HILDE PEYR-HÖWARTHOVÁ

Frühling im Böhmerwald Oft träume ich von Böhmens Fluren, wie ich sie in der Kindheit sah und Bilder, die ich längst verloren sind wie durch Zauber wieder da. Schnee ist geschmolzen in den Wäldern, die Moldau rauscht, die Welle schäumt und jeder Grashalm drängt zum Lichte, dass er den Frühling nicht versäumt. Im Garten duftet schon der Flieder, die Birke grünt am Wiesenpfad, die frisch gepflügte Ackererde erwartet schon die neue Saat. Sogar die ersten Fichtenwälder umspielt ein Hauch von blauem Licht, wenn sich ein Sonnenstrahl am Morgen den Weg durch ihre Wipfel bricht. Was ist geblieben von dem Frühling, den meine Träume mir gezeigt? Oft sehe ich zerstörte Bilder, wenn sich mein zum Spiegel neigt. Doch immer keimt das neue Leben und es vergeht - und es fängt an und alles läuft in jenen Bahnen, wie sie der Schöpfer einst ersann.	Jaro na Šumavě Že jsem je v dětství znala kdysi, o českých luzích často snívám; ztracená vzpomínka je křísí, jak zázrakem, jak voda živá. A v lesích kolem tají sněhy, Vltava pění se a šumí, trávou se rozvoňují břehy, jak to jen nové jaro umí. Šeříky v sadě vonící, břízy oděné do zeleně! Touha, ztajená v ornici, po setbě dychtí okouzleně. A i ta temná smrčina jakoby jasem promodrává, když slunko zrána počíná za hradbou lesa vzhůru vstávat. Co ze snů jara zůstalo, jak si je mysl uchovala? Tvář v zrcadle máš svraskalou, naděje trvá však, i malá.. A i když třeba škobrtá, zajde snad načas, vstane zase. Věčně tak pouť jí načrtá Stvořitel provždy v jarním čase.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 5, s. 217
Noch lebt mein Dorf Ich kenn' ein Dorf im Böhmerwald an einem grünen Teich, wo Klee und wilder Ginster blühn, dort war mein Königreich. Zur Kirche führt ein Wiesenweg gesäumt von Apfelbäumen, noch lebt mein Dorf am grünen Teich in allen meinen Träumen.	Ještě žije má ves Znám jednu ves na Šumavě, rybník, zelená tiš, jetel a keře kručinek, královská moje říš. Cestu v lukách ke kostelu řada jabloní vroubí, v mých snech ještě žije má ves, zelená tiš tam v hloubi.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, č. 5, s. 217
Wurzeln Wenn du, mein spätgeborenes Kind, mich nach den Wurzeln deiner Ahnen fragst, weht immer noch der Ruch verbrannter Erde durch die aufgescheuchte Sinne und Niemandsland trägt immer noch den Schorf von schlecht verheilten Wunden wenn ich nach den vertrauten Bildern eigner Kindheit suche.	Kořeny Když ty, mé po tom všem už narozené dítě, se po kořenech svého rodu ptáš, stále dál věje pach spálené země dosud zjitřenými smysly, zajizvují se v zemi nikoho zle vyhojené rány, když se chci vydat po stopách svého vlastního dětství.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 425
Am anderen Ufer Nur einen Steinwurf entfernt, jenseits des Flusses im Land meiner Väter rosten die Pflüge im Feld. Aber immer noch blüht der Hollunder am Hang, zieht der Brachvogel über das Ried, reift die Beere am Strauch, flammt der Mohn im verwilderten Garten. Nur die Knospe der Rose welkt vor sich hin, als wüßte nur sie: Hier ist Blühen vergeblich.	Na druhém břehu Co bys kamenem dohodil na druhé straně řeky v zemi mých otců pluhy rezavějí v poli. Stále však ještě tam na stráních kvetou bezy, kolihy táhnou přes třasovisko, zrají bobule na keřích, planou máky ve zpustlých zahradách. Jen poupata růží vadnou, než rozvily se, jako by věděly jen ony: tady je marno kvést.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 9, s. 422
Allerseelen Mondlicht gleißt auf schwarzen Teichen, spielt mit Welle und mit Wind. Nacht hängt in den dürren Zweigen und die Zeit verrinnt. Geisterschatten in Alleen, Schritte, die verklungen sind. Moder nistet im Gemäuer und die Zeit verrinnt. Kreuze wachsen aus der Erde, Leben, die vergessen sind. Sterne ziehn die alten Bahnen und die Zeit verrinnt.	Na Dušičky Luna sedá na rybníky, vítr do tmy doznívá. Noc zašeptá v suchých větvích. A čas uplývá. Stíny duší po alejích, tiché jako zaživa. Práchniví zdi, staré střechy. A čas uplývá. Kříže rostou z čerstvé země. Dech svic se tam zachvívá. Hvězdy jdou po starém nebi. A čas uplývá.
