WALTER FRANZ
Při Medvědím a Huťském potoce
Nad Josefodolem se západně od rybníka zvaného "Kolmateich" (Urzidil ho ve své povídce "Grenzland" jmenuje "Cholmer", na mapách ho dnes najdeme pod českým označením Tišina - pozn. překl.) odbočoval uměle založený příkop jako "Mlýnská strouha" (v originále "Mühlgraben") ke mlýnu v Huťském dvoře (Hüttenhof), aby ho opatřil dostatečným vodním pohonem a spojil se tu s potokem německy řečeným "Almbach". Rozumným využitím takto uměle založeného koryta ve prospěch sklárny bylo boční rameno vedené nad osadou k tzv. "pocheru" (tj. vlastně "buchar", "vodní kladivo" - pozn. překl.). Tam síla vody prostřednictvím vodního kola pomáhala drtit křemen spolu se skleněnými střepy na křemenný písek, který sloužil ve sklárně k další výrobě skla. Voda bočního ramene byla dřevěným žlabem vedena přes plavební kanál dál k objektu huťské pily (Hüttensäge); a opět dále plynula voda k "horní brusírně" ("Obere Glasschleife"). Tam poháněl vodní proud téměř šest metrů v průměru velké lopatkové kolo s asi 20 lopatkami, spojoval se znovu s Huťským potokem (Hüttenbach) a tekl podél čtyř domů sklářských dělníků, jimž poskytoval užitkovou vodu pro domácnost i napájení dobytka, na způsob všem přístupného vodovodu dřevěným korytem k pile zvané "Dickl-Säge". Jmenovala se tak podle svého majitele a zajišťovala potřebu prken a stavebního řeziva pro sklárnu a její okolí až k Huťskému Dvoru a Zvonkové (Glöckelberg). Voda Huťského potoka tekla dál a uváděla po přibližně sto metrech do provozu další mlýn. Je to takřka neuvěřitelné, ale stále ještě nebyla síla té potoční vody nijak vyčerpána! Po asi 400 metrů dlouhém prkenném žlabu v průměru čtverhranu ca. 80 cm, podepíraném v odstupech 5 metrů kamennými sloupy až 10 metrů vysokými, proudila voda potoka k "dolní brusírně" ("Untere Glasschleife") se snad největším lopatkovým kolem v celém provozu sklářské hutě. Tam projevila naposledy svou sílu a uváděla do pohybu četné transmise a brusírenská zařízení uvnitř sklárny, vyrábějící skleněné zboží nejrůznějšího druhu, zejména z olovnatého křišťálu. V obdobích, kdy nebyl k dispozici dostatek vody, potřebné k pohonu všech šesti zmíněných provozů, byly na obou posledních brusírnách instalovány navíc "motorové boudy" ("Motorhäuser"), v nichž převzaly silné Dieselovy motory pracovní funkci v klidu stojících vodních kol. Tak byla téměř po celý rok všechna masa vody jsoucí k dispozici přesným a promyšleným využitím jejího spádu využita ve prospěch sklárny, aniž by bylo zapotřebí jiného zdroje energie, navíc bez jakýchkoli zvláštních finančních nákladů, poněvadž vodu poskytuje příroda zadarmo. Jistě příklad rozumných úspor pro finančně tak náročné moderní průmyslové komplexy dneška. Často bývaly v létě po prudkých lijácích také problémy s tím, jak odvést velké spousty vody tam, kde by nezpůsobily škody sklářským a jiným pracovním provozům. V chladných zimních měsících docházelo následkem zamrznutí vodního koryta a znehybnění zcela zledovatělých vodních kol k mnoha výpadkům pracovní doby. Voda Huťského potoka byla dříve důležitá, ba životně nezbytná nejen snad pro provoz sklářské huti. V horním Medvědím lese (Oberer Bärnlochwald) byl pro napájení dobytka při pastevním hospodaření na svazích a horských lukách Smrčiny (Hochficht, 1338 m) a Kopky (Gupferter Berg, 1119 m) založen velký rybník. Přítok této vodní zdrži, hluboké místy až 3-4 metry, jejíž jméno "Kolma- (Kälber) Teich" (tj. vlastně "Telecí rybník" - pozn. překl.) nějak odkazovalo k původnímu účelu, zajišťoval Medvědí potok. Rybník sám byl po zániku pastevního hospodaření v lese využíván knížecím schwarzenberským panstvím pro chov potočních pstruhů a nám klukům nabízel příležitost si přes zákaz pěkně zarybařit. Avšak i k letnímu koupání byla jeho klidná voda uprostřed lesa navýsost vhodná. Byla oblíbeným cílem všech letních hostí i domácích lidí, zejménami ale za nedělních odpolední. Na stinném rybničním břehu byla vidět nejrůznější sedátka. Bylo to v srdci hvozdu místo ticha a zotavení. Jeho vody byly však také velkou a nepostradatelnou nezbytností pro provoz sýrárny na horské louce ve svazích Smrčiny. Voda Medvědího potoka byla čistá a průzračná a měla i podle nejpřísnějších dnešních měřítek kvalitu pitné vody. Horskou vodu podobné kvality nenajdete dnes v žádném lesním regionu naší současnosti. V potoce samém bylo nepočítaně pstruhů všech velikostí - rybářský ráj pro nás kluky. V pokleku na jeho březích jsme stavěli v jeho proudu primitivní malé i větší vodní mlýnky, které dovedou svým pohybem rozehřát každé pravé chlapecké srdce. Ta voda sloužila domácnostem i dobytku mnoha sklářských rodin. Luka a pole, která při ní ležela na horských svazích, se díky jí i přes kamení zelenala a dávala tak bohatší úrodu. V níže položených údolních lučních partiích bylo koryto potoka rozšířeno a přehrazeno, aby se v něm dalo na některých místech koupat (v originále se píše o "Badebecken", pamatuju se sám z dětství rovněž na tak řečená "lazna" za vlastibořskými humny - pozn. překl.). Za horkých letních dnů rejdili v jeho čerstvé a čisté vodě odstrojeni staří i mladí. Byl to životní nerv naší osady v tom nejvlastnějším smyslu slova.
Glöckelberg -- Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 315-317
P.S. Lesní rybník při Medvědím potoce zvaný Kolmateich (podle Franze vlastně Kälberteich, Urzidil mu říká Cholmer, Cholmersee) a na českých mapách dnes psaný Tišina (asi podle "Teich" ?!), má pohnutou další historii. Nejmenovaným vojenským činitelem byla jeho hráz v letech studené války vyhozena do povětří, lesníky Národního parku Šumava (Lesní správa Plešný) však v letech 2004-2005 opravena a v říjnu 2005 Tišina znovu napuštěna vodou.
Slovo závěrem
Bylo by z lidského i historického hlediska neodpustitelné nezachytit slovem historii Josefodolské sklářské huti, chci k ní však přičinit ještě několik osobních řádek. Snad jsem se místy i tak odchýlil od vlastního tématu a mnohé věty nemusejí být ani po mluvnické stránce docela v pořádku, všechno dohromady patří však k celku, který má napomoci porozumění tomu, čím náš domov kdysi byl a co pro nás dosud žijící stále ještě představuje. Tak jsem se v nejopravdovějším přesvědčení pokusil vytvořit co možná věrný "zrcadlový" obraz mé domovské osady a doufám, že se mi to snad i zčásti podařilo.
Všem někdejším jejím obyvatelům, pokud jsou stále ještě mezi živými, zůstávají místa mnou vylíčená bezpochyby v živé paměti. Dějiny se přes ten malý kousek země s veškerou v něm skrytou láskou a bezpečím rodného hnízda převalily silou moci, lži a nenávisti a zanechaly po sobě jen věčné šumění jeho lesů, jejich klid a mír, do něhož se mísí jen stesky vyhnanců na zvůli nových mocipánů.
Kéž přese všechno, co se stalo, spočívá ochranná ruka Všemohoucího nad tím nádherným naším někdejším domovem, kéž se sem třeba po mnoha desetiletích vrátí zase lidé našeho jazyka a stvoří jej odznova!
