WILHELM PLEYER
|
Und lobe den Oktober mir.. O Welt, in lichtes Grün getaucht, Das in der Sonne farbig schäumt,- Und melancholisch überhaucht,; Ein Traum, im Fluge ausgeträumt! Einst jauchzte ich dem bunten Mai, Einst, als die Jugend ewig schien; Den Plötzlichda und Jähvorbei, Nun lieb ich schmerzlich lächelnd ihn Und lobe den Oktober mir, Die gilbe und die mide Zeit, Die Tage ohne Hast und Gier, Die rastende Vergänglichkeit. |
A říjen chválím... Světe, těch barev ve stromech, zeleň než přejde v zlatý šum,- melancholický je tvůj dech, jen sen, co zdál se oblakům! Jednou tu kvetl pestrý máj, věčný jak mládí chtěl se stát; jen Chvílistaň a Kvapnězraj to bylo, co jsem míval rád. A říjen chválím, tichý zdroj zlátnoucí krásy vlídných chvil, dnů, v kterých hasne nepokoj, pomíjivý jak vše, cos žil. |
|
Sudetenland, 1958/1959, č. 3, s. 163 |
|
|
Anno Domini 1945 Weiße Wolken im Blauen, Wälder mit wolkigem Grün, silbern durchglitzerte Auen. Wiesen in farbigem Blühn, Sonne über den Talen, Sonne über den Höh'n. Jauchzen über den Qualen - noch nie kam ein Frühling so schön! In den Wäldern der Heimat Tausende auf der Flucht, flüchtend von Erbe und Heimat, hausend in Dickicht und Schlucht, schauen das Blühen und Prangen, lauschen dem Lerchengetön, lächelnd mit nassen Wangen - noch nie kam ein Frühling so schön! Lüfte in blaulichem Fließen, jauchzender Kuckucksruf, wildes Schreien und Schießen, Räder und klappernder Huf; endlose Züge von Trossen in den Blütenaleen, alles von Sonne umflossen - noch nie kam ein Frühling so schön! An der süßduftenden Linde hängt eine junge Maid, schaukelt sacht im Winde, schweigt von Scham und Leid. Und Sonne über den Talen, Sonne über den Höhn, Jauchzen über den Qualen - noch nie kam ein Frühling so schön! |
Anno Domini 1945 V modru oblaka bílá, zeleně lesů až mrak, nivy, ta stříbrná síla, květy v nich, panenský zrak, i do slz v něm slunce plane, slunce, kde vrch je i sráz, do země milované šlo jaro, nejkrásnější čas! Sladkými rodnými lesy i tisíce vyhnanců jdou, v roklích a houštích bdí kdesi, poutí klopýtavou. Skřivani v nebi hráli těm dole, jimž úsměv se třás na rtech, co okoraly - šlo jaro, nejkrásnější čas! Vánek hrst vůní přivál, známý kukaččin hlas s řevem povelů splýval k odchodu určených tras. Kam táhly po alejích ty vozy, plné nás? Na slunci hrůzy se dějí - šlo jaro, nejkrásnější čas! A lípa tu květem září, v oprátce dívka na ní, jen hanba v mrtvé tváři, stesk v podupané stráni. I do slz v něm slunce plane, slunce, kde vrch je i sráz, Do země milované šlo jaro, nejkrásnější čas! |
|
Auf der Flucht Wir schlafen im Walde geborgen, mit Sternen im laubigen Dach. Um drei, halb vier am Morgen bläst frostiger Ost mich wach. Ich seh mein Weib, meine Kleinen, Noch schlummernd. Ich denk an zu Haus. Ich lächle und könnte weinen. Ich reibe die Augen aus. Wir hatten zwei fröhliche Heime, zwei Bündel haben wir noch. Ich liege wach und reime trotzig wie je auf "doch". Mit "wenn" und "hätte" und "wäre" - Damit für immer Schluss! Dem Schicksal seine Ehre - der Morgenröte ein Gruß! Wer seinen Blick nur wendet, erstarrt wie das Weib des Loth. Wer nicht beginnt, der endet, und Umkehr heißt der Tod. Der Wald hat uns geborgen, wir haben nicht Heimat, noch Haus. Aber wir grüßen den Morgen, aber wir schreiten aus! |
Na útěku Skryti v lese jsme spali, třpyt hvězd byl v korunách. Má žena i mí malí leželi při mně v snách. V noci, tak kolem třetí, z východu zavál mráz. Já prozřel, dál spaly děti. Domov jsem vzpomněl zas. Raneček zůstal z něho, on zašel za obzor. Z našeho štěstí všeho zbyl ve mně pevný vzdor. Už není žádné "kdyby" - co bylo, není tu! Osud, ten nezná chyby - můj pozdrav úsvitu! Kdo díval by se zpátky, jak žena Lotova zkamení. Pro začátky jsme tu, vždy odznova. Neřeknem smrti ano: při vědomí všech ztrát zdravíme nové ráno, za ním se chceme dát! |
