ANNA JELINEKOVÁ

Ztracený domov

Kašperské Hory
Mezi poměrně vysokými horami a vrchy, mezi poli a lukami, věnčeno nádhernými lesy a s výhledem na dominantu zdejší krajiny, jíž je nesporně hrad Kašperk (Karlsburg), rozkládá se to sličné šumavské městečko, německy zvané Bergreichenstein. Povětšinou jednopatrové domy se svými červenými a hnědými střechami zdraví nás už zdáli, přátelsky kynou poutníku na uvítanou a zvou k delšímu pobytu. Před staveními tu a tam nějaká lavička, na níž se domácí lidé usazují v podvečer k družnému hovoru spolu navzájem i se sousedy, kteří se rádi zastaví, aby probrali, co den dal. Kolemjdoucí jsou pod jejich zraky jako pod neviditelnou lupou podrobeni zvídavému pozorování i příležitostné kritice a cizinci pak, kteří se jim dávají vidět poprvé, jejich skutečně neutuchajícímu zájmu.
Ulice a uličky i čtverhranné protáhlé náměstí s velkým kostelem uprostřed bývají kolem poledne častokrát jako po vymření, když planoucí slunko za horkých letních dnů osvěcuje kočičí hlavy kostrbaté městské dlažby. Pokud bys však věřil, že tě nikdo nespatřil, jak kráčíš rynkem nebo byť i tak tichou nenápadnou uličkou jako je např. staroslavná zdejší "Saugassl" (tj. "Svinská" - pozn. překl.), jsi na hlubokém omylu! Děti, hrající si za domovními vraty či nějaká stará zvědavá babka v průjezdu tě v každém případě zaznamenaly a hbitě ten objev roznesly. A co očí je za těmi lesklými okenními tabulemi, jimž jsi nemohl ujít!
Prastará radnice na městském rynku, zvláštní historická budova, která k sobě rázem přitahuje slohy vytříbené oko cizincovo, pamatuje mnohou bouři. Je tu okresní soud s obecním arestem, území událostí jistě vzrušujících pro místní obyvatele, kterými to tu hned ožije, když je co k vidění pro senzacechtivé zvědavce. Je mnoho očí, které vidí, mnoho uší, které naslouchají a také mnoho jazyků, které mluví. Zda ty poslední brát také vždycky co do pravdy za slovo? Tolikerá věru rozhořčená obyvatelka městečka už o tom projevila svou pochybnost. O takových "horlitelkách pro pravdu" se říká jako o velkých a malých zvonech - těch velkých, které o závažných událostech hlaholí hlubokými tóny, těch malých pak, které o příhodách rázu lehčího a veselejšího kmitají svými čilými jazýčky cinkotem jasnějším. Znějí ovšem oboje tak dlouho, dokud to všechno, o čem vyprávějí, neví celé město. Jakkoli má ženský živel své přísné soudkyně mravů, ctí i ty, které umějí být v obcování se svými bližními značně velkorysé, všeobecně známou a pozoruhodnou zásadu Kašperskohorských, s patřičným patosem pronášenou: "Mir Berger sa ma grob, aber mir woll'n fein behandeln sein!" (tj. "My z Hor sme možná grobiáni, ale chceme, aby se s náma jemně zacházelo!" - pozn. překl.)
Není známo, zda jde o výrok historický či zda byl zbásněn hbitým jazykem někoho z počestných měšťanů v novější době. V každém případě se tím měli ti "z Hor", jak se jim pro stručnost a pohodlí zkráceně říká, trochu pozlobit.
Pod korunami řídkého stromořadí a na lavičkách tam daleko od sebe navzájem rozestavených lavičkách býval před soudní budovou veden pod otevřeným nebem, lhostejno zda jasným či zrovna zataženým, trestní proces mnohdy i bez soudce - nad jeho obžalovanými pak byl i bez toho, že by kdo vyslechl jejich výpověď, vynesen v nepřítomnosti přísný ortel soudkyň místních mravů. Našli se někdy i svědkové nějakého takového soudního jednání, kteří měli soucit s obviněným a dali to vřelými slovy najevo. Mohlo se tak i stát, že si podobné privátní řízení z rynku našlo cestu až do soudního sálu staré radnice, aby tam skončilo truchlohrou, poněvadž čest hraje v životě člověka důležitou roli.
Jedno se ale vědělo v tomhle městečku úplně najisto: že totiž kašna, z níž kašperskohorský ženský živel čerpal tehdy vodu do domácností, byla konverzačním lexikonem celého okolí. Veškeré senzace měly své východisko tady, odtud se i místní dovídali, kdože je ten či onen cizinec, jemuž městečko poskytlo přístřeší a který byl hned zde i podroben přísné kritice. Kašna nedošla klidu, dokud všechny dívky a ženy, co k ní přišly pro vodu, nenačerpaly tu i všechno, co se chtěly dovědět. Tady nebylo nijaké vědro dost těžké, žádná cesta ke kašně dost dlouhá, tady se nepočítaly kroky ani džbánky.
Jakkoli mohl být rynek celý den jako po vymření, kolem šesté navečer vstoupil sem život a pohyb. To započalo věhlasné zdejší korzo, k dostaveníčku se objevily rozličné zamilované páry. Bylo to bezstarostné shromáždění pod dohledem mnoha pozorných a přísných očí z měšťanských oken. Lavičky na náměstí byly jakoby rezervovány senzacechtivému publiku, které nemělo s bohem Amorem skutečně nic co dělat. Tou dobou se vraceli domů i lidé z práce na poli a tak mnohá počestná měšťanka, paní purkmistrovou nevyjímaje, nesla dlouhé hrábě přes rameno. Byly také ve městě ženy, na něž si různé už zmíněné zvonivé jazýčky netroufly, o kterých nebylo slyšet nic hlaholit aniž cinkat, které žily tiše pro sebe a byly rády, když byly ponechány na pokoji.
Stranou všeho shonu žila v tomto městečku jedna stará paní, vdova zesnulého tu lékaře, který byl všeobecně znám a ctěn. (MUDr. Josef Klostermann byl v Kašperských Horách od roku 1862 až do roku 1875 vůbec prvým lékařem s akademickým vzděláním.)
Pacienti, kteří žili v horských vsích, ale i ti z bližšího kašperskohorského okolí na svého nebožtíka doktora nezapomínali, přicházeli často za jeho vdovou, aby vyjádřili politování nad jeho odchodem a dali průchod slovům: "Kdopak nám teď pomůže, když jsme nemocní, co budeme dělat, když náš pan doktor už není?" Poněvadž byli ti prostí Šumavané po tolik let uvyklí jeho léčebným metodám a chovali vůči němu tu nejvyšší důvěru, uměli se jen opravdu obtížně vpravit do jiných poměrů. Nesnadno se jim přecházelo do péče jiného lékaře, o němž věděli, že má jinou zkušenost a že není ani homeopatem jako jejich doktor Klostermann. Znali paní Klostermannovou jako dlouholetou pomocnici zesnulého manžela, jehož na sklonku života trápila srdeční choroba a který by se bez ženiny spolupráce při své lékařské praxi sotva obešel. Musila podle manželova návodu míchat homeopatické léky a plnit je do připravených či donesených lahviček, které pak předávala s příslušnými pokyny pacientům. I pro domácí zvířata musela připravovat různé prášky a mazání, poněvadž tu v Kašperských Horách tenkrát ještě nijaký zvěrolékař nebyl. Do prášků pro zvířata se dávala místo cukru mouka. Tak bylo mnoho lidí už zvyklých na doktorovu paní, a poté co její muž zemřel, chtěli být svěřeni nadále jí osobně. Za dlouholeté spolupráce po manželově boku se důvěrně obeznámila s nejrůznějšími léčebnými prostředky, pronikla postupně do příznaků rozličných chorob a věděla, který lék pro tu či onu z nich užít. Znala přesně i dávku, v níž se medikament podává, prostě stala se při své vysoké inteligenci a odborných vědomostech svému muži v jeho praxi nepostradatelnou.
I tak se ocitla po jeho smrti v trapných nesnázích, když za ní zdejší lidé přicházeli o lékařskou radu, a nebylo pro ni nijak lehké takové pacienty přesvědčit, že by se mohla dostat do konfliktu se zákonem, kdyby přistoupila na to zabývat se jejich léčením.
Jednou v noci se hlasitě rozezněl domovní zvonek a nějaký muž si třesoucím se hlasem žádal "starou paní doktorovou". Byl velice zoufalý, jeho žena je prý těžce nemocná, a kdo jí může pomoci, když ne ta paní, kterou on už zná a která mu často dávala prášky. Ví přece přesně, jaké pan doktor v jeho případě předepisoval, a může tedy i teď pomoci, když je zná. Se vší naléhavostí se pokoušela stará paní muže přesvědčit, že to nejde, že by se mohla ocitnout ve sporu nejen s paragrafy, nýbrž i s lékařem, který ve městě zůstal a který homeopatii nevyznává. Muž se však nedal odbýt, prosil, plakal, vyhrožoval a uzavřel slovy, že: "Stará paní doktorová bude na vině, až ta moje umře".
Paní Lotte se nevzdala. Poslala muže ke zmíněnému lékaři, kterého dobře znala a který ji z té zapeklité situace vysvobodil.
MUDr. Johann Stingl, v letech 1862-1925 kašperskohorský nástupce "pana doktora" Josefa Klostermanna, byl v té době dosud mladý, statný muž vysokého vzrůstu, sympatického zevnějšku a přívětivé povahy. Byl zesnulému lékaři přátelsky nakloněn, jím ceněn a ochoten s ním spolupůsobit v té nejlepší možné shodě. Nikdy mezi nimi nedošlo k nijaké rozepři, každý měl ve svém okruhu plno práce a nestáli si nijak navzájem v cestě. Kdo si přál metody homeopatické, šel k dr. Klostermannovi, kdo vyznával léčebné metody jiné, vyhledal dr. Stingla.
Když se nyní ten ustaraný Šumavan v upřímné nouzi obrátil k dr. Stinglovi, aby si požaloval, že mu "alte Frau Doktor" upírá lék, na který je "ta jeho" tak zvyklá, a z jakého důvodu, zasmál se dr. Stingl a povídá: "Zkuste to tedy ještě jednou u paní doktorové a řekněte jí jen, že nemám nic proti tomu a ani zákon mít nemůže, aby Vaší ženě pomohla s práškem, který ji už několikrát zachránil. Mám svých pacientů dost, někdy ani nevím, kde mně hlava stojí."
Muž se nenechal dvakrát přemlouvat a brzy zvonil u "staré paní doktorové" znovu. Když jí opakoval lékařova slova, nezadržela úsměv, rychle namíchala prášek pro nemocnou a předala mu ho. Chtěl zaplatit, jak byl nebožtíku Klostermannovi zvyklý, ale vdova peníze nepřijala. Musela odmítnout opravdu kategoricky, poněvadž ten dobrák nechtěl mít její "ordinování" zadarmo. Následujícího dne se objevil zářící radostí: jeho ženě se už vede lépe, prášek zabral. Přinesl mléko, vejce a máslo ze svého hospodářství, poněvadž "Frau Doktor" od něho peníze odmítla vzít. Nikdo mu ale přece nemůže zabránit, aby prokázal svou vděčnost alespoň takto.
Kdykoli se teď někdejší pacienti zesnulého dr. K. obrátili na jeho paní a ta je opětovně poslala za dr. S., pravidelně se vraceli vyřídit jí pokyn manželova kolegy, jen ať "Frau Doktor" kurýruje klidně dál, on sám že je přetížen a nemá času nazbyt.
Ušlechtilý lékař lidumil chtěl tak dozajista vdově svého zesnulého přítele, kterého si tolik cenil, ulehčit v jejím existenčním zápase. Zůstala bez penze a on to věděl. Věděl i to, že při své známé svědomitosti převezme jen takové případy, které jako manželova spolupracovnice už vyzkoušela a vyzná se v nich. Nemohl opomenout, že paní Klostermannová má děti dosud nezaopatřené a že na ni nouze cení zuby ze všech stran.
Budiž mu za to na tomto místě vzdána čestná památka.
V šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století, i ještě dokonce později tam, kde panoval dostatek vesnických ranhojičů, v Horních Rakousích, v Solnohradsku a podobně, v zemích, kde muži s lékárničkou, říkalo se jí "Medizinkasten", na zádech táhli krajem a lidovým vrstvám všemu pokroku tehdy dosud velice vzdáleným nahrazovali skutečného lékaře, který pak i s diplomem v ruce měl méně pacientů než podobný felčar, nebylo věru nijak divu, když bez pomoci zůstavená lékařova vdova, která měla navíc na starosti několik dětí a starého churavého otce k tomu, chytila se jak tonoucí stébla, které jí podal milosrdný osud v podobě nezištného přítele a příchylných, vděčných lidí, prostých obyvatel Šumavy.
Paní Lotte K., v celém svém okolí známá a vážená, stala se tímto způsobem, zejména pak v léčení domácího zvířectva, jakousi nástupkyní svého muže s jeho homeopatickými léčebnými metodami. Ti lidé "z hor" se však nedali odbýt, ani když vešla nemoc do jejich vlastní rodiny, a poněvadž stará paní od nich nevzala jiné peníze než těch třicet krejcarů za medikament, který sama musela zakoupit, nemohla se dopustit ani žádného provinění proti zákonu, neboť škodu tím nikomu nezpůsobovala. V její domácnosti však zásluhou pacientů i ze zapadlých šumavských lesních končin nenastala nikdy ani nouze o vejce, máslo, mléko a jiné nezbytné živobytí.