Kříž (zachycený v obrazové příloze našeho textu - pozn. překl.) ovinutý ostnatým drátem a obklopený třemi německými jmény "Glöckelberg", "Josefsthal" a "Hüttenhof" kéž nám a ostatním krajanům provždy připomíná tři zničené a zaniklé vsi naší šumavské "lesní domoviny" (v originále "Waldheimat" - pozn. překl.), kterou nyní podél někdejšího schwarzenberského plavebního kanálu probíhá životu nebezpečný zátaras, nastražený a střežený novými držiteli moci (psáno zřejmě ještě před pádem komunistického režimu, vydáno až po něm - pozn. překl.)!
Materiál tohoto kříže pochází v úplnosti z Josefodolu. I Kristus na něm by mohl (?) být oním, který kdysi zdobil tak řečený "Janda-Kreuz" v mé rodné osadě.
Lesní domovina našeho mládí šumí dál, pláče a usmívá se v slzách!
Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 345-346
P.S. Autor připojil k vlastnímu textu na s. 317 pamětní knihy Zvonkové (sestavil ji celou Franz Petschl) svědectví takříkajíc z rodinných kruhů, tj. z pera Roberta Franze bytem v Linci, pojednávající z autentické zkušenosti o tom, jak žil Josefodol s posledními z původních obyvatel ještě několik let po válce do roku 1950. Uvádíme je tu v českém překladu a v plném jeho znění:
Bylo mi tenkrát 12 let a směl jsem jako rakouský státní občan spolu se svými prarodiči Richardem a Agnes Franzovými zůstat v Josefodole čp. 14. Můj dědeček byl zaměstnán při obci Zvonková (v originále stojí v závorce psáno "Narodny Vibor" - pozn. překl.) jako pomocná síla a a byl od "národního výboru" i placen. Mne samého Češi zaměstnali v nově zřízeném "pastevním družstvu" (v originále "von den Tschechen neu errichtete Kolchoswirtschaftsstelle" - pozn. překl.) jako "dozor přes koně" ("Pferdebetreuer"). Můj úkol spočíval v tom, krmit a vůbec obstarávat asi 12 koní, které svedli do stáje domu čp. 12, kde se říkalo u "Hruzy" ("Haus Hruza Nr. 12"). V letních měsících roků 1947 až 1949 a také snad ještě později bylo nasazeno mnoho českých studentů do Josefodolu, Zvonkové a Huťského Dvora ke zvládnutí sklizně. K pobytu byli umístěni do "velkého domu" čp. 15 ("Großes Haus Nr. 15"), do budovy fary čp. 13 ("Pfarrhaus Nr. 13") a do domu "u Löfflerů" čp. 21 ("Löfflerhaus Nr. 21"). V domě čp. 20 zvaném "Waldheimat" byl ubytován správce se svou rodinou. Ve všech třech místech (rozuměj tím Zvonkovou, Josefodol a Huťský Dvůr - pozn. překl.) došlo i k pokusům usídlit tu Romy (v originále "Zigeuner" - pozn. překl.), což bylo ovšem pro jejich přetrvávající kočovné sklony odsouzeno ke ztroskotání. Dalším pokusem mělo být zavedení chovu ovcí a skotu jako výhledově výdělečného obchodního odvětví, pročež byla zvířata ustájena hromadně v někdejší zásilkové balírně (Versandpackerei) čp. 19. I tento pokus se později setkal s nezdarem. Stroje, které by k tomu byly zapotřebí a s jejichž nákupem se počítalo, pocházely totiž všechny z USA. Píce pro dobytek byla v létě studenty svezena a uskladněna na zimu v půdních prostorách zásilkové balírny. Ty nemnohé německé rodiny, které byly uznány za "antifašistické", bydlily do roku 1948 ve Zvonkové, Josefodole a Huťském Dvoře dál, potom však byly přesídleny do vnitrozemí, hlavně do Českého Krumlova a Českých Budějovic. My se rozhodli odejít do Rakouska. V Josefodolu jsme to byli my, rodina Franzova, ve Zvonkové pak rodina Karyova z hostince, v roce 1949 už opravdu poslední z původních německých obyvatel. Huťský dvůr byl už tehdy zcela vylidněn, na okolních lukách a polích se už vůbec nepracovalo a sloužily jen jako pastva pro ovce a krávy.