|
Heilig Vaterland - Neuere deutsche Lyrik (1982), s. 18 |
|
|
Lied der Vertriebenen Ihr Glocken von den Türmen und vom Dome In Traum und Wachen tönt uns euer Ruf, Ihr Städte und du schönste Stadt am Strome, Du Land, das Ahnenfleiß und Liebe schuf, Die heilige Treue schlägt kein Hass uns nieder, Und keine Macht zerreißt der Liebe Band: Wir kehren wieder! Wir kehren wieder! Wir kehren heim in unser Heimatland! Vergraste Gräber ihr und öde Felder, Ihr trauten Gassen, nun entstellt und wüst, Ihr Täler und ihr Berge und ihr Wälder, Du Land in Ketten nun, seid uns gegrüßt! Die heilige Treue schlägt kein Hass uns nieder, Und keine Macht zerreißt der Liebe Band: Wir kehren wieder! Wir kehren wieder! Wir kehren heim in unser Heimatland! Ob auch Gewalt vom Liebsten uns vertrieben, Und ob die Habgier alles uns geraubt, Die Kraft des Herzens ist uns doch geblieben Und unser Mut, den an den Morgen glaubt! Die heilige Treue schlägt kein Hass uns nieder, Und keine Macht zerreißt der Liebe Band: Wir kehren wieder! Wir kehren wieder! Wir kehren heim in unser Heimatland! |
Píseň vyhnanců Vy zvony věží všech i katedrály, ve snu i bdění slyšíme váš hlas, ty město měst, jak jsem tě milovali, ty země, která pílí vzkvétalas, ne, svatá věrnost zlobě neuhne se a žádná moc nezbaví lásky nás! My vrátíme se! My vrátíme se! My vrátíme se jednou domů zas! Zarostlé hroby, zpustošená pole, vy kouty známé ve stržených zdech, vy údolí a hory, lesy kolem, buď zdráva, země, na čas v okovech, ne, svatá věrnost zlobě neuhne se a žádná moc nezbaví lásky nás! My vrátíme se! My vrátíme se! My vrátíme se jednou domů zas! I když nám vzali i to znejmilejší a všechno nikdy nevrátí nám zpět, volání srdce nikdo nezkonejší a v naději spí síla příštích let. Ne, svatá věrnost zlobě neuhne se a žádná moc nezbaví lásky nás! My vrátíme se! My vrátíme se! My vrátíme se jednou domů zas! |
|
Sudetendeutscher Kulturalmanach III (1959), s. 173 |
|
|
Durch die Jahrtausende Durch die Jahrtausende das dumpfe Pochen, Zu allen Stunden dieses ferne Stöhnen, In Leidenswochen über Leidenswochen Durch die Jahrtausende das dumpfe Pochen, Es schwillt und wuchtet auf zu wildem Dröhnen Der Kriegsmaschinen, wenn die Schlachten kochen Und Menschen allem Menschenantlitz höhnen, Ein ewig Würgen, Morden, Unterjochen, Untat und himmelschreiende Gerichte! In alles Sinnen über die Geschichte, In die Gebete, heiß zu Gott gesprochen, Durch die Jahrtausende das dumpfe Pochen, Die Liebe aber sei das Allergrößte - Weh lächelnd hör ich es die Jünger sagen. Es rast und zagt die Welt, die unerlöste; Durch die Jahrtausende das dumpfe Pochen, Er wird noch immer an das Kreuz geschlagen. |
Po tisíc let... Po tisíc let stále ty temné rány, po všechnu chvíli ty daleké steny, týden muk dalším znovu překonaný, po tisíc let stále ty temné rány, bobtná a těžkne, duní beze změny stroj války, jatka kypí na vše strany a člověk lidské tváře pozbavený jen rdousí, vraždí, v samy nebes brány se zvedá pach těch zločinů a sílí řev do snů dějin, k smyslu jejich chvílí, do modliteb, jež k Bohu vysílány... Po tisíc let stále ty temné rány... Láska ale dál že vše umí zmoci, slyším ty mladší říkat v teskném čase. Svět nepoučen kvapí k další noci; Po tisíc let stále ty temné rány... To Jeho na kříž chtějí přibít zase. |
|
Sudetendeutsche Zeitung, 1953, č. 14. s. 1 |
|
|
Requiem Aus nobelsten Garten gestohlene Rosen Auf dein versinkendes Grab! REQUIEM, REQUIEM AETERNAM. Und anstatt eines großen Kreuzes Deinen Stab! REQUIEM, REQUIEM AETERNAM. Zum Zeichen den Winden, dass hier der verfehmte Straßenklöpfende Sänger ruht, REQUIEM AETERNAM. Dem von den Lippen gleicherweis strömte Herz- und Lungenblut. REQUIEM AETERNAM DONA EI, DOMINE! Nach der Nacht, wo des Krüllbauers Hund so klagte, Lag er tot beim Tor auf dem Mist. ET LUX PERPETUA, ET LUX PERPETUA. Und sein letztes Lächeln besagte, Dass die Schönheit unsterblich ist! ET LUX PERPETUA LUCEAT EI! |
