GEORG PSCHIERER
|
Berg meiner Heimat Du bist der Berg, den die Dämmerung flieht, die Dunkelheit meidet. Immer in Sonne liegst du vor mir, über das Königreich meiner Erinnerung ragend. Weithin greift dein Hang unter dem Gipfel hinweg, wie ein Mutterarm sorgend um die Seinen sich schließt. Immer ist Vormittag, Zeit der Erwartung. Aus dem Kleefeld steigen Honiggeruch und himmelan Lerchen; silbern klirren die Lüfte von der Vögel Gesang und der Heupferde Sirren; Bienen und goldene Sommerfliegen preschen dahin Hummeln blasen über die Höhen. Berg meiner Heimat den die Dämmerung flieht, die Dunkelheit meidet, Leuchtturm meiner Heimwehgedanken, hüte mein Heiligtum, das, verborgen dem fremden Blick, aus deiner Höhe sich hebt und die Helfer mir sendet gleich dem Monsalvatsch - Ritter nicht, noch Engel des Herrn - unermüdliche Mahner die inmitten der Nacht in meine Träume reden. |
Hora domova Jsi horou, která uniká soumraku, tma kterou míjí. Stále jen v slunci ležíš přede mnou, v království paměti mé panuješ dál. Daleko saháš svahy do kraje pod temenem svým, jako mateřské rámě nad houfem svých se kleneš. Stále je před polednem, čas na domov se těšit. Z jetelů stoupá vůně medu se skřivany k nebi; Stříbrem zvoní vánky plné ptačího zpěvu a cvrčení lučních koníků. Včely a zlatavé letní mouchy rojí se úprkem, kopci zní bzukot čmeláků. Horo domova mého, která unikáš soumraku, kterou tma míjí, majáku mých myšlenek na ztracený domov, střez to, co je mi svaté, to, co ukryto cizímu pohledu, z tvé výšiny mi kyne a slibuje pomoc v nouzi jako Parsifalův Monsalvatsch, - ne snad rytíř či anděl spásy -- jen neúnavný hlas, který uprostřed noci hovoří do mých snů. |
|
Heimat meine Erde - Dichterstimmen aus dem Sudetenland (1949), s. 82-83 |
|
|
Über die Berge Schollengerucherfülltes Tal, Zwischen gepflegten Hängen Hältst du ihnen den Blick In bescheidenen Grenzen! Brunstbeglückte Zufriedenheit Singt in den Feierabend Und fröstelt, Wenn der erste Stern Über die Berge steigt. Über die Berge Geht nur der Wenigen Traum. |
Hvězda nad horami Údolí plné vůně brázd mezi obdělanými svahy, v souzených mezích drží jejich oči. Mír i tvá prsa naplňuje štěstím, než zpěv svátečního podvečera zmrazí prvá hvězda, co vzejde nad horami. Nad horami jde i sen nemnohých. |
|
Sudetendeutsches Jahrbuch (1937), s. 144 |
|
|
Der Heimatwald In meiner Heimat Steht der Wald Wipfel an Wipfel Tagreisen weit. Von Spinnfäden Ein Feengitter Läuft um die Stämme; Manchmal ein Reh Bricht ein Saum, Schaut nach der Welt Mit großen Augen Und schreckt zurück. - Verklingender Ruf Eines fernen Vogels Und ruhiges Rauschen Wie Atem der Einsamkeit. - Und kein Mensch, Soweit grüne Wipfel Ins Blaue ragen. |
Les u nás doma U nás doma stojí les mořem vrcholků celé dny cesty dál. Pavučiny jak struny víl běží po kmenech; mnohdy vyhlédne srna okrajem lesa, dívá se do světa velkýma očima a vylekána prchá. -- Doznívající křik ptáka někde v daleku a pokojné šumění dechu samoty. -- Ani člověka, tam kde zelené vrcholky stromů do modra čnějí. |
|
P.S. Snad jediné, čím se liší od předchozího textu původní podoba té básně, jak ji otiskl pod titulem Der Wald sborník Sudetendeutsches Jahrbuch v roce 1937 na s. 144 spolu s jinou nazvanou Über die Berge, je její prvý verš, znějící Über der Heimat, tj. "nad domovem". Čas "nad" však míjí a paměť sestupuje zvolna k zemi spočinout v ní navždy. |