Walter Franz, autor textů "Heimatmappe von Glöckelberg, Josefsthal und Hüttenhof" a "Glashüttengeschichte Josefsthal", z nichž cituje můj český překlad, narodil se 12. listopadu 1921 v Josefodole, obec Zvonková (životopisný text ji uvádí s přídomkem "Südböhmen", jako by chtěl naznačit svůj nesouhlas s jejím pomnichovským záborem k "Říši"), jako osmé z dětí Richarda Franze a jeho ženy Agnes, roz. Micko (čti Miko!) ze Zvonkové, v rodné osadě trávil pak své dětství a mládí až do 17 let věku. Po skončení povinné školní docházky a čtyřech třídách měšťanky, z toho tří v Horní Plané (Oberplan) a té čtvrté v Českém ještě Krumlově 1936/1937, navštěvoval 1937/1938 hornoplánskou zemědělskou odbornou školu (Landwirtschaftliche Fachschule), aby se poté v listopadu 1938 přihlásil jako sedmnáctiletý dobrovolník k tzv. Říšské pracovní službě (Reichsarbeitsdienst, zkratkou RAD). Už koncem srpna 1939 však byl přeřazen k vojenskému letectvu (Luftwaffe) a nepřetržitě až do kapitulace roku 1945 určen k frontovému nasazení v Polsku, na Balkáně, Dánsku, Itálii a v Rusku. Stačilo ho ještě v březnu 1945 postihnout těžké zranění na frontě v Pobaltí (Kurland), odkud byl posledním transportem přímo z bitevního ohně přepraven do leteckého lazaretu v Kaufbeuren/Allgäu, tedy městě, které se shodou okolností po válce stalo útočištěm tolika vyhnaných německých obyvatel z někdejšího Československa. Aby unikl americkému zajetí, vydal se odtud koncem dubna 1945 bez dokladů přes Innsbruck, Salcburk a Linec do rodného Josefodolu. Zažil tam příchod americké armády a začátkem června se dobrovolně přihlásil do amerického zajateckého tábora v Hodňově (Honetschlag) u Horní Plané (Oberplan), odkud byl už po týdnu propuštěn. Pracoval poté několik měsíců v lese a na železnici, v zimě na rok 1946 v někdejší lnárně v Bližší Lhotě (Vorderstift, dříve i česky Přední Štifta). V květnu 1946 se mu a jeho ženě narodila v Josefodole dcera Walburga, pozdější čelná politička rakouské spolkové země Štýrsko (je ostatně také samostatně zastoupena na internetových stranách Kohoutího kříže). Po ilegálním přechodu hranic a překročení sovětské okupační zóny, opět bez jakýchkoli platných dokladů, vstoupil roku 1947 ve Vídni do rakouské celní služby. Přes zelenou hranici se šumavskými lesy vracel ještě několikrát domů k rodině, která se nakonec dostala za ním. Sloužil pak v letech 1947-1950 na rakouské hranici s Československem v Pyhrabrucku naproti Novým Hradům a v letech 1951-1983 na hranici s Maďarskem, od roku 1970 jako vedoucí služebny v Inzenhofu (v roce 1980 tu inicioval vznik památníku rakouské celní stráže /Zöllnerkreuz/). Roku 1966 mu zemřela žena a je pochována ve Štýrském Hradci (Graz), s druhou ženou, pocházející ze štýrského Pöllau, žil v tom místě od roku 1983 na zaslouženém důchodu (do výslužby odešel s hodností Gruppeninspektor). Jeho pětisetstránková pamětní kniha o Zvonkové, Josefodole a Huťském Dvoře byla uložena do zvonkovské "domovské jizby" (Heimatstube) v příhraniční obci Ulrichsberg spolu s jinými publikacemi, které sestavil ("Die ferne Nähe - Der Böhmerwald zwischen Mühl und Moldau" a "Heimatgedenkstein Glöckelberg in Schöneben"), aby i budoucím generacím připomínala osud šumavských obcí a lidí z nich. Walter Franz zemřel 20. května 2012 v burgenlandském městě Pinkafeld, pohřben je ovšem v Pöllau.
- - - - -
* Josefodol / † Pinkafeld (A) / † † Pöllau (A)