Hoam!, 1997, č. 11, 3. str. obálky
An jenem Tag An jenem Tag, als die schwarzen Vögel über die Wälder kreisten und Finsternis kam am hellichten Tag, da schickte man euch auf die Reise mit leichtem Gepäck, das schwerer wog als der Stein auf dem Acker, wo man den letzten der Ahnen in verlorener Erde begrub.	Onoho dne Onoho dne, kdy černočerní ptáci kroužili nad lesy a nastala tma za bílého dne, vydali jste se na cestu. Těch pár věcí, co směli jste vzít s sebou, tížilo víc však než kámen na poli, který poslední z předků vydobyl ze ztracené země

Grenzland Die Stille hallt in dunklen Wäldern, die Farne wachsen auf bemooster Wand und Rehe äsen auf vergrasten Feldern, verlass'ne Dörfer starren in verlor'nes Land. Der Moder spiegelt sich im schwarzen Weiher, geschund'nes Land, das seine Wunden zeigt, und Jugendträume ziehn vorbei wie Nebelschleier an den Ruinen, wo das Leben schweigt.	Pohraničí Ticho se v temných lesích drolí, kapradí roste v mechu z lůna skal. laně se pasou na zarostlých polích, ztracenou zem tu kdosi zanechal. Čerň rybníků je plísní potažena, vsi zhanobeny v kraji plném ran. jak zašlé sny do mlhy beze jména mizí, ruiny, ne: hroby dokořán.
Moldauquellen Ein Bach geht auf die Wanderschaft, verlässt die kleine Welt, nichts hält ihn auf - was immer auch sich in den Weg gestellt. Auch du willst fort aus diesem Tal, auf neuen Bahnen ziehen, suchst wie der ruhelose Bach der Enge zu entfliehn. Noch folgst du seinem schnellen Lauf, bald wirst du ihn verlassen, auf fremden Wegen gehst du jetzt, auf unbekannten Straßen. Ein grenzenloser Horizont lüuft deinem Weg voraus, kein Ziel, das deine Mühe lohnt, kein schützend Dach, kein Haus. Doch irgendwo - da rauscht ein Fluss, du beugst zu ihm nieder, er kommt aus einem fernen Tal und du erkennst ihn wieder. Er ist wie ein vertrauter Freund, der sich dir zugesellt, wo keiner deinen Namen kennt - in einer fremden Welt.	Prameny Vltavy Pramen do světa putuje, les marně už ho hlídá. Ne, ničím nelze zastavit ten proud, co se na cestu vydal. I ty svět dětství opustils a začal dlouhou pouť. jako ten pramen neklidný chceš tísním uniknout. Dosud tě šumem provází ten milovaný břeh, brzy však do neznáma sám půjdeš po cestách všech. Před tebou obzor bez konce sahá až k oblakům. Bez cíle půjdeš. Ochranu ti nedá rodný dům. Za tebou zdáli šumí proud a ty se k němu skláníš, jde k tobě z rodných údolí, poznáš ho bez váhání. Je jako přítel na cestách, dál chce tě provázet, kde sotva kdo tě jménem zná, kde cizí je ti svět.
Sprache Rauschen von Wäldern, Wassern und Wind, das ist die Sprache, an der ich die Heimat erkenne. Nichts ist geblieben vom Schweiß jener Hände, die gerodet, gepflügt, gesät und gebaut. Nur der zerklüftete Stein auf der Halde widersetzte sich blinder Zerstörung. War er's, der dem spielenden Kind einst die Wange geritzt? Rauschen von Wäldern, Wassern und Wind und eine Narbe die zu bluten beginnt, das ist die Sprache, an der ich die Heimat erkenne.	Řeč Šumění lesů, větru i vod, to je ta řeč, po níž poznávám domov. Nic nezůstalo z plodů potu oněch rukou, které mýtily, oraly, které stavěly a sily. Jen kus ostrého kamene na haldě trosek odolává nekonečné slepé zkáze. Byl to snad právě on, co kdysi rozťal ret děcku při hře na válku? Šumění lesů, větrů i vod a jizva, která někdy ještě krvácí, to je ta řeč, po níž poznávám domov.
Eckartbote, 1995, č. 2, s. 13
P.S. Báseň pochází z autorčiny sbírky Erinnerungen an den Böhmerwald.