Co se tehdejších radních města týče, byli už méně milosrdní a lidumilní. Kašperské Hory stály po několik let předtím pro špatné obecní hospodaření pod tzv. "sekvestrem" či "sekvesturou", tj. vnucenou úřední správou. Dr. K., který byl tehdy jmenován "sekvestrem" města, poněvadž požíval důvěry vyšších míst, došel při tomto svém pověření k závěru, že mu svědomí ukládá vzdát se místa kašperskohorského okresního lékaře, aby už tak zadluženou obec nezatížil ještě více svým příjmem. Současníci o něm říkali, že byl snad nejváženějším mužem na Šumavě vůbec. Vděční otcové města měli však pro takový idealismus málo pochopení a ustanovili brzy nato okresního lékaře nového. Nemohli doktorovi odpustit, že ho vyšší místa jmenovala sekvestrem zadluženého města. Byl to čestný úřad, který mu nic nevynášel, jen zlosti a mrzutosti, které nakonec vedly až k jeho srdeční vadě. Byla to dlouhá mučednická cesta, kterou mu ubohému bylo dáno jít. Pozdější sekvestr, který zastával ten čestný úřad, vedl boj s nerozumnými radními obce způsobem bezohlednějším a rozčilení s tím spojeným lépe zdravotně odolával. Nadělal si ovšem poté, pokud je to vůbec možno, kolem sebe ještě víc nenávistníků a nepřátel.
Když vdova po zesnulém dr. K. nějaký čas přijímala pacienty, kteří se na ni obrátili, probírali městští radní na jedné ze svých schůzí ten případ a vedli o něm živou debatu. Dr. S., který byl členem obecní rady, se náhle zvedl ze svého místa a hromovým hlasem vmetl do tváře hádajícím se kolegům větu:
"Tak dejte té ubohé vdově penzi, která jí náleží, pak nebude muset nikoho kurýrovat!" Radní zmlkli, poněvadž bylo opravdu řídkým zjevem, aby se lékař zastával své konkurence a bral ji přede všemi v ochranu. Vrtěli sice hlavami, vdova měla však od nynějška klid. Penzi ovšem nedostala.
Je pozoruhodné, že dr. S. na jeho pochůzkách za pacienty oslovovali nejrůznější lidé, kteří se ho ptali, kde bydlí "stará paní doktorová". Věděl, že tazatelům jde o to vyhledat její lékařskou pomoc. Pln ochoty jim ukázal cestu a s úsměvem řekl i číslo domu, kde paní Lotte přebývala. Ba zacházel ve své dobrotě dokonce tak daleko, že mnohého pacienta dovedl až k jejímu domu a pak ho s přátelským pozdravem pro "Frau Doktor" opustil. Příležitostně jí sám vyprávěl se smíchem o takových setkáních, čímž jí působil velikou radost, poněvadž cítila uklidnění, že se z této strany nemá čeho obávat. Šlechetnost, která je snad ojedinělá. -
Paní Lotte byla ženou vysoké duchovní úrovně. Dovolovalo jí to až do pozdního věku psát dopisy takové slohové vytříbenosti a duchaplnosti, že vždy dokázaly adresáta potěšit. Samo jejich písmo bylo až do pisatelčiny osmdesátky i bezvadně čitelné a výrazné. Uměla velmi zajímavě vyprávět, v její společnosti se opravdu nikdo nenudil. Byli přátelé, kteří žili v zahraničí, daleko od Šumavy. Když v létě přijížděli do městečka, aby se po čase opět shledali se svými příbuznými, jejich první návštěva platila staré paní. I vůdčí osobnosti tehdejší doby u sebe uvítala, ráda si s nimi pohovořila a ony s ní. Dobrota jejího srdce neznala mezí, pomáhala, kde uměla, a přese své vlastní starosti v rodinném okruhu byla dobrodějkou všech, kdo byli chudší než ona sama.
Naproti jejímu domu bydlila devadesátiletá stařenka pocházející z bohaté rodiny majitele statku. Vychována k rozhazování, necenila si hodnoty peněz a rodina tak přišla postupně o celé své jmění. Vyprávělo se často, že se v tom domě osobní prádlo po jednorázovém nošení nepralo, nýbrž pálilo v kamnech. Ta devadesátiletá žena vlastnila jako děvče jezdeckého koně a provozovala ten sport natolik, že trpěla domácnost, když se stala ženou a matkou. Byla poslední svého rodu a žila na sklonku svých dnů jako žebračka. Nuzná komůrka, u jejíhož okna sedávala na očích kolemjdoucím doslova od rána do večera, jí nakonec zůstala jako to jediné, co vůbec ještě cenného měla. Musela vystačit s tím, co jí soucitní lidé dali, a paní Lotte, která ji znala z dřívějška, posílala naproti každodenně hrnec plný navařené kávy, kterou měla ubožačka prý ze všeho nejraději. Seděla u toho svého okna, nabírala lžičkou v třaslavé ruce kávovou tekutinu, kterou ovšem cestou k ústům často způli vylila a ta zanechávala od dřevěného okenního parapetu dolů po zdi trvalou stopu. Postupně se tam tvořila jakási hnědá krusta, která se stala i poté, co už byla stařenka po smrti, předmětem každodenní konverzace při kašperskohorské kašně. Často byla řeč o osudu té ženy, která upadla vlastní vinou do bídy a nouze. Její otec měl mít schovány zlaté mince ve stoličce pod nohy, což prý členům rodiny nebylo nijakým tajemstvím, jako by tím chtěl dát najevo, kterak malou cenu těm penězům přikládá. Paní Lotte o tom často hovořívala a dodávala, že to všechno byli její současníci, takže je sama z posledních své generace a stydí se vlastně, že je ještě vůbec na světě, odkud ji už tolikeří předešli a opustili.
Už teď vlastně sama ani neopouštěla dům a jen vzácně se dala pohnout k malé procházce. Když se ta osmdesátiletá žena přece jen objevila na ulici, přistupovali k ní ze všech stran lidé, aby ji pozdravili. Byla to vlídná, přátelská slova, která dojata přijímala od dobromyslných občanů města. Každému bylo známo, čím musela po mužově smrti projít, jaké zápasy o holé živobytí podstupovala. Neštítila se přese své duševní schopnosti nijak manuální práce, aby ještě jinými způsoby přilepšila rodině a držela ji alespoň takříkajíc nad vodou. Vyznala se v pletení, vyšívání i háčkování a v jemných ručních pracích, přičemž jí dcery rády pomáhaly. Výtvory jejích rukou pak nacházely hojný odbyt v městečku samém i u rodin majitelů statků v jeho sousedství, kde měla množství přátel. I soukromé vyučování jí pomáhalo překonat mnohou nouzi a tak se i se svou velkou rodinou dokázala nesnázemi probít. Vdovy po lékařích nebyly v té době ještě chráněny nijakými dobročinnými zařízeními.
Mohla jsem sdostatek nahlédnout do života té statečné ženy a podlehnout obdivu nad jejím hlubokým věděním, které se po boku jejího tak mnohostranně vzdělaného muže ještě prohloubilo. Hodiny se dalo naslouchat, když vyprávěla o svém mládí, které prožila v Horních Rakousích, kde její matka vlastnila sklárnu, sama ji vedla a dokázala ji přes mnohé těžkosti po dlouhý čas udržet. Když pak sklárna jednou i s celým skladem shořela, podařilo se té schopné ženě znovu se vzchopit a vypracovat, posléze pak přivést zničený závod k novému rozkvětu. Také o tehdejších mravech a obyčejích hornorakouských venkovanů, kteří byli v jejím domě vzornými a vlídně přátelskými hosty a mimo něj samá hrubost a furiantství, samolibě bez ustání poplácávající jen svou "prkenici" s penězi, dokázala mnoho co povědět. Její matka musela často překonat opravdu velké nesnáze, aby dokázala se sedláky vyjednat dodávky dřeva pro svou sklárnu.
Jednou vyprávěla o mladém selském chasníkovi, po celém kraji vyhlášeném a obávaném rváči. Jeho otec, nejbohatší sedlák široko daleko kolem, požíval velké vážnosti, které ovšem syn nedokázal činit zadost. Paní Lotte, tehdy mladá a krásná dívka, tomu vesnickému kavalírovi velice padla do oka, což jí dával při mnohých příležitostech také řádně najevo tím, že ji přátelsky zdravil, rád se s ní zastavoval a zapřádal hovory, jakož se i snažil všemožně a všude obrátit na sebe její pozornost. Poněvadž měl pověst rváče a výtržníka, vyhýbala se mu, jak jen mohla, což ho nemálo hněvalo. Tak se to jednou zběhlo, že ho potkala na osamělém místě v lese, kde se před ní doširoka rozkročil a povídá: "To je ta namyšlená slečna, pro niž promluvit se selským hochem je pod její důstojnost!" Neznělo to zrovna přátelsky a jeho oči pohlížely na mladé děvče přímo hrozivě. Když ale zaznamenal, jak se před ním celá v úděsu chvěje a není schopna vypravit ze sebe ani slova, uvolnil jí cestu, šel způsobně po jejím boku a projevil se nakonec jako opravdový kavalír. Byl lepší než jeho pověst a paní Lotte si uchovala na to setkání trvale dobrou vzpomínku.
Když se o nedělích a svátečních dnech malá místnost, kde přijímala své venkovské pacienty, zcela zaplnila návštěvníky, mohl se člověk obeznámit s mnohým homeopatickým léčebným prostředkem a jeho určením. Nesly názvy jako "akonit", "spongia", "bryonia", "sulfur" a tak podobně a dalo se vyzvědět i to, proti které nemoci se ten či onen z nich nasazuje, který užít proti horečce, záškrtu, zápalu plic či proti žaludečním potížím a také v jakých dávkách. Dalo se vidět, jak třesoucí se ruce osmdesátileté ženy pečlivě skládají papír s práškem, jak se plní lahvička pilulkami, jak se pacientům při předávání léku udělují nejrůznější pokyny, kolikrát denně je třeba ho brát, jak a kde ho uchovávat, kolik kapek tekutiny přidat do sklenice zpola naplněné vodou a na závěr vyslechnout zásady diety, které nutno při homeopatické léčbě přísně dodržovat: nic kyselého, nic kořeněného, ani pepř, ani zrnkovou kávu, poněvadž to všechno by mohlo účinkům léku bránit a vyléčení zmařit.
Lidé "z hor" byli už tak navyklí homeopatickým léčebným metodám, že se také přísně drželi udílených pokynů a jen vzácně se stávalo, aby nějaký prostředek nepomohl, poněvadž pacientovi nebylo prostě vůbec žádné pomoci. To stará paní věděla, byla ale navíc natolik svědomitá, že by nepřevzala případy, které jí nebyly právě jasné. Takové nemocné pak posílala za MUDr. Stinglem.
Často bylo slyšet prosté Šumavany hovořit spolu navzájem jejich německým dialektem: "Ja, mir hat 's g'holfa, die kennt si guat aus! Mei Kind war derstickt, hat d' Bräune g'habt, hat scho koa Luft mehr g'habt, o mei! Akonit hat 's ma geb'n, gengas Fieber, und Spongia geng d' Huast'n. Dös war a Huast'n, dös Kind hat böllt und afzog'n, a paar Tropf'n Spongia, und der Huast'n war leichta, Luft hat 's wieda g'habt, dös arme Kind. Wann d' Frau Dokter net g'west war, dös Kind lebat nimma!" "Mei'm Bruada hat's a g'holfa, und mei'm Voda hat's es Leb'm g'rett, der war nimma afkämma, da hat neamt nöt glaubt, dass es wieder g'sund wird!" ("Ba, mně pomohla, ta se vyzná! Moje dítě dostalo vyrážku, záškrt mělo, už dech nepopadalo, můj Bože! Akonit nám dala proti horečce a spongia proti kašli. To byl nějakej kašel, dítě vylo a lapalo po dechu, pár kapek spongia a kašel byl lehčí, zase popadlo dech, chudák děcko. Kdyby nebylo paní doktor, dítě by už nežilo!" "Mýmu bratru taky pomohla, a mýmu tátovi zachránila život, ten by se nikdy neuzdravil, to nikdo nevěřil, že bude zase zdráv!")
Tiše se jen usmívala při takových řečech a míchala prášek, radovala se z vděčnosti svých návštěvníků a měla pro každého dobré slovo.
Jednou přihnal jeden chudý chalupník do domu staré paní nemocnou krávu. "Nur schnell, nur schnell! Die Kuah is zum Platz'n!" ("Jen rychle, jen rychle! Ta kráva je na prasknutí!") křičel ten člověk a hnal se po dřevěných schodech nahoru, zatímco jeho průvodce hlídal dole krávu. Ubohé zvíře nabylo opravdu zneklidňujícího objemu, jeho zcela nadmuté břicho nabízelo žalostný pohled. Trpělivě stálo v koutě průjezdu a čekalo. Tu se řítil ale už ten muž s práškem zase schody dolů a za pomoci svého průvodce nasypal krávě medicínu do násilně rozevřené tlamy. Netrvalo dlouho, naběhlé břicho opadlo a bylo znát, jak se ubohému zvířeti ulevilo, když je zase hnali domů.
A což teprve ta úleva pro majitele krávy! Byla to dárkyně mléka, jeho celé bohatství! (...)