Rekviem Z nejvznešenějších zahrad kradené růže na propadlý tvůj hrob! REQUIEM, REQUIEM AETERNAM. A místo kříže stát na něm může tvá hůl, smrt bez ozdob! REQUIEM, REQUIEM AETERNAM. Na znamení větrům, že tu proslavený tulák a básník spí. REQUIEM AETERNAM. Kterému z úst slíbaly kdysi ženy krev z plic, to tajemství. REQUIEM AETERNAM DONA EI, DOMINE! Po noci, kdy psi z celé vsi tak vyli, ležel tam mrtev u vrat na hnoji. ET LUX PERPETUA, ET LUX PERPETUA. Jeho oči se navždy zaslíbily kráse, která se smrti nebojí. ET LUX PERPETUA LUCEAT EI! |
|
Der Bauernkaiser Josef der Zweite - Das ist nicht Signal, Nicht Triumph, Nicht Provokation, Nicht Monarchie, Nicht Gefahr für Republiken, die Republiken sind! Ist keine erregte Gebärde, Nur Blick voll Traum und Geist, Sehnender blauer Blick über leidende Völker hin; Schimmer einer silberseidigen altmodischen Perücke, Hingegeben dem Frühlingssturme neuer Zeit Und entblößt in Ehrfurcht vor der Größe Wahren Menschentums. Auf schlichtem Rock ein einziger Stern Wie ein einziges Zeichen der Gnade, Dass dies Hery darunter Güte und Befreiung Verheißend aufstrahlenden Zeitalters Hegen, fördern und vielleicht vollenden dürfe. Die Hände nicht gelegt an Reichsapfel, Herrscherstab Und gewaltraunend Pergament Oder an eitelen Lorbeer - nein, Eher am Pflug Des Bauers von Slawikowitz im mährischen Land, Ehrend das edelste Werkzeug vor der Welt; Oder zwar an einer gerollten Schrift, Aber an einer, daran das Siegel hanget Als ein besondres Morgenglöcklein Gottes: Urkund vom End der Leibeseigenschaft! Josef der Zweite - Bauernkaiser, ja! Doch das Du Habsburger warst, fiel uns kaum ein; Auch dass Du sollst Germanisator gewesen sein, erfuhren wir erst; Wir kannten Dich als den Begründer der Schule, Drin ganze Völker lesen lernten und schreiben, Nach ihrer Art die Wahrheit zu suchen und zu spenden Oder zu lügen. Und sie stießen Deine Bilder von den Sockeln, Josef, Verräumten die Sockel wie niemals Pulverfässer, Merzten krampfhaft die Traversenstümpfe aus dem Boden, Und an der unduldsamen Torheit der Tyrannen Erkannten wir die geborenen Sklaven, Unwert der Freiheit, Leibeigene des Hasses, Würdig der Knechtschaft.. Auf Höfen, hinter Bretterverschlägen, In Kästen, Museumswinkeln und Kellern Stehn Deine Bilder, Josef, Und groß und hoch und unvergänglich In unseren Herzen Steht Dein Bild, Das nur noch heller glänzt ob Staub und Schutt gestürzten Monarchie, Das Lügen überdauern wird und stumpfe Gewalt, In dessen Zeichen wir erkämpfen wollen Lichtere Zeit. |
Selský císař Josef, ten Druhý - to není signál či triumf či provokace, duch monarchie, pro strach republikám, pokud jimi vůbec jsou! Není to vzrušený posunek, jen pohled, plný duch a snu, zasněný modrý pohled nad trpícími národy, hedvábně stříbřitý třpyt staromódní paruky, napospas jarní bouři nových časů odhalující spíše velikost opravdového lidství. Na prostém kabátci jediná hvězda, jediné znamení milosti, že i srdce ve století zaslíbeném osvícenému Dobru může dojít úcty, uznání a zušlechtění. Ruka nespočívá na říšském jablku či žezle, pergamenu s plnými mocemi či snad na vavřínu génia - ne, spíš na pluhu slavíkovického sedláka v moravské zemi, tom nejvznešenějším snad nástroji světa; či na stočené listině, na té s pečetí, visící na ní jak zvonek Boží o svítání: jí se totiž navždy ruší poddanství! Josef, ten Druhý - věru selský císař, že byl i Habsburkem, nás sotva napadá; taky prý tuhý germanizátor byl, slyšíme teď teprv; pro nás zůstane především zakladatelem škol, v nichž se celé národy naučily číst a psát, po svém způsobu hledat a šetřit pravdu anebo lhát. Josefe, Tvé sochy srážejí z podstavců a i v těch hledají snad střelný prach, rvou je i s opěrami ze země, to snad abychom v té křečovité bláhovosti tyranů rozpoznali rys rozených otroků rozpoznali rys rozených otroků nehodných svobody, poddaných vlastní zášti, zasluhujících si své jho. Vzadu ve dvorech, obedněny prkny, v prachu muzejních zákoutí a ve tmě sklepů stojí teď, Josefe, Tvé sochy, zatímco v našich srdcích trvá Tvá podoba v nepomíjivé velikosti a výši zářivě vyvstává z práchniviny padlé monarchie, přetrvává lež a tupé násilí, je nám znamením, v němž stojí za to dobýt jasnější čas. |