Begegnung Ich suche dich nicht bei den schwarzen Kreuzen, wo das große Schweigen beginnt, ich sehe dein Antlitz im Spiegel der Teiche und hör' deine Stimme im Wind. Ich suche dich nicht bei den schwarzen Kreuzen, ich gehe durchs blühende Land, späh' auf einsamen Wegen nach heimlichen Spuren und fühle den Schutz deiner Hand. Ich finde dich nicht bei den schwarzen Kreuzen, wo das Reich der Schatten beginnt, ich folg' deinen Schritten im Rauschen des Regens und spür' deinen Atem im Wind.	Setkání Ne, nehledám tě jenom v stínu kříže, kde mlčíš a kde umlká i čas. Tvoji tvář vidím, kde rybníky září a v dechu větru uslyším tvůj hlas. Ne, nehledám tě jenom v stínu kříže, jdu zemí, když se klasy naklání, a na těch cestách vidím tvoje stopy a tvoje věrná dlaň mne ochrání. Ne, nehledám tě jenom v stínu kříže, kde slunce dohasíná v západech, jdu ve tvých krocích za šumění deště a slyším ve větru tvůj dech.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 3, s. 114
Stifters Spuren Er suchte der Weg zu den Weilern, wo am Bache das Mühlrad sich dreht, und über den wogenden Wipfeln der Geier die Beute erspäht. Wo das Dickicht gefiederter Farne kein Sonnenstrahl jemals berührt, der Weg über Riedgras und Moore zu einsamen Waldteichen führt. Er ging auf verschlungenen Pfaden, die nur er, der Suchende, fand. und hat in der Stille der Wälder die Größe der Schöpfung erahnt.	Stifterovy stopy Hledával cestu až do samot, k potokům s mlýny, do zapadlých míst, do lesů, kde nad vrcholky stromů jen dravec čeká na kořist. Kapradí tam roste v divočině, kam slunce sotva proniká, cesta vede k sítinám a slatím, k stínu lesního rybníka. Chodíval po zarostlých stezkách. Kdo hledá, toho odmění nekonečné ticho těch hvozdů závratným dechem stvoření.
Tussetkapelle Dein Kreuz ragt in den blauen Sommerhimmel, der sich auch drüben über dunkle Wälder spannt, so unschulsvoll, als wäre nichts geschehen, als gäbe es sie nicht, die brachgewordnen Felder, die toten Dörfer, dern Lebensborn versiegte. Verschlungen sind die Pfade, die wir gingen - doch vom Altar da lächelt wissend und vertraut die Gottesmutter zu uns nieder. Kein Leid ist so groß, dass sie es nicht verstünde - und leise sickert Friede in die ruhelosen Sinne; uns wird bewusst, dass wir nach fährnisreicher Fahrt nun endlich angekommen sind.	Stožecká kaple Tvůj kříž se tyčí k modrému letnímu nebi, které se tam nahoře klene nad temnými lesy tak bez viny, jako by se tu nebylo nic událo, jako by snad nebylo všech těch v úhor obrácených polí, těch mrtvých vsí, jejichž život vyschl jak pramen. Zarostly pěšiny, jimiž jsme chodívali - z oltáře však usmívá se vědoucně a blízce na nás u jejích nohou Matka Páně. Není bolesti tak veliké, aby nemohla přejít - pomalu kane pokoj a mír do naší nepokojné mysli; náhle nám svítá, že jsme po strastiplné pouti konečně nalezli cíl.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 8, s. 379

Dörfer im Böhmerwald Die Erntefeuer brannten auf den Feldern und Weiden wisperten im Wind. Wohl tausendmal bin ich den Wiesenpfad gegangen, mit Kieselsteinen spielte ich am Bach als Kind. Granit lag schwer auf karger Halde, am Bühel und am Ackerrain, ein Finkenschlag vom nahen Walde, am Hang ein Hof, da war ich einst daheim. Die Ahnen rodeten die Wälder und machten urbar unberührtes Land, im Winde wogten Ährenfelder, das Erbe hüteten die Väter - wie das Land. Vorbei die Zeit der Kindheitsträume, das Land verödet - alles ist vertan. Die Dörfer tot - nur ein paar kranke Bäume, sie überstanden jene Zeit - und ihren Wahn.	Šumavské vsi Ohníčky v polích dávno dohořely na pastvištích jen vítr šelestí. Potisící v potocích osamělých zkouším v snu vylovit oblázek pro štěstí. Kamení všude na okrajích polí snesené z chudé ornice, hlas pěnkavy zněl nad údolím z lesů, mně blízkých nejvíce. Předkové klučili ty kraje, zúrodnili tu nedotčenou zem, až nesla klasy; jako u bran ráje měli ji střežit pro dědictví všem. Je pryč čas dětství - daleko je domů, dědictví zpustlo - odkaz rozvál dým. Jsou mrtvé vsi - pár zubožených stromů vše přestálo pro paměť budoucím.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, č. 9, s. 418