|
|
Die Schneise Umdüstert vom Saume hüben und drüben, ein sonniger Streifen; durch dunklen Wald läuft die Schneise talauf, talab, Anfang und Ende im Nebel verschwommen. So ist das Leben. Eine schmale, bewusste Spur durch ein weites hallendes All, undurchdringliche Schranken entlang, Anfang und Ende Im Nebel verschwommen. |
Lesní průsek Cloněn okrajem lesa táhne se tudy i tam osluněný pás; tím temným lesem běží průsek nahoru, dolů, počátek i konec ztracený v mlze. Jako náš život. Útlá, pomyslná stopa širou znící rozlohou vesmíru podél neproniknutelných zátarasů, počátek i konec ztracený v mlze. |
|
Mein Lied Wie Falkenflug über die Erde ziehend ist mein Lied. Hoch im wehenden Winde geht es dahin, dass mir die Haare flattern, unbekümmert um Hügeln und Höh'n und das Treiben im Tale. Nahe dem Sonnenschein spür' ich die Glut des Alls über dem Haupte. Tief unter mir Huscht mein winziger Schatten über die Dinge der Welt. |
Má píseň Sokolí let, tah ptačí v převysoku, je má píseň. Vanoucí vitr jde kolem, vlasy plápolají, aniž by jim vadilo vlnění vrcholů tam kdesi docela dole. Blízko slunečnímu svitu cítím žár všehomíra nade hlavou. Hluboko pod sebou vidím míhat se svůj nepatrný stín nad věcmi světa. |
|
Heimatgedenken Die Zitterpappeln rauschen, der Wind aus der Heimat weht. Wir wollen mitsammen lauschen, gesammelt wie zum Gebet. Einen Blick nur brauchen wir tauschen zu wissen, wie 's um uns steht - die Zitterpappeln rauschen, der Wind aus der Heimat weht. Du brauchst es mir nicht zu sagen, Es eignet nicht alles dazu. Lass die Zitterpappeln rauschen, Sie wissen es besser als du. |
Myšlenky na domov Slyším osiky šumět, jimi z domova vítr jde. Chceme čemusi porozumět spolčeni jak v modlitbě. Snad netřeba nám k tomu vět, mně jasno je i tobě -- slyšíš osiky šumět, jak se z domova vítr hne. Netřeba mi ani slova, nač byl by tu hovor náš. Nech ty osiky šumět, znají vše, nač se ptáš. |
| Grassau, 1951 | |
Ty poslední verše o chvění osik byly psány těsně před smrtí jejich autora. Tušil už cosi, co vědí stromy líp, poněvadž víc viděly, snad i to, nač je jakýkoli lidský život krátký. Georg Pschierer se narodil 6. ledna 1895 ve Ctiboři (Stiebenreith) jen kus na sever od Tachova (Tachau). Ctiboř je stará osada, kde někdejší tvrz v prostoru oválné návsi už v 16. století zanikla, zato zůstala dodnes poměrně dobře udržená selská stavení, kříž pod mohutnou lipou při tachovské silnici a za plotem protější zahrady malebná boží muka kameníka Georga Böhma ze Studánky (Schönbrunn), jehož rázovité výtvory zdobí i jiná místa Tachovska. Kdysi selsky zalidněná krajina byla vysídlena po válce opravdu drasticky a ztratila takřka jakoukoli paměť. Jenže poezie to všechno umí říci skoro beze slov. Autor tří básní, které mohou doložit, o čem je tu řeč, byl před "odsunem" ředitelem školy v Hazlově (Haslau) na Ašsku. Knoblochův příruční lexikon Deutsche Literatur in Böhmen - Mähren - Schlesien (1968) uvádí, že mezi válkami vydal básnickou sbírku Sibirische Ernte (1931), svědčící o zkušenosti ruského zajetí. Zemřel podle téhož lexikonu pět let poté, co byl nucen opustit rodné končiny, 20. října 1952 v bavorském Traunsteinu, kde je i pochován.
- - - - -
* Ctiboř / † † † Traunstein (BY)