První kašperskohorské filmové představení
Nezapomenutelné pro mne zůstane první filmové představení v mém životě vůbec, které jsem měla zažít právě tady, v městečku Kašperské Hory, ochotně se radujícím z každého nového rozruchu.
Na náměstí, tam, kde byl jeho terén trochu rovnější, byl postaven velký stůl a na něm bylo umístěno poměrně zdaleka dobře viditelné bílé plátno. Co do sezení bylo o diváky bohatě postaráno a jako v divadle i tu "hlediště" v dlouhých řadách sedadel stoupalo dozadu s kočičími hlavami městské dlažby. Přední řady byly tenkrát publikem dosud neobeznalým nejžádanější a sestávaly ze židlí pro každého z diváků zvlášť, pak následovaly řady lavic a závěr tvořily početné prázdné sudy od piva, které se ovšem na kočičích hlavách řádně viklaly. Kdo přišel dřív, spěchal zabrat místo v nejpřednějších řadách, poněvadž cena byla přece jednotná, a tak bylo brzy obsazeno všecičko, až do toho posledního ze sudů vzadu. Usadila jsem se na jednom z nich a musela jsem se mít neustále na pozoru, neboť přede mnou i za mnou seděli výrostci z Kašperských Hor a okolí, kteří na svých sudech zkoušeli ty nejodvážnější kousky. Dělali různé cviky a obraty, při nichž tu a tam ukazovali plátnu záda, když tu konečně zazněl zvonek na znamení začátku představení a hoši smělým pohybem zaujali spořádanou pozici. Nedůtklivý sykot ze všech stran ostatně také nabádal rušitele ke klidu.
Mnozí z diváků byli souženi zvědavostí nahlédnout i za to záhadné plátno a hlasitě se k tomu vyjadřovali. To ovšem jednak nebylo dovoleno, jednak by mohli učinit sporným svůj nárok na místo na sudu. Cize znějící zvuky při plátně daly pak náhle zajít všem vedlejším myšlenkám a diváci, napjati tou nejvyšší měrou, ocitli se rázem u divochů v temné Africe.
Bylo toho nekonečně mnoho k vidění a poněvadž průvodní hudba chyběla, dělali si ji místní "z Hor" sami, při čemž stačili ještě každou chvíli vyrážet užaslé "ach" či "och", což zase jiní z diváků kriticky přehlasovávali. Když se ale jeden ten divoch na plátně vrhl kupředu a takříkajíc ohrožoval svým výpadem celé hlediště, rozlehl se ohlušující řev, který byl novou svéráznou hudební kulisou. Jakmile nebezpečí pominulo, vystřídal ji spokojený chechtot a výbuchy radosti, které ovšem připomínaly spíše hlasy bizoního stáda a vycházely zejména tam od pivních sudů. Rozhodně okořenily celé představení. Ještě horší bylo, když se na plátně objevil lev nebo tygr a rozevíral svou tlamu daleko do publika. Tu se pivní sudy začaly kymácet už povážlivě. Bylo těch vzrušení tolik, že mnohdy nastalo i bezdeché ticho, propukající vzápětí do nové pekelné vřavy. Obzvláštní rozruch způsobil ovšem až sám závěr toho filmového "kusu".
Divoši přitáhli odněkud obrovitý kotel, který naplnili vodou a rozdělali pod ním mocnou vatru, šlehající svými plameny do všech světa stran. Teď ale vstaly divákům vlasy hrůzou, poněvadž ke kotli byl rván ubohý vychrtlý misionář, bránící se zuby nehty svému osudu. Plátno se sice na okamžik milosrdně zatmělo, aby šokovaní diváci mohli alespoň vydechnout, ale ve vteřině bylo jejich zděšení tím větší, když viděli misionáře už v kotli, z jehož vroucí vody vyčnívala mu už jen hlava a o pomoc se k nim vztahující paže. Nebohé oběti mělo být obrovským víkem znemožněno z kotle ještě uniknout, ale na záblesk chvíle se přece jen nadzdvihlo a pod ním se vynořila misionářova tvář. Zvedl se takový řev publika, že uši zaléhaly. Divoši víko přirazili s konečnou platností a utěsnili tak, že shledání s knězem už se nebylo lze nadít. Pára stoupala vzhůru, kruh domorodců křepčil kolem kotle s odpornými grimasami, přikládal do ohně víc a víc, až jiskry létaly na všechny strany a představení mohlo skončit.
To byl můj první film. Darovalo mi jej to milé městečko německým jménem "Bergreichenstein".

Hostinský "od Koruny"
To městečko obývalo mnoho svérázných obyvatel, kteří dosáhli určitého věhlasu a mnohdy přispívali i k obveselení svých spoluobčanů. Takovou osobností známou celému městu byl i majitel hostince "Zur Krone". Byl to dobrý člověk, požívající značných sympatií, žil pak takříkajíc na feudální půdě, neboť jeho dům stál na rynku hned vedle krásné kašperskohorské radnice. Jeho spoluobčané ho znali jen pod jménem "Luisl".
Jednoho dne se v Kašperských Horách objevili vysocí důstojníci z Vídně, aby zkoumali terén zdejšího okolí, poněvadž tu měly být konány manévry. Jaká senzace pro místní! Štěstí, že kašna byla nevyčerpatelná, neboť v té době bylo věder a džbánů nějak zvlášť požehnaně. Důstojníci jedli u "Koruny" a bydlili u Luisla. Jak lacino bylo tenkráte v Kašperských Horách, to už je spíš jako pohádka! Ti z generálního štábu úžasem strnuli, když jim hostinský předložil účet. Skvělé jídlo, jímž byla kuchyně v "Zur Krone" daleko proslulá, vzorná obsluha k tomu, a Luisl žádal "pro Kuvert" jen padesát krejcarů.
Tak se pánové vrátili do Vídně velice spokojeni a po krátkém čase nastala pak ona veliká událost, něco nikdy tu nevídaného, vojenské manévry!
Kašperské Hory byly zaplaveny vojskem, každý dům dostal přidělen někoho k ubytování, avšak vysocí důstojníci se ubytovali opět u "Koruny". Luisl se stal slavným, jeho jméno se ozývalo i v těch nejzazších lesních končinách, neboť pod jeho střechou spal dokonce jeden arcivévoda. Tomu se v jeho životě něco podobného opravdu ještě nestalo, poněvadž hostitel, totiž Luisl, nečinil s ním nijakou výjimku a žádal "pro Kuvert", tj. za jedno menu, i od něho jen svých padesát krejcarů.
Po manévrech, když se generální štáb a všichni vojáci navrátili zpátky do metropole na Dunaji, obdržel hostinský od "Koruny" z Vídně objemný balík. Nacházela se v něm jediná fotografie a na ní on, "Kronenwirt". Snímek byl zarámován a dostalo se mu čestného místa ve zvláštní místnosti, kam byl propříště k němu každý z nových návštěvníků podniku uveden a vyslechl příběh s jeho obdržením spojený. Tak se stal Luisl náhle slavným mužem a to, co sám nevěděl, vyprávěly si ženy u kašny.
Ještě jinak si Luisl zajistil věčnou slávu, o níž mnohý z hostů vyprávěl. Jeho krvavá jelita byla snad, pokud je to vůbec možné, ještě slavnější nežli on sám. Ta skutečná delikatesa byla předkládána hostům v "Zur Krone" každý čtvrtek. Pokud si host žádal jelito toliko jedno, změřil si hostinský dotyčného svým pohledem od hlavy k patě, čehož výsledkem byl pak konečný jeho výrok: "Se vertrag'n zwaa Blunz'n, aane, dös is nix!" ("Vy snesete jelítka dvoje, jedno, to nic nejni!"). Měl už v oku svou míru, která se neřídila snad i dostatečným objemem a velikostí těla hostova, nýbrž údajnou jeho vyzáblostí a nežádoucí hubeností. Čím slabší podstaty se mu host jevil, tím větší počet "Blunz'n" mu ordinoval, a místnost, v níž se tak dělo, byla z medicinského hlediska vzato opravdovou "ordinací", kde prodělal údajný hubeňour požitím krvavých jelit prvou fázi léčebné kúry vedoucí k uzdravení. Ten medikament byl ovšem natolik nádherně lahodný, že se Luislovi pacienti nijak nevzpěčovali přijmout jich do sebe větší počet. Tak se stal "Kronenwirt", hostinský "od Koruny", slavným zejména tím, že míra jeho oka vlastně nikdy neselhala a absolventi jeho "kúry", jeho "Kurgäste", snesli ochotně všechno, co jim jejich "lázeňský lékař" předepsal.

Na podobné příběhy bylo městečko bohaté, jak si našly cestu z kašperskohorských hostinců k místní kašně a odtud pak vstoupily ve známost i celému širokému okolí. Mnozí se zasmáli a byly jim jen pro radost, našli se však i takoví, kteří láteřili, jak se může něčím takovým ukrádat čas Pánubohu a utrácet za to ještě dobrý peníz někde po hospodách. (...)
I do tichého domu staré paní Lotte pronikla taková vyprávění. V drsných žertech nenacházela zalíbení, ale měla dostatečný smysl pro humor a uměla se zasmát s těmi, kdo se smáli. Její soukromý život ležel však daleko od podobných věcí, měl své vlastní radosti, k nimž se mohla uchýlit od starostí všedního dne.
Jednou jí přinesl poštmistr vlastnoručně dopis až z Cařihradu. Neúplná "šumavská" adresa na něm zněla:

"An Frau Lotte Kl......... im Böhmerwald."

