával: Chudiwa (dnes Chudenín - pozn. překl.), pak Sollern (tak se říkalo někdejším Zadním Flekům, jinak Hinterflecken - pozn. překl.), Mittelflecken (někdejší Prostřední Fleky - pozn. překl.), Vorderflecken (někdejší Přední Fleky - pozn. překl.) a všechna další jména vsí a usedlostí, která jsou člověku dosud běžná, potom Peternhof, Goglbauer, Mendelbauer a než se jde nahoru do kopce věž kostela v Červeném Dřevě. V dolejší hospodě (v originále "beim untern Wirt" - pozn. překl.) jsem se ubytoval, nejdřív nechtěli cizince, který předjel s autem, přijmout u sebe, ale obstarat mu extra komůrku u učitele nebo faráře.
Teprve když jsem se dal slyšet, že jsem potomkem "Witwentoniho" (tj. "vdovina Toniho" - pozn. překl.), přišla hned za mnou stará paní hostinská a řekla mi, že se na ty lidi ještě dobře pamatuje. Ledy byly samosebou hned prolomeny a stará paní mi toho potom spoustu navyprávěla. Nynější hostinská je dcera Wolfganga Krothomy, zemřelého před čtyřmi lety a píše se Haasová, jsou to ještě mladí lidé.
Večer se tu už sešlo hodně místních a chtěli všechno vědět. Navštívil jsem potom ještě Marii F., sestru paní Rankové, ještě při síle, byl tu i jeden z Mühlbauerů, bratranec našeho Michela Mühlbauera, který je tady na návštěvě a vzpomíná si dobře na časy vystěhovávání do Ameriky, potom Josef Maier, babička kterého pochází z Peternhofu, z Mathesova stavení, co dobře znáte z odchodu odtud (tehdy roku 1873 jim mladý sedlák Anton Maier od "Mathesů" poskytl koňské povozy - pozn. překl.). Tak jsme tu v mnohonásobném vzdáleném příbuzenstvu samí Zippererovi, i typem, on, Maier, provozuje krám v někdejší Wollnerově chalupě. Byl jsem u učitele, je to vnuk toho Klimy, co jste znali, ty ořechy tam už nestojí. Farář byl zrovna na cestách, já byl mezitím v Hamrech, v Grünu (dnes Zelená Lhota - pozn. překl.) a všechny jsem tam ponavštěvoval. Josef Pscheidt umřel před čtyřmi lety. Příbuzní žijou spolu v samých hádkách. Byl jsem na hřbitově, v kostele, nedovedete si ani představit, jaké to je, když jdete všemi těmi ulicemi a všude čtete známá jména. Na Modlhofu jsem se sešel s celou řadou žen, které mají příbuzné v Sao Bento, třeba od Wastlgirgela a Rückla (z Puchermühle) a více jiných.
V Nýrsku jsem byl u bratrance Wenzla Kahlhofera, který tu má hospodářství. Když jsem se večer v 9 hodin vrátil do hospody, byla plná zdejších sedláků, Reithmoier, Stauber, potomci Adama Staubera s tím velkým nosem. Peternbauer se ještě píše Zipperer, byl tu i Goglbauer, Zellner, samí mladí hospodáři. Musel jsem jim pak vyprávět až do tří do rána. Četl jsem jim z tátovy knihy a v mnoha očích se zatřpytily slzy.
Maier, který jak už jsem psal shora, pochází z Mathesova stavení a je po své matce náš nejbližší příbuzný, byl i se svými dětmi pořád se mnou pohromadě. Člověka dojímá, jak jsou všichni zvědaví a na všechno se ptají. Maier má pěknou rodinu, hudebně založenou. Syn je kapitánem u československé armády. Právě jsme přišli pěšky za krásného měsíčního světla od Grouhanslů, kde byla schůze sedláků z celého okolí kvůli chovu skotu.
Zítra tu po katolické mši mám lidem číst z tátovy knihy, chtějí přijít ze všech okolních vsí.
Všichni mi tady vycházejí vstříc, jako bychom se už dávno znali. Ten zájem o to všechno se dovědět je všeobecný.
Všeobecně vzato se tu všem lidem žije opravdu dobře, mnozí se zdají být zámožní. Spokojenost převládá. Jsem tedy ve staré vlasti jako doma a nedokážu ani vypovědět, jak je tu o mně postaráno.
Všichni tu z okolí Fleků jsou veskrze činorodé plémě (v originále "der ganze Fleckerer Mensch ist ein durchaus tüchtiger Menschenschlag" - pozn. překl.), mnozí se za světové války dostali daleko od domova a pořádně to s nimi všemi zatřepalo. Mnoho jich také padlo. Přivezu jména těch z Fleků, jakož i těch z Hamrů, které válka zkosila.
Prožil jsem s rodinou Maierových krásný den a zpívali jsme si teď cestou při měsíčku cestou z Fleků sem do Červeného Dřeva, až se to rozléhalo.