|
Sudetendeutsche Monatshefte, 1940, č. 2, s., s. 39-40 |
|
|
P.S. Báseň podle autorovy poznámky pochází z dob ničení památníků Josefa II. v někdejším Československu a tehdy byla také uveřejněna poprvé. Po letech vyšla znova k 150. výročí císařova úmrtí v časopise, který Pleyer vedl. |
|
|
Begegnung auf einer Brücke Geh grad ein bissel feiern, Da gibt mir's einen Ruck: "Ja, wie kommst denn du nach Bayern, Sankt Johann von Nepomuk? Sankt Nepomuk und Böhmen, Das ist der rechte Reim, Den lässt keine Brücke sich nehmen - Bei uns daheim..." "Ich steh auch hier schon lange, Zweihundert Jahre und mehr.- Du, Landsmann, scheint mir bange: Wie kommst denn du daher?" "Sie haben die Deutschen vertrieben, Gemartert, erschlagen, ertränkt, Sie sind die Alten geblieben Und haben uns nicht geschenkt." Des Heiligen Blicke weisen Im Arm das Kreuz des Herrn, Und sein Birett umkreisen Zu fünft die Wunderstern. "Lasset die Wasser strömen, Des Herren bleibt die Bruck. Auf Wiedersehn in Böhmen!" So spricht Sankt Nepomuk. |
Setkání na mostě Slavit jsem byl dnes trochu a v chůzi zadumán vidím na mostě tu sochu: náš známý svatý Ján. V nebi mu patří sláva, přišel tam od nás z Čech, na každém mostě stává, mluvit ho nech: "I v cizině mě znají, kde ses ty ale vzal v Bavorsku, v cizím ráji, domovu opodál ?" "Kde Němci tam kdy žili, nezůstal žádný z nich. Jak Tebe utopili, nás hnali z Čech, až hřích." Ty oči v moudré tváři mlčí. Jemu, kdo ví, pět hvězd nad hlavou září, nejen mně odpoví: "Dál plyne voda v čase. Přijde i konec muk, doma se sejdem zase!" vzkazuje Nepomuk. |
|
Glaube und Heimat, 1959, č. 13, s. 528 |
|
|
Als Säer wir kamen Als Säer wir kamen in saatlose Wildnis, es quollen die Schollen von unserem Pflug; wir fällten viel Bäume, wir hellten die Räume, da schufen wir das Land, das die Heimat uns trug. Wir drangen ins Herze den Bergen um Erze, wir gruben und huben viel Reichtum hervor. Die Esse erlohte, es stiegen die Schlote, es steig, o Herr, dein Dom über alles empor. Vertrieben nun, blieben Säer und Werker, die Heimat im Kerker bleibt unser Geschick. Herr, wollest uns hören: Du bleibst unser Glaube, wehre du dem Raube und führ uns zurück! |
Sít přišli jsme Sít přišli jsme nikdy neosetou pláni, pukaly hroudy, pralesem šel pluh. Padaly kmeny, dům z nich zvedal stěny, my stvořili zemi, kterou nám dal Bůh. Hory jsme zryli pro stříbrné žíly, drali se a rvali o bohatou zem. V peci žár vzplanul, dým nad komíny stanul, Tvůj rostl tu, Pane, dóm nad krajem. Pak vyhnali nás: my v odloučení vlast do vězení jsme viděli hnát. Však neumírá, ba roste v nás víra, zem zloupená, sirá, volá o návrat! |
|
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 88 |
|
|
Böhmerwaldlegende Der Winterwind strich bitterkalt, In Rauhreif starrte der Böhmerwald. Und unwirsch knirschte bei jedem Tritt Der Schnee, den die Mühlviertler Wallfahrt beschritt. Das war am Unschuldigen-Kinder-Tag, Wo immer der Lieben Frau von Maria-Schnee Ein Schatten um die Lippen lag, Bang wie Mutterweh. Was schauten die Beter erschrocken dar? Von winzigen Volk eine Wallfahrer-Schar, Kindlein im grauem Hemmet, die Ohren, Die kleinen, feuerrot erfroren! Und ein Stücklein hinter allen ging Ein hässliches Binkerl, dem hing Das Hemmetl runter bis auf die Zeh, Trat drauf und fiel in den harten