Někdejší pacient jejího zesnulého muže, který se k ní z takové dálky obracel o radu, byl autorem psaní, v němž podrobně líčil své utrpení. To, o čem se paní Lotte s pisatelem nakonec dohodla, vymyká se mému vyprávění. Vím jen tolik, že měla velikou radost a zřejmé zadostiučinění z toho, jak opravdový věhlas muselo mít na Šumavě jméno jejího manžela, že tento dopis z daleké ciziny i přes svou neúplnou adresu došel až do jejích rukou. Spřátelený poštmistr si neodpustil to potěšení jí ho osobně předat, jen aby staré paní udělal radost.
Lodička života paní Lotte se postupně chystala kotvit v klidnějším, jistějším přístavu, který byl přece jen lépe chráněn před bouřemi existenčních zápasů až k němu doléhajících. Nejstarší syn (rozuměj spisovatel Karel Klostermann) měl sice v mladých letech sám co se ohánět, aby se zdárně prosadil, stal se však později nejvěrnější její oporou.
Dr. S. ji často navštěvoval a bral živý podíl na jejím osudu. Když to s ní takříkajíc šlo ke konci, byl u ní denně. Poskytoval jí u lůžka nemocných mnohou útěchu a ulehčoval ji tak odchod na druhý břeh. Zesnula ve třiaosmdesátém roce věku a byla na vlastní své přání pochována v Rejštejně (Unterreichenstein). Osud jí neušetřil ani toho, že přežila svého nejmladšího syna, rejštejnského faráře Jakoba Klostermanna. Na malém hřbitůvku spí vedle něho, ubohého venkovského kněze, kterému bylo v životě svést neméně zápasů než jí samé, jeho matce. Oba ale dokázali rozdávat kolem sebe vždy něco navíc těm, kdo je svou chudobou ještě o kus předčili.
Mnoho let už uběhlo od smrti těch dvou a v Kašperských Horách se za ten čas udály velké změny.
Když jsem dlela roku 1935 v tom krásném a zdávna rázovitě německém městečku naposledy, stačili si jeho přičinliví občané zbudovat vlastní spolkový dům (Vereinshaus), jehož velký sál byl určen pro divadelní představení i promítání filmů. Filmová představení pod širým nebem se už nekonala, ale žádostivé publikum si na nedostatek podívané nemohlo stěžovat. Ve městě byla i prvotřídní cukrárna Mejstřík na rohu Dlouhé ulice (Lange Gasse) a ulice Zlaté stezky (Goldsteiggasse), která své výrobky nabízela právě v budově spolkového domu, spojené s vedlejší kavárnou, a dělala tak městečku, kterému v dřívějších letech stačil jediný mistr pernikářský, všechnu čest. Pamatuji se ještě, jakým přítelem dětí ten někdejší pernikář býval a jak jim dával vylizovat papírové kornouty, zvané místním nářečím "Papierstranitzen", z nichž předtím vytlačoval cukrovou hmotu pro své nazdobené perníkové dobroty. Kolik jen dětí jej i postrádalo, když pak zemřel! Teď měl ovšem důstojného nástupce a spolkový dům se také díky nové firmě stal pýchou města.
Ještě větší hrdost cítili však místní lidé na novostavbu reálky, vyrostlou na okraji městečka. Už nebylo jediného z radních, kdo by tu školu přezdíval jako dříve "Malefizschule", tj. "školou ničemníků". Ba naopak, každý přiložil svou symbolickou cihlu k tomu, aby byl stánek vzdělání konečně hotov a aby mohl sloužit svému účelu. Ke školní budově přiléhalo i nádherné tenisové hřiště a jiná sportoviště, která jí dodávala ještě známku navíc. Kašperské Hory nabyly zcela jiného rázu přílivem nových osobností v řadách vyučujících školy i stále rostoucího počtu jejích žáků. Profesoři reálky s jejím ředitelem se s občany městečka brzy důvěrně sžili, brali si za ženy zdejší měšťanské dcery a mnohý radní měl mladého profesora za zetě (např. byl už několikráte zmíněný MUDr. Stingl tchánem ředitele reálky Wohniga, který na své škole začínal jako mladý profesor a byl nakonec až do vyhnání Němců jejím posledním představeným). Tak do Kašperských Hor vstoupil nový život a rozvoj. Generace se střídaly, ty nové to však neměly mít v budoucnu věru nijak lehčí než někdejší. Osud si je vyhlédl jako oběť dvou strašlivých světových válek i proměn a pohrom, které s proměnami časů měly nastat. (...)

Rejštejn
Dobrou půlhodinu cesty od Kašperských Hor leží mezi horami a vrchy, poli a lesy v kouzelném údolí líbezný Rejštejn. Pro svůj svěží horský vzduch a krajinný půvab, v neposlední řadě i pro nádherné koupání ve vlnách řeky Otavy je velmi oblíbeným letoviskem, jemuž dodává turistický ruch na opravdové živosti. Hrbolatá dlážděná silnička vede z Kašperských Hor sem dolů, a kdo po ní putuje, vidí místní venkovany při pilné polní práci kolem úrody obilí či brambor, takže sotva mají čas zvednout hlavu a zvědavě příchozího pozorovat. Naopak kolem nich projde často nepovšimnut, jak mají napilno. Kdysi bývala ta silnice jedinou trasou poštovního spoje ze Sušice (Schüttenhofen) do Kašperských Hor, a kdo jím dorazil na sušické nádraží, na toho už čekaly dostavníky tamních hotelů a hostinců. To byla ovšem doba, kdy dostavníky byly vlastně jediným způsobem osobní přepravy. Bývalo v nich plno a cestující spolu hovořili česky i německy za oněch krásných zlatých časů, kdy se ty jazyky ještě dobře snášely a český student byl i německému děvčeti nápomocen při nastupování či vystupování z vozu. Přišla však léta, za nichž děti ze Sušice každého cizince, který prošel městem a mluvil německy, častovaly posměšky, které ho měly rozezlít. To se dalo snést, když věděl, že také v německých místech se najde příležitost k podobnému pozlobení opačné strany sporu. Když jste tak přijeli do Sušice kolem oběda, šlo se obvykle k "Arcivévodovi Štěpánovi", nechal se předložit jídelní lístek a následně se dalo i podlehnout opojení z jeho četby, než došlo k volbě jídla. Pokud jste se při ní dobře "trefili", ocitla se před hostem velká cínová mísa, v jejímž středu trůnil obrovitý šťavnatý biftek a v devateru prohlubní kolem se uskupovalo devatero nejrůznějších příloh. Celý rok jste se mohli těšit na ten příjezd do Sušice a na čekání u "Arcivévody Štěpána", než přijela pošta, mířící dál do Rejštejna a Kašperských Hor, aby tam své cestující vyložila. Ze Sušice odjížděla obvykle mezi čtvrtou a pátou hodinou a muselo se na ni čekat u hotelu "Koruna" (zatímco hostinec "U Arcivévody Štěpána" stál v ulici Palackého, sušická "Koruna" trůnila přímo na náměstí - pozn. překl.). A pak nám už stačilo jen usednout, vklíněni mezi samé ryzí Šumavany, poznávat povědomé tváře a zdravit se s nimi jako se starými známými. Poštovní vůz neměl ovšem rychlost našich automobilů, hlemýždím tempem se sunul po staré cestě odtud ze Sušice kolem vsí ležících při jeho trase a hovořících jedna německy a druhá zase česky. Zejména jedna z nich byla nekonečně dlouhá a svou délkou činila čest svému jménu. Zvala se totiž skutečně Langendorf, tj. Dlouhá Ves. Tady počínal už tenkrát terén povážlivý nikoli snad v ohledu národnostním, nýbrž pro lecjakou zdánlivě dnes jen pomíjivou příčinu. Dlouhoveští měli totiž jednu nelichotivou přezdívku, jíž je špičkovali němečtí bratři v širém okolí a která je dokázala opravdu rozzlobit na nejvyšší míru. To prošel obcí nějaký řádně namyšlený zrozenec rejštejnský či kašperskohorský a na samém konci Dlouhé Vsi, kde už mohl snadno pláchnout před případnou odvetou, hlasně zvolal nazpátek to jízlivé pojmenování a snažil se spěšně zmizet v dálce. Z plna hrdla zaznělo to jeho hanlivé: "Kuttelfleck! Kuttelfleck!", tj. "Dršťková! Dršťková!", načež unikal i s případnými svými pomahači, co rychle jen stačil, pomstě rozvášněných "Dršťkováků". Na každý pád musela být dršťková polévka zrovna "národním" jídlem Dlouhoveských, jakkoli jejich obec nebyla rozhodně jedinou, kdo měla hanlivou přezdívku. Podobně, byť i jinými jmény, byla překřtěna kdejaká větší obec v okolí. Až do Dlouhé Vsi šla cesta poměrně po rovině, poté však byla krajina stále malebnější, vrch se řadil za vrchem a zvlněná hornatina se vynořovala před očima svými lesnatými svahy vedoucími hloub a hloub do nitra Šumavy hlemýždí poštu, která ještě neznala závratné tempo naší automobilové dopravy a při pomalé, rozvážné pouti dávala zraku svých cestujících spoustu času zplna vychutnat všechnu krásu krajiny. Nádherné pásmo obrazů se odvíjelo před našima očima, už zdálky bylo vidět líbezný Annín (Annathal) a na strmé výšině nad ním kostelík Mouřenec (Maurenzen), věhlasný Radešov (Schröbersdorf), o němž kolovalo nejedno vyprávění, a když už jsme dojeli až k němu, nemohl být ani Rejštejn daleko. V Rejštejně poštovní vůz nakrátko zastavil, vydal dopisy a balíky na zdejší adresy a i nejeden z cestujících tu dosáhl cíle své cesty, vystoupil a protáhl tělo, ztuhlé dlouhým sezením v tom kymácivém a hrkotavém dopravním prostředku. Za Rejštejnem šla cesta nahoru do kopce, v jednom místě bodrý poštovský kočí dokonce slezl s kozlíku a kráčel poštovnímu kočáru po boku, aby koním ulehčil stoupání. Leckterý z ohleduplných účastníků jízdy následoval jeho příkladu a putoval až do Kašperských Hor pěšky napřed, poněvadž po svých tam došel rychleji než s poštou. Pokud si ovšem její slavný vjezd do zvědavého městečka nechtěl nechat ujít, počkal, až i ona zleze vrch, aby znovu nastoupil do vozu, na jehož kozlík se pak vyhoupl i kočí sám. Lehké prásknutí bičem - koně bujně potáhli dopředu a už byli v ulicích města Kašperské Hory, jehož obyvatelé už čekali na příjezd pošty, tak jako se čeká na nádražním peroně příjezd vlaku. Po celou tříhodinovou jízdu kočí své koně šetřil, poslední kus cesty se však museli opřít do klusu, poněvadž bylo prostě otázkou cti ukázat, že pošta jede!
Kašperské Hory a Rejštejn nedělila sice nijaká hranice a jejich obyvatelé byli v obou případech německého kmene, každá z obcí měla však svou vlastní čest a lokální sebevědomí, které se při nejrůznějších příležitostech dávalo zřetelně znát. Jako mezi zarytými hraničáři panovalo i ve vzájemných vztazích zejména mladých Kašperskohorských a Rejštejnských cosi, co nebylo lze označit vždy jako přátelství. Častovali se navzájem jízlivými posměšky, které třeba rejštejnští uličníci rádi užívali, jakmile se na obzoru objevil někdo "z Hor". Provolávali ti hrdinové na údajného "zelňáka z Hor" své nelichotivé: "Krautberger! Krautberger!", aby pak práskli do bot a opakovali svůj pokřik už jen z bezpečného úkrytu. Kolik zelí se v Kašperských Horách konzumovalo, vymyká se mé vzpomínce, přesto tu však zelí jistou roli hrát muselo, jinak by se přezdívka nezrodila. Ostatně ani ti z Rejštejna neušli žertovnému označení, které jim radost právě dělat nemělo. Každý chalupník choval v tamní obci jednu či dvě kozy, které se daly natrefit na každém kroku. V místním dialektu se kozám říkalo "Goissl" či "Hepperl" (i v českém nářečí znamenalo "hejbrle" sotva odrostlé kůzle - pozn. překl.), a tak v jazyce kašperskohorských kluků byl Rejštejn zván nejinak než "Hepperlstadt". Bylo velkou urážkou rejštejnské chasy, když se jí takto předhazovala "kozí hojnost" v jejích končinách.
Hned při vstupu do obce vedl dál do ní malý dřevěný most, cestu pak po obou stranách lemovaly malé domky střech ještě často doškových či nověji šindelových. Ulici zalidňovaly hrající si děti a i potok, protékající pod zmíněným mostem, patřil vedle hamrů, které využívaly na mnoha místech vodní síly šumavských toků, zčásti také zdejší mládeži. Požehnané bylo hamernické řemeslo, požehnané i dětmi, které vzešly z hamernických rodin, vyrostly v nádherném údolí domova a dokázaly zaujmout ve světě daleko odtud důstojné místo.
Když přicházíte do Rejštejna, spatříte vlevo na vyvýšenině stojící kostelík obklopený hřbitovem, takže to malé boží pole leží s mrtvými, spícími v něm svůj věčný sen, takříkajíc vprostřed obce. Ještě o něco výše se nachází prostá patrová budova fary, na náměstí opodál se pak nacházejí zdejší hostince, obchody, pěkné obytné domy i hasičská zbrojnice s cvičištěm rejštejnského požárního sboru. Úzké uličky vedou odtud k malebně položené části obce, také k rejštejnské sklárně (Klášterský mlýn /Klostermühle/ kus dál po toku Otavy - pozn. překl.), jejíž někdejší majitelé, rodiny Lötzova a Spaunova, vyráběli skleněné zboží světového věhlasu. Na hlavním náměstí se nachází i obecní úřad, kde starosta v útulné kanceláři vykonává funkci, jež mu hodností přísluší.
U příležitosti svého posledního pobytu v Rejštejně jsem musela navštívit jeho úřadovnu, abych vyřídila poplatek za hrob, který je mně tak milý a jemuž je potřebí opravy. Poněvadž to byla záležitost na několik let, připravila jsem si značný finanční obnos a byla jsem opravdu překvapena, když ode mě starosta požadoval na čas nijak přesně omezený částku, která mi připadala až směšně nepatrná. Nikdo z nás obou tenkrát netušil, že se ten neomezený čas má proměnit ve velmi, velmi omezený...
Kdysi tu v Rejštejně působil jako farář nejmladší syn staré paní Lotte K. z Kašperských Hor a opravdu neměl při své neznalosti hospodářských záležitostí na této chudé faře nijak lehké živobytí. Od chudého venkovského obyvatelstva nemohl nic očekávat, křty a svatby jen vzácně vynesly co navíc a o to málo, co zbylo, se musil dělit s kaplanem či mu to vůbec přenechat. Často mu farář přenechal i to, co přináleželo jemu samotnému. Tak probíhal v existenčním zápase rok za rokem. Když byl farář podle místního zvyku donucen sezvat k posvícenské slavnosti duchovenstvo ze sousedních míst a počastovat je sváteční hostinou, dlouho pak měl co činit, aby vyrovnal výdaje s tím spojené. Jeho kaplanovi se tak vedlo vlastně lépe, poněvadž ho podobné starosti vůbec netížily. Ve své trvalé chudobě venkovský farář často litoval, že v mladších letech nevstoupil do některého z církevních řádů jako jeho přítel páter S., poněvadž by mu to zajistilo bezstarostnější život. To synovská láska ho přiměla převzít chudou venkovskou faru, aby tak byl nablízku matce, která žila v Kašperských Horách.
Farář Jakob K. se stal knězem z přesvědčení, zůstal však přese svou zbožnost veselé povahy. (...)
Tu a tam se u faráře objevila návštěva z Prahy. Býval to zpravidla nějaký kolega ze studií. Páter S. byl urostlý krásný muž, který u svého jména uváděl obvykle doktorský titul. Když někdy o svátcích sloužíval v rejštejnském kostelíku mši svatou, mnohé ženské oko sledovalo se zalíbením jeho pohyby u oltáře. Byly rázné, téměř vojenské a nějakému vojáku by dělaly čest. Býval na faře vždy vítaným hostem a žádné posvícení tu nikdy nevynechal.
I různé jiné sváteční příležitosti občas nastaly, třeba když do Rejštejna přijel budějovický biskup, což se nestávalo úplně každým rokem, jmenovitě k biřmování. O tom vzácném hostu farářova sestra, která vedla farskou domácnost a byla nejen dobrou kuchařkou, nýbrž i ještě lepší tetou, i po roce horovala a vyprávěla, jak toho byla plná. Zavedla pak někdy své neteře s mnohoslibně tajnůstkářským výrazem k velké skříni, aby jim ukázala obzvláště přepychový kousek, skvostný výrobek zdejší sklárny, totiž "noční vázu" z červeného, květy bohatě zdobeného skla, která vždy o biřmování opustila příšeří skříně, aby tam zase po odjezdu biskupa, který na faře obvykle přespal, až do jeho příští návštěvy zmizela. (...)
Faráři Jakobu K. byl osud málo nakloněn. Neměl se věru těšit na své rejštejnské faře dlouhému životu. Smrt ho odtud vyrvala v pouhých 37 letech jeho mladého věku. Byl to strastiplný konec, způsobený infekcí, vzešlou ze starého mešního roucha. Snad kdyby byl odolnější, dal by se i zachránit. Mešní roucha byla ovšem poté spálena.
Od té doby se v místě vystřídalo mnoho farářů hovořících německy. Teprve po první světové válce se tu stal farářem Čech, někdejší kaplan faráře Jakoba Klostermanna.
Druhá světová válka sem po čase znovu přivedla německého faráře. Když jsem tak jednou stála nad hrobem staré paní Lotte z Kašperských Hor, vyšel mi ten nově ustavený rejštejnský farář naproti. Pocházel z Německa a měl zvláštní plány. Chtěl totiž pro nově zřízený hrob všech farářů, co tu v Rejštejně zesnuli, získat nějaký skutečně pěkný mramorový náhrobní kámen. V těch trudných časech nebyl ovšem takový k sehnání a náklady by byly na tak malou obec jako Rejštejn příliš vysoké. Paní Lotte K. byla kdysi na vlastní přání pohřbena vedle hrobu svého syna, faráře Jakoba K., a černý mramor jejího náhrobku se velmi zalíbil nově jmenovanému faráři. Ten se nyní ptal pozůstalé vnučky staré paní, zda by byla svolná darovat mramor z babiččina náhrobku na jím zamýšlený farářský hrob. Zesnulé by byl pořízen namísto současného kámen menší a pozůstalí by mohli žádat na ten účel jakýkoli obnos. Zaznělo i to, že by náhrobek staré paní vlastně rušil dojem z chystaného farářského hrobu, jinak by klidně mohl zůstat, kde je. Jde prý nakonec jen o kámen...
Paní Lotte nebyla zaživa člověkem, který by snad na takový návrh dovedl říci "ne", a tak s ním byl nakonec v jejím duchu vysloven souhlas. Měl tím být vykoupen i věčný klid staré paní. Věčný klid? Pozdější události to rozhodně zpochybnily.
Venkovský znalec, který náhrobek obhlédl, prohlásil, že přesadit ten velký kámen by byla celkem maličkost a nevyžadovalo by to ani nijak vysoké finanční náklady. Tím byla věc vyřízena a ta ušlechtilá stará žena, která se v životě snažila konat jen to nejlepší, mohla ještě mnoho let po své smrti prokázat chudé obci svého zde zesnulého syna dobrý skutek. Krásný nápis, který jí kdysi jeden ze synů dal vyrýt do černého mramoru: "Vergelt's Gott, riefen dir die Armen ins Grab" ("Zaplať Bůh, volají za tebou chudí do hrobu" - pozn. překl.), byl vymazán, aby byl nahrazen novým. Jsou to jména rejštejnských pánů farářů.
Nový německý farář se snažil i starému kostelíku propůjčit obzvláštní lesk. Jak nám vyprávěl, dal pořádat doma v Durynsku, odkud pocházel, peněžní sbírky, aby hmotně přispěl chudé obci. Viděli jsme stavět lešení a bušit dělníky uvnitř i vně kostela. Nový farář chodil hrdě mezi hroby sem a tam a přihlížel, jak zahradník kropí květy na farářském hrobu. Ten se stal i předmětem obdivu všech, kdo na hřbitov přišli, v neděli pak užaslí přespolní návštěvníci kostela obklopovali místo, kde spočinuly ostatky jejich někdejších duchovních pastýřů.
Spí tam tiše pospolu, mezi faráři německého jazyka i ten český. Stejná země je kryje, všem jim patří květy na hrobě, ptáci jim zpívají stejné nápěvy a daleko hlaholící kostelní zvon k nim rovněž hovoří jedinou řečí. Nic tu nedělí mrtvé. A ti živí? Farář z Durynska, který měl s Rejštejnem tak pěkné záměry, byl i s celou malou obcí vypovězen. Renovovaný kostelík slouží teď ke spáse duše obci jiného jazyka. A co farářský hrob? Budou v něm smět zůstat ostatky zdejších německy mluvících? Či dosáhne zášť i pod zem a zbaví mrtvé pokoje a míru, tak jako to učinila zaživa se všemi, kdo byli vyhnáni ze svého domova, krásného Rejštejna? (...)