Weihnacht in den Bergen* Nordwind braust im Lärchenhang, Schneefontänen steigen über Fels und Horizont, Flocken tanzen Reigen. Abend naht mit raschen Schritt, Schlittenkufen rauschen Augen späh'n ins Dämmerlicht, Kinderohren lauschen. Jemand summt ein Wiegenlied, Harfe seufzt im Wind, In der Krippe auf dem Stroh Lächelt leis' das Kind.	Vánoce v horách Zbělal modřínový svah fujavice vějí skalami. Až nad obzor vločky tančí v reji. Sáně náhlým večerem šumí, koně letí. Zázrak, co je za šerem, tuší ucho dětí. Harfa drnká do sna jim, píseň vzdychne v tmách, usmívá se na slámě Dítě v jesličkách.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, č. 12, s. 588
Moldau Von Sagen und Mären umwoben, bald brausend, bald still und verträumt, begleitet von einsamen Weilern, von schweigenden Wäldern gesäumt. Vorbei an Burgen und Klöstern, vorbei an der Goldenen Stadt, die noch den Reiz und der Zauber von großer Vergangenheit hat. Gekrönt von der steinernen Brücken im Spiegelbild zitternder Flut, wo auf grauen barocken Fassaden der Geist der Jahrhunderte ruht. Von Sagen und Mären umwoben, bald heiter, bald traurig ihr Lied, wenn sie auf nächtlicher Reise durch Böhmens Vergangenheit zieht.	Vltava Jsi pověstí i bájí plná, hned šumíš, hned tichneš a sníš, odraz samot vidím v tvých vlnách a lesů, těch dál i těch blíž. Kolem klášterů, starých hradů tak plyneš dál do města měst, jak v kouzelném prstokladu mu hudbou svou vzdáváš čest. Pod korunou kamenných mostů v tvém chvějivém zrcadlení v třpyt fasád baroka vrostu, kde duše staletí sní. Jsi pověstí i bájí plná, hned radost, hned žal je tvůj vzdech, když nad tebou čarovná luna zas vyjde nad přeludem Čech.

Autorka veršů žila v rakouském Salzburgu. Není z řad šumavských vyhnanců, ale narodila se 1925 v malé rakouské vsi na hranici s jižní Šumavou a prožila tam dětství. Je to osada Schwarzau blízko Hirschenwies, kde pod Nebešťanem (Nebelstein 1017 m) v Novohradských horách pramení stejnojmenná říčka Schwarzau, od české hranice nesoucí dnes jméno Černá (dříve Švarcava). Vyrůstala v tamní myslivně jako jediné dítě svých rodičů a odlehlé údolí v klínu lesů utvářelo provždy životní pocit, který sama označila "samota jako základní inspirace tvorby". Do vesnické školy chodila ještě v Hirschenwies, další její životní osudy už jsou ale spojeny se Salcburkem, kde po maturitě působila jako sekretářka na zdejší obchodní akademii, později i v zemské správě spolkové země Solnohradsko, která jí v roce 1987 udělila Stříbrný záslužný kříž. Salcburská autorka získala už četná literární ocenění jako Luxovu literární cenu za prózu (1975), Cenu Dr. Ernsta Korefa za lyriku (1983), ještě téhož roku 1983 i Cenu za satiru a humorné texty od spolku Verein zur Förderung von Literatur, Dolnorakouskou cenu za rozhlasovou hru (1990) či Čtenářskou cenu sdružení Gesellschaft für Lyrikfreunde (1999). Vydala celkem už deset samostatných knih. Její sbírka Verlorene Erde, která vyšla roku 1995 v Bad Ischl, je uvedena slovy: "Bylo mým dávným skromným přáním věnovat sbírku básní památce lidí z toho kraje 'stranou cest'. Posledním podnětem mi pak bylo setkání s vyhnanými Šumavany u příležitosti zádušní mše v replice dřevěné Stožecké kaple v příhraničním bavorském Philippsreutu roku 1993". Hilde Peyr-Höwarthová zemřela v Salcburku dne 11. ledna roku 2016 v nedožitých jednadevadesáti letech.

- - - - -
* Schwarzau (A) / Stožec / † † † Salzburg (A)