Schnee Und krabbelte auf - und fiel wieder hin, Und das rote Blut lief schon von seinen Knien. Schluchzte das Kind, sein Stimmlein brach Gar weh in den Wörteln:"Ich komm nit nach!" Ein Weib, dem 's fast das Herz abdrückte, Sprang schnell dar und bückte Mit Tränen sich nieder und sprach: "Kinderl, halt auf, Ich bind das Hemmetl nauf, Nachher hast deine Ruh, Kommst ihnen schon nach, Wein nit, du armes Zuserbeuterl du!" O sieh, des Kindleins Augen glommen In Freude und es sprach so: "Eia, jetzt kann in Himmel kommen, Eia, bin ich froh! Ich war ein untafts namenlos Kind, Mein Vater und das war im Wald der Wind, Meine liebe Mutter und die verdarb Am Zaun in den Stauden, ach, und ich starb In ihrem Schoß: So war ich nit tauft, war namenlos. Jetzt wie du kamst, Mein Hemmetl hochnahmst, Fiel auf mein Haar eine Zähre drauf - Tausend Vergeltsgott! das war meine Tauf! Und hast mir auch einen Namen geben: Armes Zuserbeuterl du - Jetzt kann ich eingehn ins ewige Leben, Tausend Vergeltsgott! jetzt hab ich Ruh!" Und das Kindlein verschwand und der Kindlein Schar. Ein Glanz allen Steigen war Und den ganzen Unschuldigen-Kinder-Tag Um die Lippen der Lieben Frau von Maria-Schnee Ein Lächeln lag. |
Šumavská legenda Vánice řeže do tváří, v jíní Šumava zazáří. Mráz praští, vrže pod nohou všem těm, kdo z Rakous sem až jdou. Je Neviňátek zrovna dnes a Svatý Kámen dojdou každou chvíli, Maria čeká a má na rtech stesk v závějích sněhobílých. Co k ní jít vidí zdáli prosebníci? Předešel je sen zvolna míjející: zástupy dětí, smrti sklizeň plavá, jen ouška mrazy rudá do krvava. A sám pak naposled se vzadu krade košiláček od krve všade, jak klopýtá, padá na zmrzlý sníh, má rány na kolínkách droboučkých. A zvedá se, zas padá, stále znova, vzlyká a mumlá nezřetelná slova jako by tiše opakoval: "Lidičky, já už nemůžu dál!" Tu jedna žena, u srdce jata, vyskočí z řady, za maličkým chvátá, celá v slzách řekne: "Počkej, robátko mé, Máš košilku moc dlouhou. Pomém podvážem ji jen trochu dole a dojdeš, to by bylo pěkné, do nebe s ostatními spolem!" Jak mu jen očka zasvítí a radostí i ústa planou, a dítě řekne:"Na shledanou se těším v nebi se svými, už nejsem někdo beze jména, beze křtu jako vítr, co po lese sténá. Maminka v houští umřela a já s ní, malý docela, v jejím klíně. A té vině, že beze křtu jsem zůstal, beze jména, jsi konec učinila, budiž pochválena. Tvá slza smyla s mé košilky hanbu, tak pokřtila jsi mne - Ach, zaplať Pán Bůh! Ty jsi mi dala dokonce i jméno" Robátko, tvými ústy vysloveno. Teď dojdu snadno k bráně nebeského ráje, odplata Boží jistě pak i tvá je!" Děťátko zmizelo i zástup neviňátek, jen záře svitla cestou u nebeských vrátek. A celá pouť sem byla náhle zářivá a Svatý Kámen zřel, Marie Panna Sněžná, že se usmívá. |
|
Slovníček: Maria-Schnee = zde poutní místo Svatý Kámen blízko Dolního Dvořiště (Unterhaid), Zuserbeuterl = cumlíček, košiláček, robátko. |
|
|
Cumlíček V básni pověsti prózou je v originále německé Zuserbeuterl, u Watzlika dokonce v titulu jako oslovení i s vykřičníkem. České cumlíček, robátko, košiláček má jisté citové odstíny - všichni jsme byli i šmudlové a usmrkánci, a přece nás předtím pokřtili v slzách radosti. Zuser přitom v nářečí znamená tolik co kulich, sýček, který jak známo volá půjď při smrti dítěte. Ostatně i to české robátko nemá zvukem daleko ke slovu rubáš - vždyť smrt není od narození zase tak daleko. |
|
|
Die Stillen hört man nicht Die auf dem Markte maulen, was mit der Zunge ficht, das sind die Seichten und Faulen, die Stillen hört man nicht. Die Männer mit Wunden und Schwielen, mit blassem und schwarzem Gesicht, die Männer in Gräben und Sielen, die Stillen hört man nicht. Die dunkelgewandeten Frauen, geadelt von Leid und Verzicht, die Tragenden voll Vertrauen, die Stillen hört man nicht. Man hört nur immer die einen, aber die anderen nicht, die mehr sind, als die scheinen, die tun nur ihre Pflicht. Sie tragen alle Beschwerde, schweigend, und schweigen erst recht im Blute und unter der Erde, - und sie schweigen nicht schlecht. Es steigt aus ihrem Schweigen, wovon die Geschichte spricht, wovor die Geschlechter sich neigen. Die Stillen hört man nicht. |