Srní a Schlösselwald
Tři hodiny od Rejštejna leží vysoko na příkrém svahu hory, v ústech lidu řečené "Schusterpeternberg", všemu světu odlehlá ves Srní, po německu Rehberg. Kdysi tu bylo vedle kostela, fary a dvou hostinců jen několik málo stavení a po blízkém okolí mnohdy od sebe roztroušené jednotlivé selské dvorce. V neděli se shromažďovali obyvatelé obce a všech jejích částí v místním kostele, pořídili v blízkém malém krámě nákupy a nakonec obvykle zašli do své hospody, aby tam ve vší střídmosti holdovali dobrému pivnímu moku.
Byla také zrovna neděle, když jsem se do Srní dostala poprvé. Podnikla jsem tu dlouhou tříhodinovou cestu po boku své maminky. Maminka! Teprve když už ji člověk nemá, ví, jaké bohatství v ní měl! Kráčela tenkrát zdatně vedle mě, nadechovala se voňavého horského vzduchu a byla naplněna pocitem štěstí, že může být zase doma, na Šumavě. Vzala mě s sebou, aby mi ukázala rodný dům mého děda, který z této vsi pocházel.
Cestou mi plna hrdosti vyprávěla příběhy ze života svého otce, o tom, jaké nesnáze musel překonat, než se mohl stát studentem a poslechnout tak, čeho si srdce žádalo. Kolik jen odvahy k tomu bylo tehdy zapotřebí! Podle místního obyčeje měl jako nejmladší v rodině převzít selské hospodářství a jeho otec se nechtěl zříci dodržení staré tradice. Bylo z toho v domě mnoho mrzutostí a také slz. Osud však měl určit jinak. Po krátké nemoci otec náhle zemřel, a tak převzal statek druhý nejmladší ze synů a bratrovi tím uvolnil cestu na studia. Matka, zbožná selka, nebyla nijak proti, poněvadž podle jejího se nejmladší měl stát knězem. Prodělal jako děcko těžkou nemoc a téměř zemřel, když tu matka slíbila Panně Marii pouť ke Svaté hoře u Příbrami, pokud syn znovu nabude zdraví. Malý Josífek tenkrát skutečně unikl smrti a ona ho vzala na Svatou horu s sebou. Učinila tam znovu slib, že ho dá studovat, aby se stal duchovním. Útrapy dlouhé pouti byly přitom takové, že při ní chlapec opět málem přišel o život a vrátil se do rodné vsi zcela vyčerpán.
Konečně nadešel čas, kdy měl odejít na klatovské gymnázium. Rozloučil se s matkou a sourozenci a věrný bratr Wenzel, který se pak stal za dlouhých let studií Josefovým dobrým duchem, provázel budoucího gymnazistu na pěší cestě až do Klatov. Pro celou ves to byla veliká událost, poněvadž to byl vůbec prvý student, který vzešel z tohoto zapadlého kouta světa. Prostý selský hoch, zvyklý hovořit toliko německým nářečím domovských končin, musel si teď osvojit spisovnou němčinu, k tomu navíc v Klatovech povinný český jazyk a v neposlední řadě pak také latinu, na kterou se tu kladl hlavní důraz. Tehdy panoval předpis, že žáci gymnázia mají spolu navzájem hovořit jen po latinsku, aby se v ní stálým cvikem dopracovali k žádoucí dokonalosti. Byly to opravdu velké nároky a strádání, jež hocha očekávaly v této fázi jeho života, poněvadž podpora z domova byla velice omezená a náklady na byť i skromný pobyt ve městě byly takové, že ho často trápil hlad. Přesto se stal na gymnáziu jedním z nejlepších studentů.
Na chlapce chtivého vědění čekaly však i jiné trampoty: zimní putování závějemi sněhu, za nichž číhalo ze všech stran tolikero nebezpečí, když se vydal domů pěšky po svých, jen aby mohl strávit Štědrý večer s toužebně ho očekávající maminkou a sourozenci. Jak mu bušilo srdce radostným vzrušením z nastávajícího shledání s nimi a jak byl potom natolik vyčerpán útrapami dlouhé cesty, že často už v sobě sotva našel síly užít si vytouženého svatvečera.
Po absolvování gymnázia to znamenalo rozhodnout se pro budoucí povolání. Věděl, jak málo se hodí ke kněžství a chtěl jen na medicínu, usilovat o profesi lékaře. Zbožná maminka se ve svém prostém založení zcela sžila s myšlenkou, že její Josef bude duchovním, a hluboce ji sklíčilo, když jí musel zjevit, jak se to s ním vlastně má. Byly to těžké zápasy, konečně však svolila, srozuměna ovšem jen navenek a viditelně sžírána bolestí a těžkým zklamáním. Ve své lásce k synovi se nezměnila, snášela pro něj dál jakoukoli oběť, on sám však při každém návratu domů musel pozorovat, jak obtížně to snáší a jak tělesně víc a víc schází. Studoval teď už na univerzitě ve Vídni, nabýval stále hojnějších vědomostí, učil se i cizím řečem a postupně uměl plynně hovořit francouzsky, anglicky i italsky. Stal se vyhledávaným společníkem, nikdo by v něm nehledal někdejšího selského synka. Když matce vyprávěl o svých úspěších, dokázala se z nich sice radovat, avšak myšlenka, jež ji mučila, se vrátila, když syn u ní nebyl. Největší bolest jí způsobovalo utkvělé přesvědčení, že ona i její syn mohou očekávat Boží trest za to, že nedodržela svůj slib. Ani farář v Srní jí nedokázal tu věc vymluvit. Pořád plakala a nenalézala útěchu. Když se jednou, už ke konci studií, syn zase objevil doma, byla matka slepá. Bylo těžké se od ní odloučit a jen krásný cíl, který si sám vytyčil, jej držel zpříma a nezlomeného. Zlá náhoda tomu ale tak jako tak chtěla, že maminka zesnula právě toho dne, kdy jejího Josefa ve Vídni 15. června 1841 promovali na lékaře.
Bylo to jako zásah kulkou a někdejší chudý student doznával později už jako zralý muž otevřeně před svými dětmi, jak těžce to neslo jeho svědomí, že své matce připravil takovou bolest.
To mně na cestě tou nádhernou krajinou k Srní vyprávěla moje vlastní maminka a já ty svaté city plně a docela pochopila až tehdy, kdy jsem později oplakávala ji samu. (...) Cestou do Srní a potom ke schlösselwaldské (Schlösselwald jsou dnešní chalupářské osady Dolní a Horní Hrádky, dřívější Unter-, Mittel- a Oberschlösselwald, nad srázy údolí řeky Vydry - pozn. překl.) chalupě zvané Wurmbauernhof bylo mnoho věcí, kterým jsem nerozuměla a které mi tenkrát maminka musela vysvětlovat. Podivovala jsem se nad mnoha prkny při lučních cestách, dlouhými i úzkými, krátkými i širokými, a dozvěděla jsem se, že se jim říká "Totenbretter", tj. "umrlčí prkna". Zemřelí byli předtím, než je pochovali, položeni na takové prkno, které pak po pohřbu vztyčili někde venku při cestě pod širým nebem, až se rozpadlo na prach jako ten mrtvý pod zemí, co na něm kdysi ležel. S ostychem jsem se těm umrlčím prknům vyhýbala - bylo by ostatně hrubým proviněním proti místnímu mravu, kdyby někdo s těmito mlčenlivými svědky lidské pomíjejícnosti měl zacházet s neúctou. Jde-li člověk kolem, náhle ztrácí slova a doléhají na něho myšlenky a otázky, které zůstávají nezodpovězeny. Kdo asi ležel na tom prkně? Byl starý nebo mladý, když skonal? Co mu asi chybělo, že ho musela potkat smrt? Byl to člověk šťastný či nešťastný? A když tu stálo při cestě malé, drobounké prkénko, stanuls a v duchu spatřil to milované maličké i jeho plačící máti. Tolik mi toho poskytla cesta do Srní k přemýšlení a zůstala už provždycky v mé paměti.
Po letech jsem přijela do Srní znovu a šla stejnou cestou po boku maminčiny sestry. Zvolila k tomu výletu obzvláštní datum, místní posvícení (říkalo se tu tomu dni "Rehberger Frauentag" a byl to 15. srpen, tj. svátek Nanebevzetí Panny Marie). Celé týdny předem přijížděli do Kašperských Hor naši selští příbuzní, aby nás k němu pozvali, a velice by se urazili, kdybychom jejich pozvání snad nepřijali. Šumavané byli pohostinní lidé a zejména v takový den se ovšem chtěli dát vidět. Podávala se dvojitá porce polévky s játrovými knedlíčky a mnoha mastnými oky na hladině. Stačila by bezpochyby sama, aby se člověk dosyta najedl. Následovaly dva chody masitých pokrmů s knedlíkem a zelím. Šlo obvykle o vepřové a po něm i skopové, připravené na kyselo. Nepomohly žádné výmluvy, člověk musel jíst, ať ještě mohl či už vůbec nemohl. Závěr tvořily koblihy a buchty (v originále "Buchten"! - pozn. překl.), a co už opravdu žaludek nepřijal, dostali jsme svázané do uzlíčku na cestu domů.
Teta znala takové svátky a dobře mě poučila, že se jídlo musí chválit, aby se hostitelům udělala radost. Tak jsem i z plna hrdla činila. U plně obsazeného stolu mi napadla pohádka o zaslíbené zemi hojnosti zvané "Schlaraffenland", tedy Šlarafie, kam je třeba nejprve se prokousat horou jídla. I my teď měli tu horu před sebou, a i když jsme se jí snad prokousat rovnou nemuseli, tyčila se před námi tak strmě, že se na její vrchol dalo dojít opravdu jen v potu tváře. Byla jako ten zdejší "Schusterpeternberg", hora proklínaná mnohými z těch, kdo před ní stanuli a měli ji zdolat. Její záludnost nám ostatně bylo dáno poznat i při našem návratu zpátky domů. Když jsme obě sestupovaly jejím příkrým svahem, nesla teta na zádech velkou nůši plnou vajec, které se při různých návštěvách u příbuzenstva dostávaly na cestu. Jeden neopatrný krok po hladkém mechu, uklouzla a natáhla se jak široká tak dlouhá. Tělesně sice teta nedoznala nijaké újmy, zato vejce v nůši to odnesla se vším všudy. Kutálela se dolů strání, rozbíjela se o kamení a obsah jejich skořápek by na blatouchově žluté cestě nedal rozhodně nikomu zabloudit. Teta lomila rukama, ale nebylo pomoci, vajec už domů moc nepřinesla. (...)
V roce 1935 jsme byli zase jednou na Šumavě a podnikli tam i výlet automobilem do Srní. Vedla k němu teď už nádherná silnice (byť ještě neasfaltovaná), která v serpentinách obtáčela "Schusterpeternberg". Při cestě už nestála umrlčí prkna a automobil nás vysadil rovnou vprostřed mezitím značně vzrostlé obce. Před jedním hostincem jsme zastavili a zeptali se jedné staré ženy, která stála před domem, kudy že vede cesta na Schlösselwald. Cílem naší cesty byl opět rodný dům našeho děda, řečený "Wurmbauernhof". "Wurmbauer" se tam říkalo "po chalupě", poněvadž první z majitelů dvorce musel i s mnoha svými dětmi nejprve učinit půdu obdělavatelnou, a že v této odlehlé samotě často chybělo potřebné nářadí, hrabali se v zemi jako červi, po německu "Würmer", aby ji dokázali převrátit naruby. Tak přišel prý statek ke svému jménu. (Toto naivní a věcně nesprávné vysvětlení pomíjí, jak poznamenává Gerold Dvorak, že příjmení prvního osídlence znělo prostě Wurm; pro srovnání uvádí pak ještě německy psanou a do češtiny nepřeloženou - podle personální bibliografie Karla Klostermanna, vydané v roce 1976 Krajskou knihovnou v Českých Budějovicích - povídku Karla Klostermanna "Mein Großvater", kterou uveřejnil pražský list Politik v čísle 34 svého 34. ročníku ze dne 3. února 1895 - pozn. překl.).
(...) Když jsme přijížděli ke dvorci, vyšla nám naproti mladší žena a s ní dvě malé dívenky, které si nás prohlížely plny zvědavosti. Sedlák je prý na poli a starší z těch dvou děvčátek se hned rozeběhlo ho přivést.
Netrvalo dlouho a vešel do světnice. Byla to stejná místnost, kterou jsme kdysi navštívily ještě s maminkou a kterou teď obývala už mladší generace rodiny. Když jsme se usadili kolem stolu, už to také nebyl ten starý, červotočí prožraný (v němčině přívlastek "wurmstichig" navozuje i souvislost s naivním vysvětlením "usedlostního" jména statku - pozn. překl.), ale nový z javorového dřeva se zářivě bílou vrchní deskou. Starý stůl už dávno dosloužil a stál v komoře vedle na výměnku. Bratranec, vnuk sestry našeho dědečka, byl muž středního věku, předčasně zešedivělý a zestárlý dřinou v této drsné končině. Vyprávěl nám, jak se musel plahočit, aby ze země vydobyl alespoň to nejnutnější k obživě. Dlouhá zima a krátké léto přinášely spoustu starostí a obilí tu často vůbec nedozrálo. A přece visí tělem i duší na té hroudě, od které by ho nic na světě nedokázalo odtrhnout, řekl a přejel upracovanou dlaní po desce stolu. (...)
Tehdy už byla Šumava pod českou nadvládou (rozuměj v rámci "první" Československé republiky 1918-1938). Potkávali jsme spoustu českých turistů, z nichž se mnozí zastavovali právě tady u "Wurmbauerů". Přiváděl je sem jiný zájem než jen poznávací: Češi totiž chtěli dvorec získat koupí, poněvadž odsud pocházel otec spisovatele Karla Klostermanna. Tak nám to bratranec vysvětloval a opětovně dodával, že ho od rodné půdy nedokáže odloučit nic na celém světě. Ohlásil se mu už větší počet zájemců a obnosy, které nabízeli, byly značné. On však pokaždé odmítl. Namísto dvorce měla tu být zřízena turistická ubytovna, a to právě na památku zmíněného autora, který tady u svých příbuzných prožil mladá léta. Tak důvěrně se Šumavou obeznámen jako on může být jen někdo, kdo v ní skutečně vyrostl.
Turistický dům, pojmenovaný po spisovateli Karlu Klostermannovi, nejstarším synu starého lékaře v Kašperských Horách, vyrostl nakonec na jiném místě Šumavy, jmenovitě v Modravě (Mader).
Když byla v roce 1938 také Šumava přivtělena k Německé říši, dostala Klostermannova chata jméno "Deutsches Berghotel". To, zda po druhé světové válce získala chata nazpět své původní jméno, není mi už známo (ano, stalo se tak: celý český název zněl "Klostermannova chata Klubu českých turistů - pozn. překl.).
Otec a jeho syn by asi nepovažovali za neštěstí, že ten turistický dům musel změnit své jméno, za větší neštěstí by však považovali skutečnost, že sedm let poté byli dobří Šumavané donuceni násilím opustit své domovy a že se to vyhnání událo způsobem tak nelidsky krutým.
I ten můj skromný, nenáročný selský bratranec, který nechtěl za žádnou cenu prodat rodnou usedlost, musel ji pak vydat záštiplné zvůli. Tentokrát už to nebyla finanční nabídka, nýbrž tvrdá nezbytnost, která i tolika jiným uloupila jejich drahý domov. (...)