Brzy ráno navštívím všecky sedláky tady, budu fotografovat, co stačím, všechno zapíšu a v pondělí po ránu už to půjde přes Furth im Wald na Norimberk, dál na Stuttgart a Krefeld podle slov písně: "Behüt Gott Böhmerwald, ich geh nach Haus" (tj. "Chraň Bože Šumavu, jdu domů zas" - pozn. překl.)!
Byly to skutečně krásné dny, které jsem tu mohl prožít. Přivážím spoustu písní i literatury o naší krásné domovině s sebou do naší nynější brazilské ¨vlasti ("in unsere jetzige Heimat Brasilien").
Mnoho pozdravů Váš Martin až do mého návratu.
Glaube und Heimat, 1972, s. 97-98
Co by asi napsal z Červeného Dřeva dnes potomek někdejších šumavských kolonistů v brazilském Sao Bento, kde se autor našeho textu narodil v roce 1890 (němčina originálu na mnoha místech svědčí už o tom, že vyrůstal jinde) jako syn Josefa (1847-1934) a Anny Marie (1853-1931) Zippererových (matka byla roz. Pscheidtová z Hamrů). Podle knihy Josefa Blaua "Baiern in Brasilien" (1958) byl rod Zippererů jedním z mnohých, které z bavorské Horní Falce (Oberpfalz) v letech 1570-1590 na pozvání města Domažlice (Taus) a hraběte Guttensteina na Rýzmberku osídlily úrodný lesnatý kraj Chodska a založily tu "deset privilegovaných německých vsí panství Kout (Kauth) a Trhanov (Chodenschloss)". Ve třech z nich vlastnili Zippererové kvetoucí statky. Až "Witwentoni", jak říkali 1813 narozenému a v sedmi letech osiřelému Antonu Zippererovi, "synovi vdovy", se v šedesáti letech svého věku vystěhoval se ženou Elisabeth (to ona byla prý hlavním "motorem" odchodu) 1873 ze šumavské vsi Fleky do Brazílie a ještě se čtyřmi dalšími rodinami byli v září toho roku prvými kolonisty na tak řečené "Wunderwaldstraße" při Sao Bento do Sul ve státě Santa Catarina. Josef Zipperer, jejich syn a otec autora našeho dopisu, ostatně celou historii brazilských osadníků ze Šumavy a Bavorského lesa popsal v knize "Aus der Vergangenheit Sao Bentos", vyšlé právě zásluhou Martina Zipperera. V roce 1971 uveřejnil z ní podstatné části i krajanský měsíčník Glaube und Heimat. Téhož roku 23. listopadu Martin Zipperer v Rio Negrinho ve věku 82 let také zemřel a byl pochován. Byl ve zmíněném městě spolu se svým bratrem Georgem (i jeho mnohé texty najdeme v Blauově práci) vlastníkem rozsáhlého dřevařského závodu, zaměstnávajícího na dva a půl tisíce lidí. Na Šumavu vlastně jen v roce 1929 zajel z cesty za nákupem nových dřevoobráběcích strojů pro svůj podnik v Německu a v Rakousku. Zajímavé je jeho vyjádření o dobré hmotné situaci šumavských Němců v Československu, jehož armáda podle některých pramenů upírala brancům z jejich řad důstojnickou hodnost (tady se píše o jednom z nich jako o kapitánovi republikánského vojska). Neexistuje ani Červené Dřevo, ani Československá republika. I Brazílie se horečně mění, jak o tom svědčí rovněž v Blauově už zmíněné knize citovaný dopis Martina Zipperera tentokrát z 27. září 1952: "Nový čas nese Brazílii a její obyvatele kupředu, což se projevuje i na příjmech zejména mladých lidí. My, kdož jsme vyrostli jen v německé řeči, jsme to měli těžší se prosadit. V Sao Bento samém je stále ještě malý zbytek těch, kdo pěstují mateřskou řeč a bavorský dialekt, a kdybyste se ocitli v tom kruhu, cítili byste se určitě jako někde ve Flecích: kruh se ovšem pořád zužuje víc a víc. V dnešním 'atomovém věku' má mládež názory úplně jiné. Při zábavách třeba jsou polka (i v originále 'Polka' - pozn. překl.) a landler zcela zatlačeny sambou, foxem a jinými tanci, které nedýchají nijakou pohodou. Spolky nadále existují, ale někdejší jejich členové zajdou raději do kuželny a mládež zná už vůbec jen fotbal a zase fotbal neděli co neděli; s někdejšími turnery je to stejné. Kulturní akce, jako divadelní představení v němčině, jsou něčím zcela ojedinělým i ve velkých městech; podobně je tomu s orchestry, které dříve byly všude. Jedním slovem: staré časy, jaké jsem ještě v mládí zažil, jsou pryč!" Ty dopisy proti proudu času však zůstaly, byť ta jejich "brazilská" němčina i místy pokulhává. Promlouvá nakonec také k nám, vzdáleným příbuzným všech těch, kdo z této země museli kdy odejít, ať z jakýchkoli důvodů.
- - - - -
* Sao Bento (BRA) / Červené Dřevo / Fleky / † † † Rio Negrinho (BRA)