Ty tiché neslyšet Na trhu slyš, jak žvaní, co komu jazyk splet', mělcí a nafoukaní, ty tiché neslyšet. S mozoly a ranami všemi, jež uštědřil jim svět, tiší muži spí v zemi, jejich hlas neslyšet. Ve smutku po nich ženy, vznešené v tíze let, samotny, zapomněny, hlas tichých neslyšet. Jen těch, co sílu znají, ne druhých bezpočet, těch, co vždy vykonají, z čeho zisk nelze mět. Kdo nesou všechnu tíži mlčky potom i před, než smrt jim oči sklíží, v zemi je neslyšet. Jak zmlkli v usínání, to vydá za sto vět: hlas rodů, jak k zemi se sklání, tichých až neslyšet. |
|
Heilig Vaterland - Neuere deutsche Lyrik (1982), s. 30 |
|
|
Dorftanzmusik Erst klimpern die Gläser, Dann beginnen die Bläser Und die Bassgeigen brummen So lustig im Braus! O du lockendes Klingen! Die Jugend soll springen! Nur die Alten und Krummen, Die blieben zuhaus. Der Wirt mit dem Ranzen Will auch noch was tanzen, Die Frackschößel fliegen: Es flötet so fein! Und die Pfeifen, die schwegeln, Da verfällt er aufs Kegeln! Schwupp hopsa! da liegen Zwei Leuteln und schrein! Doch der Hans und die Nanni, Der Franz und die Fanni, Der Pep und die Mari, Die Tanzen schon gut! Das eine, das dreht sich Ums andre, versteht sich! Höllsakra! die Ari, Die geht halt ins Blut! Und im rauschenden Walzer Ein heimlicher Schnalzer! Denn ein Schätzel hat jeder, Das gehört ja dazu! Und ein Geld für die Zech und Die Sohlen wie Blech und Die Lunge wie Leber Für das "Huijuijuchhu -!!" |
Vesnická muzika Už sklenice zvoní a muzika po nich a jak spustí basa, je veselo všem! Teď doma snad sedí jen staříci bledí, jinak veškerá chasa se přihnala sem. Hleďme i šenkýře, v jak dobré je míře, šos sem tam mu lítá, točí se jak ďas! A hráč klarinetu jak kuželka v letu vrtí se a zmítá, že porazí nás! Honza má v kole Anču a Frantík svou Fanču, Pepík zase Mařku, ten dupot a zpěv! Jak spolu se točí, jak svítí jim oči! Prachsakra, jářku, je horká ta krev! Sál tancem jen šumí, do ouška kdo umí, ztratí srdce i plíce v tom zdejším vzduchu! Snad zboří i střechu podrážky jak z plechu, nezazní pak více poslední juchú! |
| 1922 | |
|
Der Türmer von Budweis Zu Budweis in das Böhmerlandes Süden Ragt überm Markt ein hoher alter Turm, Auf dem ein Wächter seinen Dienst versieht, Am Tag, zur Nacht ob Stadt und Dörfern wachend. Viel Kerben in dem Holz der Brüstung weisen Den Namen jeden Dorfs; flammt Feuer auf, So lenkt der Wächter richtig ihm die Hilfe. Und alle Nacht vom Abend bis zum Morgen, In jeder Stunde, wenn der Glockenschlag Verhallt, tritt er aus seiner Stube, An der verschliffenen Kerben streift er hin, Ein Schallrohr hebt er an den Silberbart Und grüßt hernieder auf den weiten Markt: "Gelobt sei Jesus Christus In Ewigkeit!" Die drunten hören es und hören's nicht. Der denkt Profit und jener denkt Genuss, Die Liebste der, das Weib des Nächsten jener; Der sinkt Betrug, den freut gelungener Diebstahl, Der brütet Rache, der baut kluge Reden, Und alle, alle haben wenig Zeit Für einen Ruf, der aus der Höhe kommt. Wie bunt wetteifern Rundfunk, Film und Presse - Eintöniger als selbst der Stundenschlag Tönt 's von dem Turme, tönt 's in das Gewühl Des Sommerabends, in das Feilschen, Schwatzen, In Festmusik und Braus und helles Lachen; Und in den Schwall der Volksversammlung auch, Da man des Tages Gottheit gellend lobt, Ertönt den Ruf: "Gelobet sei Jesus Christus In Ewigkeit!" Den Reigenlauf beginnt das junge Jahr. Die Sonne bricht das Eis; die Wulda braust In alten Mauern hin, um alte Türme. Die