Modravská chata
Dále šla cesta nádhernými vysokými lesy, kolem prastarých šumavských obrů mezi stromy, kterým už bylo dáno spatřit tolik i převratných proměn osudů, zejména pak těch lidských, a přece budou nadále trvat, aby viděly to, co přijde. Poněvadž co je pouhý lidský život proti tomu, který má za sebou prastarý smrk či jedle?
Toho krásného letního dne míjeli nás početní turisté, většinou Češi. Kolem pádila auta, potkávaly nás těžké náklady dřeva na vozech tažených koňskými či volskými potahy. Mohutné kmeny, zbavené kůry, ležely všude na pokraji lesů a na slunci už zdaleka svítily. Nedlouho předtím prošla totiž opětovně Šumavou ničivá vichřice a ty spousty padlých stromů vydávaly o tom svědectví. Čekaly nyní na to, až budou odtud odklizeny.
Po dlouhé jízdě zabočil automobil na jednu lesní paseku a zastavil před krásným, zčásti dosud jen rozestavěným hotelem, na němž jsme se smíšenými pocity četli jméno nám tak dobře známé.
Budova sama byla co do svého vnitřního vybavení dokončena natolik, že byla zpřístupněna turistickému ruchu a pracovalo se už jen na její venkovní podobě a zařízeních k ní přilehlých. Kus stranou byly do skály vytesány schody, které měly vést na rozlehlou plošinu, umožňující hotelovým hostům pobyt pod širým nebem. Na prostranství před hotelem ležely dosud spousty sutě a nabízely ještě obraz nepořádku. Budova se však na temném pozadí lesa vyjímala opravdu kouzelně. Parkovalo před ní několik aut a stále sem někdo přijížděl či odtud odjížděl.
Když jsme vstoupili do velké jídelny, dojal nás jako milý pozdrav z onoho světa portrét, zavěšený před vchodem a ověnčený jehličím. Zachycoval podobu našeho strýce, maminčina bratra, který nám byl zaživa tak milý a drahý. Vyvstaly před námi staré krásnější časy, které minuly, když jsme tak hleděli na ten dobře vyvedený obraz, na úsměv dobrotivého muže, kterým Klostermann byl.
Vybrali jsme si jeden stůl, od něhož jsme měli podobiznu blízko na očích, načež se objevil číšník a ptal se nás česky, co nám může přinést. Jakž takž jsme ze sebe vypravili odpověď v téže řeči a číšník netrpěl nijakou nenávistí vůči všemu německému, poněvadž s úsměvem doplnil, co nám v jeho rodné češtině chybělo. Vpletl do ní dokonce jedno německé slovo, které zase vyloudilo úsměvy z naší strany. Ta vzájemná vstřícnost nás dobře naladila a přišla s ní pak vhod i dobrá přesnídávka, která měla utišit hladové žaludky. Vcházející i odcházející turisté hovořili česky, a poněvadž všeobecná nálada tu byla vůči Němcům trochu napjatá, hovořili jsme spolu tiše, poněvadž jsme se jinak než německy dorozumívat neuměli.
Zdrželi jsme se asi hodinu a museli jsme se s tehdy ještě Klostermannovou chatou, jejímiž jsme byli hosty, rozloučit. Ještě poslední pohled na obraz a ten přátelský úsměv, který zachycoval, jsme si odnášeli s sebou. Platil přece všem, kdo sem vstupovali, aniž by se ptal, zda jsou Němci nebo Češi, tak jako syn těch okolních lesů viděl v Šumavanech jen lidi a soudil je toliko podle jejich vnitřní hodnoty. (...) Všechna jeho láska patřila Šumavě a z ní bral i látku ke svým románům, proniklým zcela duchem smíření a líčícím lidi jeho domova takové, jací skutečně jsou.
V létě roku 1934 se objevil ve vídeňském deníku Wiener Tag článek pod titulem "Der Hochwald und die Grenzer" ("Pomezní hvozd a jeho obyvatelé" - pozn. překl.), kde se o Karlu Klostermannovi psalo takto:
"Mistr naturalistické regionální prózy Karel (v originále ovšem "Karl" - pozn. překl.) Klostermann, syn sušického lékaře a jeho paní ze starého sklářského rodu Abele, zachytil jižní Šumavu v románech, jejichž hrdinové nosí německá i česká jména a jsou svými osudy nerozlučně spjati s šumavskou zemí. Karel Klostermann, žák Zolův a literární spřízněnec Klary Viebigové (1860-1952, rovněž "Zolaide", jak ji nazývají pro její formální blízkost čelnému francouzskému představiteli naturalismu německé učebnice literatury - pozn. překl.), vystihl ve svém díle právě to, co je pro tuto krajinu tak typické: její melancholii, její podivný, ani tím nejjasnějším sluncem nezaplašitelný smutek, její pevné lidské charaktery, které se v zápasech s přírodou stávají hranatými a zahořklými, její soumraky plné vanoucích mlh, které opřádají lesy i vrchy ponurým šlojířem tajemství."
K 10. výročí Klostermannova úmrtí 1933 byl u příležitosti nového vydání jeho spisů v jednom časopise zmíněn i soud starého prezidenta Tomáše G. Masaryka o autorově díle:
"Náš pan president má rád Karla Klostermanna, zejména oceňuje jeho velikou lásku k lidem, jeho ušlechtilý charakter a jeho typickou spisovatelskou osobnost." (Pramen, z něhož je citováno, není uveden, je však známo, že Klostermann měl k nové republice vztah značně kritický, jak to vyplývá např. z jeho pozdní korespondence s knížetem Windischgrätzem - pozn. překl.)