erste Amsel probt der Kehle Gold, Die Wiesen grünen licht und österlich. Karfreitagstille, Auferstehungsklang. Und jede Stunde dieser frommen Nächte Ertönt des Türmers heiliger Ruf. Der Flieder blüht, verblüht. Die Saaten schäumen. Der Wuldafluss schwingt silbern spigelnd hin. Fern lohn am Böhmerwald die Sonnwendfeuer. Um Lodus, Vierhöf wird der Weizen braun. Gewitter rollen, heiße Lüfte wühlen. Doch kühl die Stunde schlägt die alte Uhr, Und feierlich folgt ihr der greise Türmer. Die Erntewagen zieht wie Schäfchen fern. Die Flur liegt fahl und grau. Am Walde leuchten Des Herbstes Fackeln sanft in das Vergehn. Der Regen rauscht. Es hehen sich die Stürme, Dem Türmer droben rauft 's den Silberbart, Raubt seinem Rohr den Ruf. Indes, was sollt 's? Hört ihn denn jeder, wenn es windstill ist? Und, nicht von dieser Welt, tönt 's in den Sturm. Es schneit und schneit; die Stadt, die Landschaft weit wird weiß und still, die Zeit wird weiß und still. Advent. Der Morgendämmerung Sehnsucht webt: Advent. "Rorate, coeli, desuper!" Und Glocken Der Weihnacht stimmen kinderfromm und froh. Silvesternacht. Der Schimmer vieler Lichter Aus offenen Türen, Fenstern; trunknes Rufen Und Gläserklang und Jauchzen, Wurf und Klirren, Da nun vom Turm die zwölfte Stunde schlägt; Doch unbeirrt wie Schlag der Stunde selber Tönt 's in den Lärm: "Gelobet sei Jesus Christus In Ewigkeit!" Und wie die Jahreszeiten gehn die Zeiten. Der alte Kaiser starb. Es starb ihm nach Im Todherbstregensturm das alte Reich. Der Türmer rief zu jener Zeit und rief Nach ihr den frommen Gruß. Und aber starb Ein Greis: ein Präsident, und bald nach ihm Sank auch sein Staat ins Grab. Der Türmer rief Den Stundengruß und rief ihn anders nicht Zur Zeit des neuen Herrschers, Jahr für Jahr. Und der Diktator stürzte und mit ihm Die Diktatur: die erste, nicht die letzte Und neue Herren zeigen sich der Zeit, Der Zeit, die voller Qual und Fluch und Gellen. Der Türmer aber streift an den verschliffnen, Den Kerben hin, er hebt wie je das Rohr An seinen Silberbart und ruft hinunter: "Gelobt sei Jesus Christ in Ewigkeit!" |
Věžný z Budějovic V Budějovicích, tam na českém jihu, zvedá se nad rynkem vysoká věž, na které věžný koná svou službu, ve dne i v noci město i vsi střeží. Zářezy v zábradlí ochozu míří na každou ves jménem: při požáru právě k ní věžný určuje potom pomoc. Po celou noc od večera k ránu, hodinu každou, sotva zazní zvon dunivý, do ochozu vyjde, pohladí rukou ty zářezy v trámech, svou hlásnou troubu přiloží k ústům a pozdraví dole rozlehlý rynk: "Navěky pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Ti dole slyší, však necítí nic. Ten myslí na zisk, ten na rozkoš zase. na svou milou ten, na nevěru onen; jeden chystá podvod, loupež zas ten druhý, ten hoří pomstou, ten chytře jen mluví a žádný, žádný nemá dost času pro ten hlas, který právě zní z věže. Přebíjejí se spolu denní zprávy - důrazněji však než odbíjí čas, z věže to zazní, zazní do vřavy letního večera, tlachů a plev, do šumů hudby a jasného smíchu; taky do shonu zástupu kolem, který uctívá den jako božstvo, zazní ten hlas:" Navěky pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Začíná znovu kolotoč roku. Slunce láme ledy; Vltava zní jarem u prastarých hradeb a věží. První kos zkouší zlato v svém hrdle, velikonoce svítí zas v lukách. Velký Pátek, potom jas Vzkříšení. A každou hodinu té svaté noci zní shora věžného zbožný hlas. Šeříky kvetou a zvadnou. Osení šumí. Vltava stříbrně se vine. Ohni na kopcích plápolá Šumava. V Mladém už zas pšenice hnědnou. Bouře se strojí, Čtyři Dvory tmí se. Hodiny bijí však dál s klidem tu svou slavnostním hlasem jako starý věžný. Žně jako stádo táhnou do stodol. Plavá luka šednou. V lesích hasnou pochodně listí tiše s podzimem. Prší a prší. Pak větry zvedají se, věžnému zespoda rvou šedý vous a troubě berou hlas. A co má být? Slyšel ho někdo, když byl mír a klid? Zní, ne z tohoto světa, v bouři dál. Sníh bez konce; město, celý kraj hloub zbělel a ztichl, čas bíle usíná. I ranní svítání tká touhu: "Rorate, coeli, desuper!" A zvony nesou Vánoce dětem s radostí. Noc na Silvestra. Zatřpytí se světla v dveřích a oknech. A opilými hlasy, cinkotem sklenic, výskotem a zmatky odbije z věže všemu dvanáctá; a neomylně jako ona zazní tím hlukem zas: "Navěky pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" A jako roční doby jdou i časy. I starý císař umřel. Brzy pak jak na Dušičky i celá ta říše. Věžný tehdy i potom zbožným pozdravem nepřestal volat. A přece skonal pak i stařec prezident a jen rok po něm jeho stát pohřbili. Jen věžný dál hodinu hlásil, volal nejinak za časů nové moci, rok co rok. Diktátor padl pak, s ním padla i diktatura: první, poslední ne, jen noví páni vzešli, nový čas, čas plný muk a prokletí a žalu. Věžný však pohladí ty zčernalé zářezy s jmény, trubku pozvedne a hlasně zvěstuje těm všem tam dole: "Navěky pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" |
|
Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 194-196 |
|
|
P.S. Báseň pochází ze sbírky Dennoch (A přece) z roku 1951. |
|
|
Überall war Heimat Einst war überall Heimat, Da hatten wir Heimat daheim, Wir fanden auf unsere Liebe In jedem Land einen Reim. Nun haben wir alles verloren, Die Heimat, die alte, voraus, Und sind ins Elend geboren Und finden nimmer nach Haus. Heimat, raunt es, Heimat... Und das Herz ist schwer. Einst war überall Heimat, Und ist nirgends mehr. |
Všude byl domov Kdysi byl všude domov, jeden z nich zvali jsme svým, našli jsme na svoji lásku v každičkém kraji svůj rým. Teď jsme ztratili všecko, domov, s ním všechen svět, jsme jako ubohé děcko, nenajdem cestu zpět. Domov, šeptá to, domov... Srdce neví, co říct. Všude byl kdysi domov, nebude nikdy víc. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 56 |
|
Wilhelm Pleyer je rodákem z Železného Hamru (Eisenhammer), samoty osady Hluboká (Hluboka), dnes části obce Žihle (Scheles) v okrese Plzeň-sever. Spatřil tam světlo světa 8. března 1901 (na webových stranách Kohoutího kříže je zastoupen i jeho bratr Kleo). Studoval na gymnáziu v Doupově, pak na pražské německé univerzitě, kde se stal roku 1928 doktorem filosofie. Působil poté jako novinář v Jablonci nad Nisou a v Liberci. Za války byl vojákem wehrmachtu - 1943 se objevil v okupovaných Budějovicích dokonce jako oficiální spisovatel a na literárním večeru za přítomnosti Karla Franze Leppy a Hanse Watzlika své čtení z vlastních děl završil přednesem básně Hitler im Böhmerwald. S Watzlikem si co do příklonu k nacizmu ostatně neměli co vyčítat: vzpomeňme jen báseň posledně jmenovaného s titulem Sudety Vůdci, abychom pochopili, oč hořčí musel být konec těch, kdo opravdu uvěřili. Předán Američany československým úřadům byl Pleyer po roce a půl vězení vyhoštěn do západního Německa. Až do své smrti žil v Söckingu u Starnberského jezera nedaleko Mnichova a také tu zemřel 4. prosince 1974. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje vedle básní i romány a eseje a má mnohá šumavská témata: což jím není právě vyhnání a stesk? Tak roku 1957 vydal v Mnichově čítanku Europas unbekannte Mitte (Neznámý střed Evropy). Báseň Rekviem pochází z meziválečné antologie sudetoněmecké poezie (Sudetendeutsche Anthologie - Lyrik) ke 100. výročí smrti Goethovy. Sešli se v ní tehdy Bergmannová, Eisenstein, Ginzkey, Haberzettlová, Hohlbaum, Janowitz, Leppin, Mally, Mühlberger, Rilke, Salus, Urzidil, Watzlik i Werfel - jak tragicky je rozdělil následující vývoj a kam všude je zanesl vrtkavý osud! Jejich verše však stejně věděly o soumraku všechno předem.
- - - - -
* Železný Hamr, Žihle / České Budějovice / † Söcking (BY)