Na Antýglu
Velkou přitažlivost měl pro turisty selský dvorec Antýgl (v originále Antigelbauer - pozn. překl.), poněvadž se tu podávali k jídlu pstruzi. Za mého mládí byly tam ty ryby znamenité chuti velice laciné, jeden kus připravený "na modro" či pečený stál na Antýglu pouhých deset krejcarů. Pokud se dal smažit na másle, cena se nijak neměnila. Kdo byl hladový i potom, mohl se dojíst až úplně dosyta, kolika jen pstruhy chtěl. Selka na Antýglu nešetřila ani chlebem a máslem. U jejího stolu se za oněch časů nečinil nijaký rozdíl v tom, zda k němu zasedl Němec či Čech. Ta hrdla polykala stejně, ať mluvila tak či onak. Útrata se za starého Rakouska platila taky stejnými penězi, dobrými rakouskými krejcary, na zlaté nedošlo; tolik by ti pstruzi stát přece nikdy nemohli. Kde se dostala vejce, bylo jedno za tři krejcary! Když pak nasycení hosté spokojeně táhli někam zpátky k domovu, dýchali týž vzduch, touž lesní vůni, jejich oči hleděly do jim všem společně náležející vlasti, vzhůru k jim všem společnému modrému či oblačnému nebi a nádhera tohoto divukrásného koutu světa se jim při tom putování otevírala stejnou měrou vstříc. Ti všichni naslouchali v hodinách své pouti údolím Vydry, německy místními lidmi zvaným "Schachtelei", šumění a divokému běsnění vody v jazyce tady jen jednom jediném. (...)

Hůrka
Pro svou krajinnou krásu je i Hůrka (Hurkenthal) hojně navštěvovaným výletním místem. Nepatrná osada, kolem dokola obklopená lesy, které se jen rozestoupily, aby jí udělaly místečko. Prastará, omšelá stavení, jen co bys na prstech spočítal, jak málo je jich; kostel s kaplí nacházející se hned vedle a klenoucí se nad podzemní kryptou, rodinnou hrobkou Abeleových; fara, nevzhledná malá budova naproti kostelu, pak hostinec, vybavený veškerým komfortem, a poblíž prastarý dům, obývaný chudými rodinami tamních dřevorubců. Jsou to přívětiví lidé, zvoucí hned k sobě dovnitř, aby se tak dal zhlédnout i vnitřek obydlí, které kdysi sloužilo Abeleům za jejich panský dům. Na někdejší bohatství sklářského rodu v něm už nic neupomíná, a když jej opouštíte, jste na krásné lesní cestě, která vede k jezeru Laka (Lackasee), plni myšlenek na proměny časů. Celá pokolení klesla do jejich propasti, aby se nikdy nevrátila. Chudé dřevorubecké rodiny, které bydlí za zdmi oprýskanými tolika lijavci a bouřemi,nevědí nic o někdejším lesku, jaký tu vládl, dovedou vyprávět jen o bídě a nouzi, o tuhých zimách na zdejší samotě a o všech trampotách, jimž je dřevorubec vystaven při svém těžkém povolání. Slyšíte je hovořit jejich šumavským německým dialektem a jejich děti, hrající si bosky a v chatrném odění před domem, hledí na cizince plachýma očima.
Velký hostinec vedle tohoto zpustlého domu byl později upraven na penzion pro letní hosty. Byl opatřen střešní zahradou, kde byla postavena lehátka, zvoucí k pohodlnému pozorování nádherných okolních lesů, aby se tím víc podivně odlišoval od zubem času tak navštíveného obydlí místní chudiny. Vlídný hostinský byl šťasten z každého turisty, který k němu zavítal, poněvadž v tom odlehlém malém světě měl i on krušné živobytí s penzionem, odkázaným jen na pár svých hostů a na turisty tudy procházející. Za špatného počasí, když nadešly ony často dlouhotrvající šumavské deště, býval jeho hostinec úplně prázdný a nálada hostů penzionu se mu dávala také řádně znát. Vložil do nového zařízení spoustu peněz a měl těžké starosti, zda je získá nazpět.
Malá patrová fara naproti měla zvláštní osudy. Jak to časy a poměry přinášely s sebou, střídala se i tady farářova národnost. Tak tu úřadoval jednou německý a potom zase český farář, v obou případech však mající v opatrování klíč ke kryptě. Když byla krypta v roce 1820 zbudována, ležel klíč v rukou německého faráře.
Hůrecká hrobka Abeleů má pro zdejší končinu v jistém smyslu symbolický význam. Ta rodina sem přinesla bohatství a blahobyt a zdejším obyvatelům dala práci a chléb. Život sklářských dělníků byl zajištěn její ochranou a s jejím zánikem vydal se tady sklářský průmysl jinými cestami. Osud rodiny Abeleovy zachytil spisovatel Karel Klostermann ve svém románě "Skláři".
Potomci Abeleových žili zčásti v Železné Rudě (Eisenstein), zčásti v pak Bavorsku a v Rakousku. Setkávali se často v Železné Rudě, společně navštěvovali hůreckou hrobku a dávali v kapli nad ní sloužit mši svatou, které se účastnili. Kaple s kryptou je zdaleka viditelná a tyčí se vprostřed vysokých lesů, které Hůrku obklopují všude kolem. Když vstoupíte dovnitř kaple, leží před vámi v kamenné podlaze vsazená velká kamenná deska s následujícím nápisem:

Abelische Familiengruft
Von den dankbaren Kindern den teueren irdischen Resten ihrer hier
ruhenden Eltern
Herrn Christian Ferdinand Abele
Frau Katharina Rosner
Und vom trauernden Gatten der Hülle seiner, ihm durch frühen Tod
Entrissenen unvergeßlichen Gattin
Frau Susanne Abele, geb. Freiin von Hafenbrädl
Geweiht und errichtet im Jahre 1820.

( Abeleovská rodinná hrobka
Od vděčných dětí drahým pozemským ostatkům jejich zde
odpočívajících rodičů
pana Kristiána Ferdinanda Abele
paní Kateřiny Rosnerové
a od truchlícího chotě tělesné schránce jeho předčasnou smrtí mu
vyrvané nezapomenutelné choti
paní Zuzany Abele, roz. svobodné paní z Hafenbrädlů
Vysvěceno a zřízeno v roce 1820.)

Pod tím bylo lze číst následující průpověď:
Auf des Glaubens Sonnenberge
Sieht man ihre Fahnen weh'n,
Durch den Riss gesprengter Särge
Sie im Chor der Engel steh'n.

(Na víry slunečných vrších
zřít je jejich vlajky vát,
škvírou v puklých rakvích tušit
v sboru andělů je stát.)

V zadní části kaple se nalézaly dřevěné schody, vedoucí dolů do krypty. V jen spoře osvětleném prostoru byly tu ve dvou řadách vedle sebe a nad sebou vystaveny rakve.
Časem se opravdu mnohá z těch rakví rozpukla, mnohá škvíra byla snad způsobena i rukou nepovolaných, jimž zvědavost nedala klidu. Tak stála rakev předčasně zesnulé Susanne Abeleové, roz. svobodné paní von Hafenbrädl, delší čas otevřena, jak z ní kdosi jednoho dne sňal víko. Bylo s podivem, že vzácný perlový náhrdelník, zcela zarostlý do mumifikovaného těla mrtvé, zůstal neporušen na svém místě. Ty perly měly být kdysi vyloveny lovci perel ze zlatonosného písku řeky Otavy. Rakev byla později potomky rodiny obnovena a znovu zakryta víkem.
Vdova po nebožtíku doktorovi z Kašperských Hor pocházela rovněž z rodiny Abeleovy a i ona měla zajištěno místo v jejich rodinné hrobce. Často však říkávala svým příbuzným, že by byla raději pochována po boku svého nejmladšího syna, faráře v Rejštejně už proto, že tam by bylo lze její hrob navštívit daleko snáz než v tak odlehlé Hůrce. Tehdy nemohla tušit, že i přístup k tomuto hrobu bude v pozdějších dobách jejím pozůstalým upřen. V hůrecké kryptě spočívá tělo jejího chotě, kdysi vůbec prvního studenta ze Srní, kterému tak Abeleovi zajistili přátelské pohostinství i po jeho smrti. Svá první doktorská léta prožil jako tovární lékař v Debrníku (Deffernik) na majetcích této sklářské rodiny. Hluboké přátelství ho pojilo už jako studenta se syny domu, když pak zemřel, řekl poslední žijící z nich: "Byl zaživa naším nejlepším přítelem, ať je tedy s námi spojen i ve smrti."
I Klostermannovu rakev čas poničil a jeho vnučka Katharina, nadšená Šumavanka, si nenechala upřít obnovu rakve s dědečkovými ostatky na své vlastní náklady. Dala ji dokonce vypolstrovat sametem. "Neměl v životě nijak měkce ustláno, ať má tedy alespoň po smrti," vyjádřila se prý.
To se stalo po první světové válce a přenesení tělesných ostatků zesnulého se ujal jeden český farář, který měl nyní klíč ke kryptě v opatrování. Ten kněz neměl v Hůrce, kam prý byl ustaven za trest, nijak dobrou pověst. Jeho hospodyně se postarala o to, že se do lidských řečí dostalo leccos z toho, co bylo lépe zamlčet. Býval často opilý a příbuzní, kteří asistovali exhumaci ostatků doktora Klostermanna, nemohli se při tak posvátné ceremonii oddat svým citům, jak by si přáli. Bylo pro ně vysvobozením, když celý obřad skončil.
Rodinná hrobka Abeleových byla v těch časech po prvé světové válce hojně navštěvována. Český národ uctíval tenkrát toto místo posledního odpočinku různými způsoby. Čeští středoškolští profesoři zavítávali sem do krásné Hůrky i s celými třídami, aby hrobku navštívili. Zdaleka přicházeli lidé a pokládali květiny na rakev zemřelého Klostermannova otce. Byli to Češi, kteří přišli uctít památku muže, který byl jazykem Němec, poněvadž byl otcem jejich milovaného autora.
Pro zmíněného faráře byl však příliv turistů vítanou příležitostí k tomu, aby si z něho udělal výnosný obchod. Když jednou navštívilo kryptu na třicet českých hasičů, žádal "majitel klíčů" vstupné za každou osobu zvlášť. Klid mrtvého býval tak často rušen i osobami nepovolanými, přičemž pozůstalí nemohli proti něčemu podobnému nic dělat.
Kdysi tak prací zmožený venkovský lékař spí tiše vedle svých starých přátel, neví nic o národnostních svárech, které se přehnaly přes jeho vroucně milovanou Šumavu, nic netuší ani o úctě, poskytované mu synovou zásluhou. Co by asi on, člověk bez nároků, stavějící svou vlastní osobu vždycky skromně do pozadí, této úctě řekl? On, lidumil s respektem ke každému jednotlivému člověku, co by asi pověděl k vyhnání šumavských Němců?
Staré stromy kolem potřásají svými korunami, sklánějí se vrcholky níž k zemi, povívají větvemi a kývají jimi navzájem, jako by si rozuměly, jako by chtěly říci: "Stojíme tady po staletí, přetrvaly jsme generace, celá lidská pokolení, tolik jsme toho prožily, zášť lidí i jejich vzájemné smíření! Jsou mnozí, kdo si přejí smíření - na obou stranách sporu! Nakonec je stejně všechny přežijeme, všehny nicotnosti a malichernosti tohoto světa, neboť není nic pomíjivějšího nad lidský život."
Jak by ten dobrotivý otec souhlasil, kdyby si mohl přečíst, jak dal o lidském smíření promluvit svému srdci jeho syn, také tak německy cítící jako on, na stránkách svého česky psaného románu "V ráji šumavském":
"... ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarvého světla hory, lesy, skalní temena i stráně, utkávaje modré a fialové závoje přes husté lesy a nachově černé stíny přes hluboké rokle a úžlabiny; ať vše se koupá v moři světla poledního slunce; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivé, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna hřbety a ostré výběžky temen horních v záhyby světlého roucha svého, onde odkrývajíce nové, dosud nevídané tvary, hroty, báně, spousty lesní, řídké pažitě, smutné, klečí porostlé plochy: jest to jedno, pravím; máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš; zapomeneš na nicotné naše spletky, malicherné štvanice; otevřeš srdce své trpícímu, zápasícímu lidu, jemuž osud zde rozkázal žíti, a nebudeš uvažovati, zda lid ten mluví česky nebo německy; budeš v něm milovati své bratry, obyvatele vlasti své, jejíž dílem jsou tyto kraje..." (V originále vzpomínkové prózy je zařazena tato citace z Klostermannova románu ve vlastním německém překladu jeho neteře - pozn. překl.)
Tak psáno v roce 1893, v časech, kdy národnostní zášť dosud nebrala lidem domov. Tak přemýšlel ten, kdo miloval Šumavu a v ní stejnou měrou i všechny, kdo tu žili. (...)
Kolika bolestí a slz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby si národnost nenárokovala tolik místa v duši člověka! Lidé by se mohli vrátit na krásné mosty svého dětství, kde se nikdo neptal po národnosti či rase, kde se dalo mluvit navzájem jen řečí srdce! (...)
V lesích kolem Hůrky zpívají ptáci dál své staré písně, stromy šumí svou dávnou řečí, která je stejně mezinárodní jako šum a hukot bystřin, valících se po bouři z hor do údolí. I prameny zurčí stejnou jednotvárnou melodií jako dřív, jen jazyk lidí se tu změnil - německé hlasy tu dozněly.
Zdalipak budou i ti, kdo spí v rodinné hrobce Abeleových, oloupeni o domovskou půdu, v níž byla krypta vyhloubena? Zda i oni z ní budou vypovězeni? Snad se vznáší strážný duch rovněž už dávno zesnulého syna nad ostatky jeho německého otce!
Klíč ke kryptě leží nyní, zdá se alespoň, s konečnou platností v rukou českého faráře. S konečnou platností? I to leží v mlžinách času --

P.S. O dalších poválečných osudech hrobky v Hůrce za komunistické "lidovlády" se lze dočíst v internetovém souboru Jihočeské vědecké knihovny Kohoutí kříž mnohou podrobnost. Ten příběh je na celý román a dotýká se jako biblický bratrovražedný příběh Kainův a Ábelův každého z nás přímo tělesně.

Kašperské Hory se neocitají v čele Aninčiných ("Aninka Jelínkovic" ji jmenuje a opakovaně zmiňuje ve svých českých dopisech manželce Bettyně Karel Klostermann) vzpomínek na Klostermannovy a "jejich" starou Šumavu nijak náhodou. Odtud "z Hor" pocházel Alois Jelinek, později gymnaziální profesor ve Vídni, kde pak i jeho dcera Anna neprovdána až do své smrti žila a působila v metropoli na Dunaji jako učitelka a ředitelka školy. Tady v Kašperských Horách léčil neduhy místních MUDr. Josef Klostermann a jeho žena Lotte, jejíž vzpomínky na manžela Anna Jelineková literárně zpracovala a které věnovala Šumavskému muzeu v Pasově. Přeložila kromě toho do německého jazyka i snad nejznámější dílo Karla Klostermanna, nejstaršího syna kašperskohorského pana doktora a jeho "Frau Doktor", totiž román "Ze světa lesních samot" (byl mimochodem roku 1933 v Československu i zfilmován na prvý vůbec scénář Otakara Vávry a s hudbou E. F. Buriana, který si v něm tenkrát zahrál roli dřevorubce), vydaný v němčině pod titulem "Aus der Welt der Waldeinsamkeiten" péčí nakladatelství Morsak v Grafenau roku 1993, tedy až po překladatelčině smrti, průklepy některých jiných jejích překladů jsou rovněž uloženy v pasovském muzeu "odsunutých" německých Šumavanů. Ossi Heindl v doslovu k tomuto knižnímu vydání jejího překladu cituje z německého věnování tehdy už téměř devadesátileté paní Anny jmenovci Karla Klostermanna, studentu matematiky a pozdějšímu učitelskému kolegovi Heindlovu na gymnáziu v bavorském Zwieselu Karlu Klostermannovi, vyhnanci narozenému ještě v šumavském Rejštejně: "Mému milému prasynovci, jmenovci autora tohoto románu, věnuji svůj prvý překlad, který je mi obzvláště milý proto, že mne uvedl do díla mého milovaného strýce. Neloučím se lehce se svým překládáním, ale je mi už 88 let a chci svěřit svou životní práci do dobrých rukou..." Tam v Pasově na Horním hradě leží i nevydaný rukopis Verlorene Heimat, z něhož pořídil Klostermannův překladatel do němčiny Gerold Dvorak výběr asi poloviční a věnoval jej v Čechách kašperskohorskému Muzeu Šumavy. To v jeho zdech jsem se zásluhou dr. Vladimíra Horpeniaka, ředitele muzea, k textu dostal i já a pořídil z něho i z Dvorakova doslovu tento český překlad. Pokud se tu opakuji v některých údajích po vývodech Dvorakových, omlouvám se mu, byť dodatečně, a jsem mu, tím více že v jeho nepřítomnosti (tu zčásti nahrazuje jeho zastoupení na internetových stranách Kohoutího kříže, kde mu asistuje i jeho paní Christa Anna Dvoraková), zavázán díky.

Něco o autorce textu "Ztracený domov"

Gerold Dvorak

Paní Anna Jelineková je neteří Karla Klostermanna. Její matka Rosa Jelineková, roz. Klostermannová, byla nejstarší z pěti spisovatelových sester, její otec byl gymnaziálním profesorem. Anna se jim narodila v roce 1875. Zvolila si učitelské povolání a stala se později ředitelkou jedné z vídeňských škol. Zůstala po celý život neprovdána - to, zdali zákon, který ještě v 19. století učitelkám sňatek zapovídal, v tom sehrál rozhodující roli, mi není známo - a zemřela teprve roku 1972 v požehnaném věku 97 let (podle svědectví Fritze Pfaffla se tak stalo v hornobavorském městě Trostberg, kde vposledku žila u své dlouholeté pomocnice v domácnosti -- pozn. překl.).
Anna Jelineková měla ke svému strýci, spisovateli Karlu Klostermannovi, skutečně úzký vztah: je to ona "Aninka Jelínkovic", kterou Klostermann často připomíná v korespondenci se svou druhou ženou Betty (ty dopisy vyšly i knižně pod titulem "Dopisy Bettyně"). Podle všeho byla jediná z generace, následující v Klostermannově rodu po něm a jeho devíti sourozencích, kdo vládla znalostí češtiny a mohla tedy i číst a chápat povídky a romány svého slavného strýce. Když už byla na zaslouženém odpočinku, horlivě pracovala na jejich německých překladech, aby se s nimi mohlo seznámit i příbuzenstvo, znalé právě jen němčiny. Jazyková a stylistická kvalita těch překladů není zvlášť dobrá. Paní Jelineková také žádný z nich nezveřejnila a teprve roku 1993 se ředitel školy Oskar Heindl ze Zwieselu postaral o vydání jejího překladu Klostermannova prvního románu "Ze světa lesních samot" nákladem Verlag Morsak v Grafenau pod německým titulem "Aus der Welt der Waldeinsamkeiten". Průklepové kopie několika jiných svých překladů předala paní Jelineková v roce 1959 muzejnímu archívu Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově.
Paní Jelineková sepsala i obsáhlý (254 normostran DIN A4 strojopisného textu) životopis svého děda, kterého velmi ctila, ačkoli ho osobně nikdy nepoznala - rok jejího narození se totiž kryje s rokem jeho úmrtí -, s titulem "Med. Dr. Josef Klostermann - Leben eines Arztes im Böhmerwald" ("MUDr. Josef Klostermann - život jednoho šumavského lékaře" - pozn. překl.). Ta strojopisná "kniha" má pozoruhodnou cenu jako historický pramen jak k dějinám města Kašperské Hory, tak k historii celé "jižní" Šumavy. Originál se nachází v soukromém majetku, po jedné z kopií vlastní text Muzeum Šumavy v Kašperských Horách a už zmíněné Böhmerwaldmuseum v bavorském Pasově.
Kolem roku 1955, kdy bylo Anně Jelinekové už 80 let, vznikl - snad pod dojmem vyhnání německého obyvatelstva z Čech, zejména přirozeně ze Šumavy - její mnohdy snad až příliš ostře proněmecký spis s názvem "Verlorene Heimat" ("Ztracený domov" - pozn. překl.) o rozsahu 115 normostran DIN A4. Jazykový tvar vzpomínkového textu vykazuje místy znatelné slabiny (autorčino stáří?), které opis opatrně koriguje, někdy i věcné nejednotnosti. Nemá také vše na těch 115 stranách pramennou hodnotu, takže moje úprava textu zčásti vypouští i delší jeho pasáže, jejichž absence je ovšem vždy vyznačena třemi tečkami v závorce: (...). Velice poučné jsou zato "ilustrace" textu pomocí vlepených fotografií. Originální podoba spisu je nápadná i tím, že paní Jelineková často přelepuje příjmení "Klostermann" pásky papíru či je nahrazuje jinou textovou formulací. Pouze proto, aby se zamezilo opakování výrazu, tak podle mého názoru učiněno nebylo. Ani tuto svou práci paní Jelineková nezveřejnila; nachází se v archivu už vícekrát zmíněného Šumavského muzea v Pasově.

- - - - -
Kašperské Hory / Rejštejn / Hrádky, Srní / Modrava / Hůrka, Prášily / Vídeň (A) / † † † Trostberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy